Největší bojové střety

Přestože v Kladně a ve Slaném byly během květnového povstání v roce 1945 uzavřeny mezi povstalci a německými vojenskými posádkami křehké "dohody o neútočení", i tak v okolí obou měst probíhaly od 5. května 1945 lokální ozbrojené akce obou stran. "Příměří" ale rozhodně neplatilo v křivoklátských lesích na západ a jih od Kladna obsazených povstalci a sovětskými partyzány. A naopak na východ od města přibližně až k Jenči zasahovaly boje pražského povstání (jednalo se zejména o dobývání letiště v Ruzyni). Největší povstaleckou akcí na severozápad od Kladna se stalo dobývání jednoho z velkých německých muničních skladišť v lesích mezi Hříškovem a Řevničovem. Skladiště se povstalcům podařilo udržet po celou dobu povstání i přes příchod německých posil z Loun. V souvislosti s rychlým ústupem německých vojsk na západ k americkým liniím po podepsání remešské kapitulace dne 7. května se chaotické boje s německými ústupovými kolonami rozhořely prakticky všude. Největší střet z celého povstání se v regionu odehrál v ranních hodinách dne 9. května 1945, kdy se přes Brandýsek pokoušely probít na západ německé ústupové kolony, které byly rozdrceny až po příjezdu tanků Rudé armády, mířících do Prahy. Rozhodně nešlo o nějakou lokální srážku, o bojích u Brandýska se lze dočíst v každé knize pojednávající o tzv. Pražské operaci Rudé armády.



Nenápadný žulový pomníček na křižovatce silnic od ploskovské myslivny směrem na Běleč svým textem postihuje květnové povstání nejen v křivoklátských lesích, ale i v celém kladenském regionu. Jsou zde vyryta již dlouhé roky nikým nezvýrazněná písmena: "Upomínka na revoluční dny 5. - 11. května 1945".

Foto Karel Drvola.


Nepočítáme-li střet v kladenských železárnách, byly přestřelky s německými vojáky zahájeny dne 5. května 1945 v Buštěhradě, ohroženém ze strany vrapické posádky "SA Feldherrnhalle". V Buštěhradě se sice podařilo dopoledne 5. května odzbrojit německou posádku v místním zámku, ale záhy sem přijela hlídka z vrapické posádky a ihned dokázala, jak jsou Němci z této dobře vyzbrojené a fanatické jednotky nebezpeční. Památník četnické stanice v Buštěhradě doslova uvádí: "V poledních hodinách přijela do Buštěhradu z vrapické posádky několikačlenná německá hlídka, která při boji na náměstí poranila obchodníka Jaroslava Kaufmana z čp. 394, který utrpěl průstřel kolena, řezníka Františka Růžičku z čp. 333, který utrpěl průstřel plic, horníka Karla Čtveráka z čp. 395 průstřelem obličeje, hutníka Karla Hlaváčka z čp. 97 průstřelem pravého stehna a usmrtila hutníka Jaroslava Šťastného z čp. 527. Akci vedl velitel stanice vrch. strážm Vojtěch Babůrek. Německá hlídka byla pak skupinou čsl. vojínů v civilních oblecích pod vedením četaře Evžena Ressla pronásledována a v nastalé přestřelce poraněn strojní zámečník František Matějovský z čp. 492, který utrpěl průstřel svalu na levé ruce a byli poraněni dva němečtí vojíni." Tragédií osudu, totalitním režimům sobě vlastní, byl Vojtěch Babůrek (1892-1954) zatčen přímo v soudní síni při svém svědectví proti Haraldu Wiesmannovi. Komunisté mu nezapomněli, že v březnu 1939 zatýkal na vyšší příkaz buštěhradské "soudruhy" v rámci "Aktion Gitter" (Akce mříže) a dne 24. srpna 1948 byl Mimořádným lidovým soudem v Praze odsouzen na 7 let. Propuštěn byl až na podzim roku 1953 "na dožití", neboť trpěl nevyléčitelnou rakovinou. Fotografie města Buštěhradu z roku 1940 pořízená z věže místního zámku.

Foto SVMK, citace dle "Památníku četnické stanice v Buštěhradu" (nestr.), info kniha Vojtěcha Kyncla "Lidice-zrození symbolu" (2015, s. 434-435).


Činnost německých "útočných oddílů" ("Sturmabteilung"-SA) se dějinami protektorátního města Kladna prolínala od počátku až do samotného konce okupace. Z hlediska politické moci v nacistickém Německu byla úloha SA po "noci dlouhých nožů" v červnu 1934 marginalizována. Přesto zejména díky svému novému vedoucímu Wilhelmu Schepmannovi, dosazenému v květnu roku 1943, měly SA své vojenské jednotky jak ve Wehrmachtu, tak i v Kriegsmarine a v Luftwaffe. Největší nebezpečí pro Kladno představovala právě jedna ze standart jednotky SA Feldherrnhalle, dle nalezených dokumentů útvaru bývalých výsadkářů ("Fallschirmjäger-Regiment der SA in der Luftwaffe"). Svůj název nesla od roku 1936 podle monumentální stavby v centru Mnichova, postavené v letech 1841-1844, symbolizující válečné úspěchy bavorské armády i odkaz k Hitlerovu mnichovskému "pivnímu puči" roku 1923. Pátá standarta této jednotky, obklíčená povstalci v komplexu budov gymnázia "Na Pražačce" v Praze na Žižkově, se během povstání dopustila pod vedením Adolfa Franze Zimmermanna jedněch z nejhorších zvěrstev. V masových hrobech byly po jejím odchodu nalezeny tři desítky obětí z řad povstalců i civilistů, z části umučených a povražděných. Snímek přijímací listiny do SA Standarte Feldherrnhalle.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno, info kniha Jiřího Padevěta "Krvavé finále-Jaro 1945 v českých zemích" (2015, s. 20-23).


Ústředí jednotek SA Feldherrnhalle se nacházelo v Berlíně na Hermann Göring Strasse čp. 29, poddůstojnická škola byla v berlínské čtvrti Zehlendorf. Na Kladensku měla jednotka SA Feldherrnhalle na konci války své velitelské stanoviště v budově základní školy v Rozdělově, část jich byla dislokována též ve škole ve Vrapicích. Jednotka čítala okolo 1 200 mužů. V jejím čele stál důstojník s hodností SA Sturmbannführera, údajně veterán německého tažení v severní Africe. Na snímku je současná podoba budovy nynější 6. základní školy v Kladně-Rozdělově postavené v roce 1908.

Foto Karel Drvola.


Odpoledne se situace u Buštěhradu ještě více vyostřila, došlo i na granáty a pancéřové pěsti. Z české strany musel být u velitele kladenské německé posádky vznesen požadavek na zastavení palby, který major Braun vahou své autority na místě prosadil. SAmannům nařídil, aby se stáhli do školy v Rozdělově. Dle kapitána Antonína Michálka, vedoucího povstaleckého úseku Vrapice, "vyjednávání mělo dramatický spád, neb v té době byl zabit těsně u školy německý voják a v lesích, polích, směrem od Buštěhradu, kolem vrapického dvora a při buštěhradské dráze bojovali naši s ustupujícími Němci, kteří se stahovali do vrapické školy. V té době jsem zůstal jako rukojmí ve škole." Následný noční přesun lesy oklikou přes Kročehlavy zajistil bez incidentu štábní kapitán Malík. Část archivu SA Feldherrnhalle byla ve spěchu zanechána ve školách ve Vrapicích a v Rozdělově. Zde osobní karta jistého Hanse Helmerse z listopadu 1944.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno, citace dle SVMK, depozitář Písemnosti-tisky, SL 32, Antonín Michálek "Vojenská odbojová činnost v úseku Vrapice-Dubí" (Rkp, s. 63).


O den později, tj. 6. května 1945, se udál v Rozdělově další "incident": "Jeden poddůstojník SA-Feldherrnhalle byl vyslán na hlídku na motocyklu ve směru na Kam. Žehrovice s úkolem najíti nákladní auto, které minulo svoje stanoviště SA Feldherrnhalle v Rozdělově ve škole. Jakmile hlídka opustila Rozdělov, byl poddůstojník zadržen, odebrány mu zbraně a motocykl a byl odeslán na četnickou stanici Kam. Žehrovice. Incident byl vážný a Sturmbannführer, velitel jednotky SA, hrozil střelbou a vytažením do ulic. Do Rozdělova odjel ihned po hlášení tohoto případu kpt. Gráf, který vrátil německého poddůstojníka a zadržený motocykl SA oddílu. Velitel SA oddílu byl silně podrážděn a jen zásahem přítomného majora Brauna, velitele posádky, mohl býti incident smírně vyrovnán." Dle rozkazů německého velení naštěstí ještě navečer téhož dne tato nejnebezpečnější a nejproblematičtější jednotka odpochodovala i s početnou výzbrojí v doprovodu kapitána Gráfa směrem na západ k protektorátním hranicím. Těch skutečně 7. května 1945 po přenocování v Krušovicích dosáhla. "Nutno uvésti, že šlo o jednotku divokou, neukázněnou, takže sám velitel německé posádky mjr. Braun uvítal s povděkem její odchod z Kladna." Na snímku další osobní karta jistého Dietera Gerstenbergera z SA-Feldherrnhalle z listopadu 1944 signovaná Brigadeführerem Küblerem.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno, citace dle knihy Eduarda Tomáše "Průběh národní revoluce v Kladně" (1945, s. 26) a VHÚ-VHA, fond 308 (sign. 308-101-5, Odbojová skupina Kladno, velitelství "Vojtěch", "Zpráva o činnosti oblastního velitelství Kladno" sepsaná dne 14. června 1945 brigádním generálem Juliem Fišerou, s. 5).


