Vznik Sládečkova městského muzea v Kladně a jeho osudy ve 20. století

Dnešní okres Kladno vznikl v roce 1960 sloučením někdejších okresů Kladno a Slaný a přičleněním části zaniklého okresu Kralupy nad Vltavou. Spojily se tak dva nesourodé územně správní celky, které zejména v 19. a v první polovině 20. století procházely zcela odlišným vývojem. Starobylé královské město Slaný bylo od listopadu 1787 sídlem krajského úřadu rakovnického kraje a v roce 1850 se stalo centrem politického okresu zahrnujícího menší soudní okresy slánský, libochovický a velvarský. Kladno, povýšené na město až v roce 1870, se stalo sídlem politického okresu až v roce 1893. Jak povýšení na město, tak i zřízení okresního hejtmanství v Kladně souvisely s bouřlivým rozvojem města po radikálním zvýšení těžby kamenného uhlí spojovaného tradičně s objevem sloje na katastru Kladna Janem Váňou a následným vznikem Kladenského kamenouhelného těžařstva a Pražské železářské společnosti, která těžbu uhlí doplnila ještě výrobou železa a později i kvalitních ocelí.

Růst počtu obyvatel Kladna v letech 1450 - 1991

	1450	1675	1785	1814	1840	1849
počet domů	36	37	94	156	165	265
počet obyvatel	144	152	512	655	1 069	2 145

	1862	1869	1880	1930	1941	1991
počet domů	540	782	1 253	2 391	5 224	7 180
počet obyvatel	6 000	10 199	14 085	20 751	42 482	71 753

Tento odlišný vývoj se projevil i při vzniku městských muzeí v dnešním kladenském okrese. Jestliže muzea ve Slaném, Velvarech a v Unhošti vznikla v souvislosti s Národopisnou výstavu českoslovanskou, která se konala v Praze v roce 1895, a lze to doložit i řadou dnešních sbírkových předmětů, které pro tuto výstavu vznikly (ve Vlastivědném muzeu Slaný jsou to například zajímavé modely zvonic na Slánsku), důvod vzniku muzea v Kladně byl zcela jiný. Radikálnímu nárůstu počtu obyvatel Kladna, kteří hledali práci v dolech a hutích, už nestačil starý gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie na náměstí, takže byl v roce 1897 zbořen a na jeho místě vyrostl do roku 1900 kostel nový.

Městský stavební úřad dostal do opatrování náhrobky ze zbořeného kostela a další církevní památky (obrazy a sochy ze zrušeného hlavního a dvou bočních oltářů), které se staly základem muzejních sbírek. Stejně jako při mnoha jiných podnicích tohoto typu (již zmíněná výstavba kostela, stavba radnice, založení gymnázia, vznik divadla) stál u zrodu muzea v roce 1899 jako člen kuratoria tehdejší starosta MUDr. Jaroslav Hruška (starostou města v letech 1889-1895, 1898-1918) spolu se stavebním radou Rokosem a profesorem J. M. Jakubičkou. Sbírky, jak uvedl v roce 1936 tehdejší správce muzea RNDr. Josef Žofka, byly původně uloženy ve čtyřech místnostech na radnici.

Rok 1913: pohled do jedné z místností muzea na radnici

Tyto prostory byly ale po vypuknutí světové války uvolněny pro válečnou kuchyň a sbírky uloženy na půdě radnice, poté v kůlně na dvoře a posléze ve škole u kaple sv. Floriána. Takto uskladněny a veřejnosti nepřístupné zřejmě zůstaly až do přelomu 20. a 30. let, kdy z iniciativy nově vzniklého Musejního spolku (stanovy schváleny v roce 1930) město po delším vyjednávání zakoupilo pro kulturní instituce, tedy městský archiv, veřejnou knihovnu a městské muzeum od břevnovských benediktinů budovu kladenského zámku s přilehlou zahradou. Jak dokládají fotografie uložené ve sbírkách Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně, zámek byl tehdy v poměrně zchátralém stavu a před tím, než se do něj kulturní instituce mohly nastěhovat, musel být opraven. Muzeum bylo zpřístupněno veřejnosti v roce 1935 u příležitosti Kladenských výstavních trhů. Ke stěhování sbírek a jejich instalaci v prvním patře zámku ale muselo dojít už před rokem 1934, protože v tomto roce zemřel první ředitel muzea řídící učitel Antonín Sládeček (1859 - 1934), který ale ještě stačil uspořádat a nainstalovat expozici numismatiky v malé místnosti, kterou dnes používají průvodci Zámecké galerie města Kladna. Muzeum proto bylo při svém otevření pojmenováno Sládečkovo městské muzeum.

