Cesta ke květnovému povstání

Počátek roku 1945 přinesl oproti předchozím protektorátním létům celou řadu změn, které ve svém souhrnu dávaly tušit, že tento rok bude posledním válečným. Na zimu a jaro roku 1945 vzpomínala libušínská kronika: "Zima nebyla zlá, dala se snášet. Jen všeho ubývalo a jen únavy přibývalo. Množily se nálety, které nám sice život neulehčovaly, ale přece jsme je vítali, protože byla naděje, že válka bude dříve skončena. V únoru na hutích a na Poldovce byla omezena práce pro nedostatek materiálu. Pracuje se jen 8. hodin denně a ženy jsou propouštěny… Havíři chodí na šichty stále méně a méně. Také v továrnách stroje stojí a lidé se toulají. Stále více a více se v okolí množí parašutisté a partyzáni, o kterých se člověk jen těžko co dovídá." Na Kladensku se začaly objevovat jak zbídačené transportní kolony před frontou evakuovaných spojeneckých zajatců, tak vězňů koncentračních táborů i tzv. národních hostů, německých obyvatel vytlačovaných Rudou armádou z východní Evropy. Leteckým operacím dominovaly spojenecké bombardovací svazy a útoky hloubkových letců. Obdobně nezadržitelně působily tankové svazy Rudé armády, když se daly do pohybu, zatímco anglo-americké jednotky se k našim západním hranicím blížily za o poznání menšího německého odporu. S přibližující se frontou začali Němci i v Protektorátu opevňovat jednotlivá města a vesnice povětšinou jen dřevohlinitými překážkami. K závěrečnému vystoupení se začal chystat šest let decimovaný český odboj podporovaný jak sovětskými partyzánskými výsadky, tak i stovkami uprchlých ruských zajatců, a v neposlední řadě i vojáků Ruské osvobozenecké armády. Čekání na shozy zbraní slibované ze západu i východu se ukázalo jako marné. Květnové povstání je muselo získat na samotných Němcích. Mnohde začínalo povstání obdobně jako v říjnu 1918, německá armáda se však ukázala být daleko nebezpečnějším protivníkem, kterému k potlačení povstání scházel díky tlaku spojeneckých armád a záhy uzavřené bezpodmínečné kapitulaci jen čas.

Citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, Kronika města Libušína (II. díl 1945-1960, s. 1 a 6).


Koncem zimy a na jaře roku 1945 procházely i Kladenskem kolony zubožených válečných zajatců tvořené zejména bývalými vojáky Rudé armády, kteří byli vyháněni na pochod od blížící se fronty. Takovéto zajatecké transporty byly k vidění v březnu 1945 např. v Řevničově: "Některé pouze procházely po karlovarské silnici směrem na západ, jiné se v Řevničově zastavily, aby přenocovaly. Za tím účelem byly zajištěny stodoly větších zemědělců. 5. března 1945 bylo u nás v čp. 20 ve stodole ubytováno 600 sovětských zajatců, kteří byli na pochodu z koncentračního tábora Stalag ve Slezsku. Tento transport měl č. 101/II Oheim R 88 Kgf1370 a byl nakomandován na práci v uhelných dolech v okolí města Beutenu. Byli fyzicky vyčerpaní, hladoví, uhelný prach měli "zažraný" v obličeji, úplně apatičtí. Oblečení byli do zbytků uniforem nebo prostě jen do cárů civilních oděvů. Na nohou měli v nejlepším případě dřeváky, nebo jen nohy obalené pytlovinou. Většina zajatců měla hlavy zahalené alespoň kusem pokrývky. Proč, to jsme zjistili později, když je doprovázející strážní bili holemi nebo pažbami pušek přes hlavu. Doprovázející strážní byl buď příslušníci SS zranění ve válce nebo tzv. domobrana, starší lidé, ale všichni stejně krutí. Nemocné, neschopné pochodu vezly koňské potahy zrekvírované cestou… Dva zajatci, co se vezli na voze, byli tak vysílení, že zemřeli ihned po příjezdu. Byli to Treťjakov Fedor č. 185769 nar. 1903 a Schejakov Vasil č. 74201 VII C, nar. 12. 12. 1911." Hned první noc "ve stodole čp. 53 ubytovaní zajatci zjistili, že na sousední zahradě čp. 75 je krecht s krmnou řepou. V noci se tři zajatci opatrně dostali ze stodoly ven a holýma rukama se ve zmrzlé půdě dohrabali do krechtu. Řepu však sobě, ani kamarádům donést už nemohli. Byli přistiženi stráží a na místě surově pažbami k smrti ubiti. Byli to Kardin Nikolaj č. 17720 nar. 1920, Levin Vasil č. 8441 nar. 5. 7. 1925 a Nedelko Ivan č. 89760/OD nar. 1. 8. 1916." A to byla bilance pouze prvního z transportů, které se v Řevničově střídaly až do 17. března 1945. Místní se jim snažili všemožně pomoci od poskytování jídla až po pomoc k útěku. Celkem mohlo být v řevničovských stodolách ubytováno na 10 000 zajatců, projít jich mohlo na 50 000. Snímek kolony pochodujících zajatců Rudé armády tajně pořízený Václavem Krupičkou při jejím průchodu Slaným v únoru 1945.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno, citace dle článku Věroslava Oliče "Transporty smrti procházejí Řevničovem" ze Zpravodaje vlastivědného muzea v Novém Strašecí (1980, č. 3, s. 6-8.).


