Holocaust kladenských Židů

\ Průčelí bývalé kladenské synagogy dodnes zdobí černé mramorové desky se zlatým textem Starozákonního desatera. Horní část průčelí byla až do 2. světové války zakončena židovskou hvězdou. Nejstarší údaj o židovských obyvatelích v Kladně máme z roku 1793, kdy zde žila rodina Isáka Klause a jeho ženy Sáry. Isák byl pachtýřem kladenské vinopalny a nájemcem c. k. tabákového monopolu. V červenci 1799 byla opatem Jakubem II. Chmelem v břevnovské prelatuře uzavřena nová smlouva s Židem Josefem Properem z Kvílic na pálení kořalky, výčep lihovin a obchod s masem, obilím a kupeckým zbožím na celém kladenském panství. Dalším "israelitou" zde byl např. v roce 1814 při velkém požáru Kladna postižený kramář Markus Geber, bydlící v čp. 33. Info dle článku Karla Drvoly "Poddanské městečko Kladno a jeho okolí v čase napoleonských válek" ze Středočeského vlastivědného sborníku (2013, č. 31, s. 32). Foto Karel Drvola. \ \ Další židovské rodiny do Kladna přicházely v 19. stol. zejména z významného židovského ghetta v nedaleké Hostouni. V roce 1825 tam žilo přibližně 55 židovských rodin, k dispozici měli vlastní synagogu, hřbitov a školu. Synagoga sloužila bohoslužebným účelům až do roku 1925, stržena byla po roce 1950. Starý i nový židovský hřbitov lze v obci nalézt dodnes. Starý (z roku 1786) se nachází za obcí ve svahu u Sulovického potoka. Na novém hřbitově, založeném v roce 1848, dodnes nalezneme na 350 náhrobních kamenů židovských občanů z obcí ležících mezi Prahou a Kladnem. V Kladně byla zřízena židovská modlitebna okolo roku 1858. V té době ovšem patřili kladenští Židé k náboženské obci v dnešní Velké Dobré, kde byla i malá synagoga využívaná do roku 1910 (stržena v roce 1944). \ Na snímku budova synagogy v Hostouni. Info kniha Blanky Rozkošné "Židovské obce na Kladensku a Slánsku" (2000) a dokument České televize "Hádanky domů života (Hostouň a Kladno" (2017) dostupné na https://www.ceskatelevize.cz/porady/10492110205-hadanky-domu-zivota/216562215800002/. Foto www.zincenékostely.cz.\

\ K nejvýznamnějším Židům z Hostouně, kteří se přestěhovali do Kladna, patřil obecní "ranhojič" Bernard Stern (1798-1876), syn hostouňského lékaře Jacoba Sterna (†1832). Lékařský diplom získal na univerzitě v Budapešti v roce 1826. Již první z jeho známých dětí, syn Heinrich (1839-1912, taktéž lékař), se mu narodil v květnu 1839 v Kladně. Spolu se starostou Antonínem Kocmanem (1789-1869) patřil Bernard Stern k nejváženějším kladenským občanům. Během prvních obecních voleb v září 1864 byl zvolen prvním radním. Sternův náhrobek s epitafem v latinském jazyce se dodnes nachází na novém židovském hřbitově v Hostouni. Foto Bernarda Sterna ze sbírek SVMK.\ \ Židovských věřících v Kladně přibývalo (v roce 1880 v Kladně žilo 310 Židů, v roce 1900 již 388) až se v roce 1893 židovský náboženský spolek změnil na samostatnou židovskou obec. Prvním kladenským rabínem se stal Josef Herman Schwarz (1853-1913). Kladenskou synagogu postavil v letech 1884-1885 v eklektickém slohu s převládajícími novorenesančními prvky pražský architekt Emanuel Brandt v Pivovarské ulici (dnes Plk. Stříbrného). Plán kladenské synagogy pochází z výstavy "Tvé jméno budu připomínat - Židé v Kladně 1848-2014".\ \ Kladenští Židé vytvořili jednu z významných komunit v okolí Prahy s přirozeným centrem náboženské obce v kladenské synagoze. V roce 1933 "Israelitská obec náboženská v Kladně" spravovala poměrně velké území. Patřily k ní z kladenského soudního okresu Dubí, Kladno, Kročehlavy, Rozdělov, Buštěhrad, Stehelčeves a Dřetovice, dále obce ze soudního okresu slánského (Libušín, Motyčín, Hnidousy), soudního okresu unhošťského (Dolany, Hostivice, Hostouň, Jeneč, Lidice, Litovice, Makotřasy, Červený Újezd, Hřebeč, Pavlov) a ze soudního okresu Praha-západ (Běloky, Číčovice, Dobrovíz, Kněževes, Kněžívka, Libochovičky, Středokluky a Tuchoměřice). Info kniha Ireny Veverkové "Cesta bez návratu" (2010, s. 47). Foto kladenské synagogy ze sbírek SVMK. \ \ \ Kladenští Židé patřili většinou ke střední vrstvě a živili se jako obchodníci, živnostníci, advokáti, úředníci, doktoři atd. Největším jimi vlastněným podnikem v Kladně byl od roku 1880 parní válcový mlýn Fischl, Beck a Brand v Pražské ulici čp. 939 a 940 (rozsáhlá stavba byla zahájena již počátkem 60. let 19. stol., ale kladenským měšťanům se podnikání příliš nedařilo), který v 90. letech 19. stol. vlastnili Josef Beck (1850-1935) a Gustav Brand (1847-1903), který měl za manželku Annu roz. Fischlovou (1853-1921). Foto ze sbírek SVMK a regionální tisk z přelomu 19. a 20. stol. \ \ Válcový mlýn stával až do let 1931-1932 v místech dnešní zástavby a parkoviště mezi ulicemi Mlýnská, Hrnčířská, Dr. Vrbenského a Gen. Klapálka. Mezi pamětníky byl pověstný svým "deštěm" sazí z komína a zápachem z konírny a kravína. Potomky židovských majitelů již zasáhl holocaust. Např. ze synů Josefa Becka zahynul Theodor Beck (1883-1942) v Terezíně a Jiří Beck (1889-1941) v židovském ghettu v Lodži. Foto ze sbírek SVMK.\ \ Oblíben byl např. obchodní dům Eduarda Eiserta (1861-1906) v Hajnově ulici. Vlastníkem obchodu byl nejprve Eduardův otec Markus Eisert (1831-1885) s manželkou Terezií, roz Seidlovou. Na dobové fotografii je rozeznatelný nápis, že Eisertův "obchodní dům s ozdobným zbožím a hračkami byl založen v roce 1859". Menším písmem je pak dodáno "Prodej c. k. školních knih, kalendářů a modlitebních knížek, c. k. koncesovaný prodej ohňostrojů, fotografických a elektrotechnických potřeb." Skutečně, Eduard Eisert byl též fotografem a na přelomu 19. a 20. stol. vydával i vlastní pohlednice, jak kreslené (řada dnes sběratelsky cenných okénkových pohlednic "Pozdrav z královského horního města Kladna"), tak i fotografické (např. důl Max a železniční vlečka k němu). Foto z archivu MUDr. Michaely Tesařové. \

\ Otec Markus Eisert byl pochován na novém hostouňském hřbitově dne 7. června roku 1885. Jeho syn Eduard nalezl poslední spočinutí již na kladenském židovském hřbitově dne 24. ledna 1906. Jeho manželka Anna byla odvezena transportem De dne 5. července 1943 z Prahy do Terezína a následně transportem Ds dne 18. prosince 1943 z Terezína do Osvětimi, kde 30. prosince 1943 zahynula. Obdobně skončila i manželka Eduardova bratra Josefa (1859-1928) Emilie Eisertová (1863-1942). Ta byla odvezena transportem Z dne 26. února 1942 z Kladna do Terezína a následně transportem Bv dne 15. října 1942 z Terezína do vyhlazovacího tábora Treblinka. Údaje pocházejí z kniha Ireny Veverkové "Cesta bez návratu" (2010, s. 121-122) a Databáze Památníku Terezín (https://www.pamatnik-terezin.cz/databaze). Foto náhrobku na kladenském židovském hřbitově Karel Drvola.\ \ Úpravy bývalého Eisertova domu v Hajnově ulici odhalily v březnu roku 1989 starou fasádu s pozůstatky štítu obchodu Eduarda Eiserta. Na krátkou chvíli tak mohla znovuožít vzpomínka Vladimíra Jankovce: "Pod lékárnou v Huťské ulici (dnes Hajnově ulici - pozn. K. D.) byl Eisertův obchodní dům s rozlehlými výklady. Děvčata tu obdivovala panenky s hlavičkami z porcelánu a hoši tu utráceli peníze za cínové vojáčky, pistolky, třaskavé kuličky, bengál a rekvisity pro tehdy oblíbené loutkové divadlo. Loutky byly z papírové masy s tělíčkem ze dřeva nejmenší asi 8 cm. Pod Eisertovým domem bylo pekařství Knorovo vyhlášené nejlepšími houstičkami." Citace dle rukopisu Vladimíra Jankovce "Kladno na rozhraní dvou století (1890-1910)" z roku 1970, s. 15. Foto ze sbírek SVMK. \