Prohlídka tehdejších muzejních expozic začínala v kapli sv. Vavřince, v níž se stejně jako i dnes jedenkrát ročně na svátek jejího patrona (10. srpna) sloužila mše svatá. Chodbou, po jejíchž stěnách byly rozvěšeny obrazy zachycující někdejší podobu města Kladna, procházeli návštěvníci do národopisné expozice umístěné v sále s kachlovými kamny, kde začíná prohlídka i dnes.

Rok 1934: expozice instalovaná v prvním patře zámku

Už zmiňovaný Antonín Sládeček položil ve 30. letech základy k inventarizaci muzejních sbírek a jeho vlastnoruční zápisy v nejstarší přírůstkové knize jsou neocenitelným dokladem postupného narůstání sbírkového fondu i jeho původu. Díky tomu víme, že se do muzea podařilo získat cennou numismatickou sbírku kladenského hodináře Eduarda Lorbera, nebo archeologické nálezy průkopníků místního archeologického bádání Karla Žebery a Antonína Knorra. Muzeum také získalo některé památky od rodiny kladenského rodáka, chicagského starosty Antonína Čermáka, zavražděného v roce 1933 při pokusu o atentát na prezidenta F. D. Roosevelta. Přírůstková kniha také dokládá zásluhy Sládečkova nástupce ve vedení muzea dr. Josefa Žofky (1890 - 1957), který kromě rozmnožení archeologických nálezů z Kladenska, obohatil sbírkový fond zejména v oboru mineralogie a petrografie. Zároveň je ale třeba říci, že u některých sbírkových předmětů bychom uvítali podrobnější popis jejich původu. Týká se to například velkomoravského gombíku, u nějž je v nejstarší inventární knize pouze uvedeno, že ho daroval pan Beznoska z Kačice. Podobně nejasný původ má i železná maska z Kamenných Žehrovic, která bývá některými badateli vykládána jako keltská bojová maska a jinými jako posměšná maska ze středověku. Rozhodnout, který výklad je správnější ale vzhledem k nejasným nálezovým okolnostem nelze.

Jestliže bylo ve stanovách Musejního spolku z roku 1930 řečeno, že jeho cílem je "vědecké prozkoumání Kladna a okolí po stránce přírodní, historické a národopisné; vyhledávání, ochraňování i rozmnožování památek a dokladů a pořádání jich tak, aby podávaly účelný obraz jeho po všech stránkách a ve všech obdobích bez časové hranice, dále živiti ušlechtilý zájem o vlastivědu a místní památky i zvláštnosti a propagování jich i mimo Kladno," pak zakladatelé kladenského muzea tento cíl beze zbytku naplňovali. Nadšení, s nímž muzejní sbírky budovali, by nám mělo sloužit jako příklad lásky k městu, v němž žijeme, i důkaz plného pochopení kontinuity mezi tím, co bylo, co je a co teprve bude.

Do slibně se rozvíjejícího muzejního života na Kladně ovšem v roce 1939 znovu zasáhla válka. Muzeum bylo uzavřeno a do zámku jako do skladiště nastěhovány sbírky z kabinetů téměř všech kladenských škol, jejichž budovy byly zabrány pro vojenské účely. Samotné muzejní sbírky byly v letech 1939 - 1945 ochuzeny zabavením některých sbírkových předmětů, které okupanti považovali za závadné. V této souvislosti je třeba ocenit statečnost správce muzea dr. Žofky a muzejního zřízence Josefa Kleina, kterým se podařilo mnoho cenných listin uschovat a tím zachránit. K tomuto období se váže i ústně tlumočená vzpomínka řídícího učitele Josefa Švejdy, po odchodu do penze muzejníka a archiváře, že po vyhlazení Lidic získali pracovníci muzea ze spáleniště některé předměty jako doklad nacistického barbarství. Nelze však zjistit, které předměty by to měly být. Vzhledem k tomu, že ve sbírce kladenského muzea je i poničený štít Obce Lidic (dlouhodobě zapůjčený do historické expozice Památníku Lidice), není tato ústně tradovaná vzpomínka nijak nepravděpodobná.