Ještě strašnější pohled skýtaly vlakové transporty zimy, hladu a smrti tvořené vězni koncentračních táborů. Snad nejhrůzněji působil ve středních Čechách transport formovaný od 20. dubna 1945 v Lovosicích z vězňů koncentračního tábora v Terezíně, z podzemní továrny Richard u Litoměřic a z trestanců z mnoha dalších koncentračních táborů. Dne 28. dubna přijel do Kralup nad Vltavou a o den později pokračoval do Roztok nad Vltavou. Údajně bylo v otevřených vagónech převáženo přes 3 800 vězňů. V obou městech bylo obyvateli zajišťováno alespoň nejnutnější zásobování potravinami a lékařská pomoc. V Kralupech bylo dopomoženo 50 osobám k útěku, v Roztokách již více než dvěma stovkám. Dne 30. dubna transport odjel po 16. hod. směrem přes Prahu dále na Olbramovice. Jen v Roztokách zůstalo po odjezdu vlaku 10 mrtvých, pohřbených na hřbitově na Levém Hradci. Do bombardováním postižených Kralup pak po válce doputoval děkovný dopis od zajatého francouzského důstojníka zakončený následujícími slovy: "Pozdravuj tu velkou stanici za Prahou, na kterou všichni vězňové často vzpomínají, neboť tamější občané nás zachránili před smrtí hladem." Na snímku zubožené vězeňkyně z vlakového transportu, který zastavil dne 29. dubna 1945 v Roztokách nad Vltavou.

Reprofoto z knihy Aloise Pěničky "Kladensko v boji za svobodu" (1953), citace tamtéž (s. 141), info dle knihy Jiří Padevět "Krvavé finále - Jaro 1945 v českých zemích" (2015, s. 107-109).


Není proto divu, že místo soucitu budily spíše zadostiučinění transporty Němců vyhnaných ze zemí východní Evropy valícími se tanky Rudé armády. Nacistická propaganda je nazývala "národní hosté", přestože je u nás nikdo nevítal. Byli ale dalším z důkazů blížícího se konce nacistického panství. Jednalo se o tisíce a tisíce německých uprchlíků (převážně starců, žen a dětí) hlavně ze Slezska, kteří své domovy museli opustit po prolomení německé fronty v této oblasti v zimě 1944-1945. Pro německé a protektorátní správní orgány vyvstala otázka, kde tuto masu lidí ubytovat. Nakonec bylo rozhodnuto, že pro potřeby těchto uprchlíků mají být vyklizeny všechny školy (nebo jejich větší části), sokolovny, sály hostinců a podobně. Každé město a obec musely přijmout podle své velikosti určitý počet uprchlíků. Na snímku "národní hosté" při zastávce na náměstí ve Slaném v březnu 1945.

Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném, info dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


V lepším případě "národní hosté" zbytky svého majetku převáželi pomocí traktorů a valníků, v horším povozy s koňmi či dokonce jen na vozících pěšky. Okresní úřad ve Slaném hlásil, že mezi 24. únorem a 5. březnem 1945 přišlo do okresu Slaný 3867 dospělých německých uprchlíků, 197 dětí a 661 koní. Postoj českých obyvatel k "národním hostům" byl většinou odtažitý až nenávistný. Zdařile ho ilustruje jedna z příhod, která se odehrála v Brandýsku: "4. března projíždí na sto vozů tažených koníky i kravami a tážou se, kolik zde je Unhošťů, že již jedou do třetího." Na fotografii "národní hosté" ve Smečně.

Foto archiv Evy Ničové, citace a info dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Nacistické Německo prohrávalo válku na všech frontách. Německé velení přesto shánělo veškeré alespoň trochu "bojeschopné" muže, aby porážku pokud možno co nejvíce oddálilo. Na frontu byly rozkazem z 24. března 1945 nasazeny všechny výcvikové a záložní útvary z Protektorátu, jež byly podřízeny "Grenadier-Ersatz- und Ausbildungs-Division 193" a následně nasazeny do bojů v Lužici a Sasku. Dosud neodvedení němečtí muži schopní udržet zbraň měli být zařazení do domobrany, tzv. Volkssturmu. Ten byl zřízen i v Kladně, jak dosvědčuje např. zápis z četnické kroniky ve Velké Dobré: "4. 2. 1945 - Při školní střelbě německého Volkssturmu pod lesem "Hora" u Velké Dobré manipuloval instruktor JUDr. Hannewald z Kladna chybně s pancéřovou pěstí. Tato explodovala mu u hlavy a na místě ho výbuch usmrtil." Na obrázku druhá výzva pro německé muže pracující v kladenském báňském průmyslu z 12. dubna 1945 adresovaná do rukou "Oberberginspektora" Pražské železářské společnosti Ing. Alfreda Hesse.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno, citace dle Četnické kroniky obce Velká Dobrá, info dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Dalším symptomem konce války bylo čím dál intenzivnější spojenecké bombardování. Nebe nad nacistickou Třetí říší i Protektorátem zcela ovládly anglo-americké letecké svazy nalétávající ze základen ve Velké Británii a Itálii. Nacistické vedení proti tomu mohlo nabídnout pouze letecké poplachy a tuto přehlednou "Mapu k náletové situaci".

Foto SVMK.


Zničující nálety na německá města byly slyšet a vidět až na Kladensku. Nebe bylo v noci na obzoru rudé od požárů, ozývalo se vzdálené "hřmění" a skleněná okna a další předměty se třásly a "řinčely". Kladenský železniční uzel se stal cílem bombardování až dne 17. dubna 1945. Bodový nálet si vyžádal naštěstí pouze desítku mrtvých, zejména z řad železničních zaměstnanců a šoférů sousedních autobusových garáží.

