Konec německé armády

Jak postupoval čas, české povstalecké formace byly čím dál početnější, odhodlanější a vyzbrojenější. Oproti tomu bojové odhodlání německých jednotek se po bezpodmínečné kapitulaci změnilo na bezhlavý úprk k Američanům a boj o holý život. Řada Němců ale naopak uvítala konec války s úlevou a nechávala se dobrovolně zajmout. Takřka ve všech regionech docházelo při odzbrojování německé armády k násilnostem, které si vyžádaly životy mnoha německých vojáků i civilistů. V tomto poválečném chaosu se přičiněním českých povstalců a Rudé armády rozplynuly zbytky německé armádní skupiny Střed. V některých případech byli zajatí příslušníci Wehrmachtu, a zejména Waffen SS, ihned popravováni, jindy se přes provizorní shromaždiště dostávali do centrálních zajateckých táborů, odkud byli následně přesunování do Německa. Ti z Němců, kteří byli odsouzeni za válečné zločiny, si svůj trest odpykávali např. v zajateckém táboře ve Vinařicích u Kladna, pracovně nasazováni na dole Mayrau, kde se s nimi běžně setkávali ještě političtí vězni komunistického režimu po roce 1948. V lesích Kladenska bylo nebezpečno minimálně až do léta roku 1945, jak se zde Němci přes den schovávali a v noci putovali směrem na západ. Zánik nacistické armády na českém území nelze oddělovat od slavnostních okamžiků konce války a příjezdu Rudé armády.



Kladenský vojenský velitel Gustav Kugler s odstupem času hodnotil povstaleckou situaci v okrajových částech Kladna ve dnech 8. - 9. května 1945 následovně: "V té době plní dobře úkoly při nasazování proti německým prchajícím jednotkám ze všech směrů, jednotky především okrajových úseků Kladna-Dubí, Vrapice, Vinařice, Motyčín, Hnidousy, a další, jakož i jednotky Kročehlav, Dříně, Buštěhradu, pohyblivé jednotky Homoly, Rašky, Andrleho na dopravních prostředcích. Rovněž jednotky na výpadové silnici z Prahy Dobrá-Doksy-Kamenné Žehrovice pohotově a ostražitě v bojovém střehu plnily nepřetržitě své úkoly a přenášely rychle zprávy o stávající situaci do štábu." Na snímku se dobrovolníci z Unhoště na nákladním automobilu vydávají vstříc nepříteli.

Foto obrazová dokumentace ke kronice města Unhoště 1945-1955, citace dle SVMK, depozitář Písemnosti-tisky, SL 32, Rukopis Gustava Kuglera "Vojenské odbojové hnutí v Kladně a okolí" (Nedat., s. 26).


Čím více se blížil konec květnového povstání, tím byly povstalecké jednotky odhodlanější "dorazit" zbytky německé armády. Na fotografii jednotka povstalců složená z ruských partyzánů oddílu "Za vlast" z lesů u Nového Strašecí. V čele pochoduje Alexej Lola vyzbrojen německým samopalem MP-40.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.


Povstalecká hlídka střežící silnici před Smečnem. Co vše museli tito lidé v několika dnech zažít a vidět! Smečenská kronika např. k 7. květnu 1945 uváděla: "V dopoledních hodinách asi kolem 10. hodiny vyrazilo německé vojsko ze slánské posádky směrem na Hrdlív v počtu 60 mužů a od Hrdlíva dali se směrem k Třebichovicům. Tam u hrdlívského hřbitova došlo k prudké přestřelce mezi německými vojáky a československými dobrovolníky z obce Hrdlíva. Na pomoc hrdlívským přispěchali smečenští dobrovolníci, i dobrovolníci z Třebichovic a Svinařova. Asi po dvacetiminutové přestřelce byl odpor Němců zlomen. Na místě zůstalo 10 mrtvých Němců, ostatní se rozprchli po okolí a byli pronásledováni. Z řad dobrovolníků byli dva muži zraněni. Při tomto boji padl partyzán Vlastimil Šafránek z Hořovic a pohřben v Kačici. Při boji byla poškozena výbuchy ručních granátů a pancéřových pěstí márnice na hřbitově a zničeno několik pomníků." O den později ale mohli jen bezmocně přihlížet, jak "od 9:30 hod. projížděla Smečnem ustupující divize německého vojska od Třebichovic přes Smečno dále k Ledcům a Hradečnu. Bylo to celkem 560 vozů, pancéřů a jiných motorových vozidel. Projíždějící Němci několikrát vystřelili a to ve Svinařovské ulici pancéřovou pěstí. Střela dopadla na střechu domku p. Topinky a značně jej poškodila. Vystřeleno bylo i na věži zámecké, kde byla zřízena naše pozorovatelna."

Foto archiv Evy Ničové, citace dle opisu smečenské kroniky pro Vojenský historický ústav v Praze z 27. února 1963 (taktéž v majetku jmenované).


Ruští partyzáni a čeští povstalci u Nového Strašecí. Uprostřed s granáty ruský partyzán Ivan Autoňak, vpravo se samopalem Sudajev PPŠ-43 povstalec z Rudy František Dvořák.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.


Unhoští povstalci a jejich ukořistěné "Panzerfausty" (speciální německé ruční protitankové zbraně, s úspěchem využívané i při bojích ve městech).

Foto obrazová dokumentace ke kronice města Unhoště 1945-1955.


Trojice povstaleckých bojovníků s puškami z Dubí u Kladna.

Foto SVMK.