Po vystěhování uskladněných školních sbírek bylo muzeum nově upraveno a znovuotevřeno pro veřejnost o Velikonocích v dubnu 1946. Muzejní expozice tehdy zabírala celé horní patro zámku s výjimkou dvou menších místností, kde bylo už před válkou péčí Cyrila Novotného instalováno muzeum hudebních památek pěveckého spolku Smetana (cenné archiválie tohoto spolku včetně dopisů Antonína Dvořáka a jeho otce Františka byly v 60. letech předány do Státního okresního archivu v Kladně). Oproti situaci v roce 1936 doznalo změny využití zámecké kaple sv. Vavřince. V jejím interiéru byly kromě původní výbavy ze 40. let 18. století vystaveny i další památky ze zbořeného kladenského kostela, tedy sochy a obrazy z oltářů a odlitky nápisů na zvonech. Jinak zůstalo uspořádání expozice téměř stejné jako ve 30. letech.

Rok 1953: chodba muzea s vystavenými sbírkovými předměty

V této době už v Musejním spolku a při spravování sbírek několik let působil už zmíněný řídící učitel z Pcher Josef Švejda (1889 - 1958), který byl ale v polovině 50. let nucen z muzea odejít a ujal se vedení archivu města Kladna. Pouze z ústních vzpomínek se opět dovídáme o ztrátách na sbírkovém i knihovním fondu, které po této změně následovaly (bohužel, další ztráty postihly muzejní knihovnu v období normalizace).

Když vstoupil v platnost zákon o muzeích a galeriích č. 56/1954 Sb. přešlo - do té doby městské muzeum - do správy odboru školství a kultury ONV Kladno a stalo se muzeem okresním. I když tehdy ještě "malého" kladenského okresu, k němuž v té době nepatřila ani dnešní místní část Kladna Švermov, nebo nedaleký Libušín a Vinařice. Teprve v roce 1960 vznikl "velký" kladenský okres připojením do té doby samostatného (a jak jsme uvedli, i historicky podstatně staršího) okresu slánského a částí zaniklých okresů kralupského a novostrašeckého.

Ačkoli v té době v Kladně existovalo také samostatné Muzeum dělnického hnutí jako zařízení Ústavu dějin KSČ se zaměřením na dějiny dělnického hnutí a komunistické strany, byl i v okresním muzeu kladen důraz na srovnávání těžkého života dělníků za první republiky s růstem životní úrovně pracujících po roce 1948. V tomto duchu byl rozšiřován sbírkový fond muzea a určována specializace odborných pracovníků. Z názvů, které v této době kladenské muzeum (jeden čas dokonce povýšené z okresního na oblastní a spadající pod Středočeský KNV) mělo, jeho zaměření asi nejlépe charakterizuje označení Muzeum průmyslového Kladenska. A stejně charakteristická byla i jeho tehdejší publikační činnost. Podobně jako u dějin města Kladna čeká i tato etapa vývoje muzea na objektivní zhodnocení bez zaujetí a vášně, planoucí pro ten či onen politický směr. Jen těžko se ale budou shledávat doklady o výstavách či výzkumech neuskutečněných proto, že byly "nevhodné" z ideologických důvodů, jako třeba chystaná, ale nakonec neotevřená výstava Staré umění na Kladensku a Slánsku, na níž vadil fakt, že slovo "staré" de facto znamenalo "církevní".