Nejsilnější výzbroj, kterou mohli Němci nasadit na počátku povstání v Kladně, představovaly rychlopalné kanóny a kulomety na protiletadlových vozech jednoho z radarových vlaků, který se nacházel na kladenském železničním nádraží "Výhybka". Německá protiletecká hlásná služba byla na území Protektorátu vybudována jen nedostatečně (např. Hlásný obvod Praha měl jedno ze svých stanovišť s názvem HEUPFERD severně od města Slaný na kótě 221 u obce Hospozín s třemi radary Freya a jedním Würzburg Riese). Z důvodu zvýšení pohyblivosti, vynucené nestálostí fronty, se objevila myšlenka instalovat radiolokátory na železniční podvozky a budovat tzv. hlásné vlaky (německy "Fernflugmelde-Meßzug"). Dle leteckého historika Michala Plavce se v britském Národním archivu nacházejí dva záznamy o "kladenském" radarovém vlaku pocházející z rozšifrovaných německých depeší. Spojenci mu dali krycí název "Celebes III". Dne 20. dubna 1945 se měl nacházet v železniční stanici Prackovice nad Labem či v blízkém okolí na sever od Lovosic. Podle druhého záznamu z 28. dubna 1945 ale již byl na vlakovém nádraží v Kladně. Snímky "kladenského" radarového vlaku nejsou, bohužel, známy, vypomoci si tak musíme fotografiemi z Jičínska, kde byl u Ostroměře povstalci zajat obdobný vlak (krycí jméno "Raubvogel I."). Na fotografii radiolokátor radarového vlaku "FuMG 65 Würzburg-Riese Eisenbahn".

Foto Regionální muzeum a galerie Jičín, info dle Michala Plavce a článků Ladislava Šindeláře "Hlásná služba na území Čech v letech 1939-1945" z Historie a vojenství z roku 2007 (č. 1) a Davida Šolce "Improvizované obrněné vlaky v květnovém povstání na Jičínsku" z Hobby Historie z roku 2013 (č. 19).


O "kladenském" radarovém vlaku se zachovala vzpomínka ze září roku 1964 od bývalého revolučního povstaleckého velitele kladenských železničních stanic Františka Doksanského: "Na jižním konci nádraží byla souprava pancéřového vlaku s posádkou SS asi 60 mužů. Souprava stála v prostoru zvaném "Máčírna", který byl chráněn čtyřmi rychlopalnými děly, osmi velkorážnými kulomety a dalšími osmi hnízdy s lehkými kulomety. Obrněný vlak sestával z 45 vozů se zásobami, bojovým materiálem a ubytovacích vagónů, bojové vozy byly čtyři. Tyto vozy byly obrněné a vybaveny dvěma rychlopalnými děly, dvěma těžkými tříhlavňovými kulomety velké ráže a čtyřmi lehkými kulomety. Dále zde byly pancéřové pěsti (velké množství), ruční granáty a množství munice do všech uvedených zbraní. Mimo obrněného vlaku a vagónů, které k němu patřily, byly ve stanici vozy s válečným materiálem o počtu cca 90 vagonů. Dále několik vagonů s potravinami a dva vagony s puškovou a pistolovou municí. Všechny vagony byly hlídány SSmany. K obrněnému vlaku, jakož i k prostoru "Máčírna" nebylo možno se přiblížit, tento prostor byl obehnán ostatním drátem pod proudem a na mnoha místech bylo instalováno odposlouchávací a poplašné zařízení." Na fotografii bojová část na Jičínsku ukořistěného radiového vlaku s tzv. "Geschützwageny" s výzbrojí, ze kterých byl sestaven povstalecký obrněný vlak "Jiskra svobody".

Foto Regionální muzeum a galerie Jičín, citace dle SVMK, depozitář Písemnosti-tisky SL 32, František Doksanský: "Zpráva o revoluční činnosti na úseku Kladno-železniční doprava" (Rkp., 1964, s. 53).


Úkolem kladenských povstalců se stalo eliminovat toto nebezpečí a pokud možno získat výzbroj vlaku do vlastních rukou. Nejprve byla dopoledne 5. května odlákána stráž od dvou vagonů s municí, které byly během chvíle takřka celé vyloženy. Když to Němci zjistili, okamžitě podali dle Františka Doksanského hlášení do kladenských kasáren, odkud "přijela přepadová četa na nádraží a žádala vydání vagónů. Přednosta stanice o ničem nevěděl a já byl mezitím na posádkovém velitelství v Kladně s prvními nákladními auty s municí a pro další rozkazy. Když konečně SSmani vozy za výtopnou objevili, z valné části již vyprázdněné, pronásledovali topiče lokomotivy, s níž tento přesun vozů provedl, aby jej potrestali. Stříleli po něm, ale nezranili. Topič se skryl v popelové jámě pod plechy na vykládání horkého popela z lokomotiv a tím se zachránil." Odvážným železničářem byl Josef Škarban z Družce. Velitel vlaku byl později povstalci vyzván k jeho vydání. Po hodinovém vyjednávání odmítl a "když jsme odcházeli, dal rozkaz k ničení munice. Úlomky granátů a sprška kamenů se kolem nás jen rojila. Na štěstí nebyl nikdo raněn s výjimkou malého škrábnutí p. přednosty Forsta… Ničení munice pokračovalo, radiolokátory byly demontovány, a v celém táboře byl patrný velký zmatek a spěch." Ve 12 hod přišel velitel vlaku s celou četou do dopravní kanceláře a žádal vrácení munice z obou vagonů, Dostalo se mu odpovědi, že munici vzali partyzáni, kterých je v okolí mnoho, a pokud podnikne nějakou akci proti železničářům, bude to signál k jejich útoku proti osádce vlaku. Na fotografii je zachycen vlakový radiolokátor FuMG 80 Freya.

Foto Regionální muzeum a galerie Jičín, citace dle SVMK, depozitář Písemnosti-tisky SL 32, František Doksanský: "Zpráva o revoluční činnosti na úseku Kladno-železniční doprava" (Rkp. 1964, s. 54).


V 16 hod. odpoledne přišel opět velitel obrněného vlaku s rozkazem o přistavení lokomotivy a vlakové čety, která celou bojovou soupravu odveze v 18 hod. do Žatce. Tato jim byla nakonec poskytnuta, ale zároveň Doksanský šířil po trati směrem na Nové Strašecí zprávu o průjezdu vlaku a o jeho vykolejení a zneškodnění. Vědomi si rizika, přihlásili se k obsluze vlaku dobrovolně strojvedoucí Antonín Bošek a topič Vojtěch Zeman. Vlak opustil železniční stanici Kladno v 20:53 hod. V železniční stanici Nové Strašecí byl mezitím "navázán velmi čilý styk s Vlasovci a partyzány. Naše spojka jakýsi Polák od Lodže, uprchlý z koncentračního tábora v Buchenwaldu, spoluvězeň švagra přednosty stanice a doporučený již v březnu 1945 pro naše služby, fungoval zde bezvadně." Kladno hlásilo, že pancéřový vlak odjel plně ozbrojen s osmdesáti německými vojáky, 16 protileteckými flaky, asi 22 vagony a světlomety. Přednosta stanice Stanislav Fremunt nato vydal příkaz k poškození kolejí. Trať měla být přerušena u vjezdového návěstí od Lán, před vjezdovým návěstidlem k Pecínovu a za stanicí k Řevničovu, vždy v obloucích. "Výkonem pověřen úpravčí Sysel, zalarmováno bylo všech šest staničních a několik traťových zaměstnanců, vyneseno nářadí ze skladišť ČSD, v mžiku rozdáno a každému přiděleno několik lidí. Nařízeno prvé místo udělati totální vytržení kolejnic, druhé a třetí pak maskovati pouhým uhnutím kolejí u spojek a zkřivením kolejí. Vše šlo ráz na ráz. Kolejnice byly shozeny a šrouby odstraněny. Času však bylo málo, k třetímu přerušení již nedošlo." Na snímku podoba improvizovaného obrněného vlaku "Jiskra svobody" na nádraží v Hradci Králové po osvobození. V popředí jeden s "Geschützwagenů" s protileteckou výzbrojí složenou z 20 mm tříhlavňového rychlopalného kanónu MG 151/20 Fla SL 151 Drilling.