Foto archiv Ivany Stříbrné.


Přestože kladenské železniční nádraží nebylo zcela vyřazeno z provozu, nalétávajícím americkým bombardérům B-24 Liberator se podařila řada přímých zásahů kolejového svršku. Zbytek bomb dopadl převážně neškodně do lesa místo jen na několik desítek metrů vzdálenou obytnou zástavbu čtvrti "Na Výhybce." Motyčínský řídící učitel Adolf Kožíšek o těchto dnech zapsal: "Když jsem vyšel z domova, viděl jsem a slyšel, jak "kotláři" krouží za Dubím. Proto jsem šel raději až na Výhybku pěšky. A tam právě přijel vlak od Kralup, ale prázdný. Do vlaku vběhli železničáři s kbelíky a košťaty a vymetali z vagónů krev. Strojvůdce někde v průkopu u Vrapic dostal výstrahu, aby zastavil. On ale chtěl ujet a tak hloubkaři spustili na vlak palbu s následkem devíti mrtvých a hodně raněných. Sedal jsem s divnými pocity do tohoto vlaku! Ale do Rakovníka jsme šťastně dojeli. Tam však jsme se nemohli dočkat vlaku do Mladotic. Přijel se zpožděním asi dvou hodin, a když zastavil, vynášela sanita zas plno raněných. Vlak byl napaden v lese u Petrovic. Vsedli jsme do vozů plných otvorů po střelách, ale do Kožlan jsem se šťastně dostal… Ještě jsem ani nesedl do vlaku v Kožlanech, abych nastoupil zpáteční cestu, a od přednosty jsem se dověděl, že téže noci byl podniknut letecký útok na kladenské nádraží. Tehdy opravdu člověk nevěděl, jestli dojede živ domů. Nic se celou cestu nepřihodilo. Když jsme ale opouštěli libušínské nádraží, které bylo také hodně od střel poškozeno, chodila po vozech průvodčí a vyzývala, aby si cestující připravili zavazadla, že jsme sledováni hloubkovými letci. Vlak jel pomalounku kolem lesa, aby cestující případně mohli vyskákat. Pomalu jsme dojeli jen na Lapák a tam jsme museli vysednout, protože před Výhybkou byla trať poškozena."

Foto archiv Ivany Stříbrné, citace dle knihy Adolfa Kožíška "Kytice vzpomínek řídícího učitele" (2011, s. 141).


Jakoukoliv dopravu ve dne postupně zcela paralyzovaly pravidelné nálety amerických "hloubkařů" ničících na silnicích a železnicích vše od vojenských transportů až po koňské povozy. Libušínská kronika k tomu uvedla v dubnu 1945 následující: "Přilétají anglická nebo americká letadla, která ostřelují lokomotivy, auta, autobusy, zkrátka všechno, co se pohybuje. Objeví se z nenadání. Obkrouží vyhlédnutý objekt, často i upozorní vystřelením barevné rakety, že hodlají vozidlo zničit. Pak se střemhlavým letem snesou a krátkou salvou z těžkého palubního kulometu vozidlo zničí. Tak nyní na všech autech leží na blatnících pozorovatelé, kteří po objevení letců rychle upozorní řidiče, že je nebezpečí a už se rychle od auta utíká. Také na autobusech, které projíždí Libušínem, mají na střechách pozorovatele. Vlaky jsou napadány těmito letci nejvíce, a proto se jim lidově říká kotláři." Na snímku americký stíhací Republic P-47 Thunderbolt nad Rakovníkem v dubnu 1945.

Foto SOA Praha, SOkA Rakovník, citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, "Kronika města Libušín" (II. díl 1945-1960, s. 5).


Jestliže na evropském nebi kralovala anglo-americká letadla, během pozemních bojů se draly nezadržitelně vpřed do nitra nacistické říše spojenecké obrněné svazy. Zejména masově nasazované sovětské tanky T-34 byly k nezastavení. Stále zoufalejší situace si vyžadovala čím dál zoufalejší opatření. Např. výstavbu těchto provizorních dřevěných protitankových překážek prakticky ve všech městech a obcích Protektorátu. Nákres této překážky zvané "Balken-Fallsperre" je datován 10. březnem 1945.

Foto archiv města Stochov.


Kmeny stromů byly na stavbu zábran sváženy z křivoklátských lesů v průběhu dubna roku 1945. Tyto překážky byly tím posledním, co museli Češi pro Němce stavět a zároveň po květnovém povstání také tím prvním co museli němečtí zajatci odstraňovat. Na fotografii je provizorní protitanková překážka v centru Kamenných Žehrovic.

Foto archiv obce Kamenné Žehrovice.


Obdobná překážka vybudovaná v centru obce Velká Dobrá. Zde slouží již spíš jako slavobrána pro přijíždějící sovětská vojska. Prostředek zátarasu se měl v případě sovětského útoku uzavřít dalšími zapříčenými kládami, barikádou či povozy s kamením.

Foto archiv obce Velká Dobrá.


Z této fotografie z centra Unhoště je zcela zřejmé, že dřevěná konstrukce nemohla být pro rozjetý 32tunový sovětský tank T-34 s motorem o výkonu 370 kW žádnou nepřekonatelnou překážkou. V případě města Kladna se dozvídáme i o kopání protitankových příkopů na hlavních silničních tazích. Např. protitankový příkop zhotovený u kladenského hřbitova byl v květnových dnech roku 1945 využit jako provizorní hrob pro německé sebevrahy.