\ Kromě synagogy a domů či prodejen se třetí nejvýznamnější památkou na kladenskou židovskou obec stal hřbitov. Židovský hřbitov byl v Kladně založen v roce 1889 v sousedství nového kladenského hřbitova. Do té doby nacházeli místo posledního odpočinku Židé z Kladenska v Hostouni. Na snímku brána židovského hřbitova v Kladně s obřadní síní. Foto Karel Drvola. \

\ \ Dvě fotografie kladenského židovského hřbitova, kde byli pochováváni Židé ze širokého okolí. Dodnes je zde dochováno na 200 náhrobků. Místo si zachovává silného Genia loci, i když je dnes silně zarostlé náletovými dřevinami. Foto Karel Drvola. \ \ Hrob předposledního kladenského rabína Viléma Polláka (1865-1934), který požíval vážnosti a úcty nejen mezi svými věřícími, ale i mezi takřka všemi kladenskými občany díky svým vědomostem a filozofickým přednáškám. Kladenským rabínem byl v letech 1913-1934. Foto Karel Drvola. \ \ Výstřižek z kladenských novin z 19. srpna 1935 o ustanovení nového kladenského rabína. Posledním kladenským rabínem byl v letech 1935-1939 PhDr. Moric Müller (1877-1941). Ten sdílel osud většiny svých farníků. V dubnu 1940 se musel vystěhovat z Kladna, v Praze byl zařazen do transportu D dne 31. října 1941 do Lodže. Šedesátičtyřletý muž zahynul již během cesty. V roce 1940 byl ještě jmenován společným rabínem pro Beroun, Kladno, Rakovník, Louny a Unhošť dosavadní zástupce rabína v Lounech PhC. Vojtěch Gottschall (1907 Szeged v Uhrách - 1978 Voollahra v Austrálii). Taktéž on byl odvezen transportem Y dne 22. února 1942 do Terezína a transportem Ds dne 18. prosince 1943 do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Válku se mu podařilo přežít a od roku 1945 působil jako rabín přeživších pražských Židů. V roce 1949 emigroval před komunisty a pracoval jako rabín na Novém Zélandu a v Austrálii. Info kniha Ireny Veverkové "Cesta bez návratu" (2010, s. 42-43), Blanky Rozkošné "Židovské obce na Kladensku a Slánsku" (2000, s. 16), Databáze Památníku Terezín a Australian Dictionary of Biography (http://adb.anu.edu.au/biography/gottshall-benjamin-bela-vojtech-10680). Foto ze sbírek SVMK.

\ První československá republika byla i pro kladenské Židy obdobím náboženské tolerance, sbližování se s českým obyvatelstvem, ale i obav ze vzrůstajícího nacismu v sousedním Německu, který se vyznačoval fanatickým antisemitismem. Zajímavý článek "Čeští židé a dnešek" vyšel v kladenském tisku dne 25. května 1937 při příležitosti přednášky Ing. Miloše Saluse o T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi v hotelu Sport v Kladně. Miloš Salus (1896-1944) tehdy mimo jiné prohlásil: "My čeští Židé, skláníme se před skvělým dílem a před osobnostmi našich obou milovaných presidentů s touž láskou a s touž věčnou oddaností, jako ostatní členové národa československého, od nichž nás odlišuje náboženství, ne však národnost." Salus po kladenské reálce vystudoval na pražské technice chemii a působil jako středoškolský profesor v Šumperku a v Chrudimi. V dubnu 1941 se musel odstěhovat z Kladna do Unhoště a pracoval v dole v Libušíně. Zařazen do transportu Z Kladno dne 26. února 1942 do Terezína a odtud putoval transportem Em dne 1. října 1944 do Osvětimi, kde zahynul. Během téže přednášky předsedající kladenské komise "Svazu Čechů-Židů" (založené v roce 1921) MUDr. František Taussig (1900-1944) deklaroval na obranu Československé republiky, že "čeští Židé, věrni tradici hnutí, jsou připraveni bojovat za demokracii a za věc národní a sociální pro všechny příští doby." Jeho život taktéž vyhasl v Osvětimi. Foto a citace SVMK, info kniha Ireny Veverkové "Cesta bez návratu" (2010, s. 158 a 168) a Databáze Památníku Terezín.\

\ \ Kladenská židovská obec v té době usilovala o rozšíření svého hřbitova (viz např. článek z regionálního tisku z 19. září 1935). Uvnitř nové obřadní síně židovského hřbitova v Kladně se dochovala pamětní deska následujícího znění: "Tato posvátná budova byla postavena v roce 1938 za podpory členů Náboženské obce židovské a Spolku isr. žen v Kladně." O rok později přišla okupace nacistickým Německem a kladenští Židé, kteří poté měli jen pramálo míst k shromažďování, využívali až do února roku 1942 i kladenského židovského hřbitova: "V létě byl společenským střediskem i hřbitov, který v té době byl dobře udržován, takže mohl sloužit i jako park a dětské hřiště." Citace SVMK, depozitář Písemnosti-tisky, SL 63: Rukopis o perzekuci Židů v Kladně od JUDr. Josefa Reitzera (nedat.), s. 6-7. Foto ze sbírek SVMK a Jaroslav Vyšín. \ \ Nejznámějším kladenským prvorepublikovým Židem se stal úspěšný obchodník Josef Bondy (1885-1942), který se do Kladna přistěhoval v roce 1920. V dnešní ulici Generála Klapálka čp. 1635 si otevřel obchod, kde nabízel široký sortiment zboží od stavebních hmot přes roury, plechy, armatury až po řemeslnické nářadí a kamna. Jeho firma prosperovala, takže v letech 1931-1932 přestavěl do dnešní podoby celou vilu i prodejní prostory. Na snímku z reklamního kalendáře firmy z roku 1997 jsou Josef a Adéla Bondyovi zachyceni v kruhu zaměstnanců svého železářského obchodu. Info kniha Ireny Veverkové "Cesta bez návratu" (2010, s. 18), Foto archiv Ireny Veverkové. \

\ \ Josef Bondy byl zatčen spolu s ostatními jako městský zastupitel na počátku června 1939 po zastřelení německého četníka Wilhelma Kniesta a vyhlášení stanného práva. Prošel koncentračními tábory Mauthausen, Dachau, Buchenwald a Osvětim, kde 23. listopadu 1942 zahynul. Jeho manželka Adéla, roz. Weisensteinová (1896-1942) byla donucena vystěhovat se spolu s dcerami Editou (1924-1942) a Gertrudou (1926-1942) v květnu 1942 do Prahy, kde byly zařazeny do transportu AAs dne 20. července 1942 do Terezína. Odtud pokračovaly transportem Bx dne 22. října 1942 do vyhlazovacího tábora v Treblince, kde zahynuly. Zatímco rodina Josefa Bondyho umírala v koncentračních táborech, v jejich pracně vybudovaném velkoobchodě "úřadoval" nový árijský správce ("Treuhänder") jménem Röckl. Na snímku reklamní tiskopis a obálka s vytištěnou dvojjazyčnou firmou Josefa Bondyho z období Protektorátu. Info kniha Ireny Veverkové "Cesta bez návratu" (2010, s. 18-19) a Databáze Památníku Terezín. Foto ze sbírek SVMK. \

\ Přestože se celá rodina Bondyových stala v roce 1942 obětí holocaustu, dodnes chodíme "k Bondymu" pro takřka shodný sortiment zboží. Prodejna ukázala natolik velkou nadčasovost, že již devadesát let sídlí ve stejné podobě na adrese Generála Klapálka čp. 1635. Název obchodu se natolik vžil, že i nedaleká zastávka kladenské MHD nese název "U Bondyho". Foto Karel Drvola.

\ Nejznámějším Židem narozeným v Kladně je ovšem beze vší pochybnosti světoznámý architekt Antonín Raymond (1888-1976). Jeho děd obchodník Abrahám Reimann (1823-1891) se v roce 1871 ze židovského ghetta v Hostouni přestěhoval do Kladna, kde si na náměstí koupil dům čp. 13. Zde se jeho synu, obchodníku se zemědělskými stroji, Aloisi Reimannovi (1854-1935) narodil Antonín Reimann, který si během života změnil příjmení na Raymond. V Kladně ovšem prožil pouze dětství, neboť po třech ročnících kladenské reálky se celá rodina odstěhovala v říjnu 1903 do Prahy, odtud v roce 1910 již Antonín sám pokračoval do USA. Během 1. světové války působil jako důstojník americké zpravodajské služby ve Švýcarsku ve prospěch československého odboje. Na počátku roku 1920 odcestoval z New Yorku do Japonska, kde si otevřel v Tokiu vlastní stavební kancelář. Díky ohromnému zemětřesení v září 1923 měl práci více než zajištěnu. Od září 1926 se stal také československým konzulem v Japonsku, díky čemuž získával i významné státní zakázky. Je považován za otce moderní japonské architektury. Vzhledem ke vzedmuté vlně japonského nacionalismu opustil císařství v prosinci roku 1937 a na cestě zpět do USA se zastavil i v Čechách, kde naposledy spatřil své sourozence. Během 2. světové války pracoval na amerických válečných zakázkách. V roce 1946 se vrátil zpět do Japonska, kde rozsah poškození předčil veškerá jeho očekávání. Nastala poslední Raymondova životní etapa věnovaná obnově milovaného Japonska, která trvala až do roku 1973. Antonín Raymond zemřel dne 21. listopadu 1976 v Pensylvánii v USA. Rodné Kladno chtělo v polovině 60. let 20. stol. uspořádat výstavu o Raymondových stavebních úspěších, doba normalizace však úsilí zhatila. K odhalení pamětní desky na místě, kde stál rodný dům Antonína Raymonda (dnes budova Komerční banky), tak došlo až 21. listopadu 2006. Info dle knihy Ireny Veverkové "Antonín Raymond a Reimannové - osud židovské rodiny ve XX. století" (2006). Antonína Raymonda dále připomněla v knihách "Šest japonských staveb Antonína Raymonda" (2013) a jako spoluautorka katalogu "7x Antonín Raymond" (2015). Foto ze sbírek SVMK.\