Foto Regionální muzeum a galerie Jičín, citace dle NA, fond Pamětní knihy železničních stanic ČSD, inv. č. 801, "Pamětní kniha železniční stanice Nové Strašecí (1918-1948)" a inv č. 506 "Pamětní kniha železniční stanice Kladno".


Pamětní kniha železniční stanice Nové Strašecí dále pokračuje: "Po 22 hod. zastavil vlak pancéřový u vjezdového návěstidla, osvětloval již od tunelu silným světlometem trať a zjistil si snadno přerušené místo. Nastala přestřelka, pobíhání Němců, prohledávání stanice, opět přestřelka, a když začalo pršeti, dali se Němci do zvedání kolejnic… Do tří po půlnoci vyzvedli Němci velmi pracně kolejnice na trať, vložili do kolejí šrouby, měli vlastní ssebou, velmi spěchali, protože stroj neměl už mnoho vody pro delší jízdu. Byli proto stále znepokojováni a zdržování… Na demolování a střelbu neměli čas, déšť stále více dotíral a tak po 3 hod. z půlnoci nastoupili další jízdu unaveni a málo ostražití. Nalíčené druhé rozpojení kolejí přehlédli, stroj vykolejil celým předkem a Němci v pasti uvázli. Bylo to asi ve 3:45 hod. v km 49.1. V této době byli už zalarmováni v lesích partyzáni z Rudy a ze Třtice přednostou stanice, obstoupili je ze severu, strašecké hlídky ze západu, aby nemohli Němci karlovarskou silnicí uniknouti. Němci si drželi ale průchod do Řevničova na nádraží, kudy přece jen část unikla." Na snímku Geschützwagen z improvizovaného obrněného vlaku "Jiskra svobody" vyzbrojený dvouhlavňovým 20 mm rychlopalným kanonem MG 151/20 Fla SL 151 Drilling.

Foto Regionální muzeum a galerie Jičín, citace dle NA, fond Pamětní knihy železničních stanic ČSD, inv. č. 801, "Pamětní kniha železniční stanice Nové Strašecí (1918-1948)".


Záznam z boje zanechal i člen skupiny rušící střelbou opravné práce Němců na trati z novostrašeckého vrchu (tzv. Šibeňáku) Jan Hofmann ze Stochova: "Akci vedl osobně mjr. Malík (posádkový velitel Nového Strašecí major Pavel Malík). Střeliva jsme měli minimum, a proto se mohlo střílet jen jednotlivě vždy v údobí 5ti minut. První výstřel jsem na rozkaz vypálil já a podařilo se mi zasáhnout reflektor osvětlující pracoviště. Německé kulomety odpověděly zuřivou palbou. Na štěstí pro nás nepřesnou a neúčinnou. Pokračovali jsme v rušivé palbě pod ostřelem německých kulometů a kanónů až do svítání. Tma a déšť nás kryly. Němcům se ale podařilo opravit trať a obrněný vlak odjel směrem k Řevničovu. Jeho velitel tedy upustil od původního plánu napadnout a zlikvidovat posádku v Novém Strašecí. Dopustil se však v dalším postupu školácké chyby. Neposlal před vlakem pěší průzkum a nevěděl tudíž o druhém přerušení trati v zatáčce nad rybníkem. Tam vlak vykolejil… Jeho osádka odmítla kapitulaci a tak asi kolem deváté hodiny (dne 6. května 1945) započal znovu boj. Byli jsme posíleni kulometným družstvem z Lán. SS nebojovali dlouho. Rozhodli se raději utéct do lesa." Na snímku lehká výzbroj novostrašeckých povstalců.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí citace dle článku Josefa Hofmanna "Boj o obrněný vlak" ze Zpravodaje Vlastivědného muzea v Novém Strašecí (1980, č. 3).


Přeneseně i na tuto válečnou událost odkazuje pomník v dnes již slepě končící Nádražní ulici v Novém Strašecí. Nese dosti tajuplný nápis "Daleko od své vlasti zde padli hrdinskou smrtí čtyři ruští partyzáni 4. a 5. května 1945" a jejich azbukou psaná jména Šikolenko Alexandr, Čerkasov Alexej, Čerkasov Ivan a neznámý Michail. Druhá dvojice padlých "Ivan Čerkasov" a jistý "Michail" pochází zřejmě z automobilové havárie, kterou popisuje zpráva Sboru národní bezpečnosti Nové Strašecí sepsaná v březnu roku 1946: "Dne 5. května 1945 asi o 18:30 hod. srazila se v zatáčce u nádraží v Novém Strašecí tři nákladní zabavená auta a to tím způsobem, že dvě nákladní auta jedoucí od nádraží do Nového Strašecí jela vedle sebe na stejné výši a proti nim se řítilo z kopce třetí nákladní auto, kterému vypověděly brzdy služby, a narazilo na protijedoucí dvě auta. Na předních blatnících auta seděli dva partyzáni a při nastalé srážce byli oba usmrceni." První dvojice jmen totiž zapadá do výčtu padlých při dobývání obrněného vlaku u železniční stanice Nové Strašecí. Alespoň tak to vidí výše citovaná "Zpráva": "Při přestřelce byli zastřeleni 2 příslušníci vlasovovy armády, kteří bojovali na naší straně a sice: vojín-střelec Alexandr Schikolenko, nar. 20. 2. 1922, národnosti ruské, svobodný, polní pošta čís. 3736L, Rus, Frw. SA-Rgt. 4, a vojín Alegej Tscherkasov, naroz. 17. 3. 1909, národnost ruská, Art. Rgt, bližší data neznámá."

SOA Praha, SOkA Rakovník, Památník velitelství četnické stanice v Novém Strašecí, Zpráva "Četnická stanice Nové Strašecí, činnost v převratových dnech" zaslaná Sborem národní bezpečnosti Nové Strašecí dne 11. března 1946 Ministerstvu vnitra v Praze.


Společný pohřeb čtveřice mrtvých partyzánů se v Novém Strašecí konal dne 8. května 1945. Minimálně jeden, možná dokonce oba mrtví Vlasovci mají přitom souvislost s předchozí akci proti německým protiletadlovým kanónům, která se odehrála na novostrašeckém nádraží již dne 4. května 1945. Dle Pamětní knihy železniční stanice v Novém Strašecí "ráno v 8. hod. poslední útok anglo-amerických letců na osobní vlak 501 a pojízdná protiletadlová děla u vlaku 7318, stojící ve stanici. Oba stroje byly provrtány a zůstaly neschopné provozu. Přijímací budova jen nepatrně poškozena střelami. U německých posádek transportů je viděti neklid a touha dostati se z našeho partyzánského obvodu… V 16 hod. připlížili se partyzáni k útoku na stojící flaky. Jeden z partyzánů však zakopl o drát, byl Němci zpozorován a zastřelen… Než mohla dojíti posila partyzánská k přemožení flaků, dojela vlakem 511 v 18 hod. posila Němcům asi 40 mužů ozbrojených, obsadili vlaky a stanici, uzavřeli nástupiště, provedli prohlídku vlaků, vyzvedli všechny Němce, odvěsili vlakový stroj pro sebe a vypravili si sami vlak s flaky do Kladna."

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí, citace dle NA, fond Pamětní knihy železničních stanic ČSD, inv. č. 801, "Pamětní kniha železniční stanice Nové Strašecí (1918-1948)", nestr.


Tento "partyzánský" styl jízdy na blatnících nákladních aut stál dne 5. května 1945 v podvečer u nádraží v Novém Strašecí za smrtí dvou členů oddílu uprchlých sovětských zajatců s názvem "Za rodinu" (jindy se uvádí "Za vlast"). Vpravo je partyzán Alexej Lola. Partyzáni sedí na ukořistěném německém nákladním automobilu Mercedes-Benz Lo 3750 patřícím dříve Wehrmachtu. Další ztráty tito partyzáni utrpěli dne 6. května 1945 při útoku na "kladenský" obrněný vlak.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.


Při bojích s ustupujícími Němci z obrněného vlaku byl v obci Ruda v lokalitě "U Zdi" smrtelně zraněn partyzán Ilja Ivanovič Oniščenko, další pak byl těžce raněn. Pochytáno zde nakonec bylo 32 německých vojáků z obsluhy vlaku. Čekal na ně typický osud pro oblast křivoklátských lesů: "Zajatí Němci byli nejprve drženi v sále hostince U Dvořáků a poté několik z nich odvedeno partyzány do bunkrů v lese, kde byli údajně mučeni jako zadostiučinění toho, co dělali Němci Čechům a Rusům. Nakonec tam měli být zastřeleni a pohřbeni." Na snímku pomník obětem nacismu v Rudě.