Jedna z výstav uspořádaných muzeem v 80. letech 20. století

V 80. letech muzeum získalo do vlastnictví jednu z bývalých budov hospodářského dvora u zámku tzv. Josífku. V roce 1986 začala její rozsáhlá rekonstrukce a po jejím skončení byla do této budovy přemístěna všechna odborná pracoviště včetně konzervátorské dílny a knihovny a větší část depozitářů, zatímco zámek měl nadále sloužit pro stálé expozice a výstavy. Nově opravené výstavní prostory v 1. patře zámku mohli milovníci historie znovu navštívit až v říjnu 1992, kdy jim muzeum nejprve nabídlo vlastní výstavu nazvanou Ze starých prádelníků a v předvečer státního svátku výstavu Bestiae triumphantes aneb jak přicházíme o kulturní dědictví, která vznikla ve spolupráci s Vlastivědným muzeem Slaný a referátem kultury Okresního úřadu Kladno. Největší sál v patře byl v této souvislosti vybaven tak, aby mohl sloužit jako galerie pro prezentaci děl výtvarného umění, mezi nímž v Kladně musela mít výrazné místo i umělecká fotografie (výstavy Jiřího Hankeho Pohledy z okna mého bytu a Lidé z Podprůhonu, kolektivní výstavy jako výsledky tvůrčích dílen Zdař Bůh!, Image). K divácky atraktivním výstavám v tomto období patřila dvě pokračování výstav Monumenta rediviva - Památky znovuzrozené, připravené ve spolupráci s referátem kultury Okresního úřadu Kladno, které představily umělecká díla malířství, sochařství i architektury v okrese Kladno, která byla v letech 1990-1996 zachráněna. Ale také vánoční výstavy a výstava ke 120. výročí dolu Mayrau u Vinařic. Kromě kaple sv. Vavřince mělo muzeum v té době jedinou stálou expozici, a to štolu, která vznikla v zámeckém sklepení ve spolupráci s Revírní báňskou záchrannou stanicí Kladno.

Výstava Monumenta rediviva II instalovaná v sále kladenského zámku

Po dokončení opravy budovy Josífky a zahájení opravy zámku se před muzeem rýsovala možnost najít si nové místo v prudce se měnící společnosti. Další existenci muzea ale zkomplikoval fakt, že město Kladno požádalo podle zákona č. 172/1991 Sb. o vydání zámku i s přilehlou budovou Josífky jako svého historického majetku. Na základě dohody mezi Městem Kladnem a Okresním úřadem Kladno mělo muzeum nadále využívat první patro zámku, zatímco do přízemí se měla přestěhovat půjčovna beletrie Státní vědecké knihovny v Kladně, která do té doby sídlila v Dělnickém domě, navráceném ČSSD. Jedna místnost pak byla - v souladu se záměrem z doby koupě zámku na počátku 30. let - opět vyhrazena pro městský archiv, který se odtud vystěhoval v letech 1958-1959. Nebyly to ovšem jediné komplikace, s nimiž se okresní muzeum pod vedením Jiřího Jankovce, nového ředitele vzešlého z konkursu v roce 1991, muselo vyrovnávat. K 1. 1. 1992 se osamostatnila dosavadní pobočka okresního muzea v Unhošti jako Melicharovo vlastivědné muzeum a k 1. 11. 1993 i pobočka ve Velvarech jako Městské muzeum Velvary s tím, že sbírky zůstaly ve vlastnictví státu. Bez těchto bývalých poboček spravovalo muzeum v Kladně sbírkový fond, který s výjimkou archeologie pocházel především z Kladna a jeho nejbližšího okolí. Navíc i fond menšího rozsahu, než který spravovalo Vlastivědné muzeum ve Slaném, které bylo i po začlenění bývalého slánského okresu v roce 1960 do velkého okresu Kladno zřizováno městem Slaný a nikdy se nestalo pobočkou okresního muzea. Na kladenské muzeum se navíc kvůli jeho minulosti pohlíželo skrz prsty. I z toho důvodu, že na místech odborných pracovníků zůstali titíž lidé, kteří před listopadem 1989 dávali muzeu jednoznačný image instituce zaměřené především na dějiny dělnického hnutí a komunistické strany.