Foto obrazová dokumentace ke kronice města Unhoště 1945-1955.


Nejobávanějším pokřikem německých vojáků tak nadále zůstávalo: "Achtung, russische Panzer!" Na obrázku sovětský tank T-34/85 projíždí Novým Strašecím.

Foto Muzeum TGM Rakovník - pobočka Nové Strašecí.


Hlavní oporou německé obrany Kladna se měl stát prapor pěchoty místní vojenské posádky v kladenských kasárnách pod vedením majora Brauna. Bližší informace k jeho osobě nejsou známy, snad jen fakt, že národností se mělo jednat o Rakušana. Hrubým odhadem mu podléhalo okolo 1 500 vojáků (ve Slaném byla vojenská posádka zhruba poloviční). Kromě kasáren byli němečtí vojáci ubytováni i v některých dalších kladenských objektech (např. v budově bývalého kláštera chudých sester školských de Notre Dame v nynější Havířské ulici). Na fotografii budova kladenských kasáren postavená v letech 1928-1929.

Foto SVMK.


Pořádek v Kladně zajišťoval prapor německé policie pod vedením majora "Schutzpolizei" Augusta Marwedela. Ještě větším "postrachem" Kladna byla v březnu a dubnu 1945 stále fungující služebna gestapa pod vedením SS Obersturmführera a kriminálního komisaře Josefa Horbaschka. Odbojové hnutí na Kladensku bylo jeho zásahy narušeno. Zatýkání, vyslýchání a mučení prováděli kladenští gestapáci až do poloviny dubna roku 1945. Na snímku nejznámější z komplexu budov kladenského gestapa nacházející se na Langemarckstrasse čp. 2840. Pohlednice pochází již z poválečné doby, kdy budova sloužila jako sídlo Okresního národního výboru a náměstí neslo název po umučeném starostovi Karlu Kindlovi (kladenský starosta v letech 1919-1938, umučen v koncentračním táboře Dachau v únoru roku 1945).

Foto SVMK.


O fungování kladenského gestapa by nám své pověděl např. krajský požární ředitel Karel Rezek, který zde byl ubit dne 27. prosince 1944. Karel Rezek z Motyčína čp. 340, který za 1. světové války bojoval v řadách rakousko-uherského válečného námořnictva, byl zatčen za svoji protinacistickou činnost v rámci široké hasičské ilegální organizace dne 15. prosince 1944. Místo jeho bydliště nese pamětní desku s nápisem "Zde žil a pracoval Karel Rezek, kraj. požární ředitel, národní mučedník, ubit nacisty v Kladně (*22. 12. 1892 - †27. 12. 1944), věnuje Sbor dobrovol. hasičů Motyčín." Ulice nese taktéž jeho jméno.

Info VHÚ-VHA, Osvědčení o odbojové činnosti podle zákona č. 255/1946 Sb., Rezek Karel (22. 12. 1892), č. 94133/47. Foto SVMK.


Jednou z dalších obětí zátahu kladenského gestapa proti hasičské odbojové organizaci byl i rozdělovský velitel František Černohorský (1884-1945). Ten byl zatčen doma v Rozdělově v čp. 471 dne 1. února 1945 a po výsleších dne 13. února odvezen do Terezína. Zemřel v Kladně po návratu na útrapy a nakažení tyfem dne 17. května 1945. Jeho pamětní desku s portrétem najdeme na bývalém Hasičském domě v Rozdělově nedaleko jeho bydliště.

Info VHÚ-VHA, Osvědčení o odbojové činnosti podle zákona č. 255/1946 Sb., Černohorský František (1. 4. 1884), č. 94093/47. Foto Karel Drvola.


Po hasičské odbojové organizaci přišla na Kladensku na řadu levicová ilegální organizace Předvoj. Usměvavý Václav Pešek (1909-1945, na fotografii) byl členem sociálně demokratické strany, během okupace pak "Předvoje". Jako řidič kladenských pekáren (řídit se naučil u kladenského autobusáka Matěje Bendáka) se snažil pomáhat potřebným a jako jeden z vedoucích funkcionářů měl napojení i na pražské ústředí. Jeho specialitou byly vydlabané chleby s uvnitř vloženými letáky a instrukcemi. Po zátahu v Praze na skupinu Předvoj došlo i na Václava Peška, pro kterého si kladenské gestapo přijelo v noci na 17. března 1945 do Kročehlav na dnešní adresu Otevřená čp. 2023. Během následujícího výslechu nic neprozradil a snad právě proto byl na kladenském gestapu utlučen. Jeho manželka Anna se z Terezína po válce vrátila. Dalším levicovým odbojářem, který zaplatil cenu nejvyšší, byl oblíbený tramp Josef Houda (1910-1945) alias "Joe", od srpna roku 1944 vedoucí kladenského oddílu Zimní brigády (trampské odbojové organizace vedené Josefem Peterkou alias "Bobem Hurikánem" - ten sám byl zatčen 11. dubna 1945 ve vlaku při cestě od Sázavy do Prahy). Josef Houda z Podprůhonu z Havířské ulice čp. 182 pracoval jako hutník v kladenských železárnách, v závodě kolportoval ilegální tisk, prováděl drobné sabotáže a sháněl informace a zbraně. Bylo s ním počítáno i jako se členem Revolučního národního výboru. Bohužel, 4. dubna 1945 byl Houda zatčen kladenským gestapem při zátahu na komunistický odboj. Dne 12. dubna 1945 přibyl do terezínské Malé pevnosti, odkud se vrátil nakažen skvrnitým tyfem, jemuž 18. května 1945 podlehl.