\ Pamětní deska byla zřízena statutárním městem Kladnem a společností Patria. Nese nápis: "Na tomto místě stál dům, kde se 10. 5. 1888 narodil významný architekt Antonín Raymond, rozený Reimann. Získal uznání především v Japonsku a ve Spojených státech amerických. Zemřel 21. 11. 1976 v Langhorne v USA." Účast na jejím slavnostním odhalení byla vskutku mezinárodní. Z USA přicestovala Raymondova vnučka Charlotte a snacha Doris. A z Japonska pak Shigefumi Tsuchiya s manželkou, ředitel Raymondovy architektonické kanceláře v Tokiu, který se jmenovaným v 70. letech 20. stol. pracoval. Celý akt dále pokračoval v kladenském zámku vernisáží muzejní výstavy Ireny Veverkové věnované rodině Reimannů s názvem "Osudy života židovské rodiny ve XX. století." Další poctu Kladno udělilo Antonínu Raymondovi dne 27. října 2010, kdy byl jmenován čestným občanem města. Po Antonínu Raymondovi se dnes jmenuje i jedna z ulic v Kladně-Rozdělově s novou zástavbou. Foto ze slavnostního odhalení ze sbírek SVMK. \ \ Všech pět sourozenců Antonína Raymonda se stalo obětí holocaustu. I přes Raymondovu snahu se ani jednomu z nich nepodařilo vycestovat z Protektorátu. Pražská úřednice Irma provdaná Rohatýnová (1886-1942) byla spolu s dcerou Alenou transportem AAv odvezena z Prahy do Terezína dne 30. července 1942. Odtud je čekala poslední cesta transportem Bd 20 do Rigy 20. srpna 1942, kde obě zahynuly. Elsa provdaná Štědrá (1887-1942) vlastnila v Praze módní salón, její manžel byl ředitelem pojišťovny Sekuritas. Oba byli zařazeni do transportu Au 1 z Prahy do Terezína dne 15. května 1942. Odtud odjela Elsa transportem AAi dne 13. června 1942 na neznámé místo určení, kde zahynula. Rok 1944 nepřežila ani jedna z jejích tří dcer Hana provdaná Pleskotová (1916-1944). Lehkomyslný úředník František Reimann (1890-1943) měl lásku zejména k silným automobilům. I on musel nastoupit do transportu Ba dne 10. srpna 1942 do Terezína a odsud 26. ledna 1943 do transportu Cs do Osvětimi, kde zahynul. Egon Reimann (1892-1944) byl schopným technickým inženýrem. Dotáhl to až na vrchního technického ředitele státních drah v Českých Velenicích. Za války žil v Plzni, odkud byl gestapem odvezen v roce 1944 do Terezína, kde byl umučen 25. října 1944. Nejmladší ze šesti sourozenců JUDr. Viktor Reimann (1894-1942) si zařídil v Praze vlastní advokátní kancelář. Dne 4. dubna 1942 byl zatčen ve svém bytě a gestapem odeslán do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde 31. července 1942 zahynul. Se zatím posledními informacemi o rodu Reimannů přišla judaistka Karla Eliášová, která soudí, že s velkou pravděpodobností byl přímým předkem rodiny Reimannů hlavní předseda hostouňské obce a představený místního pohřebního bratrstva Abrahám Reimann, který zemřel v Hostouni v roce 1792. Jeho náhrobek se dodnes nachází na tamějším starém židovském hřbitově. Info dle knihy Ireny Veverkové "Antonín Raymond a Reimannové - osud židovské rodiny ve XX. století" (2006) a dokumentu České televize "Hádanky domů života (Hostouň a Kladno" (2017).\

\ Výstřižek z kladenských regionálních novin z 16. května 1936 hovořící o rezignaci starosty židovské náboženské obce MUDr. Aloisi Hermannovi (1897-1944). V lednu 1937 se následně kladenská židovská obec rozrostla o židovské obce z oblasti Nového Strašecí (Bdín, Čelechovice, Votice, Hradečná, Hřešice, Kačice, Kalivody, Mšec, Kroučová, Lány, Loděnice, Nové Strašecí, Řevničov, Rynholec, Ruda, Srbeč, Stochov, Třtice, Tuchlovice a Mšecké Žehrovice) a v březnu roku 1940 i o uhošťskou židovskou obec (Pletený Újezd, Bezděkov, Braškov, Doksy, Družec, Dobrá, Kyšice, Velké a Malé Přítočno, Běleč, Bratronice, Lhota, Kamenné Žehrovice a Žilina). Výstřižek ze sbírek SVMK, info dle knihy Ireny Veverkové "Cesta bez návratu" (2010, s. 47-49).\

\ V článku výše byl jmenován starosta kladenské židovské obce zubní lékař MUDr. Alois Hermann (1897-1944), který žil a ordinoval v Kladně od roku 1923 v čp. 464. Spolu s manželkou Annou roz. Schwarzovou (1897-1944) byli zařazeni do transportu Z - Kladno dne 26. února 1942 do Terezína a odtud transportem Ek 28. září 1944 do Osvětimi (Alois) a transportem Eo tamtéž (Anna). Oba byli již na příjezdové rampě vyselektováni jako nevhodní k práci a nahnáni do plynových komor. Přežil pouze jejich syn Petr (1926-2009), který se z třetího ročníku kladenského reálného gymnázia dostal až na důl Max u Libušína. Po odvezení do Terezína transportem Z opět skončil v židovském pracovním komandu pracujícím na dole Mayrau u Vinařic. Z Terezína pak putoval transportem Ek 28. září 1944 do Osvětimi, kde se uplatnil jako elektrikář a podařilo se mu přežít. Dále byl v článku zmiňován místostarosta a starosta kladenské židovské obce obchodník Arthur Löwy (1885-1943). Ten byl majitelem firmy Löwy a Hirsch v čp. 776 na výrobu prádla. Spolu s manželkou Hedvikou, roz. Wimmerovou byl odvezen transportem At - Praha dne 7. května 1942 do Terezína a odtud transportem Ds dne 18. prosince 1943 do Osvětimi, kde oba zahynuli. Info kniha Ireny Veverkové "Cesta bez návratu" (2010, s. 148) a Databáze Památníku Terezín. Foto Petra, Anny a Aloise Hermannových před transportem pochází z archivu Ireny Veverkové.\ \ Čestným diplomem kladenské židovské obce za čtyřicetileté nepřetržité působení byl v květnu roku 1936 vyznamenán obchodník Vítězslav Löwner (1860-1943), který bydlel na třídě T. G. Masaryka čp. 1001. Pocházel z Nového Strašecí, vyučil se pekařem a následně se dopracoval k vlastní firmě na mlýnské výrobky Löwner a Linzmajer. Dvaaosmdesátiletý Löwner byl spolu s manželkou Kateřinou, roz. Krausovou (1872-1945) odvezen transportem CA - Praha dne 24. října 1942 do Terezína, kde oba ve dnech 28. listopadu 1943 a 15. ledna 1945 zahynuli. Info kniha Ireny Veverkové "Cesta bez návratu" (2010, s. 146-147) a Databáze Památníku Terezín. Foto prvorepublikového firemního sáčku na mouku či pečivo pochází ze sbírek SVMK.\

\ Zcela posledním starostou kladenské židovské obce se stal obchodník se střižním zbožím Karel Hermann (1879-1944), který vlastnil obchod na adrese T. G. Masaryka čp. 104. Spolu s manželkou Hedvikou (1885-1944) byli odvezeni transportem Bg - Praha dne 12. září 1942 do Terezína a transportem Eb dne 18. května 1944 do Osvětimi, kde oba zahynuli. Info kniha Ireny Veverkové "Cesta bez návratu" (2010, s. 139-140). Foto z archivu MUDr. Michaely Tesařové.