Foto Karel Drvola, citace dle článku Jany Reichelové "Ruda v období Protektorátu 1939-1945" z Rakovnického historického sborníku (2015-2016 (č. 12 a 13, s. 252).


Obsazený obrněný vlak byl u Nového Strašecí odpojen od vykolejené lokomotivy, dopraven do Kladna a uveden do bojového stavu. Jeho novým velitelem se stal škpt. Zachař, osádku tvořilo asi 20 studentů a 10 železničářů. "Byla dobře vyzbrojena, neboť zbraní jsme našli ve vlaku ještě dost. Dne 8. května 1945, kdy boj v Praze byl nejprudší a volání o pomoc naléhavé, jsme poprvé vyjeli s obrněným vlakem na trať. Zvolili jsme jízdu směr Nové Kladno, kde trať vede těsně kolem kasáren, které byly stále Němci obsazeny. Šlo de facto o demonstrativní jízdu, aby Němci byli zastrašeni naší silou. Tento záměr se stoprocentně podařil. Viděli jsme, jaký rozruch způsobilo naše objevení před kasárny. Okamžitě byla zabedňována okna, život na dvoře kasáren ustal a jen hlídky na pozorovatelnách bylo vidět. Také až dosud prováděné vyjížďky z kasáren do Rozdělova a i do města ustaly. Tentýž den, po hlášení z Kralup, že německé tanky jednou na Kladno, vyjel obrněný vlak ve 13:00 hod. po druhé na trať. Dostal se až do prostoru Brandýsek, kde zahájil palbu na několik tanků, které právě vyjely z lesíka u silnice u Brandýska. Tanky se vrátily a do Kladna již žádné nedojely." Na fotografii se čeští povstalci cvičí v obsluze čtyřkanónu Flakvierling 38 na jednom z "Geschutzwagenů" obrněného vlaku z Ostroměře u Jičína.

Foto Regionální muzeum a galerie Jičín, citace dle SVMK, depozitář Písemnosti-tisky SL 32, František Doksanský: "Zpráva o revoluční činnosti na úseku Kladno-železniční doprava" (Rkp 1964, s. 56-57).


Pokud by byl "kladenský" obrněný vlak nasazen do boje již o den dříve, mohl např. zabránit jinému německému obrněnému vlaku v demolování vlakového nádraží v Kolči soustředěnou palbou při čerpání vody před svým odjezdem do Sudet. Během prohlídky zbytků radiovlaku na kladenském nádraží dne 24. května 1945 bylo konstatováno, že zde zbývající souprava (28 vagónů), na které jsou naloženy "naslouchací přístroje protiletecké, jest kompletní a nepoškozená." Téhož dne byla provedena i prohlídka obdobného radiovlaku s krycím jménem "Sumatra II" (32 vagónů), který zůstal stát ve stanici Jeneč. Na fotografii je zachycena část vlakového radiolokátoru FuMG 80 Freya radiového vlaku ukořistěného v Ostroměři na Jičínsku.

Foto Regionální muzeum a galerie Jičín, info dle článku Miroslava Görtlera "Květen 1945 na středočeských železnicích" ze Středočeského sborníku historického z roku 1980 (s. 36-37) a VHÚ-VHA, fond Revoluční gardy 1945, inv. č. 1399 Oblastní velitelství Kladno, Protokol o radiovlaku s příslušenstvím, nacházejícím se na stanici Kladno-zast. ze dne 24. května 1945 a Protokol o radiovlaku s příslušenstvím, nacházejícím se na stanici Jeneč ze stejného dne.


Pro úspěch povstání nejen na venkově, ale i v samotné Praze, bylo důležité obsazení a udržení německých muničních skladů, ze kterých proudily tolik potřebné zbraně a střelivo. Jednalo se jak o lokální sklady (na Kladensku např. v lese u železniční zastávky Libušín či v cihelně v Třebichovicích), tak i centrální týlová muniční skladiště německé Skupiny armád Střed. Jedno z nich se nacházelo v lesích u silnice Řevničov - Hříškov. Úspěšný boj o toto skladiště získal nadregionální charakter a účastnily se ho vyslané jednotky z Kladenska, Rakovnicka i Slánska. Sklad začal být budován v hustých lesích v délce přibližně 7 km z obou stran výše zmíněné komunikace na počátku roku 1945. Arménští a později italští zajatci zde postavili celkem 155 provizorních dřevěných přístřešků s lepenkovou střechou o rozměrech 8 x 6 m ve vzdálenosti cca 30 m od sebe. Na snímku jsou čeští povstalci po vyzbrojení ze zásob hříškovského muničního skladiště (konstrukce jednoho z dřevěných přístřešků je zcela vlevo).

Reprofoto z knihy Aloise Pěničky "Kladensko v boji za svobodu" z roku 1953, info dle VHÚ-VHA, fond Revoluční gardy 1945, inv. č. 1399 Oblastní velitelství Kladno, Souhrnná zpráva o bojích u Hříškova a Boru vyhotovená okrskovým vojenským velitelem Mšece majorem Josefem Bouchnerem dne 18. května 1945 a přednáška Veroniky Doušové "Boje u Hříškova v květnu 1945" uskutečněná na obecním úřadu v Hříškově dne 3. dubna 2015.


Den za dnem sem pak bylo nákladními auty naváženo střelivo pro všechny druhy německých zbraní z železniční stanice Vrbno nad Lesy. Po zmocnění se tohoto skladu byl povstalci odhadnut obsah zde uskladněných zbraní a střeliva na 300-400 vagónů. Muniční skladiště střežilo několik desítek německých vojáků z pěti dřevěných strážnic. Jejich velitelem byl německý kapitán Schädl, velitelem arménského pracovního komanda byl Nikolaj Romanov. Během akce dne 5. května 1945 bylo místními povstalci skladiště obsazeno a německá posádka kapitulovala. Od následujícího dne tak mohla být munice nakládána a odvážena do Prahy a okolí. Z Loun ovšem 6. května přišla další německá jednotka, která obsadila obec Hříškov a chtěla se znovu zmocnit i muničního skladu. Velitel povstalecké akce v regionu mšecký okrskový vojenský velitel major Josef Bouchner proto začal povolávat posily ze vzdálenějšího okolí. Na snímku se příchozí povstalci ozbrojují v hříškovském skladišti.

Reprofoto z knihy Aloise Pěničky "Kladensko v boji za svobodu" z roku 1953, info dle VHÚ-VHA, fond Revoluční gardy 1945, inv. č. 1399 Oblastní velitelství Kladno, Souhrnná zpráva o bojích u Hříškova a Boru vyhotovená okrskovým vojenským velitelem Mšece majorem Josefem Bouchnerem dne 18. května 1945 a přednáška Veroniky Doušové "Boje u Hříškova v květnu 1945" uskutečněná na obecním úřadu v Hříškově dne 3. dubna 2015.


Pod jedním z provizorních úkrytů na munici se nechala vyfotit místní skupina povstalců. Patrná je různá kvalita výzbroje, hajní v popředí mají dokonce jen lovecké zbraně.

Foto SVMK.


Další snímek povstalců z obcí v okolí Hříškova (Mšece, Srbče, Milého, Bdína, Kalivod atd.) po boji o velké německé muniční skladiště (jeden z provizorních úkrytů munice je v pozadí).

Foto archiv V. Valeše via Veronika Doušová.


Malá obce Hříškov, nacházející se přibližně deset kilometrů jihovýchodně od Loun, se v průběhu května roku 1945 stala místem těžkých bojů německých vojáků s českými povstalci. Při nich zemřeli i tři Kladeňáci a tři byli zraněni.

Pohlednice z 30. let 20. stol. Foto ze sbírky J. Rychtaříka via Veronika Doušová.


Na povstaleckou výzvu přijely na pomoc Hříškovu posily z Řevničova, Tuchlovic, Rakovníka, Nového Strašecí, Lán, Honic, Čelechovic, Kačice, Stochova i z Kladna. Na snímku odjíždí povstalecká jednotka z Nového Strašecí na nákladním automobilu Praga s pohonem na dřevoplyn, patřícím dle firemní značky novostrašeckému staviteli Antonínu Jelínkovi, přes Mšec do Hříškova.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.


