Výstava Sládečkova vlastivědného muzea v prostorech nádvoří státního hradu Křivoklát.
Zahájení výstavy se bude konat 13. 5. od 18:00.Výstava je k vidění od 14. 5. do 31. 8. 2025.Výstava představuje dílo malíře, který tradicionalistickým způsobem spojoval obrazy české historie s meziválečným uměním. Zprostředkovává portrét zástupce konzervativních a národoveckých tezí na pozadí dominujících modernistických směrů i liberalismu meziválečného Československa. Zároveň se zaměřuje na jeho kontroverzní postoje - antisemitismus, vyhraněný nacionalismus, a nakonec i pozdější spolupráci s nacisty. Cílem je kriticky reflektovat jeho odkaz, nikoli jej oslavovat. Výstava nabízí vhled do autorovy práce a biografie, ale především se jedná o prostředek k diskusi nad vztahem mezi uměním, politikou a etikou v době, kdy Evropa čelila vzestupu totalitních ideologií.Prostranství venkovní panelové instalace je volně přístupné. Další informace o otevírací době a přístupnosti nádvoří naleznete na stránkách hradu Křivoklát.
Malíř a jeho kontroverzní odkaz
Karel Rélink, ačkoliv za sebou zanechal řadu uměleckých děl, nepovažujeme žádné z nich za klíčová na poli meziválečného výtvarného umění. Jako malíř se profiloval především v oblasti užitné grafiky - kreslil pro časopisy, ilustroval tzv. lidovou četbu a pohádkové knihy. Obracel se v tradicionalistickém smyslu k výjevům z českých dějin a byl mezi kritiky meziválečné moderny a avantgardy. Už v roce 1925 však uspořádal výstavu "Zrcadlo Židů", která byla zastavena zásahem úřadů - stejně jako pozdější snaha o její knižní vydání. Od přelomu 20. a 30. let pokračoval sérií dalších převážně antisemitských textů a ilustrovaných brožur. Ve druhé polovině 30. let vystavoval svá tendenčně zaměřená antisemitská díla v nacistickém Německu. Po kolapsu meziválečného Československa aktivně spolupracoval s okupační mocí, stal se viditelným zástupcem domácí kolaborace, byl členem organizace Vlajka a propagandisticky reprezentoval umělce tzv. nové Evropy. Mezi roky 1943-45 zastával post správce hradu Křivoklát. Na tomto místě v květnu 1945 spáchal sebevraždu.
Rélinkova osoba je důležitá, protože vyvolává diskusi o roli umělce ve společnosti a o uměleckých roztržkách, které v první polovině 20. století přecházely i do konfliktů mezi skupinami s rozdílnými politickými názory. Měl pravděpodobně i pocit neúspěchu, což zřejmě ovlivnilo i jeho vnímání vlastní role v umělecké komunitě. Výstava analyzuje, jak se jeho politické názory - především jeho vztah k českým dějinám, k nacionalismu a antisemitismu - projevovaly v jeho tvorbě a co jeho příběh vypovídá o době, která jej formovala. Nabízí tak hlavně vhled do kontextu a zdůrazňuje skutečnost, že antisemitismus nebyl jen výlučným fenoménem nacistické ideologie, ale šlo v Evropě od konce 19. století o hluboce zakořeněný jev. Rélinka tedy nelze chápat pouze jako jednotlivce, ale jako symptom hlubších posunů, které formovaly kulturní klima dané epochy a později vedly k dějinné tragédii 1939-45.
Antisemitismus jako součást širšího kontextu
Výstava prostřednictvím Rélinkovy osoby zkoumá antisystémové postoje, které i v meziválečném Československu ovlivňovaly veřejnou debatu o tom, jaká společnost je "správná". Zároveň se tyto teze staly součástí kritických úvah ze strany části pravicového politického spektra nad povahou státního zřízení tzv. první republiky. Mezi těmito politiky a aktivisty se diskutovalo o roli politických stran, jejich nespokojenosti s liberálně-demokratickým ukotvením státu, nebo o nedostatečném hájení národních zájmů. Rélinkův hlas se přiřadil k těmto rozrůzněným proudům jako jeden z nejhlasitějších, především ve své rasové zášti. Expozice se v popisu Rélinkovy tvorby zaměřuje nejen na verbální formy nenávisti, ale především na její vizuální podoby. Sleduje širší problém konstrukce "nepřátelských" skupin, jejichž vnímání bylo manipulováno na základě předsudků a ideologických představ.
Výstava byla připravena u příležitosti 80. výročí konce druhé světové války. Záměrem autorského týmu nebylo pouze připomenout výročí porážky nacismu, ale především přispět k současné veřejné debatě. Autoři se zaměřují na otázky, co umožnilo rasové násilí let 1939-1945 a jaké byly jeho předpoklady. Vysvětlují, že moderní společnost, zformovaná v 19. století v souvislosti s rozpadem "starého" světa - určovaného náboženstvím, monarchií a tradičními hierarchiemi - vytvořila novou kolektivní identitu v podobě moderního národa. Radikální přimknutí se k ideji národa však nutně vedlo k otázce, kdo do něj patří, a kdo už nikoliv. Šlo o proces typický pro všechny evropské moderní společnosti. Česká národní emancipace na počátku 20. století nebyla výjimkou - z logiky sdíleného prostoru se vymezovala vůči dvěma sousedním "jiným" společenstvím: Němcům a Židům.
Výstava si klade za cíl poukázat na historické kontinuity mezi 19. a 20. stoletím a zároveň otevřít prostor pro zvažování současných analogií. Nejde pouze o téma antisemitismu, ale především o analýzu mechanismů, které vedou k vylučování, stigmatizaci a dehumanizaci jednotlivců či skupin. Výstava zdůrazňuje, že procesy jako stereotypizace, zpochybňování legitimity, zbavování lidskosti či vylučování ze společnosti nejsou pouze historickými fenomény - představují naléhavé výzvy i v kontextu dnešní společnosti. Výstavní projekt reflektuje aktuální společenské otázky a zvažuje souvislosti těchto jevů s dnešními projevy extremismu a nenávisti.