\ Kladenská synagoga byla před zničením během nacistické okupace uchráněna tím, že byla propůjčena k užívání Československé církvi (dnes Československá církev husitská). Od ledna do června roku 1939 zde probíhaly křesťanské i židovské bohoslužby souběžně. Po vyhlášení stanného práva po zastřelení německého policisty Wilhlema Kniesta zůstala Židům k dispozici pouze kancelář v suterénu budovy, ve které se také administrativně připravovaly i oba kladenské transporty. "Kronika náboženské obce Církve československé v Kladně" na období po "Křišťálové noci" (noc z 9. na 10. listopadu 1938) vzpomíná následovně: "Na sklonku roku naskytla se možnost získati israelskou synagogu ke konání našich bohoslužeb. Po delším jednání byla nám tato k účelům bohoslužebným propůjčena. Vně i uvnitř byla v nejnutnějším upravena, aby vyhovovala účelům a směrnicím CČS. První bohoslužby tam konal br. farář Josef Jokl na Štědrý den. Od té doby byly zde služby Boží konány každou neděli a význačné svátky o 9. hod. dopolední. Z počátku byla vnitřní úprava provedena látkovou a květinovou dekorací. Později byla úprava provedena důkladněji. Byly tam umístěny symboly naší církve, vhodné nápisy, typické znaky israelské byly odstraněny." Citace a reprofoto z "Kroniky náboženské obce Církve Československé v Kladně", s. 36 a 37.\

\ Antisemitismus byl na okraji společnosti bohužel vždy přítomný. Na síle začal nabývat v tzv. druhé republice (1938-1939), v její stále více totalitní až fašizující politice. Tak se můžeme např. v archivních spisech Okresního úřadu v Kladně z roku 1938 dočíst, že "v noci z 22. na 23. října vylepili neznámí pachatelé na pěti místech kladenského policejního obvodu (v Kladně, Újezdě pod Kladnem, Kročehlavech a Rozdělově) letáky protižidovského charakteru", že "v noci z 9. na 10. prosince se objevila na zdech barvou napsaná hesla Židi ven! nebo Co Žid to nepřítel!", či že "v noci z 18. na 19. prosince byly po Kladně rozhozeny a dány do poštovních schránek letáky silně protižidovského zaměření." Dne 25. března 1939 se již kladenské noviny Stráž národní jednoty otevřeně demagogicky ptaly: "Německý národ nemá důvěry v židovstvo a pokládá ho za svého úhlavního nepřátele… Měla by Říše k nám důvěru, kdybychom nechtěli rázně a jednou provždy jasně vyhostiti ze svého prostoru onen živel, který tyl z propastí, které uměl rozprostřít mezi českým a německým národem?" Citace z diplomové práce Jany Krobové "Kladensko za druhé republiky" (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Rkp., 1991, s. 33, 61-62 a 103). Na snímcích protektorátní česko-německé označení židovských organizací. Nahoře: osvědčení od "Židovské rady starších v Praze". Vlevo: razítko "Židovské rady starších v Praze - pobočka Kladno". Vpravo: Razítko "Israelitské náboženské obce v Kladně" 3x Foto ze sbírek SVMK.\

\ Ihned po nacistické okupaci začali být Židé vytěsňováni z veřejného dění a jejich život byl neustále ztěžován a znesnadňován stovkami diskriminujících zákazů a nařízení. Dne 17. srpna 1939 vyšla v Kladně vyhláška podepsaná vrchním policejním komisařem Dr. Sobotou o zákazu návštěv konkrétních hostinců a veřejných míst osobami židovského původu. Druhý den vylepené rudé plakáty doplnily i články v denním tisku, zde kladenské vydání Českého slova. "Poněvadž se jednalo vesměs o podniky, které v té době bývaly navštěvovány příslušníky německé policie a armády, i naprostá většina českého obyvatelstva se těmto lokálům vyhýbala." Přitom již na počátku srpna roku 1939 německé úřady vydaly prostřednictvím židovské náboženské obce nařízení všem židovským osobám neopouštět svá obydlí po 20 hodině večer. "Zákaz vycházet po 20. hodině byl sice postiženými převážnou většinou dodržován, ovšem nikoli důsledně a na rozdíl od Prahy a jiných měst není známo, že by pro porušení tohoto zákazu bylo na Kladně proti někomu zakročeno." Citace SVMK, SL 63: Rukopis o perzekuci Židů v Kladně od JUDr. Josefa Reitzera (nedat.), s. 5. Reprofoto kladenské České slovo z 18. srpna 1939. \ \ Po 15. březnu 1939 byli i v Kladně propuštěni všichni zaměstnanci státní a veřejné služby židovského původu, zakázána jim byla postupně i další povolání. V době příchodu nacistických okupantů bylo v Kladně přibližně 45 obchodů, jejichž majitelé byli Židé. V červnu 1939 byly opatřeny patřičnými vývěskami a během roku 1940 postupně "arizovány". "Židé nesměli ani kupovati ani odebírati noviny a časopisy, a poněvadž rozhlasové přijímače byly odebrány hned na počátku války, měla tím být způsobena naprostá neinformovanost židů o světových událostech." Vycházely sice dvojjazyčné "Židovské listy", ty ovšem přinášely jen různé příkazy a zákazy platné pro Židy. "Mezi tíživé zákazy patřil zejména zákaz opouštět i přechodně trvalé bydliště s výjimkou cest do práce, na které však muselo být zvláštní cestovní povolení." Na snímku vyhláška Vládního policejního úřadu v Kladně z 19. února 1942 podepsaná okresním hejtmanem Faltisem a policejním radou Dr. Hornou zakazující Židům používání prádelen. Citace SVMK, SL 63: Rukopis o perzekuci Židů v Kladně od JUDr. Josefa Reitzera (nedat.), s. 6. Foto SOA Praha, SOkA Kladno.\

\ Jedním z hlavních cílů nacistů bylo zmocnit se židovského majetku. Proto ihned po vstupu okupantů na naše území bylo omezeno dispoziční právo Židů nad vklady v bankách a spořitelnách a byl učiněn soupis veškerého židovského majetku. V roce 1941 byla téměř dokončena soustava různých omezujících příkazů a zákazů: "Znamenalo to, že žádný Žid nesměl mimo stanovené nákupní hodiny (odpoledne od 15-17 hodin) vstoupit do obchodu, nesměl navštívit žádnou restauraci, ani holiče, nesměl do biografu, do divadla, na sportovní podniky, nesměl na koupaliště a plovárny, nesměl vykonávat žádné nemanuální zaměstnání kromě zaměstnání u Židovské náboženské obce, nesměl vlastnit ani řídit auto nebo motocykl, nesměl mít rádio, ba nesměl mít ani kočku ani psa. Židovské děti byly vyloučeny z veřejného vyučování. Byly zakázány sňatky mezi Židy a ostatním obyvatelstvem a zákon trestal i styky mimomanželské. Dovršením těchto policejních akcí byl příkaz, aby Židé od září 1941 nosili na svrchním šatu na levé straně na veřejnosti výraznou žlutou šesticípou hvězdu s nápisem Jude." Citace SVMK, SL 63: Rukopis o perzekuci Židů v Kladně od JUDr. Josefa Reitzera (nedat.), s. 15. Na snímku originál zmíněného označení, které museli Židé i v Kladně nosit. Foto ze sbírek SVMK.\

\ JUDr. Josef Reitzer dále pokračoval: "Jako zvlášť barbarské opatření nutno kvalifikovat zvláštní potravinové lístky pro Židy, na něž bylo možno odebírat jen zcela minimální množství chleba, margarínu, cukru a melty. Maso, bílou mouku a pečivo, máslo, vejce a kuřivo Židé vůbec nedostávali… Od počátku roku 1941 prováděli fašisté neustále stěhovací akce, které svým dosahem na Kladně patří až do transportů do táborů smrti během roku 1942 k nejtíživějším perzekučním opatřením. Se sadismem fašistům vlastním byli Židé neustále stěhováni z bytů do bytů, z domů do domů a z míst do míst. Dálo se to vždy tak, aby obytný prostor Židů byl zmenšen a zhoršen. Rozumí se samo sebou, že nejdříve přišly na řadu nejlepší byty, kde nejdříve ubírali místnost po místnosti, aby nakonec zabrali celý byt… Hlavním účelem těchto stěhovacích akcí bylo ztížit každým možným způsobem židovskému obyvatelstvu životní podmínky, přičemž Damoklův meč stěhování visel neustále nad každým židovským obyvatelem." Na snímku podoba potravinových lístků pro Židy. Citace SVMK, SL 63: Rukopis o perzekuci Židů v Kladně od JUDr. Josefa Reitzera (nedat.), s. 6 a 15. Foto ze sbírek SVMK.\

\ Největší nebezpečí pro Židy představovalo zatčení gestapem (většinou z důvodu přednostního zájmu konkrétních nacistů o jejich majetek), které se téměř ve všech případech rovnalo trestu smrti v koncentračním táboře. Dle JUDr. Josefa Reitzera takto zahynuly ještě před transporty "desítky" (sic !) kladenských Židů. "Přes tíživé podmínky neustal zcela ani kulturní ani společenský život. Kultura se omezovala zpravidla jen na literaturu. Společenský život se stáhl do domácností, kde se rodiny scházely, na Židovskou náboženskou obec, která se stala do jisté míry zpravodajským střediskem Židů, kde v poměrném bezpečí bylo možno získat i politické zprávy a kde bylo též možno o nich diskutovati." Zobrazená unikátní fotografie byla pořízená před židovskými transporty z Kladna. První zleva je JUDr. Egon Eisert (1902-1978), syn Eduarda Eiserta, a vedle něj pak Rudolf Salus (1904-1986). Oba byli sice v letech 1943 a 1945 zařazeni do transportů, ale dožili se konce války. Eisert pak působil jako předseda kladenského soudu, Salus jako ředitel kladenské cestovní kanceláře Čedok. Jména a osudy ostatních fotografovaných kladenských Židů již nedokážeme určit, je pravděpodobné, že nacistický holocaust nepřežili. Citace SVMK, SL 63: Rukopis o perzekuci Židů v Kladně od JUDr. Josefa Reitzera (nedat.), s. 6 a 15. Foto ze sbírek SVMK. \