Během bojů dne 7. května 1945 sice německá posádka udržela Hříškov, ale muniční sklad zůstal pevně v povstaleckých rukách. O tvrdosti bojů svědčí fakt, že automobil velitele útoku majora Bouchnera dostal přímý zásah pancéřovou pěstí. Řidič na místě zahynul, vedoucí Arménů Nikolaj Romanov byl těžce zraněn, major Bouchner zraněn méně vážně. Do zprávy o bojích následně uvedl, že "jako samostatná bojová skupina se zúčastnila skupina Arménců, kteří i s výzbrojí uprchli z německého zajetí a byli jako pracovní oddíl u německého strážního oddílu na Hříškově. Bojové nadšení bylo veliké, avšak bojová kázeň chabá. Velmi dobrým a ukázněným dojem působily vojenské jednotky z Nového Strašecí a z Tuchlovic."

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí, citace dle VHÚ-VHA, fond Revoluční gardy 1945, inv. č. 1399 Oblastní velitelství Kladno, Souhrnná zpráva o bojích u Hříškova a Boru vyhotovená okrskovým vojenským velitelem Mšece majorem Josefem Bouchnerem dne 18. května 1945, info dle přednášky Veroniky Doušové "Boje u Hříškova v květnu 1945" uskutečněné na obecním úřadu v Hříškově dne 3. dubna 2015.


Lánská obecní kronika k bojům u Hříškova uvádí: "Z Lán vypraveno tam bylo velké nákladní auto se zdejšími četníky vyzbrojenými též dvěma kulomety, ručními granáty a pancéřovými pěstmi, dále tam byla vyslána tři nákladní auta plně obsazená dobrovolníky z Lán, Tuchlovic, Kačice, Honic, Stochova a Čelechovic v počtu 126 mužů." Novostrašeckých dobrovolníků bylo u Hříškova nakonec plných 38, včetně dvou žen. Karel Zika z Nového Strašecí vzpomínal: "Naše "úderná četa" byla nasazena na nekryté levé křídlo v prostoru jižně od cesty, vedoucí z Hvížďalky na rozcestí k Hříškovu. Četa pod ochrannou palbou "kulometného dvojčete" zahájila postup k Hříškovu. "Kulometné dvojče" byl dvouhlavňový kulomet "flak", ukořistěný z pancéřového vlaku, který zbrojíř a místní zámečník namontovali na traversu a jeho palebná síla a organisovaný postup na vesnici vzali Němcům chuť dále bojovat, zvláště když, jak jsme později zjistili, jim docházelo i střelivo." Fotografie novostrašeckých povstalců v Hříškově pod vedením poručíka Karla Ziky a jeho zástupce četaře Josefa Hofmanna.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí, citace dle "Kroniky obce Lány" (II. díl 1940-1957, s. 76) a článek Karla Ziky "Květen 1945 na Hříškově" ze Zpravodaje vlastivědného muzea v Novém Strašecí (1978, č. 3).


Nashromážděné jednotky by už postačovaly k definitivnímu vytlačení Němců z Hříškova, ale právě v té chvíli byla rádiem vysílána zpráva o německé bezpodmínečné kapitulaci, po které bylo uzavřeno 24hodinové příměří. V noci na 8. května pak Němci sami vyklidili pozice a odtáhli směrem k Lounům. Nejtěžší boje se 7. května 1945 odehrály ve středu obce, kde povstalci útočili proti dvěma německým kulometným hnízdům. Na samém hrotu útoku byl zasažen kladenský fotbalista František Kloz.

Nákres bojové situace ve středu Hříškova nakreslený poručíkem Jaroslavem Bahníkem pochází ze SOA Praha, SOkA Rakovník, fond Okrskové vojenské velitelství Mšec, info dle VHÚ-VHA, fond Revoluční gardy 1945, inv. č. 1399 Oblastní velitelství Kladno, Souhrnná zpráva o bojích u Hříškova a Boru vyhotovená okrskovým vojenským velitelem Mšece majorem Josefem Bouchnerem dne 18. května 1945.


Celkem si boje o muniční skladiště u Hříškova vyžádaly na české straně 9 mrtvých a 18 zraněných, na německé straně 13 mrtvých a 8 natolik těžce zraněných, že brzy po boji zemřeli. Snímek pamětní desky padlých v Hříškově pochází z archivu Veroniky Doušové. Neobsahuje však všechna jména (chybí např. kladenský Václav Holota), obsahuje naopak ale některá jména zemřelých až po 7. květnu 1945 (např. Františka Kloze).


Z Kladna přímo v Hříškově padl před domem čp. 9 vojín Václav Holota.

Foto archiv Veroniky Doušové.


Dále v Hříškově na místě zemřel před čp. 170 kladenský dobrovolník Stanislav Pech.

Foto archiv Veroniky Doušové.


Přímo před budovou hříškovského obecního úřadu v čp. 50 byl těžce zraněn František Kloz (1905-1945). Zdejší pamětní deska obsahuje jak chybné jméno ("Kloc"), tak i chybné datum úmrtí (7. května 1945). Taktéž průstřel stehna v Hříškově utrpěl z kladenské výpravy i Josef Krünert (*1912), lehčeji byli dále zraněni Miroslav Sládek (*1917) a Vladimír Pavel.

Foto archiv Veroniky Doušové, info dle přednášky Veroniky Doušové "Boje u Hříškova v květnu 1945" uskutečněné na obecním úřadu v Hříškově dne 3. dubna 2015.


Nejznámějším padlým od Hříškova a současně i nejznámější obětí nacistické okupace z Kladna se bezpochyby stal fotbalista František Kloz. Doslova nesmrtelným se stal v klubu SK Kladno, v němž působil s několika malými přestávkami v letech 1928-1941. V československé a protektorátní lize nastřílel celkem 175 gólů a je předním členem prestižního Klubu ligových kanonýrů. Dvakrát se také stal nejlepším střelcem československé ligy (v letech 1930 a 1937) a v čs. reprezentaci rozvlnil šestkrát síť soupeře během deseti utkání. V historii kladenské kopané nikdo nenastřílel více gólů (ve 478 odehraných zápasech plných 592 branek). Kloz byl samozřejmě i u největších úspěchů kladenského SK, které ve 30. letech 20. stol. "válelo" v tehdejší obdobě dnešní Ligy mistrů. Např. v roce 1934 triumfovalo Kladno na hřišti Interu Milán zásluhou dvou Klozových tref. Nikdy přitom neoplýval brilantní technikou. Zdobila ho zejména zarputilost, rychlost a přesná střelba z jakékoliv pozice. V civilním zaměstnání František Kloz působil jako ošetřovatel v ordinaci doktora Josefa Neumanna a mezi Kladeňáky byl znám jako vyhlášený dobrák. Podobizna Františka Kloze z jeho náhrobku na kladenském hřbitově.

Foto Karel Drvola.


Za okupace Františku Klozovi Němci nabízeli hostování v některém z německých klubů. Ten ale odmítl a raději kopal za slabší Roudnici, Slaný a SK Vinařice. Svůj poslední fotbalový zápas odehrál 1. května 1945 v Hnidousích, kterým "nasázel" rovnou "hattrick". O týden později již spolu s dalšími kladenskými povstalci mířil k zle tísněnému Hříškovu. Kladeňáci byli pyšní na to, že mají s sebou svého "ostrostřelce", ač byl Kloz sám nevoják. Přesto spolubojovníkům dodával odvahu k útoku a na zem padl až 30 metrů od nepřátelských pozic sražen střelou z německého kulometu. Zranění se ukázalo jako vážné, při průstřelu došlo k rozdrcení stehenní kosti a potrhání svalstva. Ošklivě krvácejícího Kloze vzali s sebou ustupující Němci do lounské nemocnice. Doktoři radili okamžitou amputaci, Kloz si ovšem bez své "pravačky" nedokázal další život představit. Než se se zákrokem smířil, bylo již na záchranu pozdě. Svůj poslední zápas na tomto světě František Kloz prohrál dne 13. června 1945. Jeho osud inspiroval buštěhradského spisovatele a sportovního reportéra Otu Pavla k napsání povídky "Poslední zápas Františka Kloze" (vyšla v jeho knize "Bedna plná šampaňského" v roce 1967). V roce 1969 pak byl kladenský stadion pojmenován právě po něm. Na fotografii je současná podoba vstupu na fotbalový stadion SK Kladno z ulice Fr. Kloze.

Foto Karel Drvola.


