Postupným asimilováním, odsunem či uzavřením do pracovních a vězeňských táborů skončila po roce 1945 existence kladenské německé menšiny jako celku. Stopy po ní byly následně vymazány z dějin. Přestože bylo soužití Čechů s Němci i v Kladně v mnoha ohledech problematické a konfliktní (zejména v otázce národnostní a sociální), jistě se ho sluší připomenout.
V jinak takřka bezvýhradně národnostně českém Kladně se němečtí obyvatelé začali usazovat až s rozmachem průmyslové revoluce ve 40. a 50. letech 19. stol. Jestliže v roce 1880 žilo v celém kladenském soudním okrese 237 osob hlásících se k německé obcovací řeči, v roce 1910 to již bylo 1361 obyvatel. Největší podíl na tom měl vzrůst německé menšiny v Kročehlavech (614 osob), následovaných Kladnem (559 osob) a spojenými obcemi Dubí, Dříň a Újezd pod Kladnem (165 osob). Přestože se počet Němců nezdál příliš velký, jejich vliv na život a politiku města Kladna byl mnohem větší, neboť měli v rukách vedoucí funkce v kladenských železárnách, hutích i dolech, kde se od 70.-80. let 19. stol. rozléhala takřka výhradně němčina. Německá menšina pěstovala bohatý společenský a kulturní život, ke kterému se řada Čechů chtěla alespoň přiblížit, což v časech vyhrocených národnostních bojů budilo pochopitelnou nelibost: "Jsou slaboši mezi námi, kteří sotva německé slůvko zacvrliká, již o překot přispíší, aby svou znalost němčiny také ukázali". Naopak Němci mnohdy na Čechy pohlíželi "s patra" a v českých vlasteneckých kruzích se na takové jednání nahlíželo takřka jako na "vlastizradu". Citace z kladenských novin Havlíček z 15. dubna 1896 dle diplomové práce Martiny Kettnerové "Kladno na přelomu století 1890-1910" (Rkp. FF UK, 1991, s. 34), info z diplomové práce Mileny Sedlmayerové "Německá menšina v Kladně - 60. léta 19. století až 1946" (Rkp. FF UK, 1992, nestr.). Na snímku pohled nadepsaný "Gruss aus Kladno" z počátku 20. stol. Foto SVMK.
Kladenští Němci patřili převážně k nejvyšší společenské vrstvě. Právě v jejím duchu a ve smířlivém tónu je sepsána zdařilá vzpomínka na život německé menšiny v Kladně před 1. světovou válkou od Dr. Romana Standla z občasníku "Poldi Nachrichten", vydávaném v Německu vysídlenými úředníky hutí, v článku "V tomto městě jsem byl doma" ("In dieser Stadt war Ich zuhause"): "Život v Kladně určovala z Vídně řízená Prager Eisenindustrie Gesellschaft (PEIG) pod vedením generálních ředitelů Kestranka a poté Hořovského, stejně jako Poldi hütte (PH) s generálním ředitelem Pazzanim. PEIG byla s osmi vysokými pecemi (Kladno a Králův Dvůr) i rudnými a uhelnými doly největší montánní společností v monarchii. PH právě odrůstala dětským střevíčkům a získávala si na trhu ušlechtilých ocelí stále větší význam. Z Vídně vyzařující energie se v nejvyšší míře přenášela do závodů". Citace dle článku Romana Standla "In dieser Stadt war Ich zuhause" z občastníku Poldi Nachrichten (1970, č. 1) v překladu Jiřího Kovaříka "Staré Kladno z pohledu německé menšiny - Dvě vzpomínky na dobu před 1. a 2. světovou válkou" ze Slánského obzoru (2008, s. 76-77). Na snímku kladenské železárny Pražské železárenské společnosti (něm. PEIG) na konci 19. stol. Foto SVMK.