\ Hmotných památek se po židovských obyvatelích Kladna dochovalo díky nacistické důkladnosti jen velmi málo: "Bylo nařízeno, aby Židé odevzdali všechny předměty z drahých kovů, šperky, mince apod., přičemž si směli ponechat pouze 1 zlaté hodinky a snubní prsteny. Čím dále však válka pokračovala, tím zuřivěji se vrhali i na ostatní vybavení, nejdříve na textil a obuv (zde především na kožichy), přičemž stanovili přesně kolik obleků a kolik prádla smí mít Žid… Rozumí se, že ne všechny předměty, jež měly býti odevzdány Říši, byly skutečně odevzdány, i když každý, aby se vyhnul domovní prohlídce gestapa, odevzdal alespoň něco. Mnoho předmětů, které měly být odevzdány, byly buď darovány různým sousedům, nebo jim byly svěřeny do úschovy. Mnoho hodnot tím způsobem bylo zachráněno a často úschovci nasazovali vlastní bezpečnost, aby se co nejméně židovského majetku dostalo do rukou fašistům. Na druhé straně se našli i lidé, kteří z tíživé situace Židů těžili." Zobrazený židovský talíř se symbolem dvanácti Davidových hvězd (stejný počet jako bylo dle Starého zákona izraelských kmenů) zřejmě nesloužil přímo k rituálním náboženským účelům, přestože Židé využívali speciální talíře a misky např. v průběhu svátku Purim k roznášení dárků přátelům, v průběhu židovského Nového roku či talíře svatební či na sobotní chléb. Identifikace je spojena s jejich výzdobou či nápisy, které ovšem tento konkrétní kus nenese. Citace SVMK, SL 63: Rukopis o perzekuci Židů v Kladně od JUDr. Josefa Reitzera (nedat.), s. 12, info kniha kolektivu autorů "Slovník judaik" (2006, s. 92-94). Foto ze sbírek SVMK.\ \ Počátkem roku 1940 již byli téměř všichni kladenští Židé zbaveni svého původního zaměstnání. Tíživou situaci řešili všelijak, většinou přijímáním práce u různých řemeslníků. V roce 1941 byla jako první utvořena pracovní skupina židovských mužů v kladenských hutích a následně několik dalších skupin na dolech. Kladenští židovští muži bez ohledu na předchozí zaměstnání či vzdělání pracovali i na stavbě železniční dráhy v Kralupech nad Vltavou a na budovaném dole Jaroslav (po roce 1946 důl Nosek) v Tuchlovicích. Posledně jmenovaná skupina, pracující při stavbě železniční vlečky k dolu, byla nejpočetnější. Pohled na kladenské železárny v popředí s železniční vlečkou. Právě zde se mohli židovští muži při práci setkat i s politickými vězni kladenského gestapa. Info SVMK, SL 63: Rukopis o perzekuci Židů v Kladně od JUDr. Josefa Reitzera (nedat.), s. 8-9. Foto ze sbírek SVMK.\

\ Potvrzení o tom, že MUDr. Miloslav Steiner (1898-1982) může jako jediný v Kladně provozovat židovskou lékařskou praxi. Prodloužena mu byla dne 15. února 1942, tedy v době, kdy již začali být shromažďováni Židé do kladenských transportů. JUDr. Josef Reitzer uvádí o Steinerově ordinaci a jeho pomoci židovským vězňům nasazeným v roce 1942 v kladenských dolech následující: "Mezi vězni byla následkem špatné stravy a neznalosti havířské práce vysoká úrazovost a nemocnost. Zde sehrála významnou roli ordinace Dr. Steinera, který byl jako jediný židovský praktický lékař připuštěn k praksi pro židovské obyvatelstvo. V této ordinaci se dostávalo vězňům nejen lékařského ošetření - v několika vážnějších případech poskytla pomoc i kladenská nemocnice - ale bylo vězňům též umožněno scházet se se svými příbuznými, kteří žili na svobodě. Umožněno to bylo tím, že vězňové byli voděni do města českými strážnými, kteří i se své strany se snažili mírnit osud vězněných." Transportu do Terezína se nevyhnul ani Miloslav Steiner. Odvezen byl z Prahy transportem AE1 dne 31. ledna 1945. Citace SVMK, SL 63: Rukopis o perzekuci Židů v Kladně od JUDr. Josefa Reitzera (nedat., s. 9), Info Databáze Památníku Terezín. Foto ze sbírek SVMK.\

\ Během války v kladenských dolech panoval neustálý nedostatek pracovních sil, který se ještě prohloubil po zařazení šedesáti židovských horníků do transportů do Terezína v únoru 1942. Ředitel Syndikátu kladenských kamenouhelných dolů Alexander von Mold-Mollheim proto vyjednal s "Ústřednou pro židovské vystěhovalectví" jako náhradu dočasné nasazení 300 židovských vězňů na dolech Ronna, Mayrau, Schoeller a Prago. Dne 22. února 1942 přijelo vlakem z Bohušovic nad Ohří do Motyčína 100 židovských vězňů, 16. března 1942 pak dalších 200. Mimo práci v podzemí pobývali ve střežených hostincích a ubytovnách ve Vinařicích, v Libušíně, v Srbech a v Dubí. Dohled na dolech byl svěřen závodnímu werkschutzu, vrchní dozor mělo kladenské gestapo. "Byli stále hlídáni, nesměli opouštět tábor, nesměli se stýkat s místním obyvatelstvem, nesměli přijímat návštěvy, dostávali vězeňskou stravu a museli při tom tvrdě pracovat." Jejich těžký úděl se jim snažili ulehčit zejména jídlem kladenští horníci. Během pětiměsíčního pracovního nasazení došlo k zatčení minimálně osmnácti vězňů. Nejtěžší zásah proti židovským komandům uskutečnilo SS a německé četnictvo ve vyhrocených dnech Heydrichiády 5. a 6. června 1942. Prohlídky na ubikacích trvaly celý den. Hans Klein tehdy ze strachu spáchal sebevraždu skokem do šachty a Ferdinand Penížek si v důsledku nervového rozrušení způsobil smrtelný úraz. Návrat do Terezína proběhl mezi 18. a 28. červencem 1942. Drtivá většina z nasazených židovských vězňů nepřežila následující hrůzy vyhlazovacích táborů, kam byla odeslána. Citace SVMK, SL 63: Rukopis o perzekuci Židů v Kladně od JUDr. Josefa Reitzera (nedat.), s. 8, info článek Miroslava Kárného "Terezínské pracovní komando v kladenských dolech" ze sborníku Historie a současnost - Kamenouhelné doly, koncern Kladno" z roku 1988 (č. 8, s. 304 - 318). Snímek dolu Mayrau ze sbírek SVMK.\ \ Vzpomínka syna známého kladenského zubního lékaře a starosty kladenské židovské obce Petra Herrmanna (1926-2009) se nachází v expozici Hornického skanzenu Mayrau ve Vinařicích. Petr Hermann v březnu až červenci roku 1942 pracoval v rámci židovského komanda na dole Mayrau. Jako jediný z početné rodiny přežil Terezín i Osvětim. Po válce si doplnil středoškolské vzdělání a vystudoval elektroinženýrství na technice v Praze. V letech 1968-1992 žil s rodinou v emigraci ve Venezuele. Po návratu zpět do vlasti usilovně mapoval osudy Židů z Dobříše (v tomto městě žili po dlouhou dobu jeho předkové) a u příležitosti svých 80. narozenin byl jmenován čestným občanem města Dobříše. Info https://ipac.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_auth-0370459-Herrmann-Petr-19262009/. Foto Hornický skanzen Mayrau.\ \ Pohled do tváře kladenského pamětníka židovského holocaustu. Petr Herrmann na setkání v kladenské synagoze dne 25. prosince 2007. Právě i díky jeho vzpomínkám se podařilo zrekonstruovat poslední okamžiky před odjezdem transportů "Y" a "Z" z Kladna. Lidé určení do transportu se museli seřadit do pětistupů, které obklopilo české četnictvo a němečtí gestapáci. Pro většinu z nich poslední cesta vedla od učitelského ústavu dnešní ulicí Víta Nejedlého, krátký pohled na kladenské divadlo a zahnutí doprava k železniční vlečce kladensko-nučické dráhy. Nedaleko od místa, kde vlečka přetínala dnešní ulici Josefa Hory, bylo vybudováno provizorní nástupiště, ke kterému byly přistaveny tři či čtyři osobní železniční vagony, do nichž se muselo vejít zmíněných 800 lidí i se zavazadly. Vagony byly následně odtaženy na hlavní nádraží Kladno-Výhybka a připojeny jako poslední vozy k vlaku směřující do Bohušovic nad Ohří. Při pochodu Židů k nástupišti kladenští gestapáci v čele s nadávajícím velitelem Haraldem Wiesmannem kontrolovali, zda-li smutný průvod nikdo nesleduje za záclonou zpoza oken. To v únoru 1942 nedodrželi zejména úředníci Berního úřadu, kteří pak na gestapu měli dostat "na pamětnou." \ Foto z archivu Zdeňka Kuchyňky.\

