Rodištěm dvojčat Jitky a Květy Válových se stalo 13. prosince 1922 Kladno a tomuto městu zůstaly obě věrné až do konce života. Jitka a Květa Válovy
Nikdy se neřídily módními trendy. Za války byly totálně nasazeny v ocelárnách Poldi Kladno. Po jejím skončení Jitka od roku 1945 a Květa od roku 1946 studovaly malbu v ateliéru Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jejich obrazy a kresby z 50. let 20. století spadají do sféry předmětné malby a v 60. letech se jejich práce volně přiřazují k vlně nové figurace. Nová figurace vznikla na počátku šedesátých let 20. století jako reakce na svět zahlcený neosobním abstraktním uměním. Nová figurace našla nové výrazové možnosti ve zdůraznění rysu lidské postavy a lidských emocí. Umělci ale zachycovali postavu ve zcela jiném pojetí než v klasických směrech minulosti, např. porušením lidských forem, což lze dokumentovat třeba na obrazech a grafikách Jitky Válové. Jitka Válová: Mimojdoucí II, suchá jehla, 1986
V roce 1954 vznikla skupina Trasa a sestry Válovy se staly jejími kmenovými autorkami a vystavovaly převážně s okruhem jejích autorů. V této skupině se sešli právě absolventi VŠUP z ateliéru Emila Filly, kteří nebyli ochotni přijmout za základ svého uměleckého metodu socialistického realismu "jako jediného prostředku k vytváření skutečných a trvalých uměleckých hodnot". Členové skupiny Trasa byli naopak přesvědčeni, že "nelze udržovat mysl v kleci několika mimouměleckých výnosů". V roce 1957 se tato skupina poprvé představila soubornou výstavou, kde svými díly odmítli nivelizaci a poslušnost. Dá se ovšem říci, že každý z vystavujících autorů - kromě sester Válových to byli třeba Čestmír Kafka, Vladimír Jarcovják nebo Karel Vaca - nějak reagoval na kubismus, protože ten vlastně představoval základ moderního umění. Ale každá tato reakce byla samozřejmě zcela jiná. Například Jitka a Květa Válovy našly tématickou bázi své tvorby v prostředí kladenských hutí, které ale viděly a zobrazovaly proti veškeré vyžadované konvenci. Květa se představila robustními fyzickými tvary, zatímco Jitka subtilní lidská i zvířecí těla představovala v pohybu, vylehčenější, uvolněnější. Tak bylo možno poznat tvorbu obou sester i na jejich první výstavě v kladenském Domě osvěty v roce 1958. V roce 1959 se pak skupina Trasa rozrostla i o sochaře Olbrama Zoubka, Evu Kmentovou a Vladimíra Preclíka a v souvislosti se změnou poměrů se začaly na výstavy této skupiny i na individuální výstavy jejích členů objevovat pozitivní kritiky. Jitka (nahoře) a Květa (dole vlevo) na fotografii skupiny Trasa z roku 1964 (katalog výstavy v Severočeské galerii Litoměřice, 1991).
V roce 1966 měly sestry Válovy samostatnou výstavu ve Špálově galerii v Praze, což byla v té době asi nejznámější pražská galerie, v níž se prezentovalo moderní umění. Pak ale přišel 21. srpen 1968, který zasáhl nejen do osudů obou výtvarnic. V roce 1970 byl zrušen Svaz československých výtvarných umělců a tím de facto přestaly existovat i tvůrčí skupiny, které tím ztratily možnost společného vystavování. Nově vzniklý Svaz českých výtvarných umělců byl neprodyšně uzavřen všemu, co souviselo s existencí předsrpnových výtvarných skupin, někteří umělci byli tabuizováni a jejich jména zmizela z veřejnosti. To postihlo i sestry Válovy.
Na otázku, z čeho v té době žily, Jitka Válová v jednom rozhovoru odpověděla: "Bylo to dost mizerný. Živila nás maminka. Měla čtyři sta padesát korun penzi. Jedna z nás občas dostala takzvanou úkolovou akci a ukazovaly jsme, co jsme namalovaly. Trvalo to tři měsíce a platili to. Sem tam jsme něco prodaly ve Fondu výtvarných umělců nebo jsme dostaly kšeft jako nakreslit grafiky na různé diplomy."