Slavnost osvobození konaná na návsi v Družci dne 13. května 1945. U českých vojáků a povstalců je patrno, že polovina již je oblečena do uniforem, druhá polovina má jen košile, německé helmy a pásky s nápisem ČSR.

Foto archiv Obecního úřadu v Družci.


Rudá armáda přijíždí! Na řadě jejich vozidel byla vidět různá bojová poškození. Zde např. sovětskému samohybnému dělu SU-100 zcela chybí jedno pojezdové kolo a stroj je stále zcela mobilní. Snímek vznikl v zatáčce před hotelem Grand ve Slaném.

Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném.


Stopy nepřátelské střelby nesl na předním skle i americký nákladní vůz Studebaker US6 s vojáky Rudé armády vyfocený v Unhošťské ulici v Kročehlavech. Stejný automobil byl předtím vyfocen i ve Vinařicích u kapličky.

Foto SVMK.


Všude panovalo stejné nadšení při vítání Rudé armády. V Kladně před známým pohřebním ústavem Josefa Týfy, který stával naproti dnešnímu Úřadu práce (na snímku je nákladním automobilem tažený sovětský 85 mm protiletadlový kanón vz. 1939 ).

Foto archiv Jaroslava Pergla.


V Novém Strašecí na sovětský tank T-34/85 "naskákali" i místní povstalci. Voják sedící zcela vpravo na věži tanku je vyzbrojen kořistní německou automatickou útočnou puškou Sturmgewehr (StG) 44, zavedenou do výzbroje německé armády na samém sklonku války.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.


V Řevničově rudoarmějce při průjezdu vítala i "slavobrána".

Foto archiv Městského úřadu Stochov.


Pozdravy, šeříky a focení nechyběly ani ve Stehelčevsi.

Foto archiv obce Stehelčeves.


Přijíždějící sovětské oddíly skýtaly ale i jiný obraz, neboť ukořistěná pojízdná německá technika byla jednoduše z nedostatku jiných vozů zařazována přímo k jednotkám Rudé armády. Na náměstí v Lánech tak byl např. v koloně tanků T-34/85 zachycen i německý nákladní automobil Henschel 33 s dílenskou nástavbou Kfz. 79 (vůz nejblíže objektivu).

Foto archiv obce Lány.


Blíže neidentifikovaný německý nákladní automobil s hasičskou nástavbu projíždí s vojíny Rudé armády přes železniční koleje v Zákolanech. Hrající si děti i dětský kočárek již začínají navozovat mírovou atmosféru.

Foto archiv Vladimíra Černého.


V některých případech byla u kořistního vozu jen vyměněna osádka a sovětští vojáci se ani příliš neobtěžovali se zakrýváním dřívějšího výsostného označení. Na obrázku slavnostně vyhrává v Zákolanech kapela, zatímco okolo projíždí německý lehký nákladní automobil Horch 830 BL s nástavbou sanitního vozu již s osádkou Rudé armády. Podle bílého lichoběžníku na blatníku a dveřích by jeho původním majitelem mohl být "Panzerkorps-Nachrichten-Abteilung 457".

Foto archiv Vladimíra Černého.


Sovětská technika přijela v takovém počtu, že parkovala na kdejakém volném prostranství. Zde náves u rybníka ve Velké Dobré.

Foto archiv obce Velká Dobrá.


Některá kořistní technika se zdála být vcelku provozuschopná, jako tento německý nákladní automobil Opel Blitz 3,6 s rozměrnou skříňovou nástavbou.

Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném.


Naopak na jiných automobilech byly patrné důsledky divokého německého ústupu.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.


Většina Němci v příkopech zanechaných vozidel však byla v podobě nepojízdných vraků, které již nebylo možno ani vléci. Stejně jako tento typ lehkého německého nákladního automobilu (s největší pravděpodobností se jednalo o Borgward 3t Benzin G. W.) s pohonem na dřevoplyn.

Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném.


Či tento německý nákladní automobil Opel Blitz 3,6 se skříňovou nástavbou. Povšimněte si, že všechny vraky jsou "zuté". Pneumatik totiž měli Němci díky spojenecké blokádě snad ještě méně než benzínu.

Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném.


Vrak sanitního vozu Škoda Superb v barvách "Deutsches Rotes Kreuz".

Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném.


Nejvítanější kořistí nejen kladenských povstalců se stávala provozuschopná německá obrněná vozidla. Vlevo polopásový německý tahač Sd.Kfz 10/5 vyzbrojený 20 mm rychlopalným kanónem FlaK 38 patřící lehkému samohybnému protiletadlovému oddílu 81 (le.Flak-Abt.81 sf). Vpravo pak obrněný průzkumný automobil Sd.Kfz 222. Ten pravděpodobně ustupoval dne 8. května 1945 po ose Mladá Boleslav - Mělník - Kladno. Zde utrpěl defekt levé zadní pneumatiky a po odstavení na dnešním náměstí Edvarda Beneše byl zajat místními ozbrojenci.

Foto SVMK.


Výše uvedenou fotografii bez našeho svolení použil australský badatel Barry Crook k tvorbě své koláže bojových vozů patřících v květnu 1945 k lehkému samohybnému protiletadlovému oddílu 81 (le.Flak-Abt.81 sf), majícímu ve znaku hlavu lišky. My si tedy na oplátku vypůjčíme výsledek jeho práce mapující ústup jednotky směrem do amerického zajetí. Zcela vlevo je další snímek téhož kladenského polopásového německého tahače Sd.Kfz 10/5 prodávaný před lety na nákupním portálu eBay. Vedle kladenského povstalce je na kapotě vozu patrný znak jednotky.