\ Za války neoficiálně spravoval kladenskou židovskou náboženskou obec úředník Rudolf Salus (1904-1986) pocházející z vážené kladenské řeznické rodiny. Ten řadu let působil ve fotbalovém klubu SK Kladno (v letech 1931-1939 zastával funkci sekretáře), byl zpravodajem časopisu "Sport" a členem ligové trestní komise Čs. fotbalové asociace. Díky své nežidovské manželce se dostal do transportu AE1 - Praha do Terezína až 31. ledna 1945. Válku přežil a opět se postavil spolu s JUDr. Egonem Eisertem do čela obnovované kladenské židovské náboženské obce (její obvod zahrnoval okresy Kladno, Křivoklát, Nové Strašecí, Rakovník, Roudnice nad Labem a Unhošť), která byla v roce 1952 změněna na synagogální sbor, jenž byl součástí pražské náboženské obce. Info kniha Blanky Rozkošné "Židovské obce na Kladensku a Slánsku" (2000, s. 20) a Ireny Veverkové "Cesta bez návratu" (2010, s. 158). Na snímku legitimace zpravodaje časopisu Sport s podobenkou Rudolfa Saluse z roku 1936. Foto ze sbírek SVMK.\ \ Kladno začalo být od Židů "očišťováno" již v roce 1940. Někteří Židé byli přestěhováni z Kladna do Prahy či na venkov, jiní zase naopak z venkova do Kladna. Posledním krokem tragédie kladenských Židů se stalo vypravení dvou transportů s židovskými občany z prostoru Oberlandratu Kladno do Terezína ve dnech 22. a 26. února 1942. Protektorátní ministerstvo vnitra zaslalo kladenskému policejnímu úřadu dne 9. února 1942 nařízení s textem: "V době od 18. do 22. 2. 1942 a 23. do 26. 2. 1942 bude zřízen v budově bývalého učitelského ústavu na Kladně, Kollárova ulice, sběrný tábor pro Židy. Střežení tohoto tábora se ukládá tamnímu vládnímu policejnímu úřadu. Budiž proto vždy na dobu potřeby utvořen strážní oddíl v síle 1 : 20." Citace a reprofoto kniha Ireny Veverkové "Cesta bez návratu" (2010, s. 86). \ \ Přeživší Žid JUDr. Josef Reitzer o transportech zaznamenal: "V lednu 1942 byla Židovská náboženská obec v Kladně vyrozuměna o tom, že v únoru budou všichni Židé včetně osob židovského původu odtransportováni do Terezína. Vyňaty měly zůstat jen osoby žijící v tzv. smíšeném manželství. Počátkem února 1942 přijelo do Kladna zvláštní komando Sicherheitsdienstu se štábem, který měl řídit evakuaci, z Prahy. Nejdříve byly všechny osoby, jež měly být evakuovány, povolány na Židovskou náboženskou obec v Kladně, kde se s nimi sepsala tzv. registrace. Šlo znovu o to, sepsat přesně veškerý majetek evakuovaných osob. Tato akce se netýkala jen kladenských Židů, nýbrž Židů z obvodu celého oberlandratu, tj. z pol. okresů Kladno, Slaný, Rakovník, Louny, Beroun a Hořovice. Byly sestaveny dvě transportní listiny po 1 000 osobách. Po provedené registraci byly osoby zařazené do transportů povolány k soustředění do budovy Egemea (nyní báňské ředitelství), která byla k tomuto účelu zvláště adaptována". Citace SVMK, SL 63: Rukopis o perzekuci Židů v Kladně od JUDr. Josefa Reitzera (nedat.), s. 17. Na snímku budova bývalého kladenského učitelského ústavu, kde byly v únoru 1942 soustřeďováni Židé do kladenských transportů. Pohlednice ze sbírky Karla Drvoly. \ \ JUDr. Josef Reitzer dále pokračoval: "Ti, kteří byli povoláni do transportů, měli si vzíti s ssebou zavazadla o nejvyšší váze 50 kg na osobu. Vše ostatní museli zanechat v bytech, přičemž klíče museli odevzdat při nástupu do soustředění. V těchto dnech docházelo k četným tragédiím. Jednak bylo zaznamenáno několik sebevražd. Dále pak při soupisu osob byli objeveni lidé, kteří ani nevěděli, že na ně platí židovské zákony. Šlo např. o starou vdovu, která již ve svém dětství byla pokřtěna, jejíž děti žily v manželství s tzv. árijci, která najednou byla povolána do transportu. Zvláštní tragika spočívala v tom, že do transportů byly zařazeny i osoby nemocné, jež by za normálních okolností byly transportu vůbec neschopné. Tito lidé byli přineseni k vlaku na nosítkách. Do transportů byli zařazeni i nemocní z ústavu pro duševně choré, trestanci, děti ze sirotčinců apod. Transporty byly nejdříve poslány do Terezína, odkud téměř všichni Židé z Kladna byli posláni do Osvětimi, kde byli zavražděni v plynu." Citace SVMK, SL 63: Rukopis o perzekuci Židů v Kladně od JUDr. Josefa Reitzera (nedat.), s. 17. Na snímku boční pohled na kladenský učitelský ústav. Železniční vlečka Kladensko-nučické dráhy se odtud nacházela jen několik desítek metrů. Foto ze sbírek SVMK. \ \ A do třetice vzpomínka JUDr. Josefa Reitzera: "V srpnu 1942 byl z Kladna vypraven do Terezína a odtud do Osvětimi ještě jeden transport, sestávající z osob, které z nejrůznějších důvodů nebyly zařazeny do prvních dvou transportů. Těchto osob bylo asi 50. Po těchto transportech zbyli na Kladně jen Židé žijící v tzv. smíšeném manželství. V říjnu 1944 byly i tyto osoby povolány nejdříve do sběrného tábora v Praze na hřišti Hagiboru a v lednu 1945 pak byli rovněž odvezeny do Terezína. Tyto osoby se většinou vrátily po válce… Poté, co z Kladna byli odtransportováni všichni Židé, přišla řada nejdříve na manžele Židovek a na míšence, kteří podle norimberských zákonů nebyli považováni za Židy. Tyto osoby byly internovány nejdříve v Bystřici u Benešova, později odvezeni částečně do Osterode v Duryňsku a částečně do Postoloprt, které patřily do Sudet. I tyto osoby se většinou vrátily." \ Na snímku odhalení pamětní desky židovským obětem nacismu z Kladenska z transportů Y a Z na budově bývalého Učitelského ústavu ve Ctiborově ulici dne 2. března 2004. Za Společnost pro ochranu kulturního dědictví Patria vlevo předseda Dr. Václav Moucha, za město Kladno náměstek primátora Antonín Kajgr. Oba již dnes nežijí. Citace SVMK, SL 63: Rukopis o perzekuci Židů v Kladně od JUDr. Josefa Reitzera (nedat.), s. 17-18. Foto ze sbírek SVMK.\

\ Po odjezdu židovských transportů se v Kladně odehrávaly nedůstojné scény při rozdělování židovského majetku a bytů Němcům a kolaborantům. Nové majitelé známe v současnosti jen v několika málo případech. Např. kronikář Antonín Hloušek zaznamenal: "Na protější straně naší ulice v zabaveném domě Žida Alberta Arnsteina bylo za okupace sídlo kladenských vlajkařů, jejímž vedoucím byl fašista Burger. Velká výkladní skříň byla doslova přecpána obrazy nacistických vůdců." Jednalo se o dům ve Fibichově ulici čp. 1867 a obchodníka Albrechta Arnsteina (1893-1955), který holocaust přežil. Obdobně uvedl JUDr. Josef Reitzer, že "domy židovských velkoobchodníků Gutha a Kafky na hlavní třídě koupil bývalý drogista z Terezína Kutnar, který se dal k Němcům a zařídil si na Kladně velkodrogerii." Tentokrát šlo o dům na Masarykově třídě čp. 765, kde obchodovali Leo Kafka (1889-1943) a Emil Guth (1894-?). Leo Kafka nepřežil věznění v Terezíně, kam byl odvezen transportem Cv z Prahy dne 6. března 1943. Emil Guth byl do Terezína převezen z Prahy až transportem AE2 dne 4. února 1945 a přežil. \ Všechny tyto události v sobě obsahuje pamětní deska obětí kladenských židovských transportů. Po výstavbě nového obchodního centra "Central Kladno" byla ovšem uchována jen část bývalého učitelského ústavu Egemea zakomponováním do tělesa nové stavby. Ale oběti židovského holokaustu od 24. března 2015 opět připomíná znovuinstalovaná pamětní deska. Znovuodhalení se zúčastnili zleva: předseda Pražské židovské obce František Bányai, kladenská archivářka Irena Veverková, vrchní pražský rabín David Peter a primátor města Kladna Milan Volf. Citace dle SOA Praha, SOkA Kladno "Kronika města Kladna za dobu německo fašistické okupace" od Antonína Hlouška (1975, s. 165) a SVMK, SL 63: Rukopis o perzekuci Židů v Kladně od JUDr. Josefa Reitzera (nedat.), s. 13. Info Databáze Památníku Terezín. Foto ze sbírek SVMK. \