Při cestě kladenských povstalců do Hříškova navíc došlo v Rozdělově k nešťastné tragédii, která stála další tři lidské životy. Všichni se zřejmě stali v nepřehledné situaci obětí tzv. "přátelské palby". Rozdělovská kronika uvádí: "Celá tato smutná akce byla dílem neuváženého jednání a ukvapenosti, a myslím i touhy po vystřelení z automatu." František Záleský při popisu situace ze dne 7. května 1945 dále pokračuje: "V poledních hodinách toho dne jelo od Kladna k Rozdělovu vojenské auto obsazené několika esesáky. Naše hlídky je chtěly u kostela zastavit, což se podařilo. Milicionáři začali esesáky odzbrojovat, tito ovšem nechtěli zbraně vydat a tak došlo k přestřelce. Dva esesmani padli, jeden zůstal stát se zdviženýma rukama a další utíkal směrem zpět ke Kladnu a byl na útěku naší hlídkou zastřelen. Vzdávající se esesman byl odváděn naší hlídkou ke škole. Naši milicionáři Václav Michal a Jaroslav Hůrka odebírali zbraně z auta. Kladenská milice, která zatím došla za autem z Kladna, z neznámých důvodů vystřelila a výsledkem bylo: Jaroslav Hůrka z Kam. Žehrovic byl zastřelen a Václav Michal z Rozdělova těžce postřelen. Na střelbu kladenské milice odpovědělo i několik našich milicionářů a byl zastřelen Roger Houdek z Kladna. Michal po dlouhém léčení byl z nemocnice propuštěn zdráv." Na snímku podoba rozdělovské křižovatky (dnes ulice Vítězná a Doberská) u kostela sv. Václava z období první republiky.

Foto SVMK, citace dle "Kroniky obce Rozdělova" (I. díl do roku 1946, s. 305).


Zcela jinak popsal celou situaci František Maršál z oddílu kladenských povstalců: "Byl jsem pověřen por. Fr. Králem sestavením čety do Hříškova pro střelivo. V mém družstvu se nacházel des. Kyp Bohumil. Přijeli jsme do Rozdělova a místními občany jsme byli upozorněni na ozbrojené Němce. Vystoupili jsme z aut a šli jsme proti německé hlídce, kterou jsme viděli procházet Rozdělovem. Jmenovaný des. Kyp vystoupil rovněž a šel s námi. K přestřelce došlo asi kolem 11:00 hod. dne 7. května 1945 na okraji Rozdělova od Kladna-nemocnice. Rozdělovem postupovala německá hlídka složená ze třech mužů, kteří šli vepředu a čtvrtého, který šel asi 5 kroků za nimi. Na můj rozkaz se zastavili a zvedli ruce a dávali se odzbrojit. Při odzbrojování čtvrtý voják, který šel 5 kroků za nimi, použil zbraně a vystřelil proti mně a prostřelil mě pravou ruku. Ve vzniklém chaosu nemohu říci, kde se jmenovaný des. Kyp nacházel. Po skončení střelby vrátili jsme se k povozům a pokračovali v jízdě do Hříškova. Než jsme opustili bojiště, viděl jsem ležet na zemi dva německé vojáky a několik kroků dále neznámého civilistu a pak des. Kypa." Na fotografii je hokejové mužstvo Letná Kladno, které se v roce 1944 stalo mistrem Kladenska. Čtvrtý hokejista zleva malé postavy je Roger Houdek, který zahynul během přestřelky kladenských s rozdělovskými povstalci při odzbrojování německé hlídky.

Foto SVMK, citace dle VHÚ-VHA, fond Revoluční gardy 1945, inv. č. 1399 Oblastní vojenské velitelství Kladno, Protokol sepsaný s Františkem Maršálem dne 28. června 1945 ve věci "Des. Kyp Bohumil a padlí u Rozdělova".


František Maršál v protokolu dále pokračoval: "Převoz všech mrtvých i raněných Čechů a Němců obstaralo občanstvo z Rozdělova v čele s p. Dr Soukupem. Nasedli jsme do auta a pokračovali jsme v jízdě do Hříškova. V autobusu jsme zjistili, že zranění mé pravé ruky je vážné, a proto jsem vystoupil a dal se ošetřiti. Byl jsem ošetřen samaritány Hasičstva v Rozdělově a současně protokolárně vyslechnut o přestřelce pol. praporčíkem. Další ošetření mně poskytl p. Dr. Soukup z Rozdělova. Na dvoře p. Soukupa jsem viděl ležeti 3 mrtvé. Jeden mrtvý byl německý voják, druhý byl neznámý civilista a třetí byl Roger Houdek, dobrovolník, který rovněž jel s námi do Hříškova. R. Houdek měl na sobě německou blůzu s označením bílou páskou, na které byla vyražena číslice 5. Na druhé straně pásky bylo německé razítko a označením tuším Passkontrolle. Vedle uvedeného Houdka ležela vojenská čepice des. Kypa. Byla to čepice německá označená naší trikolorou a dvěma cvočky o větší velikosti. Mrtví vojáci Češi a Němci byli odvezeni nákladním autem do komůrky rozdělovského hřbitova. Když jsem odešel z ordinace Dr. Soukupa, šel jsem k rozdělovskému kostelu, kde stálo právě naše vojenské nákladní auto, které vezlo pancéřové pěstě a střelivo a jelo směrem do Kladna. Vedoucím byl por. Hynek Huml." Foto pamětní desky Rogera Houdka (nar. 4. listopadu 1924), umístěné na domu čp. 463 v Rozdělově. Na jeho náhrobku na kladenském hřbitově je již méně okázalý nápis "padl v boji za vlast".

Citace dle VHÚ-VHA, fond Revoluční gardy 1945, inv. č. 1399 Oblastní vojenské velitelství Kladno, Protokol sepsaný s Františkem Maršálem dne 28. června 1945 ve věci "Des. Kyp Bohumil a padlí u Rozdělova". Foto Karel Drvola.


Protokol František Maršál zakončuje vysvětlením: "Rozdělovští občané byli uvedeni v omyl, neboť jsme všichni z nedostatku vlastní výstroje měli součástky oděvů vzatých ze skladišť zabraných v revolučních dnech německému vojsku. Na blůzách a čepicích jsme měli trikolory v různých velikostech, jak kdo měl." Zatímco Rogeru Houdkovi se v Kladně dostalo i vlastní ulice, Jaroslav Hůrka z Kamenných Žehrovic měl méně štěstí a má pouze pamětní desku na čp. 463 v Rozdělově.

Foto Karel Drvola, citace dle VHÚ-VHA, fond Revoluční gardy 1945, inv. č. 1399 Oblastní vojenské velitelství Kladno, Protokol sepsaný s Františkem Maršálem dne 28. června 1945 ve věci "Des. Kyp Bohumil a padlí u Rozdělova".


"Nejhůře" z obětí z kladensko-rozdělovské přestřelky dopadl desátník Bohumil Kyp. Tomu z neznámých příčin nebyla pamětní deska na domu čp. 463 v Rozdělově vůbec zhotovena a jeho jméno nenalezneme ani ve výčtu obětí "Našim drahým z druhého odboje 1939-1945" na rozdělovském vojenském pomníku. Tento pomník, původně obětí 1. světové války, na který darem přispěl sám prezident T. G. Masaryk, měl vůbec pohnutý osud. Nejprve přišel o sochu ruského legionáře a poté i o několik částí jmen padlých z první světové války, která byla zcela nepietně překryta novou žulovou deskou se jmény padlých z let 1939-1945. Jedno jméno z tohoto seznamu je navíc "vyfrézováno", snad se jedná právě o desátníka Bohumila Kypa.

Foto Jaroslav Vyšín.


K nejtěžším bojům v kladenském regionu došlo v obci Brandýsek v ranních hodinách dne 9. května 1945. Brandýsek spolu s Buštěhradem tvoří jakousi pomyslnou bránu k východní části Kladna. Navíc obě místa ležela na tehdy důležité silnici spojující Prahu s Louny a Chomutovem. Pohlednice z 30. let 20. stol. představuje obec Brandýsek včetně její části Olšany. Z vysoko položených Olšan je výhled do dalekého kraje.

Foto archiv Jiřího Popoviče.


Taktéž z období první republiky pochází vyfocené označení obce Brandýsek, resp. její části Olšany. Brandýsek leží přibližně 6 km severovýchodně od Kladna a ve 30. letech 20. stol. měl okolo 2 700 obyvatel.

Foto Karel Drvola.


Brandýsek je obcí plnou válečných hrobů, pomníků a pamětních desek. Viditelně označených je jich zde minimálně pět. Zobrazený pomník "Obětem německého násilí 1938-1945" obsahuje sedmnáct jmen osob tak či onak propojených s Brandýskem, zahynulých během německé okupace do května roku 1945.

Foto Karel Drvola.


Tři čtvrtě století byla pro obec Brandýsek jediným pramenem pro poznání válečných dějin brožura obecního tajemníka Františka Blahníka s názvem "Brandýsek 1938-1945" vydaná v roce 1946. Obecní kronika vedená v letech 1919-1961 Antonínem Váchou byla totiž po jeho smrti dlouhá desetiletí "nezvěstná". Až v roce 2008 jeho vnuk věnoval do Státního okresního archivu v Kladně třídílnou "Kniha pamětní rodiny Váchů z Brandýska u Kladna". Tohoto faktu i bohatých válečných dějin obce Brandýsek u Kladna využil historik Michal Plavec z Národního technického muzea v Praze k sepsání knihy "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945"), která se již brzy objeví na pultech knihkupectví. V ní díky své vědecké erudici a řadě dalších dochovaných archivních pramenů "rozehrál" válečný příběh obce Brandýsek v netušené šíři, a na mnoha místech doplnil či poopravil "oficiální" Blahníkův pohled.