Foto https://www.tapatalk.comgroups/archive1944to1945/sd-kfz-10-5-sd-kfz-7-1-and-other-vehicles-of-i-fla-t130.html.


Koncentrace protileteckých jednotek v okolí pražských letišť byla v dubnu 1945 zřejmě úctyhodná. Z poškozené identifikační známky lze rozluštit zkratku nápisu "leiche Flak Ersatz Abteilung" znamenající "Lehký protiletadlový oddíl". Nález Koleč, číslo identifikační známky bylo na přání vlastníka zakryto.

Foto soukromá sbírka.


Pozůstatky po německé armádě byly po skončení války takřka všudypřítomné. Snad nejlépe tento fakt a mnohdy hrůzyplné nálezy popsal stehelčeveský kronikář Karel Vlasák: "9. 5. Příkopy kolem silnice byly věcmi, které odhazovaly prchající německé oddíly, přímo posety. Celé uniformy vojenské, boty, prádlo, přikrývky a jiné. Od Středokluk ke Stehelčevsi bylo v polích vidět raněné i mrtvé německé vojáky, kteří bojovali ještě na ústupu z Prahy. Po státní silnici pochodovaly tisíce německých zajatců do sběrného tábora v Kladně, nikdo je nevedl, nehlídal. A po silnici ku Praze stále se valila sovětská armáda. 10.5. V okolí Prahy klid, jen jednotlivci se ještě potulují v polích a ohrožují bezpečnost." Obdobnou vzpomínku zanechala i Marie Felklová z Tuchlovic, manželka kladenského gestapáka Oskara Felkla: "V příkopě jsem viděla mrtvé. Přes Tuchlovice totiž vedli skupinu německých občanů z Prahy na západ. To víte, řada lidí se na ně šla vyřádit. Dlouho jsem ale na svobodě nezůstala. Dne 10. května mě přišli domu zatknout."

Foto SVMK, citace dle "Doplňku ke stehelčeveské obecní kronice" (nestr. opis) od Karla Vlasáka a dle knihy Jiřího Červenky "Šla s ním až na šibenici" (2006, s. 50).


V dřívějších desetiletích opovrhované a systematicky ničené symboly nacistické okupace se v současnosti proměnily ve vyhledávané předměty sběratelského zájmu. Na snímku v popředí upozorním na novostrašeckého povstalce držícího tzv. pancéřovou pěst "Panzerfaust".

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.


Typický nález z půdy. Originální opasek s vycházkovou přezkou Wehrmachtu. Přezka obsahuje vedle říšské orlice s hákovým křížem i nápis "Gott mit uns" ("Bůh s námi"), heslo běžně používané v Prusku a pak v německé a nacistické armádě. Nález Otvovice.

Foto soukromá sbírka.


Helma Wehrmachtu model 1942. Nález Brandýsek. Vzhledem k bojovému střetu, který se u Brandýska odehrál v ranních hodinách dne 9. května 1945, z této lokality pochází cela řada pozůstatků po německé armádě.

Foto soukromá sbírka.


Identifikační známka "Sanitäts Ersatz Batalion der Waffen SS" neboli "Sanitního záložního praporu Zbraní SS". Prapor vznikl v roce 1941 ve městě Oranienburg, v roce 1942 byl přejmenován na "SS Sanitäts Ausbildungs und Ersatz Abteilung." Tento "lapiduch" Zbraní SS pohodil svou identifikační známku u silnice u Třebusic. Číslo identifikační známky bylo na přání vlastníka zakryto.

Foto soukromá sbírka.


Plechový "kaslík" na náboje k německému kulometu MG 42 ("Universal-Maschinengewehr Modell 42"). Nález Otvovice.

Foto soukromá sbírka.


Německý odznak za zranění III. třídy (něm. "Werwundeten Abzeichen") pro zraněné, zmrzačené nebo omrzlé vojáky (od roku 1943 byl udělován také civilistům zraněným během spojeneckého bombardování). Jednalo se o jedno z nejčastěji udělovaných, ale zároveň také vysoce ceněných vyznamenání (okolo 5 milionů nositelů). Vyobrazený odznak byl udělován za jedno až dvě zranění v boji nebo při leteckém náletu. Nalezen byl při opravě školy v Libušíně u Kladna. Na konci války byli i zde ubytováni vojáci německé armády.

Foto soukromá sbírka.


Bajonet Wehrmachtu vzor 1936. Nález Brandýsek.

Foto soukromá sbírka.


Německá vojenská polní lopatka. Nález Rozdělov u Kladna.

Foto soukromá sbírka.


Po německé ústupové koloně v Brandýsku zbyla i tato dřevěná bedna s nápisem "Entgiftungsspritze" ("Detoxikační stříkačka"). Výrobek značky Gloria od protipožární společnosti Brosche a Comp. z roku 1944 mohl být používán k přečerpávání toxických kapalin i např. jako čerpadlo vody ze zákopů.

Foto soukromá sbírka.


Německý armádní "Marsch Kompas". Nález Vrapice.

Foto soukromá sbírka.


Korozí dosti poškozený základní stranický odznak NSDAP pochází z německé ústupové kolony zničené u Brandýska. Kruhový odznak nesl ve středu hákový kříž na bílém podkladě, okraj je zdoben červeným lemem s nápisem "National Socialistische D. A. P."

Foto soukromá sbírka.