Foto SVMK, info článek Aloise Pěničky "Jeden z tisíců" z Kladenské záře z roku 1975 (článek vycházel jako seriál od 2. do 30. července 1975), VHÚ-VHA, Osvědčení o odbojové činnosti podle zákona č. 255/1946 Sb., Houda Josef (21. 10. 1910), č. 104754/69, a VHÚ-VHA, fond Partyzánské a odbojové hnutí, inv. č. 428 "Zpráva o činnosti skupiny Zimní brigáda".


Důkaz o smrtící účinnosti kladenského gestapa i v posledních týdnech války dále poskytuje např. zapomenutý a již jen špatně čitelný pomník v Kladně-Dubí v lokalitě "Na Vysokém" u místního fotbalového hřiště. Pod nápisem "Za národ a vlast položili své životy 1939-1945" je vyjmenována šestice obyvatel Dubí, kteří zahynuli během 2. světové války. Jmenovitě se jednalo o Zdeňka Hanuše, Pavla Řánka, Václava Macáka, Rudolfa Jonáše, Vratislava Sembdnera a Jaroslava Charváta. Pomníček je zakončen slovy "Vzpomínáme - nezapomenem. S. K. Slovan Dubí". Jaroslav Charvát (1895-1945) z Dubí čp. 78 byl pokrývačem na dole Prago a ilegálně působil v rámci hasičské organizace jako velitel místního Sboru dobrovolných hasičů. Také on se po zatčení gestapem dne 10. ledna 1945 již domů nikdy nevrátil. Zemřel na skvrnitý tyfus, kterým se nakazil v Terezíně, dne 16. května 1945. Zdeněk Hanuš (1915-1945) z Dubí čp. 389 pracoval jako zubní technik. Kladenským gestapem byl odvlečen dne 10. dubna 1945 přímo z ordinace jako člen ilegální odbojové organizace Předvoj a za podporu vdov po umučených a popravených. Odeslán do Terezína, odkud se vrátil nakažen skvrnitým tyfem, kterému dne 13. května 1945 v kladenské nemocnici podlehl. Pohřben byl v rodných Olšanech u Brandýska. Rudolf Jonáš (1912-1945) z Dubí čp. 41 byl zatčen na kladenském železničním nádraží dne 10. dubna 1945 jako člen ilegální odbojové organizace Předvoj, když se vracel ze zaměstnání z Prahy (pracoval tam jako poštovní adjunkt). Z kladenského gestapa putoval rovnou do Terezína, kde se nakazil skvrnitým tyfem. Ještě během povstání byl převezen do kladenské nemocnice, kde 23. května 1945 zemřel. Vratislav Sembdner (1913-1945) z Dubí čp. 73 taktéž pracoval pro organizaci Předvoj v Poldině huti, kde byl zaměstnán jako modelář. Zatčen byl kladenským gestapem dne 3. dubna 1945 a o devět dní později putoval do Terezína. Odsud byl do kladenské nemocnice převezen nakažen skvrnitým tyfem, na nějž dne 24. května zemřel.

Foto Karel Drvola, info dle VHÚ-VHA, Osvědčení o odbojové činnosti podle zákona č. 255/1946 Sb., Charvát Jaroslav (27. 5.1895) č. 323344/96, Hanuš Zdeněk (30. 8.1915) č. 143922/47, Jonáš Rudolf (16. 6.1912) č. 321630/95, Sembdner Vratislav (9. 9.1913) č. 36600/72.


Učitel obecné školy ve Vrapicích a člen Sokola Vladimír Jindřich (1910-1945) byl zatčen kladenským gestapem dne 9. dubna 1945 za rozšiřování protiněmeckých letáků a od 12. dubna veden jako vězeň terezínské Malé pevnosti. Nasazen byl při budování nechvalně proslulé podzemní továrny Richard u Litoměřic. Odtud se vrátil nakažen skvrnitým tyfem a 14. května 1945 zemřel v kladenské nemocnici. Zřejmě poslední velkou akci uskutečnilo kladenské gestapo v součinnosti s německou vojenskou posádkou ze Slaného dne 15. dubna 1945. Šlo o protipartyzánský zátah proti vsi Hřešice ležící západně od Slaného a severně od Mšece. Obec byla neprodyšně uzavřena a prohledána. Ve statku Emilie Bicherové byl nalezen sovětský tlumok a munice do samopalu. Selka zde byla prakticky ubita a zemřela ještě téhož dne ve věznici gestapa v Kladně. Prozradit nic ani nemohla, neboť o sovětském radistovi věděli jen její dva synové. Další hřešický občan Josef Müller, odvezený téhož dne, se taktéž z Terezína již nevrátil. Ruský parašutista s krycím jménem "kapitán Vladimir Michajlovič Orlov" se stačil i s vysílačkou schovat a následně strávil dva dny zazděn v kůlně. Na fotografii budova kladenského gestapa, jejíž zeď "zdobila" velká orlice s hákovým křížem. Snímek byl pořízen v květnu 1945, kdy již byla svastika odstraněna.

Foto archiv Zdeňka Pospíšila, info dle článku Milana Bárty "Všichni čekají tvrdý a spravedlivý trest (Konec kladenského Gestapa)" z časopisu Paměť a dějiny z roku 2016 (č. 2, s. 60) a VHÚ-VHA, Osvědčení o odbojové činnosti podle zákona č. 255/1946 Sb., Vladimír Jindřich (15. 1. 1910), č. 98067/47.