Situace se začala měnit až na počátku osmdesátých let, kdy se jednotliví členové skupiny začali připomínat individuálními výstavami, ovšem mimo Prahu. A významnou roli v tom sehrála Galerie 55 v Kladně, kde se od roku 1983 za dramaturgie Františka Tomíka představila celá skupina Trasa. Tyhle malé výstavy, k nimž F. Tomík připravoval i katalogy, zahájila Jitka Válová a do roku 1985 se vystřídali i další členové Trasy. V roce 1983 také Jana a Jiří Ševčíkovi uspořádali v Chebu velkou výstavu Jitka a Květa Válovy. Na velkou společnou výstavu však musela skupina Trasa počkat až do roku 1991, kdy se uskutečnila v Severočeské galerii v Litoměřicích, k níž vyšel katalog s obsáhlým textem teoretičky skupiny Evy Petrové a s bohatou obrazovou dokumentací. Soubornou výstavu obou sester Válových uspořádala v listopadu 2005 Lidická galerie.
Po roce 1989 se konečně sestrám Válovým dostalo zaslouženého uznání. Za své malířské dílo byly v roce 1994 oceněny rakouskou prestižní cenou J. G. Herdera a jejich obrazy se od začátku 90. let staly součástí mnoha významných českých i zahraničních výstav, například v Německu, Velké Británii, USA.
Květa Válová zemřela 6. září 1998 a o dva roky později se ve Veletržním paláci uskutečnila retrospektivní výstava děl obou sester. V roce 2003 obdržela Jitka Válová jako první cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury, kterou symbolicky převzala rovněž jako ocenění za dílo své sestry. 14. září 2004 pak byla oběma sestrám udělena Cena města Kladna a v roce 2008 Plaketa Středočeského kraje. 30. června 2010 byl Jitce Válové při slavnostním ceremoniálu udělen čestný doktorát Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Udělení čestného doktorátu VŠUP Jitce Válové. Foto převzato z http://www.grapheion.cz/
K tomuto zájmu o dílo obou sester, Jitka Válová v rozhovoru řekla: "Víte, kdybych byla tak žádaná, když jsem byla mladá, zbláznila bych se radostí. Dnes je mi to jedno. Téměř nic neprodávám, protože doma už skoro žádné obrazy nemám. Jsou buď po galeriích, nebo je mají soukromí sběratelé. Ani nevím, kde některý obrazy skončily. Zůstal mi jeden Květin obraz a jeden můj a pak ještě pár nedodělanejch věcí."
A na otázku, zda se jí lépe malovalo za komunismu, nebo po roce 1989, odpověděla: "Po roce 1989 bylo těžší malovat. Vždycky je snazší malovat proti něčemu. Komunismus byl větší bič, protože mě hrozně sral. Nikdy jsme navíc nemalovaly tak, aby se to líbilo. Protože jsme dělaly dělníky, ale ne tak, jak oni požadovali. Komunisti chtěli takový kýče, aby byli dělníci vyfešákovaný a smáli se jako telata. Spisovatelka a velká soudružka Marie Majerová o nás prohlásila, že jsme vřed Kladna, a jenom jeden, ačkoli jsme byly dvě. Samozřejmě že od nás nikdy nic neviděla."
A ještě Jitčin pohled na tvorbu její i Květy: "Vždycky jsem se zaměřila na to, co člověk prožívá a cejtí. To byly třeba kompozice Pod tíhou nebo Břemeno. Vnímala jsem to tak, že ten, kdo břemeno nese, pod ním nepadá, bere ho dobrovolně a neničí ho to. Moje figury se spíš podřizovaly. Květa naopak dělala obrovský kameny, který se člověk snaží zadržet a staví se jim na odpor. Hodně nás ovlivnila Poldovka. Uvědomila jsem si tam, že mě zajímá střet energií a pohyb, Květu zase hmota."
Málo se ví o tom, že Jitka Válová také ilustrovala několik knížek. Především to byla dvě vydání Kočovníků severu J. O. Curwooda, která vyšla v letech 1962 a 1973. Část těchto ilustrací se nachází ve sbírce malířství a grafiky našeho muzea.
Nejnověji se ilustrace Jitky Válové objevily v knize Václava Cílka Krajina z druhé strany (Praha 2009) a oběma sestrám byla věnována kniha Velký svět v malých linkách/Válovky, kterou v roce 2010 k vydání připravila Dagmar Šubrtová.
S tvorbou Jitky Válové se mohli v Kladně naposledy setkat v říjnu 2010 návštěvníci bienále Kladenský salon 2010, jehož čestným hostem byla ve všech čtyřech dosavadních ročnících. A vždy představila svou současnou tvorbu, což byly v posledních letech vzhledem k fyzické kondici především lité obrazy inspirované vážnou hudbou. Pastýř přeludů, litá kresba, 2010
I když se v neděli 27. března 2011 uzavřela i životní dráha Jitky Válové, ti, kdo ji znali, si ji budou pamatovat takto:
Přátelé, známí a kladenská veřejnost se s Jitkou Válovou rozloučili v pondělí 4. dubna 2011 v kladenském kostele, kde zádušní mši sloužil arciděkan P. Jiří Neliba.