Zakladatel Poldiny hutě Karl Wittgenstein (1847-1913)
Karl Wittgenstein patřil k nejvlivnějším podnikatelům z oboru těžkého průmyslu rakousko-uherské monarchie v poslední třetině 19. století. V minulosti Kladna představuje jednu z nejvýraznějších historických osobností, nejen proto, že se jeho jméno spojovalo se založením a počátky Poldiny hutě. Obě kladenské hutě, z nichž jednu vedl jako centrální ředitel a druhou jako majoritní vlastník, ovlivnily za jeho působení industriální vývoj celého kladenského regionu. Wittgenstein za sebou zanechal krom toho v Kladně i pozoruhodnou stopu architektonickou. Příběh jeho života a vzestupu je výjimečný i dramatický a navíc přesahuje lokální hranice, neboť je v mnohém spojen s vývojem železářství i ocelářství v Čechách, na Moravě a v rakouských zemích, s dějinami techniky, ekonomiky, politiky, kultury a myšlení vrcholné éry habsburské monarchie.
Wittgenstein hovořil sám o svém původu více než spoře. Do životních vzpomínek nadiktoval takřka telegraficky: "Narozen v Gohlis u Lipska r. 1847 , kde měl můj otec najaté hospodářství. Přestěhování do Vösendorfu r. 1851 ..., potom na Hengasse , kde nyní stojí Gutmannisches Palais." Celá rodina se dokonale asimilovala ve vídeňských bankovních, podnikatelských, advokátských a duchovních vrstvách. Karl, jedno z jedenácti dětí Hermanna a Fanny Wittgensteinových, si vbrzku vydobyl pověst enfant terrible rodiny. Školu nemiloval, v jedenácti letech utekl z Vídně a zpět jej přivedli četníci. Na gymnáziu si vysloužil consilium abeundi za písemnou práci, v níž popřel nesmrtelnost duše. Odmaturoval posléze privátně roku 1865. Rok po maturitě koupil z druhé ruky pas, po sestře vzkázal pozdravení rodičům a odejel do Hamburku. V dubnu 1865 se bez peněz vylodil v New Yorku, kde pak pracoval jako číšník a kormidelník, dával kondice v hudbě a matematice, dělal nočního hlídače, vychovatele v nalezinci, učitele geometrie, přičemž se netajil, že byl sotva o dvě lekce dál než žáci. Po roce však napsal kajícný dopis sestře, která oblomila rodiče k souhlasu s Karlovým návratem. Otec zaměstnal syna pod svým dohledem, Karl však raději znovu odešel. Zapsal se na vídeňskou Techniku a na studia si vydělával jako kreslič továrny městské dráhy. Absolvoval jen málo semestrů, odešel do loděnic v Terstu, pak k Uherské dráze.
Roku 1872 slavila jedna z Karlových sester svatbu a mezi svatebními hosty byl i mladý ředitel válcoven v Ternitz Paul Kupelwieser, ženichův bratr. Paula čekal další vzestup, byl pověřen založením a rozběhem moderního hutního podniku, válcovny a bessemerovny v Cukmantlu u Teplic. Na přímluvu nevěsty zaměstnal Karla jako kresliče a k svému překvapení v něm objevil muže nadaného obchodním duchem a "pilného kresliče, jenž samostudiem doplňoval vědomosti, neboť jeho technické vzdělání mělo mezery". Při stavbě podniku už byl Karl šéfem údržby a posléze slévárny.