Dr. Roman Standl v občasníku "Poldi Nachrichten" pokračoval: "V závodě PEIG stáli v čele: ředitel Vorbach st., řed. Mahaczek, Amende, Baumgartner, Bischoff, Czeike, Dostal, Friml, Fritsch, Grässl, Gruber, Herschitz, Kniepert, Kubasta, Lindenthal ml., Lindner, Ludwig, Persyn, Poppy, Quasigroch, Ruttner, Sjögren, Schön, Standl st., Vorbach ml., Weinert. U PH to byli: řed. Mulaczek, řed. Hatlanek, Becker, Booth, Brisker, Doderer, Dürschlag, Eyermann, Felzmann, Fiala, Hauck, Hummelberger, Jenisch, Kassler, Kastenmüller, Kolmayer, Koschatka, Kramar, Kubelka, Kravagna, Leo, Leonhardt, Metzel, Pattermann, Peter, Sperk, Spüller, Watzke. U dolů PEIG: řed. vrchní horní rada Reuter, Altmann, Bartunek st., Broz, Kudielka, Lindenthal st., Neubauer, Neubert, Opelt, Rüdiger a u Státní dráhy řed. Steiner. Pak tu ještě byli Felix, Zwentek, Repper, Schicker, Felbinger, Kahabka, Kreibich, Lill, st., Nohel a mnozí jiní oddaní zaměstnanci… Je letitou vinou, že tato nejstarší kladenská generace upadla do zapomnění. Jejich působení nám zanechalo tvrdou, ale krásnou práci, rodinám příjemné bydlení, slušné platy, svobodu národnostní a s tím i životní podmínky, které činily pobyt v Kladně příjemným. Závody jim vděčily za významný pokrok, který přinášel obyvatelstvu blahobyt, takže se Kladno pozvolna měnilo v moderní a čisté město, takové, jaké jsme před pětadvaceti lety opustili. Naši potomci z Kladna jsou dnes rozeseti po polovině světa". Citace dle článku Jiřího Kovaříka "Staré Kladno z pohledu německé menšiny - Dvě vzpomínky na dobu před 1. a 2. světovou válkou" ze Slánského obzoru (2008, s. 76-77). Na snímku pamětní medaile "Prager Eisenindustrie Gesellschaft 1863-1913" vydaná k padesátému výročí zakcionizování společnosti. Na aversu nese vyobrazení tehdejšího generálního ředitele Wilhelma Kestranka (1863-1925), který stál v čele PŽS v letech 1898-1918. Kestranek byl taktéž jedním z "lídrů" rakouského průmyslu. Foto SVMK.
"Společenský život se odvíjel od společnosti kolem Závodního hotelu ("Werkshotel") a ve spolku Německého domova ("Deutsches Heim"). Střídaly se zde taneční večery, maškarní bály, divadelní představení i přednáškové večery. Program mívaly na starosti paní Czeiková, Weinertová a Lillová. Pražská baletní mistryně slečna Weissová pořádala taneční kursy. Stejně oblíbená byla každoroční slavnost, kterou v lesích pořádal "Bund der Deutschen in Böhmen". Velice dobrou úroveň měly sportovní podniky. Německý fotbalový klub vedený Bischoffem hrával na haldě PEIG, cyklistický klub v čele s pány Weinertem a Steinem podnikal cyklistické výlety až do Berlína. V závodním domě ("Gewerkshaus") cvičil pilně turnýřský spolek pod vedením pánů Grafa a Mirsche. O tenisové kurty se vzorně starala paní Amende (rakouská mistryně z Merana 1912). V huťských lázních PEIG byl učitelem plavání pan Wolfsberger a vrchní inženýr Lindner tu platil za největšího milovníka slunce. V zimních měsících se tenisové kurty změnily v hojně navštěvovaná kluziště a Dr. Becker na nich předváděl všemi obdivované piruety i skoky. Jezdecký sport a lov měly po vícero desetiletí svého široko daleko proslulého hlavního představitele ve Felzmannovi. Citace dle článku Jiřího Kovaříka "Staré Kladno z pohledu německé menšiny - Dvě vzpomínky na dobu před 1. a 2. světovou válkou" ze Slánského obzoru (2008, s. 76-77). Na obrázku je centrum života německé menšiny v Kladně "Werkshotel" v Huťské ulici, postavený v roce 1891. Pohlednice ze sbírky Jaroslava Tesárka.