Blahník ve své brožuře popsal zhruba toto. Předsunuté útvary 4. gardové tankové armády Dimitrije Daniloviče Leljušenka (63. gardová tanková brigáda plukovníka M. G. Fomičeva) pronikly směrem od Loun před půlnoci na 9. května do Slaného, kde likvidovaly odpor nepřátelských kolon (pravidelná německá posádka Slaný opustila několik hodin před tím) a vyrazily ku Praze. V 1 hodinu ráno začala tanková čela za neustálého vystřelování světlic projíždět Brandýskem. Proud tanků postupně slábl, až po 4. hodině ustal docela. Zanedlouho se pak rozpoutala ve vsi skutečná bitva mezi dalšími německými ústupovými kolonami a českými povstalci. Nejdříve se obcí snažila projet ve tmě číhající kolona osmnácti německých vozů s asi 150 vojáky a několika ženami estonské národnosti. Ta byla po příjezdu do středu obce zajata a odzbrojena. Zobrazený snímek ukazuje, že v Brandýsku jsou i dnes upomínky na válku takřka všudypřítomné. Např. v prudké zatáčce ve Slánské ulici naproti restauraci Na Veverce se nachází toto pojezdové kolo a podpůrná kladka ze sovětského těžkého tanku IS-2. Lidová tradice uvádí, že jsou to kusy z tanku, který zde sjel v květnu 1945 ze silnice do příkopu. Ovšem např. "Váchova kronika" nic takového nezaznamenává, takže mohou být i mladšího data.

Foto Karel Drvola, info dle brožury Františka Blahníka "Brandýsek 1938-1945" (1946) a dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Za další hodinu se směrem od Třebusic objevila další, mnohem silnější a odhodlanější nacistická vojenská kolona. Po prvních výstřelech Němci ozbrojení samopaly, kulomety, granáty i pancéřovými pěstmi opustili své vozy a rozvinuli se do rojnic. František Blahník napsal: "Jsou jich plná pole, úvozy a v pozadí se vynořují další a další." Obrana proti této síle byla marná, Němci si za neustálé střelby vynutili průchod obcí a s sebou vzali i své zajaté soukmenovce z první kolony. O jejich dalším osudu rozhodla zdánlivá banalita. Vytržený ukazatel směru je zmátl a oni se místo na západ vydali ke Slanému vstříc druhému tankovému sledu Rudé armády. Ke střetu došlo nad Brandýskem v lokalitě "Na Rovinách." Tanky Rudé armády se zde po spatření Němců rozvinuly do bojové formace podporované samopalníky. Rozhořel se krátký boj, záhy rozhodnutý díky palebné síle tankových kanonů a kulometů. Část Němců se vzdala, zbytek byl doslova rozdrcen. Na fotografii pořízené na silnici nad Brandýskem vidíme Rudou armádou převrácený a do příkopu svržený německý nákladní automobil Büssing-NAG v ženijní verzi.

Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném, citace a info dle brožury Františka Blahníka "Brandýsek 1938-1945" (1946, s. 40).


V brožuře Františka Blahníka, napsané deset měsíců po osvobození, je celá situace velmi sugestivně popsána: "Na Rovinách možno spatřiti obraz pravého bojiště. Pole po obou stranách silnice jsou udupána a ujeta jako hřiště. Celé pásy nábojů, hromady ručních granátů, pancéřových pěstí, přilbic, beden, kufrů, utrhaných vojenských distinkcí, plášťů, pokrývek, nášlapných min, jídelních misek… Vozy a autobusy stojící na silnici a zabraňující použití silnice v celé šířce jsou drceny, strkány a převraceny těžkými tanky se strání dolů, kde se při dopadu bortí a lámou. Celá pontonová souprava i s lodicemi se převrací se stráně na autobus říšské pošty. Silnice prosáklá olejem klouže. Vchody do domů a celé ulice jsou zataraseny nakupenými vraky, až do nemožnosti navalenými." Na bohužel nekvalitním snímku je v Brandýsku zachycen jiný převrácený německý nákladní automobil zřejmě téže značky jako na fotografii výše.

Reprofoto kniha Aloise Pěničky "Kladensko v boji za svobodu" (1953), citace dle brožury Františka Blahníka "Brandýsek 1938-1945" (1946, s. 45).


Kronika brandýských hasičů přináší ovšem zcela jiný příběh: "Nyní nastala přestávka a ruská vojska nepřijížděla. Toho využila jedna kolona Němců, kteří přijeli od Třebusic a jeli silnicí ke Knovízi. Snad to byli ti, co v noci ve směru na Třebusice ustoupili. Tato jednotka odjela na Rovina ke kapličce, kde zůstala stát. Patrně měli zprávu, že přijíždí další skupina ruských tanků. Na to dojela do obce další německá kolona Červeného kříže, která zůstala v obci stát. Němci netrpělivě pobíhali kolem vozů a nevěděli kudy kam a v této netrpělivosti někdo po nich vystřelil. To dalo signál, aby Němci palbu opětovali. Kolona, která byla na Rovinách, střílela do Brandýska a ta, co byla v obci, střílela na Rovina. Tak se rozpoutala bitva trvající dvě hodiny. Němci stříleli do Němců… Vše by bylo dobře dopadlo, kdyby Němky, které byly ve škole zajištěny, nezačaly volati o pomoc. V tom okamžiku jeden esesman vyskočil z vozu, který právě dojel k obecnímu úřadu, vzal automatickou pušku a začal střílet v chodbě obecního úřadu. Zastřelil tam občana Bendu a smrtelně postřelil učitele Pouzara, bratra Pospíšila postřelil na čele a občana Jilmu na noze. Jeden esesman, který byl v úřadovně obecního domu, začal při střelbě zle řádit, vzal židli a praštil s ní po přítomném bratrovi Hokůvovi mladším a ten jen o vlas uskočil, vyběhl na chodbu a schoval se na půdě. Zatím venku byla již střelba v plném proudu. V zahradě před obecním domem zastřelen občan Rud. Weis, v uličce u pana Vořechovského občana Karel Čížek, v cihelně pana Sedláčka občan Fiřt a v zahradě nad zatáčkou občan Vosmík. V této bitvě Němci vypálili jednu pancéřovou pěst na dům občana Nedvěda a velkou část domů střelbou poškodili." Na opět nekvalitním snímku jsou vidět trosky u Brandýska zničené německé ústupové kolony včetně autobusu nezjistitelného typu.

Reprofoto z knihy Františka Blahníka "Brandýsek 1938-1945" (1946), citace dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Brandýský kronikář Antonín Vácha také vylíčil, čeho byl svědkem: "Kolona německá prchá od Kralup a chce k Plzni, kde jsou Američané, ale protože orientační tabule německé jsou strhány, kolona místo ku Hnidousům jede ku Slanému. Na obecním úřadě hlavně sanita za vedení Josefa Nováka a Dr. Krčmáře má mnoho práce s obvazováním raněných. Kolona projíždí pak obcí a mnoho oken vystříleno a domky poškozeny. Z mého úkrytu pozoruji, že již první jsou jistě u skály Matičky a od Třebusic stále a stále mraky prachu. Pojednou vše zůstává stát. Němci opouští vozidla a vylézají nad stráň k poli panskému. V tom na Rovinech zaštěká kulomet, pojal mě hrozný strach, měl jsem za to, že některý nerozvážlivý proti nim vystřelil a oni zbraně obrátí na obec a ta za chvíli zničena bude. Leč Němci nestřílí - a stojící na mezi dívají se do rovin, když znovu kulomet zaštěká a Němci se kácí z meze a ostatní zběsile utíkají, ne však k vozidlům, ale do zahrad… Rána z děla - pak další dunivé rány, to zvrhány jsou německá vozidla a hluk upozorňuje, že něco jest v pohybu a již nad patníky silnice vidět sjíždějící tanky a jiná vozidla s vlajícími rudými prapory. Proto ten útěk Němců. Ruská vozidla obcí projela ku kolonii a Brodcům, jiná z Rovin po poli panském do Čihadel, a tak kolona Němců obklíčena. Zbraně zahazují, vzdávají se a Rusové je odzbrojují a ponechávají jim, co unesou, a starou cestou pobízí je k pochodu, a proto, že jest velké horko, tu přítěž Němci odhazují. Jsou mezi nimi i civilové utečenci z Prahy, ženy s dětma." Na snímku vrakoviště německé vojenské techniky před dolem Michael v Brandýsku v roce 1947, kdy už proběhla "recyklace" všech použitelných součástek. V popředí se nacházejí zbytky německého nepancéřovaného polopásového dělostřeleckého tahače SdKfz. 6.