Rodinné zázemí a společenské postavení mu umožnily 12. září 1873 zasnoubení s dívkou z poměrně majetné měšťanské rodiny Kalmusů, pocházející z Eichwaldu (Dubí) u Teplic. To málo, co o ní víme, je, že to byla vzdělaná, dobře vychovaná a poměrně pohledná tmavovláska s velkýma naivníma očima a že skvěle hrála na klavír, u nějž se s Karlem seznámila. Jmenovala se Leopoldina, doma jí říkali Poldi, a za Karla se vdala 14. února 1874. Po pěti letech vystřídal Kupelwiesera ve funkci hlavního ředitele válcovny. A když v Rakousko-Uhersku propukla první velká cyklická krize, která tvrdě zasáhla zejména hutní průmysl, Wittgenstein se s ní dokázal vyrovnat dík orientaci na export. Výhodné jednorázové odbytiště získal na Balkáně, kde se odehrávala rusko-turecká válka. Od ruské vojenské správy získal objednávku na kolejnice pro přísunové železnice. Svou podnikatelskou prozíravost potvrdil i poté, co v roce 1879 předvedl v Anglii Sidney G. Thomas svoji technologii výroby oceli z fosfornatého železa v zásaditém konvertoru, což byl pro Evropu epochální vynález. Vycítili to všichni. Pražská železářská společnost získala od vynálezce licenci pro svoji kladenskou Vojtěšskou huť a provedla v ní ve dnech 11. až 13. května první pokusné tavby Thomasovy oceli na evropské pevnině. Wittgenstein na počátku roku 1880 koupil od Thomasova zástupce pro Teplickou válcovnu a bessemerovnu patentní práva pro celé Čechy, načež zavedl revoluční Thomasův pochod v provozním měřítku jako první v Čechách. Železářství v této části Rakousko - Uherska do té doby vévodila "velká trojka", kterou tvořily Teplická válcovna, Česká montánní a Pražská železářská společnost, jejíž základnou byla především Vojtěšská huť v Kladně. V roce 1884 Wittgenstein Českou montánní koupil a oba podniky spojil pod jedním vedením. Pražská železářská pak pro něj nepředstavovala vážnou konkurenci. Před pěti lety investovala do Bessemerova konvertorového pochodu, který se pro ni nehodil, ocitla se v krizi, přestala být zisková a nevyplácela dividendy. Thomasův konvertorový ocelářský pochod, třebaže jej získala v Čechách první, zaváděla pomalu a opatrně. Její vedení bylo nepružné a bálo se ve stávající situaci rizika.
Za těchto okolností došla správní rada Pražské železářské v roce 1886 k zásadnímu rozhodnutí: nabídla úspěšnému Wittgensteinovi místo centrálního ředitele. Wittgenstein souhlasil, nakladl však podmínky: Pražská železářská společnost (PŽS) odkoupí Teplickou válcovnu, Wittgenstein a jeho obchodní přátelé zaujmou místa ve správní radě PŽS, nový ředitel bude mít volné ruce k personálním, organizačním a technickým změnám. S Wittgensteinem přišla do Kladna i celé společnosti éra modemizace a racionalizace, která změnila vše. V kladenských dolech PŽS dostal plnou důvěru a moc technicky nadaný a "amerikánsky" racionalizátorský Gottfried Bacher. V kladenských hutích zůstali z dosavadního vedení jen mladý schopný obchodník Robert Lenk a technik s americkou zkušeností Ernst Bertrand. Doly přecházely na novou techniku, orientovaly se na hlubinné dolování a také na výkonové normy. Hutě zrušily koksovny, s nimiž byly po celou existenci jen problémy, a začaly dovážet mnohem kvalitnější (a také levnější) koks z Ostravska a Vestfálska. Zastavila se mostárna, vše se soustředilo na výrobu válcovaného zboží. Tomu byla podřízena výstavba konvertorové ocelárny, zavedení prvních martinských pecí, intenzivní výstavba nových válcovacích tratí. V rámci další centralizace se spojil obchod České montánní a Pražské železářské, zastavila se příliš zastaralá výroba v hutích PŽS v Nýřanech a ve Vlkýši a vše se koncentrovalo do Kladna.
Wittgenstein si v této době uvědomil, že v českém železářském trhu zela mezera. Kvalitní nástrojové oceli na jemnou mechaniku, stroje, kosy a pilníky se musely draze dovážet ze Štýrska, Německa a Anglie. Wittgenstein se rozhodl, že na tyto oceli postaví huť a jako místo zvolil Kladno, které mělo dostatek kvalifikovaných i zaučení schopných pracovníků, dopravní spojení, přivaděče vody, vsázkový materiál (což byl čistý odpad uhlíkových ocelí, nejlépe odpad z válcoven). Sousední huť vlastnila laboratoře, Wittgensteinem řízená společnost fungující obchodní síť. A o to vše novou huť opřel. Poldina huť v roce 1895
Vše šlo onoho roku 1889 rychle: v únoru žádost na Okresní hejtmanství na Smíchově, v květnu stavební povolení, v červnu zahájení stavby, v první polovině následujícího roku zahájení výroby. Huť dostala jméno po rodinném oslovení Wittgensteinovy manželky Poldi Hütte - Poldina huť. První rok ji řídil Wittgenstein osobně, pak ji předal manažerům. V roce 1903 se její ochrannou známkou stal profil ženské hlavy s pěticípou hvězdou ve vlasech (symbolem pěti světadílů, kam se kladenská ocel vyvážela). Původní podoba ochrannné známky z roku 1893 a z počátku 20. století
Podoba novější ochranné známky s Leopoldinou Wittgensteinovou je zcela zřejmá
Dříve se zdůrazňovala především negativa Wittgensteinova a Bacherova působení v Kladně, zejména to, že racionalizace v dolech a v hutích vyvolala stávku, bouři roku 1889 i dílčí protesty. Finanční situace kladenského dělnictva se však nijak výrazně k horšímu nezměnila. Opatření přinesla výrobní vzestup kladenských huti a dolů v dlouhodobém horizontu a zahájila výrazný vzestup prosperity. To se promítlo do růstu lidnatosti Kladna a kladenské oblasti, který završil přerod zemědělsko-průmyslového městečka v průmyslové centrum. S růstem Kladna jako ekonomického centra souvisel i vzestup jeho správního významu. Připomeňme data, související bezprostředně s "Wittgensteinovou érou": politický okres Kladno roku 1893 (místo příslušnosti k politickému okresu Smíchov), povýšení na královské horní město roku 1898. V té době už se rozbíhala i výstavba kladenské neorenesanční radnice a novorománského chrámu.