Naštěstí vojenská organizace, dlouhodobě připravující povstání, zůstala nedotčena. Její prapočátky se začaly formovat již v květnu roku 1939, kdy byl pro odbojovou práci získán poručík Gustav Kugler od podplukovníka Josefa Mašína (legendární člen trojice "Tří králů" Balabán-Mašín-Morávek z Obrany národa): "Na Mašínův příkaz vytvořil jsem zprvu malou skupinu z bývalých mladých důstojníků a poddůstojníků, které jsem dobře znal. Byli to svobodník Foukal, podporučík Doksanský, poručík Homola a poručík Sajner… Opatřovali jsme zprvu vojensky důležitý zpravodajský materiál z kladenských průmyslových závodů a tento jsem předával osobně Mašínovi, s kterým jsem se setkával v Praze až do jeho zatčení" (tj. do 13. května roku 1941). Možné to bylo, neboť z Mašínova příkazu začal Kugler pracovat ve výpravně zboží Poldiny huti, Emanuel Homola na dráze Poldiny huti, František Sajner v Pražské železářské společnosti (PŽS), Josef Foukal jako celní úředník a František Doksanský jako výpravčí na kladenském nádraží. Po zpřetrhání kontaktů s pražským odbojovým ústředním se znovu podařilo navázat spojení až za pomoci hajného Františka Šnobla ze Lhoty u Kladna. Jednalo se o organizaci "Nejvyšší rada vojáků a pracujícího lidu", s níž byli v kontaktu zejména kladenský novinář JUDr. Radim Foustka (jinak bratranec národně socialistického politika Prokopa Drtiny a Ivana Herbena) a Vladimír Kelbich (dlouholetý významný představitel Čs. obce legionářské a kladenský účastník všech tří odbojů). V letech 1944-1945 se Kuglerovi podařilo vybudovat povstaleckou síť po linii nejdůležitějších kladenských průmyslových podniků a nejdůležitějších lokalit. Územní rozsah "revolučního velitelství Kladno" vidíme na přiloženém obrázku. Červeně jsou označeny základní opěrné body kladenského povstání od Vinařic na severu až k Žilině a Lhotě u Kladna na jihu, a od Kamenných Žehrovic na západě až po Vrapice na východě. Během květnového povstání se dle nákresu připojily např. Unhošť, Buštěhrad či Hostivice (žlutě označená místa).

Foto a info SVMK, depozitář Písemnosti-tisky, SL-32, Rukopis Gustava Kuglera Vojenské odbojové hnutí v Kladně a okolí (Nedat, s. 1).


Gustav Kugler byl do funkce revolučního vojenského velitele Kladna jmenován v březnu roku 1945 odbojovou organizací "Nejvyšší rada vojáků a pracujícího lidu". Jeho zástupcem se stal poručík Jaroslav Archman, pracující taktéž v Poldině huti. Dalšími členy kladenského povstaleckého štábu se stali "politický komisař" Josef Foukal, ústřední zpravodajec Radim Foustka, František Doksanský, František Sajner, Emanuel Homola, František Šnobl, Vilém Smutný, Emil Košař a Václav Kelbich. Povstání v Poldině huti měl řídit Ota Kožíšek, v železárnách PŽS František Sajner, v kladenských dolech Bedřich Koudelka, úsek Kročehlavy B. Brodecký, výjezdovou skupinu Emanuel Homola atd. Poručík Gustav Kugler (nar. 1912) pocházel z Holedče v okrese Žatec. Po vystudování Vojenské akademie v Hranicích (1933-1935) sloužil jako poručík pěchoty u 6. roty pěšího pluku 38 v Kladně (červenec 1935-leden 1937) a v Berouně jako velitel čety (únor 1937-květen 1938). Řadu Kladeňáků poznal, když v kladenských kasárnách organizoval výcvik a školení záloh. Ještě před zářijovou mobilizací absolvoval pozorovatelský kurz a nastoupil k leteckému pluku 1. Po válce čekala na Gustava Kuglera kariéra důstojníka v leteckých učilištích. Absolvoval kurz pro tzv. osvětové důstojníky a stal se jedním z průkopníků v čs. armádě. Svou kariéru zakončil v Přerově v červenci 1963 v hodnosti podplukovníka. Poslední archivní doklady jsem k jeho osobě nalezl k roku 1974, kdy stále bydlel v Přerově jako penzista.

Foto VHÚ, VHA, fond Osvědčení podle zákona č. 255/46 Sb., Osobní spis účastníka národního boje za osvobození, Gustav Kugler, info SVMK, depozitář Písemnosti-tisky, SL-32, Rukopis Gustava Kuglera Vojenské odbojové hnutí v Kladně a okolí a VHÚ, VHA, Osobní spis podplukovníka Gustava Kuglera (* 1. 7. 1912).