Skleněný popelník německé organizace DAF ("Deutsche Arbeitsfront"). DAF nahrazovala v nacistickém Německu zakázané nezávislé odbory. Ve skutečnosti ale šlo o součást NSDAP mající kontrolovat nálady dělnictva a stimulovat je k co nejvyšším pracovním výkonům. Na Kladensku členové jednotky DAF pracovali např. i při bourání obce Lidice.

Foto soukromá sbírka.


Jídelní příbor organizace DAF.

Foto soukromá sbírka.


Polní jídelní příbor Wehrmachtu. Uprostřed otvíráku na konzervy byla po válce vyškrábána orlice s hákovým křížem. Nález Otvovice.

Foto soukromá sbírka.


Kdo ovšem byli poslední majitelé těchto předmětů a jak to s nimi dopadlo? Na fotografii čtveřice vzdávajících se německých vojáků v Novém Strašecí. Scénka je zřejmě nahraná, nikde žádný strach, okolo stojící lidé zvědavě koukají včetně staré paní vezoucí si na kole nákup. Povstalec s pistolí v ruce také nevypadá soustředěně, jestli některý z německých vojáků nevytáhne skrytý nůž nebo pistoli a nezaútočí na něj.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.


Vedle vítání Rudé armády docházelo v květnu 1945 na druhé straně k zajímání desetitisíců německých vojáků od všech představitelných zbraní a jednotek bývalé německé armády. Někteří z nich se po zhroucení své "Tisícileté říše" chovali značně iracionálně. Např. dvojice vojáků okolo poledne dne 9. května 1945 vyběhla v Kladně ze zahrad u Kübecku, ukryla se u skladiště benzínu u železniční zastávky a začala ostřelovat zdejší hlídku. Zlikvidována byla až projíždějícím sovětským oddílem za pomoci ručních garantů. Mrtvoly byly dle dokladů identifikovány jako major letectva Fridrich Becker (1909-1945) z Berlína (bytem čtvrť Skandau, Starkenstrasse čp. 9/III) a stejně starý důstojnický čekatel Luftwaffe Walter Klinge z Münsteru (bytem Fritz Pitterstrasse čp. 41). Oba byli pohřbeni na kladenském hřbitově. Na fotografii se vzdává malý německý oddíl a odevzdává své zbraně kladenským povstalcům na dnešním náměstí Edvarda Beneše. Povstalec zcela vpravo je ozbrojen německou útočnou pušku StG 44.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno, info dle VHÚ-VHA, fond Revoluční gardy 1945, inv. č. 1400, Oblastní posádkové velitelství Kladno, Hlášení uniformované státní policie (policejní revír Kladno) ze dne 9. května 1945 a Protokol o ohledání mrtvol výše jmenovaných z 10. května 1945.


Fotografie německých kolon putujících do zajetí pod dozorem kladenských povstalců jsou mnohem méně časté, než vítání vojsk Rudé armády. Přitom obě události jsou časově shodné a obě spolu úzce souvisejí. Např. libušínská kronika uvádí: "O Němce se nikdo nestaral a přece jich bylo v lesích plno. Každou chvíli bylo slyšet v lese střelbu, často i z kulometu… Hned s příjezdem Rusů bylo vidět na silnicích táhnouti německé zajatce, zbědované, špinavé a otrhané. Jak vysoko vystoupili, tak hluboko musili zase klesnout." Kronika sousedních Vinařic doplňuje, že dne 9. května 1945 byli voděni celé dopoledne němečtí zajatci přes Motyčín do Kladna, odpoledne pro změnu přes Vinařice do Slaného. Ve 14 hodin, když procházela skupinka asi třiceti příslušníků Waffen SS lokalitou zvanou Paloučka, "odzdola přijíždí ruské auto, z něhož vystupuje ruský důstojník. Nechává odstřelit největšího lumpa, který měl nejvyšší hodnost a vyznamenání. Popravu provedli pcherští vojíni ihned na místě v zahradě pod školou. Němečtí internovaní uprchlíci musili vykopati svému ochránci hrob a sami si jej museli pohřbíti… V 18 hodin pcherští vedou další zajatce. Je to asi dvanáct vojáků a tři ženy. Ani tento hlouček neušel ranám a nadávkám rozhořčeného obyvatelstva. Těsně po jejich odchodu přivedli naši vojíni z lesa dva příslušníky SS čeládky oblečené v uniformách řadových vojáků. Podle jejich legitimací zjistil ruský důstojník, že jsou to vysocí důstojníci a odsoudil je k smrti. Poprava byla vykonána našimi vojáky u mlýna před nádražím. Další dva SSmani byli zastřeleni v boji v lese".

Foto SOA Praha, SOkA Kladno, citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, Kronika města Libušín (II. díl 1945-1960, s. 25) a Obecní úřad Vinařice, Kronika obce Vinařice (IV. díl 1938-1949, s. 263-264).


Doba pořizování těchto snímků byla stále plná násilí, a to z obou stran. Např. kronika obce Stehelčeves uvádí o německých zajatcích: "Několik jich bylo zastřeleno směrem východním a jsou pohřbeni na buštěhradském katastru. Při prohlídce zatčeného německého vojína, našla ruská stráž u něho schované zbraně, okamžitě ho zastřelila. Poručeno oběma německým vojínům, by jej zahrabali ve skále k Vrapicům. Při kopání hrobu se naší hlídce zprotivili a přímo Aubrechta zranili, byli Václavem Karbidem zastřeleni a na místě zahrabáni." Podobně se ve smečenské kronice píše: "Za revolučních dnů bylo v naší obci při srážkách s německými vojáky zastřeleno 30 mužů SS a pohřbeni na místním hřbitově." Blíže pravdě ale jistě je dobový článek Josefa Kořínka: "V noci na 9. května pochytáno v smečenských polích několik esesmanů, sedm jich zastřeleno na místě, protože ještě kladli odpor se zbraní. Z devíti v radnici internovaných byli čtyři lidovým soudem 11. května večer odsouzeni k smrti a zastřeleni německým partyzánem Willim, který si na českém partyzánském důstojníku vyžádal provést ortel nad odsouzenými za umučení svých rodičů v říši." Na snímku další z odzbrojených německých kolon procházející Slaným do zajateckého tábora.

Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném, citace dle "Kroniky obce Stehelčeves" (nestr. opis), "Kroniky města Smečna" (nestr. opis) a článku Josefa Kořínka "Smečno v odboji" ze Slánského obzoru (1945, s. 42).


Smrt měla stále svou bohatou žeň. Např. v kronice obce Stehelčeves se píše: "Naše hlídka byla upozorněna, že na poli pana Rubeše směrem k Vrapicům jsou Němci. Hlídka okamžitě šla na místo toto a tam našla čtyři příslušníky německé národnosti, tři byli mrtví a jeden v posledním tažení sdělil, že smrt si zavinili sami podřezáním a tím vykrváceli. Pohřbeni byli na místě samém. Dne 14. května zde zemřeli dva ruští vojíni, prý po požití špatného lihu. Byli pohřbeni s vojenskou poctou na vrapickém hřbitově." Na snímku kolona německých zajatců pochoduje ve Slaném okolo hotelu Grand, jehož reklamní poutače jsou kompletně zbaveny německých nápisů.

Foto Vlastivědné muzeum Slaný, citace dle "Kroniky obce Stehelčeves" (nestr. opis).


K násilí na zajatých Němcích a kolaborantech docházelo v květnových dnech zcela běžně. A to jak ve velkých městech (Kladno, Slaný), tak i v těch menších (Unhošť, Smečno, Nové Strašecí). "Účtování" s nenáviděnými okupanty se nevyhnulo prakticky žádné obydlené lokalitě v regionu. O některých místech hromadných poprav se téměř otevřeně mluví (např. bývalá cihelna v Třebichovicích), jiná už jsou po desetiletích zapomenuta. Mnoho údajů přinášejí zejména archivní prameny a místní kroniky. Např. v Unhošti byl nucen zdejší posádkový velitel brigádní generál Václav Šidlík (1882-1952) dne 9. května 1945 vydat ve 12:30 hod. vyhlášku následujícího znění: "Vzhledem k politováníhodným událostem, k udržení naprostého pořádku, kázně a klidu v městě, nařizuji, že kdo bude přistižen v jakékoliv účasti na projevech davové vášně, bude okamžitě zatčen a potrestán ve smyslu nařízení vztahujících se na prohlášení o kapitulaci." Kronikář k tomu dodal i vysvětlení: "Stala se totiž řada nepěkných věcí, kdy svévolně, bez vědomí Nár. výboru, byly předváděny zajištěné osoby od soudu do školy a byly tlučeny a masakrovány." Obdobně kronika města Libušína k 9. květnu 1945 uvádí: "Toho dne bylo pod Šelerskou haldou zastřeleno 13 německých vojáků, kteří byli přistiženi se zbraní v ruce… Často přivedla hlídka Němce-vojáka s napěchovaným batohem potravinami, kterého chytli při útěku na západ. Byl-li chycen se zbraní, byl zastřelen… Kdyby Němci byli jen trochu rozumnější, nemuselo dojít k mnohým nechutnostem." Na fotografii je kolona střežených zajatých německých vojáků v Unhošti dne 10. května 1945.

Foto obrazová dokumentace ke kronice města Unhoště 1945-1955, citace dle "Kroniky města Unhoště" (I. díl, s. 335) a "Kroniky města Libušína" (II. díl 1945-1960, s. 15 a 22).


Asi nejmenšího slitování se dostávalo německým zajatcům v křivoklátských lesích ze strany místních sovětských partyzánů a uprchlých ruských zajatců. Těchto dvacet zajatých německých vojáků sedících na dnešním Komenského náměstí před novostrašeckou radnicí má zřejmě štěstí, že místo "potrestání" v lese se dostanou do povstalci zřízeného zajateckého tábora.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.


Shromaždiště ukořistěné německé vojenské techniky a provizorní zajatecký tábor na hřišti v Novém Strašecí.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.


Ovšem ani ze strany slánských, kladenských, unhošťských či novostrašeckých povstalců nemohli Němci očekávat vlídné zacházení. Provizorní zajatecký tábor na hřišti v Novém Strašecí, květen 1945.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.


Jedno z četných "smutečních oznámení", kterým Češi s humorem sobě vlastním oznamovali konečný pád nacistické "Třetí říše".

Foto SVMK.


Poslední pokusy o německý odpor byly na Kladensku povstalci a partyzány likvidovány zejména v lesích a odlehlejších místech. Docházelo k zabíjení a zajímání německých vojáků a civilistů a na povrch vyplouvaly ty nejtemnější lidské emoce. S násilím proti zajatým německých vojákům a internovaným německým civilistům se potýkal i Okresní národní výbor v Kladně, který byl nucen 10. května 1945 vydat výše uvedené nařízení. Jeho účinek v praxi byl ovšem v těchto chaotických dnech pramalý.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno, fond Květen 1945.