V devadesátých letech 19. století získala Wittgensteinova skupina majoritu Österreichische Alpine Montangesellschaft. Ještě předtím, v době, kdy se zakládala Poldina huť, skoupila ve Štýrsku menší továrny zpracovatelské, vesměs specializované na výrobu kos, pilníků a nástrojů, což mělo Poldině huti zajistit odbyt. V Čechách ovšem proces koncentrace vyvrcholil až za Wittgensteinových nástupců zastavením Teplické válcovny a bessemerovny a fúzí Pražské železářské s Českou montánní. Dík těmto změnám se pak většina železářské a ocelářské výroby v Čechách koncentrovala do Kladna.
Není jistě bez zajímavosti zmínit se na závěr i o Wittgensteinových názorech, vlastnostech, zásadách a vkusu. Názory dostatečně prezentoval v rakouském tisku a ve své knížečce o kartelech v Rakousku. Jsou poměrně egoistické a silně ovlivněné americkou zkušeností (Wittgenstein navštívil USA několikrát a stal se přítelem ocelářského magnáta Carnegieho). Postoj k stávkám měl nekompromisně tvrdý, rozvíjejícím se státním sociálním zákonodárstvím pohrdal a podřizoval se těmto zákonům jen nerad. Jeho pracovní filozofie upřednostňovala podnikavé, průbojné a pracovité jedince. Za příklad s oblibou dával americké dělníky, o nichž tvrdil, že jsou vzdělanější, mají spekulativního ducha a přirozenou láskou k svobodě tíhnou ke svobodnému podnikání. Ve vztahu k politickému dění Wittgensteinův myšlenkový svět nejlépe charakterizují sympatie s Bismarckovým pohrdáním parlamentarismem v Německu, s britskou koloniální správou či s americkou politikou vůči indiánům a černochům.
Vůči dobovému nacionalismu byl velice chladný. Pro něj stály na prvním místě schopnosti, národnost nehrála roli. Kladenské hutě a doly nepocítily za jeho éry nijak výraznou germanizační politiku (výstavbu Poldiny hutě vedl a významné místo ve Vojtěšské huti zastával např. vynikající český technik Anton Baráček, světovou proslulost si získal šéf chemické laboratoře Vojtěšské huti František Wald). Germanizace přišla (a ve velice ostré formě) až s Wilhelmem Kestrankem, Wittgensteinovým nástupcem ve funkci centrálního ředitele Pražské železářské společnosti.