Vzpomínka Dr. Romana Standla dále pokračovala: "Závodní hotel neustále zaplňovali kuželkáři a karetní kroužky. I milovníci hudby si tu přicházeli na své. Paní von Bukovich a paní Jansová patřily k uznávaným klavíristkám, které naučily hrát mnoho, přemnoho dětí. Proslulým hudebním tělesem byla Vašatova Středočeská filharmonie. Šedesátičlenná hornická kapela PEIG pod Proškovou taktovkou mohla při příležitosti Rakouských hornických dní ("Österreichischen Bergmanntages") ve Vídni kolem roku 1910 koncertovat ve vídeňském Hofburgu. Poldovská kapela k sobě přilákala mnohé mladé talenty. Zvláštní pozornost se věnovala zdravotnictví. V závodní nemocnici působil široko daleko proslulý operatér Dr. Ellbogen, kromě toho tu pracovali Baum, Schwarzkopf, docent Späth a profesor Maixner, z něhož se stal později osobní lékař všech tří prezidentů (T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a Emila Háchy - pozn. K. D.). Těsně před válkou se zrodilo Poldi ambulatorium pod vedením Dr. Gutha. Kromě toho všeho bylo i postaráno o slušné pohodlí. Hutní závody měli koňmi taženou dopravu na Výhybku a šestimístný autobus (Gräf a Stift) poskytoval možnost jízd za nákupy do Prahy. Prvním závodním osobním automobilem byl Mercedes, ještě s řetězovým převodem. Řidičské zkoušky jste mohli skládat u obchodníka s bicykly Šifnera v Kročehlavech. Ten zde měl konkurenta Poubu, jenž už tehdy stavěl letadla." Citace dle článku Jiřího Kovaříka "Staré Kladno z pohledu německé menšiny - Dvě vzpomínky na dobu před 1. a 2. světovou válkou" ze Slánského obzoru (2008, s. 76-77). Na fotografii pohled do jídelního salonu kladenského Wekshotelu. Pohlednice ze sbírky Jaroslava Tesárka.
"Nebývalo volných víkendů. V neděli chodívaly celé rodiny k jedné z mnoha šachet, kde mívali v kantýně kávu a koláče, nebo se Nučickou drahou jezdilo do lesů v okolí Karlštejna, Každý se tam mohl cítit spokojeně, ba i blaze podle svého gusta. Mnohá péče se věnovala školství. Na tehdejší časy vzorovým zařízením se stala mateřská škola, kterou zastřešoval Deutschen Schulverein a již postavila PEIG. Jinak se to mělo s pětitřídní německou základní školou ("Volksschule") v Ludmilině ulici. V pěti třídách se muselo vyučovat pro osm ročníků, neboť školní docházka sahala od šesti do čtrnácti let. Německá školní zařízení vyššího stupně ve městě nebyla. V každé třídě sedělo na padesát hochů i dívek. Kromě německé mládeže ji navštěvovalo mnoho dětí českých zaměstnanců a židovských obchodníků, aby se tu učily německy. Obětavá snaha Lichteneckerova, Wosykova, Wolsbergerova, Rockstrohova a katechety Nikotima si zaslouží dík, neboť vzdělávání i pořádek dosahovaly nejvyššího stupně. Kdo chtěl na střední školu, ten musel do Prahy, Litoměřic, Chebu nebo do Teplic. Výchovu učňů zajišťovaly závody. Ze společného života dětí různých národností a vyznání vyrůstaly tolerantní výhonky, na které se mohly závody i město spolehnout". I kladenští Němci se dle dochovaného odznaku hlásili ke Svazu Němců v Čechách ("Bund der Deutschen in Böhmen"). Tento svaz vznikl jako jeden z německých "obranných" a hospodářsky nacionálních spolků v Praze v roce 1894. Foto SVMK. Citace dle článku Jiřího Kovaříka "Staré Kladno z pohledu německé menšiny - Dvě vzpomínky na dobu před 1. a 2. světovou válkou" ze Slánského obzoru (2008, s. 76-77).
Do života kladenské německé menšiny taktéž tvrdě zasáhla 1. světová válka a následný vznik samostatného Československa. Toho se již kapitán 10. rakousko-uherského pěšího pluku Franz Sabeditsch (1880-1914) nedožil, zemřel při ruském obléhání pevnosti Přemyšl dne 20. prosince 1914. Jeden z mála dochovaných německých pomníků na kladenském hřbitově. Foto Karel Drvola.
