Bohumil Hrabal a Vladimír Boudník na Kladně

Jeden z nejznámějších spisovatelů druhé poloviny 20. století Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně - Židenicích. První léta svého života prožil v městečku Polná a poté v Nymburce, kde se jeho nevlastní otec František (Francin) stal správcem místního pivovaru. V roce 1935 začal studovat práva, ale studium kvůli uzavření vysokých škol nacisty řádně neukončil a začal pracovat v Kostomlatech na nádraží. V roce 1946 dokončil studium práv a přestěhoval se do Prahy. Pracoval jako pojišťovací agent a obchodní cestující. V rámci náboru 70.000 do výroby nastoupil na brigádu do kladenských hutí, kde v roce 1952 utrpěl těžký úraz. Z tohoto prostředí napsal "do šuplíku" prózy Jarmilka a Krásná Poldi. Po uzdravení pracoval ve Sběrných surovinách ve Spálené ulici v Praze. Oficiálního knižního debutu se dočkal až v roce 1963, kdy vyšly jeho povídky Perlička na dně. Jeho předchozí knížka Skřivánek na niti nebyla z politických důvodů vydána.

O tom, co pro něj znamenala práce v kladenských hutích,napsal B. Hrabal v knize Kdo jsem:
"...A přece! A je v mém životě údobí, které kdybych mohl, chtěl bych žít ještě jednou. Chtěl bych žít ty čtyři roky u martinských pecí na Kladně, protože teprve teď, když se sám na sebe mohu podívat jako na třetí osobu, jistím, že ta moje pravá univerzita byla na Poldině huti… Stal jsem se obyčejným člověkem, bez smokingu, bez kravaty… Teď, když se dívám na sebe jako na třetí osobu, opravdu jistím, že kdybych mohl ještě jednou žít a vybrat si z těch mých zaměstnání… tak nikoliv abych byl výpravčím v Kostomlatech u Nymburka, ale pomocný dělník na martinkách a denně viděl zářit nad branou Poldinku, medailonek krásné ženské hlavičky z profilu, jejíž kadeře jsou připálené třpytící se hvězdou..."

(Z knihy Bohumil HRABAL: Kdo jsem. Hynek s. r. o. Praha, 2000, s. 335-337)

Bohumil Hrabal v libeňském ateliéru V. Boudníka v roce 1956

V kladenských hutích se B. Hrabal také seznámil s Vladimírem Boudníkem (narozen 13. 3. 1924). Toho nezáživná "kancelářská práce" v Kovoslužbě Praha, kde pracoval jako propagační grafik, nebavila a rozhodl se nastoupit na půlroční brigádu do kladenských hutí:
"...Při odjíždění na Kladno musel vstávat v půl čtvrté ráno, aby stihl nástup na směnu. Pracoval tam jako zámečník a v dopisech přátelům si na nic nestěžoval, spíše naopak, manuální práce mu vyhovovala… Někdy v létě toho roku (1950) měl autobus, kterým jel Boudník do práce, malou poruchu. Než byla odstraněna, většina cestujících vystoupila k osvěžující procházce. Boudník si všiml muže, který po celou dosavadní cestu s velkým zájmem četl objemnou knihu a i při výstupu z autobusu si ji bral na silnici s sebou. Oslovil ho, projevil zájem o titul i obsah knihy a vzájemně se představili. Byl to JUDr. Bohumil Hrabal, toho času též brigádník na Poldině huti.
Osudové setkání. Boudník ho okamžitě zasvětil do problémů explosionalismu a Hrabal se s ním začal přátelit..."

(Z knihy Vladislav MERHAUT: Příběh Vladimíra Boudníka. Koláž na dané téma.In: Vladimír Boudník. Mezi avantgardou a undergroundem. Praha 2004, s. 298-299)

Vladimír Boudník v krátkometrážním filmu Věry Chytilové Automat Svět, natočeném podle povídky B. Hrabala.

Boudníkovy grafiky byly použity jako obrazový doprovod ke dvěma vydáním Hrabalových Poupat (1970 a 1990) a Něžného barbara (1990).
Životy obou přátel se uzavřely tragicky - Vladimíra Boudníka 5. prosince 1968 a Bohumila Hrabala 3. února 1997.

Grafika V. Boudníka z prvního vydání knihy Poupata B. Hrabala z roku 1970, jejíž téměř celý náklad nechal normalizační režim zlikvidovat.