Jak vznikaly v křivoklátských lesích na jihu Kladenska první partyzánské skupiny z ruských zajatců, snad nejlépe popsal člen štábu kladenské povstalecké akce hajný František Šnobl (1900-1950) ze Lhoty u Kladna: "V první polovině ledna 1945 setkal jsem se na své služební pochůzce s Olexem. Bylo to časně zrána, když jsem se s tímto stínem člověka sešel. Ubohé tělo a duše, nemyté, oděné v hadrech, bosé, na nohou jen kusy hadrů. Na zádech emailovou barvou nápis "SU" (něm. Sowiet Union). Jeho prvá slova při setkání byla: "Pán kušat". Tak jsem se seznámil s prvním Rusem, který Němcům utekl. Bylo zjištěno, že dlouhý čas neviděl jídlo, v lese se živil starou travou, kůrou ze stromů a podobně. Běžel jsem tehdy domů a přinesl milému Olexovi bochník chleba. Tak byla navázána první známost a získána důvěra člověka. Tento Olex si pak s mým vědomím vykopal na mém revíru na tzv. "Spanilé hůrce" bunkr. Chvílemi jsem mu dokonce pomáhal kopat bunkr vlastním nářadím, jež jsem musel brzy doplniti, jelikož jsem mezitím poznal další tři Olexovy kamarády s "SU". Od tohoto okamžiku jsem se nestaral již jenom o svojí rodinu, o svůj revír, svoji zvěř, ale také o čtyři bratry Slovany, kteří měli to štěstí a utekli Němcům ze spárů."

Na fotografii vrchní lesní dozorce lánské lesní správy Josef Šnobl. Foto SVMK, citace dle SVMK, SVMK, depozitář Písemnosti-tisky, SL-32, Rukopis Josefa Šnobla "Vznik a činnost partyzánského oddílu Šnobl-Kuna" z 5. dubna 1947, s. 65-66.


Hajný Josef Šnobl v dubnu 1947 dále vzpomínal: "Tuto novinku jsem nejbližší neděli sdělil tajně též Kuglerovi, kterého jsem znal již od dřívějška jako spolehlivého bývalého důstojníka, který mi byl též nápomocen radou i činem. Mezi jiným jim též daroval nebo alespoň zapůjčil obleky a jiné věci, které u nás měl v důsledku častého bombardování průmyslových středisek uschovány před zničením. Počátkem února setkal jsem se rovněž čirou náhodou ve svém revíru s francouzským běžencem Piere Lopezem, který měl již svůj bunkr na "močále u smrku" a tak to pokračovalo. Do konce března stav ruských běženců (zajatců) v mém revíru stoupl na 32 mužů, včetně Piera. Starost byla veliká. Hlavně s vyživováním a oblékáním. V tom mi byli kromě Kuglera nápomocni občané ze Lhoty a Žiliny, většinou komunisté." Na snímku z roku 1946 hájovna ve Lhotě u Kladna, kde bylo centrum "partyzánské skupiny Šnobl-Kuna". Právě zde se odehrál např. příběh, kdy byli od sebe po čtyři dny jen stropem odděleni tři němečtí důstojníci z 3. pancéřové divize SS "Totenkopf" a sestřelený americký letec Buford Stovall.

Foto SVMK, citace dle SVMK, depozitář Písemnosti-tisky, SL-32, Rukopis Josef Šnobla "Vznik a činnost partyzánského oddílu Šnobl-Kuna" z 5. dubna 1947, s. 65.


A do třetice hajný Josef Šnobl: "V době od ledna do dubna se nejvíc zasloužili o teplo zajatců lesní dělníci, kteří ve svých rubiskách udržovali přes den oheň, kam se v noci k hromadám popela chodili zajatci hřát… Mýt a koupat se chodili k nám na hájovnu a ke Kunovům. Za velikých mrazů, když bunkry ještě nebyly tak upravené a nebyl jich ještě tak velký počet, chodívali spát ke Kunovům do vytopených slepičníků. Večer kolem deváté hodiny na smluvené znamení "zahoukání sovy" (to bylo vůbec znamení, že přichází přítel) přišli obyčejně po třech mužích se vykoupat a najíst… Třikrát byla z rozkazu četnického velitelství za asistence bratronických a žilinských četníků a lesníků provedena prohlídka zdejších lesů, tudíž i mého revíru. V takovém případě musel Šnoblův synek Miroslav obejít všechny bunkry a upozornit mládence, aby nevycházeli ven, že bude prohlídka lesa." Navíc byly v obcích Žilina, Lhota a Bratronice v dubnu 1945 ubytovány malé technické části bývalé elitní tankové jednotky "3. SS Panzerdivision Totenkopf", které zde opravovaly poškozené tanky, nákladní i osobní vozidla a připravovaly se k dalšímu bojovému nasazení. Šnoblovi partyzáni od nich ale alespoň mohli krádežemi získat pár zbraní. Na počátku povstání tak měli 22 pušek, vrhač granátů, lehký kulomet, samopal, šest pistolí a k tomu dostatek ručních granátů i munice. Sovětští uprchlí zajatci byli oblečeni do pestré směsice obleků různých velikostí, které se podařilo získat. Na snímku dvojice partyzánu z oddílu "Za rodinu" (česky "Za vlast") z Rudy.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí, citace a info dle SVMK, depozitář Písemnosti-tisky, SL-32, Rukopis Josef Šnobla "Vznik a činnost partyzánského oddílu Šnobl-Kuna" z 5. dubna 1947, s. 66-67.