\ Celou tragédii obou kladenských židovských transportů shrnuje věta na pamětní desce na zdi bývalého Egemea: "Na památku 1623 osob židovského původu z našeho regionu, které byly z tohoto místa odvezeny ve dnech 22. února a 26. února 1942 ve dvou transportech označených "Y" a "Z". Z nich zahynulo 1502, přežilo 120 a osud jedné osoby nebyl zjištěn." Foto Karel Drvola.\ \ Řada Židů z Kladna a Kladenska byla deportována do Terezína pražskými transporty. Téměř padesát tisíc Židů se s Prahou a posledními zbytky lidskosti rozloučilo na nádraží Praha - Bubny. Proto byl v sousedství objektu bubenského nádraží odhalen dne 9. března 2015 pomník "Brána nenávratna". Pomník, jehož autorem byl Aleš Veselý (1935-2015), je symbolicky konstruován jako brána k nebesům. Tvoří jej vztyčená dvojice dvacetimetrových železničních kolejí spojená 36 pražci. V objektu bubenského nádraží vzniká "Památník ticha" neboť kromě Židů byli ze stejného nádraží po válce transportováni i vysídlení pražští Němci. Památník tak má sloužit jako prostor pro otevřený dialog o dědictví minulosti jako stigmatu dneška. Ve "vnitřní" Praze uchovává památku na židovské osídlení Židovské muzeum v Praze. Deportaci českých Židů je zde věnována expozice "Cesty bez návratu - deportace Židů z českých zemí v letech 1939 - 1945" (http://pinkas.jewishmuseum.cz/cs/cesty-bez-navratu). V památník s vypsanými jmény více než 78 000 židovských obětí z českých zemí se v roce 1960 proměnila Pinkasova synagoga. Foto Brány nenávratna před nádražím v Praze-Bubnech Karel Drvola.\

\ Čeští občané židovského původu byli od listopadu 1941 postupně soustřeďováni ve městě Terezín, kde pro ně nacisté zřídili ghetto. Zde měli žít do doby, než budou místa vyhlazování na Východě připravena k jejich konečné likvidaci. Vězňům sloužila k ubytování nejprve kasárna a po vystěhování terezínských obyvatel v polovině roku 1942 i civilní domy. Při obrovském přeplnění tábora však často obývali i půdy, sklepy a kasematy ve valech. Do Terezína proudily tisícové transporty Židů nejen z Protektorátu, ale i z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska, Slovenska a Maďarska. Nejvyšší počet vězněných byl v Terezíně zaznamenán dne 18. září 1942 (58 491). Téhož dne zemřelo i nejvíce osob v jednom dni (156). Léto a podzim 1942 patřily k nejhrůznějším měsícům terezínské historie, v srpnu, září a říjnu 1942 zde zahynulo 10 364 Židů. Celkově za necelé čtyři roky prošlo terezínským ghettem více než 140 000 židovských vězňů - mužů, žen i dětí. Od vzniku ghetta až do osvobození zde zemřelo na 35 000 vězňů v důsledku teroru, hladu, nemocí a hrozných hygienických podmínek. Z terezínského ghetta bylo vypraveno celkem 63 transportů, jimiž odjelo více než 87 000 osob. Z nich se dočkalo osvobození jen necelých 3 800 lidí. Současná expozice "Terezín v konečném řešení židovské otázky 1941-1945" zde byla otevřena od roku 2001. \ Info Národní památník Terezín (https://www.pamatnik-terezin.cz/koncentracni-tabor-pro-zidy-tzv-ghetto-terezin) a kniha Miroslava Kárného "Konečné řešení (Genocida českých Židů v německé protektorátní politice)" vydaná v roce 1991 (s. 91-92). Foto Národního hřbitova v Terezíně Pavel Kinšt (https://cs.wikipedia.org.). \

\ Do terezínského ghetta transporty přijížděly, ale také z něj odjížděly do míst vyhlazování a otrocké práce. Od 26. října 1942 směřovaly téměř všechny do Auschwitz II. Birkenau neboli Osvětimi II. Březinky. Z 1866 příchozích do Osvětimi bylo z prvního transportu na práci vyselektováno 215 mužů a 32 žen. Osvobození se dočkalo pouhých 28. Transporty 20. a 23. ledna 1943 dopadly ještě hůře. Ze 4 000 terezínských Židů se osvobození dožilo pouhých 5. Na snímku hlavní brána vyhlazovacího tábora v Osvětimi Březince, kudy do areálu vjížděly vlaky s transporty. Info kniha Miroslava Kárného "Konečné řešení (Genocida českých Židů v německé protektorátní politice)" vydaná v roce 1991 (s. 156). Foto Karel Drvola. \

\ Nejznámější "továrnou na smrt" se stala polská Osvětim. Zde pohled na dochované obytné bloky tábora Osvětim II Březinka. Právě zde došlo k největší hromadné vraždě československých občanů v dějinách, když v noci z 8. na 9. března 1944 bylo v plynových komorách zabito 3 792 židovských vězňů z tzv. terezínského rodinného tábora. Během následující likvidace terezínského rodinného tábora bylo v nocích z 10. na 11. července a z 11. na 12. července 1944 zplynováno dalších zhruba 3 000 a 3 500 osob. Foto Karel Drvola. \ \ Pamětní desky obětí židovského holocaustu lze nalézt i na náhrobcích židovského hřbitova v Kladně. Např. na náhrobku rodiny Arnsteinových se nachází pamětní deska s nápisem "Vzpomínáme našich drahých odvlečených umučených v roce 1942". Mnohdy ale nezůstal nikdo, kdo by mohl zařídit vytesání osudu zemřelých rodinných příslušníků do kamene…\ Zde jmenovaný Arnošt Reimann (1882-1942) byl povozník původem z Velkého Přítočna, který si po příchodu do Kladna zřídil autoškolu. S manželkou Olgou, roz. Arnsteinovou (1881-1942) se oženil v Kamenných Žehrovicích v roce 1906. Oba se museli v květnu 1941 nuceně odstěhovat z Kladna do Velkého Přítočna, oba byli transportem Z Kladno dne 26. února 1942 převezeni do Terezína a odtud transportem Ab dne 17. března 1942 do ghetta v městečku Izbica na samotném východě dnešního Polska.\ JUDr. Karel Reimann (1907-1942) v roce 1926 maturoval na kladenské reálce, vystudoval práva a stal se advokátním koncipientem v Kladně. Po zastřelení německého policisty W. Kniesta v červnu 1939 zatčen jako člen kladenského zastupitelstva. Po propuštění se odstěhoval do Prahy a oženil. Odmítl opustit rodinu a odejít na stáž do Chile. Zařazen do transportu Au1 - Praha dne 15. května 1942 do Terezína a následně do transportu By dne 26. října 1942 do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. \ Žofie Šulcová (1910-1944), roz. Reimannová, byla taktéž zařazena do transportu Au1 - Praha do Terezína, kde zemřela na otravu krve 20. května 1944.\ Vlasta Reimannová (1911-1942) odjela do Terezína taktéž transportem Au1 - Praha. Dále pokračovala transportem Be dne 1. září 1942 do estonského ghetta v Raasiku.\ Marie Reimannová. Myšlena manželka JUDr. Karla Reimanna Mariana, roz. Ledererová (1920-1942), absolventka obchodní akademie v Českých Budějovicích. Spolu s manželem zařazena do transportu Au1 - Praha dne 15. května 1942 do Terezína a následně do transportu By dne 26. října 1942 do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.\ Richard Taussig (1889-1943) provozoval v Kladně na Masarykově třídě obchod s prádlem a módním zbožím společně s manželkou Martou, roz. Arnsteinovou (1895-1943). Oba byli zařazeni do transportu Z dne 26. února 1942 do Terezína a odsud dále do vyhlazovacího tábora v Osvětimi transportem Dm dne 6. září 1943. Zde oba zahynuli i se svými dětmi Annou (1923-1943) a Evou (1926-1943). Info kniha Ireny Veverkové "Cesta bez návratu - Kladenská židovská obec v letech 1853-1942" (2010, s. 153-155, 172-174). Foto Karel Drvola. \ \ Přes fyzickou likvidaci téměř veškerého českého židovského obyvatelstva přežily jejich svitky. Na snímku pergamenový svitek "kladenské" Tóry obsahující hebrejský text Pěti knih Mojžíšových. Ještě před odtransportováním židovského obyvatelstva bylo zařízení jednotlivých synagog svezeno do vyhrazených skladů a zaevidováno. Do konce 2. světové války Židovské muzeum shromáždilo na 1 600 svitků, které sloužily českým židovským obcím. Po roce 1963 je prodala ČSSR za tímto účelem v Londýně zřízené organizaci "Czech Scrolls Memorial Trust". Zde mohly židovské náboženské obce z celého světa žádat o trvalé svěření některého ze svitků do péče. Tak se tento svitek označený "Kladno" dostal k americké židovské obci Beth El ve Fairfieldu v Connecticutu v USA. I díky zájmu tamní židovské obce o historii jejich "adoptované" Tóry byl v roce 2007 zažehnut zájem o poznání historie kladenské židovské obce. Pátrání po osudu kladenské Tóry obsahuje zajímavý článek Evy Bodlákové (http://ccshkladno.unas.cz/o-nas/historie/druhy-zivot-kladenskych-svitku-tory/). Foto archiv Evy Bodlákové z Církve československé husitské v Kladně. \