Otevřeně o odvrácené straně květnového povstání promluvil např. rozdělovský kronikář František Záleský v odstavci nadepsaném "Chaos po odchodu Němců": "Po odchodu německé armády se objevila také řada "hrdinů", kteří měli zájem oplácet stejným dílem, jako oni dělali nám. Němci, kteří zde zůstali, civilisté, byli shromažďováni do sběrného tábora na hřišti Sparty Kladno a na Sletišti a odtud měli být odsunuti. Bylo tu provedeno mnoho nelidského a hlavně někteří občané z Kročehlav, kde bydlelo nejvíc Němců, si nepočínali vždy správně a lidsky. Teprve na zákrok samotného ministra vnitra Václava Noska bylo s tímto násilím skončeno." Zcela shodná je s tímto vyjádřením ještě otevřenější vzpomínka předsedy rozdělovského revolučního národního výboru Václava Mülera: "Znám více takových případu, kdy Češi měli choutky jako SSmani… Když u nás nebylo dovoleno týrat lidi, chodili tito do Kladna na sokolské cvičiště, kde byl tábor Němců a tam bezbranné Němce utloukali… Na Kladensku v tomto vynikali v Kročehlavech." Pohlednice samostatného města Kročehlavy u Kladna z 30. let 20. stol.

Foto SVMK, citace dle "Kroniky obce Rozdělova" (I. díl do roku 1946, s. 308) a SVMK, depozitář Písemnosti-tisky, SL 27, Vzpomínka na okupaci v Rozdělově (Rkp., nedat., nestr.)


"Servítky" si při popisování událostí v Kročehlavech, které se odehrály již po příjezdu Rudé armády, nebral ani povstalecký voják Václav Trnka (*1927): "Okamžitě jsem se vydal za zvuky a nedaleko kročehlavské Slovanky jsem spatřil asi sedm nebo osm esesáků. U nich byli čeští učitelé Hoffmann a Beneš. Neviděl jsem, že by esesáci byli ozbrojeni, ale oba učitelé měli pistole. Nevím, jak se to všechno semlelo, ale ozvalo se několik výstřelů a Němci najednou leželi postřílení na zemi. Jeden z esesáků ještě zvedl ruku a zakřičel Heil Hitler!, přičemž jeden z přítomných Čechů k němu přiskočil a ještě před tím, než zemřel, se mu otočil podpatkem boty v obličeji." Na území města Kladna skutečně docházelo na konci války a v prvních dnech "míru" k politovánihodným událostem, které si vyžádaly řadu lidských životů. K nejhorším zaznamenaným excesům patří nepochybně tzv. "koupání Němců" v kročehlavském rybníku v místech kde nyní stojí parkoviště a obchodní dům Baumax. Pohlednice s kročehlavským rybníkem zavezeným v 50. letech 20. stol.

Foto SVMK, citace dle článku Václava Trnky "Konec války neznamenal konec nenávisti" z Kladenského deníku ze 4. března 2002.


Ještě daleko drastičtější informace se dozvídáme z lánské kroniky, pečlivě vedené Františkem Poštou, který na úvod lakonicky uvedl: "Křivoklátské lesy chovají ve svém tichu mnoho hrobů, jež jako odveta postihla ty, kteří neuposlechli rozkazu kapitulace." Počty mrtvých jsou až neuvěřitelné. Jejich největší koncentraci lokalizuje do míst zvaných "Amerika", Červená Mýť" a "U Alžběty". Dle jeho popisu mnohdy obyčejné zabíjení zajatců nemělo nic společného s vojenskými operacemi. Např. ve 22 hodin večer dne 5. května 1945 bylo zjištěno od Ploskova k Lánům přicházejících asi 250 německých ozbrojených vojáků. Všichni dosažitelní vládní vojáci, partyzáni a povstalci se sem přemístili. Jednání "trvalo asi 3 hod. a vedlo k odzbrojení německých vojáků, kteří stavěli v jednání podmínku, že budou pod ochranným dozorem dopraveni na hranice, pak byli jako zajatci dopraveni do lánské sokolovny. Tak získány byly pro náš odboj zbraně. Druhý den odpol. pak byli všichni zajatí Němci ze sokolovny odvedeni dvěma členy místního nár. výboru pro forma s bílým praporem po silnici za rybník nahoru ke "Spálenému křížku", předáni k další dopravě tam stojící stráži a tato dopravila a předala je v Rudě ruským partyzánům. Tam při prohlídce těchto Němců našli znovu u jednoho Němce ukrytou, na stehně obvazem přivázanou, nabitou pistoli. Partyzáni pak odvedli všechny do lesa a v blízkosti "Horácké lisy" je potrestali." Aby nemohlo dojít k omylu při interpretaci, ve slově "potrestali" udělal kronikář František Pošta z písmena "t" křížek. Snímek z provizorního zajateckého tábora v Novém Strašecí. Skupina ležících německých zajatců nemá příliš vysoké naděje na přežití.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí, citace dle "Kroniky obce Lány (II. díl obsahující roky 1940-1957, s. 73-75).