Další z dochovaných pomníků patří mistru z válcoven PŽS Adamu Űblackerovi (1866-1926) a jeho manželce Marii (1871-1942). Ten svým původem již zasahuje do československé první republiky. Tehdy již československý živel začal převládat i v kladenském průmyslu, ovšem kromě Poldiny huti (zde ještě na počátku listopadu roku 1938 pracovalo 264 německých úředníků oproti 313 českým). Z rodu kladenských Űblackerů pocházel slavný fotbalista Ferdinand Űblacker (1896-1969), který hrál za SK Kladno (1915-1923), Slávii Praha (1924-1925) a opět za SK Kladno (1926-1932). Poté se uplatnil jako trenér. Za 2. světové války se stal členem Nacionálně socialistického motoristického sboru ("Nationalsozialistisches Kraftfahrkorps"), Národněsocialistické organizace pro péči o blaho lidu ("Nationalsozialistiche Volkswohlfahrt") a Německé pracovní fronty ("Deutsche Arbeitsfront"). Vzhledem k těmto skutečnostem byl spolu se svým synem Jiřím Űblackerem (nar. 1934, člen Hitlerjugend) internován v Kladně až do 8. září 1946. Info dle diplomové práce Mileny Sedlmayerové "Německá menšina v Kladně - 60. léta 19. století až 1946" (Rkp. FF UK, 1992, nestr.). Foto Karel Drvola.
Možnost soužití kladenských Němců s Čechy definitivně přetnula okupace Československa nacistickým Německem. Většina Němců tehdy (či dokonce ještě dříve) přijala za svou ideologii nacionálního socialismu včetně jeho rasových teorií o nadřazenosti tzv. árijské rasy a snů o světovládě. Na snímku dav kladenských Němců poslouchá v Poldině huti v druhé polovině března roku 1939 přednášku o osvobození z československé "tyranie".
Ne všichni tam museli být dobrovolně, jak ukazuje příběh otce kladenského spisovatele Viktora Suchela (*1934), pocházejícího původem od Vídně. Ten pracoval v Poldině huti v "antikorce" jako soustružník a po večerech spravoval lidem hodiny a hodinky (a po sobotách řídil a kontroloval hodiny i v kladenských školách). Normální život jeho a jeho rodiny se zásadně změnil po okupaci Československa nacisty: "Za půl roku tátu navštívili dva muži v hnědých uniformách a černých holínkách. Čišela z nich nadřazenost a arogance, kterou od té doby poznávám neomylně, a věřte mi, že byla stejná u komunistických papalášů, jako u těch SAmanů… Táta potom chodil, dvakrát do měsíce, na večerní sraz, jak říkal, byl zkroušený, zamlklý a vracel se pozdě v noci… Nás, se starším bráchou, čekalo to samé. Nastoupili jsme do německé školy a stali se automaticky členy Hitler Jungen (správně Hitlerjugend). Vyfasovali hnědou košili, bílé podkolenky, černé manšestrové kraťasy a museli chodit na pořaďák za Masarykovu školu. Oba jsme tam byli za české blbce, co neumí pořádně německy. Při každé bojové hře jsme byli nepřátelé, které ostatní Árijci bez milosti krutě zřezali". Koncem války odvedli Němci pana Suchela do Volksturmu k Brnu k protileteckému dělostřelectvu, odkud se již živý nevrátil. Jeho syn Viktor Suchel se svými dvěma bratry a matkou putoval jako německý příslušník do internačního tábora do Dubí, a po nějaké době do Dříně do sálu hospody "U čtrnáctých". Jelikož ale nebylo zjištěno nic, co by jim jakkoliv přitěžovalo, byli po několika měsících propuštěni. Život šel dál a z Viktora Suchela se po letech stal dokonce Dříňák. "Na sále, kde jsem s mámou prožil ponížení, strach a po práci na poli usínal vysílením, jsem křepčil, pil se sousedy, v kterých jsem poznával ty, co mě hlídali na poli a v táboře". Citace a info z knihy Viktora Suchela "Vzpomínky na staré Kladno" (2006, s. 115 a 122). Foto SVMK.