\ Po 2. světové válce působilo v Kladně více osobností s židovskými kořeny. Nejvýznamnějším byl budoucí historik holocaustu a jeden ze zakladatelů a "tahounů" Terezínské iniciativy Miroslav Kárný (1919-2001). V Kladně pracoval v letech 1952-1958 jako redaktor závodního časopisu SONP "Kladenský kovák" (předtím byl zástupce šéfredaktora "Rudého práva"). Trvalou památkou na něj se zde stala šestisetstránková kniha "Sto let kladenských železáren" (1959). Poté v letech 1958-1967 působil jako vedoucí redaktor novin "Svoboda", vydávaných středočeským krajským výborem KSČ, a předseda Komise pro dějiny závodů. Po vyloučení z KSČ v roce 1970 (během "pražského jara" byl vedoucím tiskového oddělení sekretariátu ÚV KSČ) a odchodu do důchodu v roce 1974 se mohl naplno věnovat oblíbeným dějinám, konkrétně historii německého nacismu a Protektorátu, vždy se zřetelem k osudu židovské komunity. Dílčí výsledky tohoto výzkumu publikoval nejprve v časopise Judaica Bohemiae, posléze v celé řadě domácích i zahraničních periodik. Výsledek patnáct let trvající práce shrnul do knihy "Konečné řešení - Genocida českých Židů v německé protektorátní politice" vydané v roce 1991. V roce 1994 stál u zrodu ročenky "Terezínské studie a dokumenty", o pět let později inicioval založení "Knižnice Institutu Terezínské iniciativy", měl zásluhu na vytvoření databáze vězňů terezínského ghetta, vydání tří dílů "Terezínské pamětní knihy" atd. Sumu svých znalostí uložil do obsáhlé publikace, kterou pod názvem "Terezínské kalendárium" připravoval až do posledních chvil svého života. Měl k tomu ty nejlepší předpoklady, neboť do Terezína přijel hned prvním transportem Ak z Prahy 24. listopadu 1941 (předtím studoval v letech 1938-1939 na Univerzitě Karlově český jazyk a historii). V terezínském ghettu "vydržel" až do 28. září 1944, kdy byl zařazen do transportu Ek do Osvětimi-Březinky. Přežil pak i koncentrační tábor v Kauferingu a pochod smrti do Allachu (pobočný tábor KT Dachau).\ Info dle článku "Zemřel Miroslav Kárný" dostupného na www.holocaust.cz a bakalářské práce Jana Tesaře "Miroslav Kárný - studie o vlivu ideologie a politické moci na jednotlivce v letech 1919-1974" (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Rkp., 2010, 85 s.) dostupná na www.dspace.cuni.cz . Reprofoto z pozvánky "100. výročí narození Miroslava Kárného", která se konala 10. září 2019 v rezidenci pražského primátora. \

\ Zcela první historičkou, která se blíže zabývala židovskými obyvateli Kladenska a Slánska, se stala Blanka Rozkošná (*1968), v letech 1993-1995 ředitelka muzea v Novém Strašecí. Pro tehdejší Okresní muzeum v Kladně sepsala v roce 2000 knihu "Židovské obce na Kladensku a Slánsku", která je dodnes výchozím bodem pro další bádání. Vernisáž knihy autorka ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně dne 13. září 2000 doprovodila i zajímavou přednáškou. Blanka Rozkošná pracuje od roku 2000 pro Židovskou obec v Praze, kde zajišťuje obnovu židovských památek. Dnes má na kontě již takřka dvě desítky knih včetně podílu na titulech "Židovské památky Čech" (2004) či "Židovské památky ve Středočeském kraji" (2011). Židovským dějinám kladenského a slánského regionu se naposledy věnovala na slánské historické konferenci v roce 2010, příspěvek o rok později vyšel pod názvem "Židé ve Slaném za nacistické okupace" ve sborníku "Slaný a Slánsko v letech 1939-1945." Reprofoto přebalu knihy Blanky Rozkošné Židovské obce na Kladensku a Slánsku. \ \ Tragický osud židovských obyvatel si v Kladně ovšem připomínáme zejména díky úsilí kladenské archivářky Ireny Veverkové (*1957). Její první prací na toto téma se stal článek "65. výročí od vypravení kladenských židovských transportů do Terezína" otištěný v historickém sborníku Slánský obzor v roce 2007. Na snímku Irena Veverková přednáší v bývalé kladenské synagoze dne 3. března 2008 na téma "Kladenská židovská obec a její pohnutá historie." Foto archiv Evy Bodlákové. \ \ Souhrn Irenou Veverkovou získaných informací včetně rodokmenu kladenských židovských rodin obsahuje kniha "Cesta bez návratu - Kladenská židovská obec v letech 1853 až 1942" z roku 2010. Kniha se dne 24. února 2022 dočká již druhého doplněného vydání. Reprofoto přebalu knihy Ireny Veverkové Cesta bez návratu. \ \ K prvnímu "Čtení jmen" židovských obětí kladenských transportů došlo na jaře roku 2006 zásluhou Husova sboru Církve československé husitské v Kladně v bývalé kladenské synagoze po konferenci "Kořeny víry", která se konala v kulturním domě na Sítné. Od té doby jsou zde židovské oběti holokaustu pravidelně připomínány. Vlevo plakát k "Setkání v synagoze" se členy židovské náboženské obce z Fairfieldu v USA dne 25. prosince 2007, vpravo "Pietní vzpomínka na oběti holocaustu z Kladna a okolí" o takřka deset let později dne 26. února 2017. Foto archiv Církve československé husitské v Kladně.\ \ Dne 9. listopadu 2021 byly v souvislosti s chmurným výročím protižidovského pogromu během "Křišťálové noci" instalovány první dva "Kameny zmizelých" v Kladně. Tyto kostky s mosazným povrchem (něm. Stolpersteine) vsazené do chodníku mají připomínat osudy lidí, kteří byli nacisty deportováni a zavražděni v koncentračních táborech. První kámen byl položen v prosinci 1992 před radnici v Kolíně nad Rýnem, od října roku 2008 lze Kameny zmizelých nalézt i v chodnících měst v České republice. Tyto dva konkrétní představují osud Emila Frankla (nar. 14. 11. 1881) a Kláry Franklové roz. Geduldigerové (16. 6. 1888). Oba byli z Kladna deportování transportem Y dne 22. února 1942 do Terezína a odtud dne 17. března 1942 transportem Ab do židovského ghetta Izbica na východě Polska. Info Databáze Památníku Terezín. Foto Jaroslav Vyšín.\ \ První dva Kameny zmizelých byly položeny v kladenské části Rozdělov v Doberské ulici na chodníku před domem čp. 11., kde jmenovaní bydleli a provozovali krámek se smíšeným zbožím. Kameny zmizelých s jejich jmény a osobními údaji společně vložili do chodníku rabín David Bohbot (*1968, rodák z Haify v Izraeli) a kladenský farář Církve československé husitské Phanuel Osweto (*1978, rodák z africké Keni). Osud Židů přiblížil předseda Židovské liberální unie František Fendrych. Celkem dle rozdělovského kronikáře Františka Záleského nepřežilo nacistickou okupaci z Rozdělova osm židovských obyvatel. \ Další instalace Kamenů zmizelých je v Kladně plánována v ulici Gen. Klapálka dne 8. května 2022 před obchodem Bondy. Připomínat bude čtveřici zavražděných členů podnikatelské rodiny Bondyů. Foto Karel Drvola.\ \ Významným jubileem se na konci února roku 2022 stane připomínka smutného 80. výročí židovských transportů z Kladna. Vzpomínat se bude např. 22. února u pamětní desky na obchodním domě Centrál, kam bude směřovat průvod se svíčkami, 25. února při komentované prohlídce kladenského židovského hřbitova s Dr. Irenou Veverkovou či 27. února během pietní vzpomínky na oběti holokaustu z Kladna a okolí v kladenské synagoze (kompletní plán akci je dostupný na www.mestokladno.cz/80-vyroci-transportu-zidovskych-spoluobcanu ). Na obrázku je pozvánka Církve československé husitské v Kladně, na jejímž pozadí je vidět typický vagón "dobytčák" německých říšských drah používaný k transportu Židů do koncentračních táborů. Vůz symbolicky stojí na mostě na konci kolejí, vybíhajících nad okraj propasti. Je součástí památníku obětí a hrdinů holocaustu "Jad vašem" v izraelském Jeruzalémě. \ \ \ V místě bývalé železniční vlečky Kladensko-nučické dráhy, odkud byly v únoru 1942 vypraveny kladenské židovské transporty (dnes bezejmenná zásobovací komunikace do kladenských pekáren navazující na ulici J. Hory), byla dne 22. února 2022 večer odhalena velká Davidova hvězda s vysvětlujícím textem: "U příležitosti 80. výročí transportu židovských spoluobčanů z našeho regionu zde byla umístěna symbolicky Davidova hvězda. Připomíná nám zavražděné židovské spoluobčany, kteří se zpět domů už nikdy nevrátili. Nezapomeneme!" Trasa krátkého smutečního pochodu od bývalého učitelského ústavu byla posypána 1 502 malými Davidovými hvězdami připomínajícími osoby z kladenských transportů, které se konce 2. světové války nedožily. Foto archiv Zdeňka Kuchyňky. \