K dalším hromadným popravám v křivoklátských lesích došlo dle Františka Pošty také o tři dny později, tj. 9. května 1945. O den dříve okolo 16. hodiny odpoledne byla v Lánech a okolí zajata kolona o sedmnácti nákladních autech s asi 150 německými vojáky. Tito zajatci strávili noc v Sokolovně a na sokolském cvičišti. "Pak museli se všichni zout z bot, na rozkaz nasedli do několika nákladních vozů a za silného ozbrojeného průvodu odvezeni do lesa na Červenou Mýť a tam zavřeni do kůlny, načež byli po dvou voláni ven a postupně všichni trestáni, pak byli odvezeni směrem k Vašírovské líse." Další fotografie z provizorního zajateckého tábora na hřišti v Novém Strašecí. Vlevo ležící skupina německých vojáků opět nemá příliš dobré vyhlídky, co se týče přežití.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí, citace dle "Kroniky obce Lány" (II. díl obsahující roky 1940-1957, s. 77).


Pokud hledáme německé hromadné hroby, nemusíme za nimi až do hloubi křivoklátských lesů. Jeden z nich, prakticky neznámý, se nacházel až do června roku 2001 za hřbitovní zdí u nového hřbitova ve Vrapicích. Zatím jediný pomník hledající na Kladensku cestu k vyrovnání se s tragickou česko-německou minulostí 20. století nechala v říjnu 1993 postavit za zdí hřbitova ve Vrapicích Gertruda Laresová z města Hoff ze SRN. Jak se ukázalo, nejde jen o připomínku jejího otce Friedricha Kellnera, který dne 31. října 1945 zemřel v internačním táboře v Kladně-Dubí a byl zde pohřben, ale i celé řady dalších padlých, zabitých a zemřelých vojáků a občanů německé národnosti z let 1945-1946 z kladenského regionu. V červnu a červenci roku 2001 totiž v těchto místech pracovníci Národního svazu německé péče o válečné hroby (Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge e. V.) z Kasselu exhumovali celkem 204 těl.

Foto Jaroslav Vyšín, info z archivu kladenského kronikáře Jaroslava Vykouka, článku "Kříž nad společným hrobem" z Kladenských novin z 29. října roku 1993 a dle Potvrzení o provedení exhumačních prací Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge e. V. u hřbitova v Kladně-Vrapicích ze dne 16. července 2001 (uložen v archivu hřbitovní správy Magistrátu města Kladna).


Žulový pomník vztyčený Gertrudou Laresovou za zdí vrapického hřbitova nese v českém a německém jazyce prostý nápis z antikorových písmen: "Kdo věří ve mne, neumře navěky. Jan 11.26." Tento pomník zviditelnil místo posledního odpočinku více než dvou set mrtvých německé národnosti po dlouhých 48 letech. Jak uvedl např. stehelčeveský kronikář v roce 1945, místo mělo být neoznačeno a navždy zapomenuto: "První listopad, co bolestných vzpomínek na ty, kteří spí věčný sen na vrapickém hřbitově a co bolestnějších vzpomínek na ty, kteří byli Němci pobiti a spí neznámo kde. Ten den byl vrapický hřbitov pod dojmem květů, a kdo mohl sehnati svíčku i světel… Jen hrob za zdí vrapického hřbitova, jakož i hroby roztroušené v polích, kde jsou zahrabáni Němci, nebyly okrášleny ani jediným kvítkem. Tak svět odměňuje ty, kteří chtěli uchvátit celý svět a nyní se jim nedává, zaslouženě, ani místo na hřbitově."

Foto Jaroslav Vyšín, citace dle "Kroniky obce Stehelčeves" (nestr. opis).


Ve zcela výjimečných případech se z poprav německých zajatců dochovaly fotografie. Tyto pocházejí ze Slaného z období po 10. květnu roku 1945. Vzpomínku na exekuci německých vojáků či členů Waffen SS v dnes již zaniklém kamenolomu pod slánským hřbitovem zanechal tehdy dvanáctiletý Václav Moucha (1933-2014), který se stal vyhlášeným archeologem a čestným občanem města Slaného: "V zákrutu cesty, odkud se před malou chvílí ozývala střelba, jsme viděli hloučky občanů. Protože jsme se pohybovali při okraji skály, spatřili jsme zanedlouho před sebou v zátočině cesty na zádech ležící dvě řady mužů v polních uniformách, Jejich počet odhaduji po letech asi na dvě desítky. Můj pohled, trvající pár okamžiků, stačil zaznamenat strnulé oči, v některých případech střelbou roztříštěné hlavy, rozhozené paže… Otřeseni hrůzou jsme s kamarádem rychle utíkali zpátky. Není divu, vždyť do tohoto okamžiku žádný z nás nespatřil mrtvého člověka."

Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném, citace dle článku "Vzpomínky pamětníků na konec 2. světové války ve Slaném (Vzpomíná Václav Moucha)" ze Slánského obzoru z roku 2006 (s. 179-180).


V Kladně se asi největším poválečným popravištěm německých vojáků a kolaborantů stala lesní střelnice v Krnčí, tedy stejné místo, kde za Heydrichiády popravovali již nacisté. Od konce května 1945 byla totiž v části budov kladenského gestapa zřízena "první vyšetřující komise" německých válečných zločinců a kolaborantů, kde byli takřka neomezenými pány předseda "poručík" Antonín Kuna a zejména jeho zástupce "podporučík" Josef Švarc z Řevničova, který byl současně i velitelem obávaného pohotovostního oddílu a politickým komisařem. Slovy historika Milana Bárty "Její členové používali metody, za které by se nemuseli stydět ani gestapáci." Důkazy zdejšího bezpráví brzo začaly vyplouvat na povrch, až se v červnu 1947 objevily i v denním tisku. Jistý Jaromír Poláček-Osecký v kladenském vydání Svobodného slova napsal: "Za jejich působení byli zatčení biti, týráni a mnoho jich bylo zavražděno. Vyšetřování prováděli většinou v podnapilém stavu." Na fotografii je Antonín Kuna (nar. 1900), v civilním zaměstnání autolakýrník a majitel kožešinové farmy ze Lhoty u Kladna, který dovedl zdárně zakrýt svou protektorátní minulost, stát se "partyzánem" a posléze i předsedou "první vyšetřující komise" německých zajatců a kolaborantů. Jeho chování za války se dostalo i před pražský Mimořádný lidový soud, ale během soudního přelíčení dne 1. prosince 1948 byl (zřejmě i z politických důvodů) osvobozen.