Změnit tuto situaci měla reorganizace, která měla vytvořit podmínky pro novou profilaci muzea. Do roku 1996 tak vstoupilo muzeum se značně sníženým počtem pracovníků a za situace, kdy provoz v kladenském zámku začal zajišťovat Městský úřad v Kladně, a to pod novým názvem Zámecká galerie města Kladna. Okresní muzeum mělo od té doby k dispozici tři výstavní sály, v nichž měla postupně vyrůst stálá expozice věnovaná dějinám Kladna a jeho okolí od pravěku do 20. století. Tato stálá expozice měla být alespoň jednou za rok doplněna výstavou představující veřejnosti výsledky práce kladenských muzejníků. Doby nutné pro přípravu těchto expozic využilo muzeum ke krátkodobým výstavám (např. Karel Hynek Mácha a jeho souputníci a Cyril Bouda a Kladno v roce 1996 a už zmíněné výstavy Monumenta rediviva II). V roce 1998 byla nejprve v únoru otevřena první část stálé expozice nazvaná Pravěk Kladenska, kterou připravili Václav Moucha a Zdeněk Kuchyňka v interiéru navrženém architektem Františkem Müllerem. A v prosinci téhož roku pak další část, jejíž název Od tvrzí k baroknímu zámku charakterizoval nejen vnější, ale i vnitřní proměnu kladenského panství od 14. do 18. století a jeho přechod do vlastnictví církevní vrchnosti - benediktinského opatství v Břevnově. Autorem scénáře byl tentokrát Jiří Kovařík a architektonické řešení opět navrhl F. Müller. Zároveň začaly přípravy na vytvoření třetí části stálé expozice, která měla zachytit obrovský růst města po nálezu hlavní kladenské uhelné sloje v roce 1847 s tím, že by mapovala i v dřívější době opomíjený spolkový a kulturní život města na přelomu 19. a 20. století.

Bohužel, zůstalo jen u mapování zdrojů v muzeu i v okresním archivu, protože Městský úřad Kladno projevil v průběhu roku 1999 přání, aby vzhledem k rozrůstající se výstavní činnosti Zámecké galerie města Kladna nebyla třetí část stálé expozice realizována. Část finančních prostředků, které byly plánovány na tento účel, proto okresní muzeum použilo na restaurování zařízení kaple sv. Vavřince, jejíž fresková výzdoba včetně rokajové ornamentiky na stěnách byla pod vedením akad. mal. Michala Tomka a Jaroslava Alta ml. obnovena v roce 1998 na náklady města Kladna. Restaurování mobiliáře v kapli včetně oltáře s plastikami sochaře pozdního baroka Karla Josefa Hiernla bylo dokončeno v roce 2001 a v rámci Dnů evropského dědictví mohli návštěvníci uvidět kapli ve stejné podobě jako její stavebník opat Benno Löbl a architekt K. I. Dientzenhofer před čtvrt tisíciletím.

Situaci muzea značně zkomplikovala i reforma veřejné správy. Na začátku roku 2002, kdy už zřizovatel muzea Okresní úřad Kladno neměl žádné vlastní finanční prostředky, rada města Kladna rozhodla, že se má muzeum vystěhovat jak z budovy Josífky, tak i z kladenského zámku. A jako řešení nabídla budovu dílen a skladů ve dvoře za Divadelním klubem. Rekonstrukce značně zchátralé budovy by vyžadovala příliš vysoké náklady, které by navíc musel uhradit nový zřizovatel Středočeský kraj. Protože město Kladno trvalo na vystěhování muzea z dosavadních budov, naštěstí bez stanovení konkrétního termínu, nezbylo než hledat perspektivní řešení. Od 1. ledna 2003 se zřizovatelem dřívějšího Okresního muzea Kladno stal Středočeský kraj a muzeum s důrazem na kontinuitu se zakladatelskou generací přijalo název Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně. V tomtéž roce se naskytla možnost zakoupit jednu z bývalých ředitelských vil Poldi. Zastupitelstvo Středočeského kraje koupi odsouhlasilo a v srpnu roku 2004 převzalo muzeum do správy nový objekt a 28. března 2008 zpřístupnilo budovu návštěvníkům.

Před muzeem se tak otevřela perspektiva definitivně se odříznout od "dělnicko - komunistické" minulosti a vybudovat moderní instituci, jejíž návštěva "nebude nuda" (což je jeden z nejčastěji uváděných důvodů, proč mladá a střední generace sama od sebe do muzea nechodí). Úspěšným naplněním tohoto záměru jsou kladenští muzejníci zavázáni jak vynikajícím příslušníkům zakladatelské generace zdejšího muzea: Antonínu Sládečkovi, Josefu Žofkovi a Josefu Švejdovi, tak ale zejména budoucím generacím.