Foto SVMK, citace dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Další pohled na událost přinesl rozhovor historika Michala Plavce s Helenou Minaříkovou v únoru 2020. Paní Minaříková dodnes bydlí v domě v ulici Pod lesíkem, odkud je vidět prakticky celá obec: "Od Třebusic přijelo auto, zhaslo světlo, to byli ti Němci, co utíkali přes Kamenný Most, nechtěli na hlavní, zadem utíkali. Stáli tam a čekali, až přejedou tanky. Když přejížděla kolona, domy se ve vsi vyprázdnily, každý vítal rudoarmějce. Když se ale lidé vrátili, byly domy plné Němců, kteří tam mezitím přišli. Jakmile Rudá armáda přejela, vyjeli první, když byli na Rovinách u Knovíze a uviděli další Sověty, co mohli se rozujížděli po Rovinách ke Krétě a do polí. My jsme to odtud viděli. Naši od nádraží utíkali přes pole k Lesíku. Němci po nich stříleli a oni palbu opětovali… Okamžitě jsme se všichni schovali do sklepa, vypadalo to ošklivě. Z okénka ze sklepa bylo krásně vidět, co se děje. Hodně aut mělo červený kříž, měli také autobus, který byl vybaven jako pojízdný operační sál. Stará karlovarská silnice byla v serpentině nad Matičkovou zablokovaná tím sanitním autobusem. Naši je ostřelovali od Lesíku. Němci směrem k Lesíku vypálili jednu pancéřovou pěst. V tom vyrazili další Rusové, takže už toho museli Němci nechat. Ze sklepa jsme viděli, jak Němci z těch aut na poli utíkají zpátky do vesnice."

Fotografii pamětní desky na obecním úřadu v Brandýsku pořídil Karel Drvola, citace dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Kromě řady obyvatel Brandýska zahynuli v obci ráno dne 9. května 1945 také dva mladíci z Černčic. Blíže tuto tragickou událost popsal kronikář Antonín Vácha: "Když projížděli (ruské tanky) vesnicí Černčice u Loun, tři nadšenci na blatníky naskočili, a protože spěch byl, vozidla se předjíždí a v serpentině v Brandýsku sjel ze břehu, patníky urazil, ale větve štěpu sedící na blatníku srazily a dva usmrceni. Jeden jménem Roubal zdrcen živ, synem mým Vénou ošetřen." Pravdivá tak není ani verze, že se s mladíky tank v nepřehledné zatáčce převrátil, ani že sovětský tank při spatření německé kolony prudce přidal plyn a mladíci se na něm prostě neudrželi. Za jejich smrt mohly větve ovocného stromu a styl jízdy ruského řidiče. Od roku 2011 je z Černčic pořádán každoročně na počátku května cyklistický výlet, který si dává za cíl navštívit ostrou serpentinu v Brandýsku, kde vyhasly dva mladé životy.

Foto pomníku Karel Drvola, citace dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Boj o Brandýsek v ranních hodinách dne 9. května 1945 nepřežili místní horník František Benda (zastřelen u vchodu do dvora obecního domu), horník Karel Čížek (padl za "Veverkou" u lomu), knihař Vladimír Fürst/Fiřt (zabit při střetu s Němci u cihelny), dělník Josef Kučera (padl v zahradě při staré silnici), odborný učitel Václav Pouzar (velitel povstalecké jednotky, u obecního domu byl střelen do dutiny břišní, zemřel po převozu do kladenské nemocnice), Václav Tesař (taktéž těžce zraněn, zemřel v nemocnici ve Slaném), zámečník Rudolf Veis (padl v zahradě domu čp. 49) a truhlář František Vosmík (zastřelen na břehu silnice v záhybu třešňovky). S těžkým zraněním si poleželi v nemocnici Ota Jilma, Jaroslav Bečvář, Antonín Votava a František Fatka. Oběti bojů z řad místních obyvatel byly pietně pohřbeny na místním hřbitově dne 14. května 1945. Pohřbu se zúčastnili skoro všichni obyvatelé Brandýsku a všechny místní organizace.

Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném, info dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Dle tradovaných informací měli při střetu v Brandýsku zahynout také dva rudoarmějci (Vladimir Konovodov a další neznámý, který u sebe neměl doklady). Přesný počet mrtvých sovětů z tohoto dne a dnů následujících není znám. Bylo jich ale o mnoho více. Kronikář Antonín Vácha se zmiňuje o dalším vojáku Rudé armády, který přišel o život "neopatrností" ve statku č. 3 v Olšanech, další tři zemřeli 14. května 1945, když jeden byl sražen automobilem "U Veverky" a další dva najeli u místního kina na granát, který explodoval. Koncem května 1945 zemřel také další z místních občanů, František Tesař, který byl těžce zraněn při střetu s automobily Rudé armády na Matičkově poli. K obětem květnových dnů zřejmě patřil také místní ukrajinský emigrant Michail Ulašin (1896-1945). Nikdo přesně nevěděl, co se s ním stalo. Pouze se traduje, že byl jednoho dne přímo v domácnosti zastřelen sovětským důstojníkem (zřejmě příslušníkem vojenské kontrarozvědky Směrš, jejímž úkolem bylo hned v prvních dnech po skončení války vypátrat nepřátele komunistického režimu). Na snímku čestná salva příslušníků Rudé armády na hřbitově v Brandýsku za padlé ze střetu ze dne 9. května 1945.

Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném, info dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Současná podoba hromadného hrobu deseti obětí střetu z rána dne 9. května roku 1945. Náhrobek nese nápis "Za vlast 9. 5. 1945." Brandýský kronikář Antonín Vácha zdařile popsal i "odvrácenou" stranu osvobození: "Desátého od časného rána armáda maršála Koněva projíždí, děla, tanky, kuchyně, různá vozidla, motorky, koňské povozy, cyklisté a vše se šine jen kupředu, silnice nestačí, opuštěná vozidla Němců prostě se sráží do příkopů a lidé vozy vyprazdňují, odnášejí vše, potraviny, kufry, co tam jest, chléb, pytle, konzervy. Když srážka přišla ve známost, přišlo lidí do Brandejska zdaleka a brali vše, i v domku horníka Antonína Nováka kradli. Když silnice u Veverky se ucpala, jezdilo se ze stráně přes zahrady a pole starou cestou. Tanky, auta, povozy. Velké vedro, a to trvalo po tři dny, všecky studny obsazeny - žízeň mají vojáci i koně a u nás od rána do večera po celé tři dny vodu ze studně vážíme… Mnoho stromů vozidla rozlámala, zvoničku i milník, zde i ploty! Zácpa, či nepřetržité kolony vojska, trvala až do 13. května. 10. a 11. ještě zde nalezeni poschovávaní Němci, někteří již oblečeni v dělnickém obleku! Když voděni odzbrojení ku kanálu, jedna Němka umínila, že se ji musí odnést, na domluvu hrubá byla - tedy odstřelena i více mužů po cestě odstřeleno. Mnoho ruských vojínů zachází do bytů, shání šnaps, vodku a rozhlíží se po stěnách a nevidí-li obraz, ikonu, táže se, není-li rodina pohan. Jsou i nekalé živly: přišel do stavení, kulomet neb pušku v ruce, vše zotvíral, co se mu líbilo, vzal, nůž, hodinky, baterku, kořalku, a beze slova odešel."

Foto Karel Drvola, citace dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Na fotografii němečtí zajatci procházejí Brandýskem vstříc velmi nejisté budoucnosti. Brandýský kronikář Antonín Vácha se snažil určit alespoň rámcově i jejich ztráty, dobral se zhruba k 50 mrtvým (na hřbitově je pohřbeno patnáct německých mužů a sedm žen u záchodů, za hřbitovní zdí devět těl atd.).

Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném, info dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Souvislost s událostmi v Brandýsku měla i další tragédie, která se v sousední obci Knovíz udála taktéž na samém prahu vytoužené svobody. Tři výše jmenovaní vinařičtí povstalci se okolo půlnoci na 9. května rozhodli, že pojedou ke Slanému vstříc vojskům Rudé armády. Nad Knovízí v sadech bylo jejich auto zpozorováno přijíždějícími sovětskými tankisty, kteří v domnění, že před sebou mají jen německá vozidla, na toto vystřelili. Příliš pozdě zjistili, že se před nimi nachází auto povstalců… Jejich pomník byl z Knovíze přenesen do Vinařic do parčíku u školy do sousedství tří libušínských povstalců padlých ve Vinařicích 8. května 1945.

Foto archiv obecního úřadu Vinařice.

© Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně. Poslední aktualizace 04.01.2021. Verze pro tisk. O úroveň výše.