Foto VHÚ, VHA, Osvědčení podle zákona č. 255/46 Sb., Žádost o přiznání charakteru čs. partyzána, citace dle článku Milana Bárty "Všichni čekají tvrdý a spravedlivý trest (Konec kladenského Gestapa)" v časopise Paměť a dějiny z roku 2016 (č. 2, s. 62) a článek "Nezapomínejme zla a nepravosti (Dopis, který objasňuje částečně porevoluční Kladno)" uložen v SOA Praha, SOkA Kladno, DR 328, info dle protokolů uložených v Archivu bezpečnostních složek (ABS), fond Odbor politického zpravodajství MV, sign. 2M10222 a knihy Jakuba Šloufa a Daniely Němečkové a kol. "Mimořádný lidový soud v Praze 1945-1948" (2020, s. s. 381).


Jak konkrétně výslechy a "soudy" probíhaly, dosvědčil Josef Mašek: "Dne 7. června 1945 bylo popraveno šest příslušníků zbraní SS, o čemž jsem za přítomnosti Kuny sepsal protokol. Pamatuji se, že všech šest lidí přivedl do místnosti, kde se vyšetřovalo, ppor. Švarc. Všichni byli zraněni od tlučení, takže se zdálo, že někteří z nich již umírají… Mezi těmito šesti byli dva rumunští příslušníci, sice německé národnosti, ale narození v Rumunsku." Rozpovídal se i Antonín Kuna o událostech z 16. června 1945: "Dostavil se ke mně Švarc a hlásil mně, že z rozkazu kpt. Vaňkáta má být popraveno deset SS manů, kteří byli v internačním táboře v Dubí. Na podkladě tohoto hlášení provedl jsem výslech nejdříve čtyř Němců, které Švarc z tábora v Dubí za asistence čety, kterou měl k dispozici, předvedl do Kladna. Při výslechu doznali všichni čtyři, že byli příslušníky zbraní SS a že v převratových dnech bojovali proti českému obyvatelstvu v Praze. Současně bylo poukázáno na to, že během internování v táboře v Dubí pokusili se 3x o útěk." Na fotografii kopou zajatí němečtí vojáci na IV. slánském hřbitově hromadný hrob pro muže zastřelené při Václavem Mouchou popisované exekuci.

Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném, citace dle ABS, fond Odbor politického zpravodajství MV, sign. 2M10222, Protokol sepsaný dne 22. srpna 1946 na Zemské úřadovně státní bezpečnosti v Praze s úředníkem magistrátu hl. m. Prahy Josefem Maškem (s. 294), Protokol sepsaný dne 19. srpna 1946 tamtéž s Antonínem Kunou (s. 275) a Protokol sepsaný dne 16. června 1946 na Oblastní kriminální úřadovně v Kladně s Josefem Holcem (s. 315).


Nejnižší odhad počtu popravených koncem května a v červnu roku 1945 u policejní střelnice v Krnčí (střelnice leží mezi městem Libušínem a obcí Vinařice) se pohybuje okolo dvou desítek osob. Pravděpodobně však bude vyšší. Všichni byli zastřeleni a zakopáni v lese. Jeden z členů popravčí čety Jiří Pošta z Loun vypověděl: "Jeli jsme se Švarcem autokarem do lesa Krnčí, kamž za námi přibylo nákladní auto, ve kterém se nacházelo šest Němců. V lese pod strání začal Švarc na Němce něco řváti v něm. jazyce, čemu jsem nerozuměl, potom nařídil, aby si vykopali hrob (společný), postavil Němce k tomuto hrobu a na rozkaz Švarcův začali jsme stříleti z automatů do Němců." Před popravami byli navíc zajatci, z nichž někteří již ani nedokázali stát na nohou, dále trýzněni. To potvrdil další z popravčí čety, Jaroslav Adam z Hřebče, který se exekuce zúčastnil dokonce 3-4x: "Mohu potvrditi, že při popravě nebyla žádná kázeň, že po odsouzeném mohl si vystřeliti, kdo chtěl. Odsouzení byli stříleni do ruky, do nohy apod. Při takovýchto zákrocích nebyli jsme nikdy nikým napomenuti, ba naopak byli jsme ještě k podobným činům nabádáni. Tyto způsoby týrání byly prováděny za přítomnosti osvětových důstojníků, kteří byli v uniformách." Na fotografii přírodní chráněné území v Krnčí, které se po konci války stalo opět svědkem hromadných poprav.

Foto Karel Drvola, citace dle ABS, fond Odbor politického zpravodajství MV, sign. 2M10222, Protokol sepsaný dne 26. srpna 1946 v Oblastní kriminální úřadovně v Lounech se soustružníkem Jiřím Poštou (s. 243) a Protokol sepsaný dne 23. srpna 1946 na Zemské úřadovně státní bezpečnosti v Praze s Jaroslavem Adamem (s. 249).

© Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně. Poslední aktualizace 03.03.2021. Verze pro tisk. O úroveň výše.