Rodinné vzpomínky říkají, že klíčovými slovy Wittgensteinových výchovných názorů byla slova Lebenswille - vůle k životu, a Lebenskraft - životní síla. Rozhodnost, vůli k životu a smysl pro povinnost se snažil vštípit svým dětem. Chtěl z nich mít dědice své říše a stejně schopné podnikatele. Žádný ze synů však netoužil jít v otcových šlépějích a on jim poskytl pramálo svobody k volbě. Prvorozený Hans spáchal roku 1902 v Cheasapeake Bay sebevraždu, mladší Rudolf jej následoval o rok později v Berlíně. To do jisté míry otcovskou rigorózností otřáslo. Paul už se mohl věnovat hudbě, k níž zdědil nadání po matce, Ludwig mohl studovat humanitní vědy. Karl Wittgenstein v roce 1908
Životní Wittgensteinův styl je zvláštní kapitolou: na jedné straně měšťácky přízemní "vepřové" hostiny pro kruh vyvolených přátel, při nichž "zabijačkové bratrstvo" (tak si samo říkalo) tropilo nepříliš duchaplné šprýmy, na straně druhé vytříbený vkus se smyslem zejména pro hudbu a výtvarné umění. K rodinným přátelům patřili skladatelé a hudebníci R. Schumann a J. Brahms, mecenášsky Wittgenstein podporoval G. Mahlera, P. Casalse či M. Ravela. Hudební salon ve Wittgensteinově paláci ve Vídni
Na jednom z vídeňských výtvarných salonů objevil koncem devadesátých let 19. století secesi a byl jí nadšen. Jeho bratr Paul mu představil a doporučil začínajícího rakouského architekta moravského původu Josefa Hoffmanna. Wittgenstein okamžitě Hoffmannovi zadal přestavbu a kompletní zařízení své lovecké "chaty" v revíru Hochreit a vzápětí Hoffmanna doporučil svým přátelům, mezi něž tehdy patřil i centrální ředitel Poldiny hutě Alexander Pazzani. Ten (kromě dalších projektů) zadal v roce 1903 Hoffmannovi stavbu v Kladně, nazvanou v projektu Gewerkschaftshotel der Poldihütte. Závodní hotel Poldiny hutě (jemuž se později obecně říkalo Poldihaus) sloužil k ubytování vzácných návštěv včetně návštěv centrálního ředitele z Vídně. Vznikla stavba obdivuhodné čistoty, která v interiérech skloubila jednoduchost s elegancí a uměním. Hoffmann, dnes architekt světového významu, tak dík Wittgensteinovi vytvořil v Kladně pozoruhodně moderní dílo, které předběhlo moderní architekturu o dvě desetiletí. Architekt Josef Hoffmann
Původní podoba Domu hostů v Kladně a jeho interiér
Ostatně, rodinný vkus Wittgensteinů dodnes připomíná secesní malířské dílo světové proslulosti: portrét Wittgensteinovy dcery Margareth Wittgenstein-Stoneborough od Gustava Klimta.
V polovině dečvadesátých let 19. století byly veškeré Wittgensteinovy plány dovršeny a jejich iniciátor pomýšlel na odchod. Rozhodl se pro něj s definitivní platností roku 1898, kdy složil všechny funkce. Cestoval (ke Carnegiemu do USA, k starému příteli Kupelwieserovi na ostrovy v Jaderském moři), většinou však pobýval v horách a lesích v lovecké chatě na Hochreitu. Byl nemocen, pravděpodobně plicní chorobou, a jeho stav se zhoršoval. Přehled o politice, financích a podnikání však neztratil a někdy na přelomu roku 1912 a 1913 připravil svůj poslední velký finanční manévr. Veškerý kapitál v akciích prodal a převedl jej na akcie amerického Carnegieho koncernu. Vzhledem k rozpadu monarchie, k němuž za několik málo let došlo, to byl velice prozřetelný čin. Hlavním dědicem se stal Karlův syn Ludwig, z nějž otcův majetek učinil jednoho z nejbohatších mužů Vídně. Budoucí zakladatel neopozitivismu, Russelův žák a autor děl jako Tractatus logico-philosophicus, se tohoto jmění vzdal ve prospěch svých žijících sourozenců.
Karl Wittgenstein zemřel 20. ledna 1913 a kromě rodiny a přátel ho demonstrativně na poslední cestě doprovodili všichni významní představitelé vídeňské secese. Mrtvého uložili do rodinné hrobky, kterou navrhl Josef Hoffmann. Wittgensteinova rodinná hrobka na vídeňském Zentralfriedhofu, Gruppe 32B
Sochař Kamil Wollek, Myslbekův žák, vytvořil pro Poldinu huť v témže roce na věčnou paměť Wittgensteinovu nadživotní bronzovou sochu. Uplynulo pět let a impérium, které Karl Wittgenstein budoval, se rozpadlo spolu s monarchií. Nebýt světové proslulosti jeho syna Ludwiga, málokdo by o něm dnes věděl. Sic transit gloria mundi. Jiří Kovařík
Literatura:
KOVAŘÍK, Jiří: Karl Wittgenstein. Osobnost předního průmyslníka habsburské monarchie s přihlédnutím k jeho kladenskému působení. In: Slánský obzor, roč. 7, 1999, s. 7-23
KUPELWIESER, Paul: Aus den Erinnerungen eines alten Österreichers. Wien 1918
LUDWIG WITTGENSTEIN, SEIN LEBEN IN BILDERN UND TEXTEN. Frankfurt am Main 1983
MONK, Ray: Wittgenstein. Úděl génia. Praha 1996
STO LET OCELÍ POLDI. Praha 1989
WITTGENSTEIN, Karl:: Lebenserrinerungen. Rukopis. Sbírka vzpomínek a dokumentace NTM Praha