Jiným příkladem "partyzánského bojovníka" z Kladenska je František Vaňkát z Chyňavy. Zatímco z oddílu Šnobl-Kuna lze chápat kladně zejména velitele Josefa Šnobla (ve Lhotě u Kladna působil jako hajný až do září roku 1949, poté byl přeložen do Slatiny v okrese Mariánské Lázně, kde byl během služby následujícího roku úkladně zavražděn), v tomto případě rozhodně převažuje negativní hodnocení činnosti. František Vaňkát se narodil dne 2. března 1921 ve slovenské obci Chrabrany ležící tři kilometry jižně od Topoľčan Ireně Domčicové. S tou se seznámil český vrchní strážmistr Václav Vaňkát, který zde sloužil, Domčicovou si později vzal a malého Františka adoptoval. Po vzniku Slovenského štátu musela rodina Slovensko opustit a jeho otec získal četnické místo v Chyňavě. František Vaňkát mezitím v Praze vystudoval vyšší průmyslovou školu a pak nastoupil jako chemik do Poldiny huti v Kladně. Zde byl po necelém měsíci zadržen kladenským gestapem (údajně kvůli pískání sovětské hymny) a půl roku vyšetřován. Přes slovenský konzulát se následně v srpnu roku 1942 vrátil zpět na Slovensko, kde byl odveden do slovenské armády. Z pracovního praporu v Trnavě zběhl po vypuknutí Slovenského národního povstání (SNP) k partyzánům "1. čs. partyzánské brigády Stalin" zformované pod vedením kapitána A. S. Jegorova. Zde to údajně "dotáhl" až na velitele oddílu.

Foto VHÚ-VHA, Žádost o přiznání charakteru čs. partyzána, František Vaňkát, info tamtéž a dále fond osvědčení podle zákona č. 255/46 Sb., Vaňkát František a ABS, fond 2M 10 222, Protokol sepsaný dne 27. srpna 1946 na Zemské úřadovně státní bezpečnosti v Praze s Františkem Vaňkátem, s. 255n.


Po porážce SNP byl kapitán František Vaňkát velitelem partyzánského hnutí v Československu A. N. Asmolovem v prosinci 1944 jmenován jedním z pověřenců pro budování nových partyzánských skupin a národních výborů v Čechách. Spolu s podporučíkem Josefem Borošem přešel protektorátní hranice a usadil se v Chyňavě, kde v tamních lesích nalezl zhruba desetičlennou "partyzánskou skupinu" z uprchlých sovětských zajatců (veliteli byli Roman Majorov a Vladimír Charčenko). Dle prošetřování kádrovou komisí ÚV KSČ dále "skupinu tvořilo několik osob z tamní obce a její činnost do konce okupace nebyla žádná. Dle protokolárních výpovědí členů skupiny nebyl nikomu dán úkol k nějaké sabotážní akci nebo nebyl dán organizační směr… Vaňkát dle názoru skupiny nepožíval velké důvěry, byl považován za nerozvážného velitele a i vcelku neschopného." Sám Vaňkát ze své "pozice" v dubnu 1945 jednal jak s ústředním odbojem v Praze (Česká národní rada), tak i s velitelem kladenských povstalců (brigádní generál Julius Fišera) a se sovětským výsadkem poručíka Andreje Jefimoviče Sokolova. Květnového povstání se nezúčastnil a jeho jediné "bojové nasazení" v Čechách před polednem dne 9. května 1945 skončilo krveprolitím.

Na snímku je statek čp. 22 Josefa Dezorta na návsi v Chyňavě, kde se "ilegálně skrýval" František Vaňkát na konci války. Foto Karel Drvola, citace dle VHÚ, VHA, fond Partyzánské a odbojové hnutí v Československu, inv. č. 396, kart. 23, Skupina Vaňkát-Chyňava, Zpráva ÚV KSČ (kádrové oddělení) o prověření partyzánské skupiny Vaňkát z 26. prosince 1949, ABS, fond 2M 10 222, Protokol sepsaný dne 27. srpna 1946 na Zemské úřadovně státní bezpečnosti v Praze s Františkem Vaňkátem, s. 255n.


Vaňkát se tehdy s "partyzány" snažil neúspěšně zajmout jednu z německých ústupových kolon a celá akce si vyžádala po příjezdu německých posil šest mrtvých ruských partyzánů a tři chyňavské občany. Jako odplata bylo druhého dne popraveno šest stařičkých německých "národních hostů". Vaňkát si místo svého "vyhlazeného" oddílu přivlastnil bojovou skupinu Šnobl-Kuna a následně hlásil, že velí celkem čtyřem (!) partyzánským oddílům. Za to byl pověřen budováním nově vzniklého Sboru národní bezpečnosti v Kladně (květen1945-leden 1946), přičemž i na něj padá stín za vraždy německých zajatců "první vyšetřující komisí". V srpnu roku 1946 již dělal ředitele ovocnicko-zelinářského družstva ve Vrutici u Litoměřic.

Na snímku je závěr hlášení o činnosti "Velitelství partyzánských oddílů v Chyňavě" podepsané dne 21. května 1945 velitelem Františkem Vaňkátem a náčelníkem štábu Josefem Borošem. O jejich "skromnosti" hovoří též dodatečně vyhotovené razítko s nápisem "Velitelství štábu partyzánů pro Čechy". Foto VHÚ, VHA, sign. 308-20-11, Partyzánská skupina Jura, ABS, fond 2M 10 222, Protokol sepsaný dne 27. srpna 1946 na Zemské úřadovně státní bezpečnosti v Praze s Františkem Vaňkátem, s. 255n. a článek Jaromíry Beerové "Květen 1945v Chyňavě očima pamětníků" z Malokyšických ozvěn z roku 2015 (č. 2, příloha).


V křivoklátských lesích ale působili i skuteční speciálně vycvičení partyzáni. V oblasti lánské obory se těsně prolínaly v březnu až květnu roku 1945 aktivity dvou zpravodajských leteckých výsadků ze SSSR. Prvním z nich byl sedmičlenný "URAGAN I." hloubkového průzkumu 4. ukrajinského frontu, kterému velel poručík Andrej Jefimovič Sokolov, zástupcem byl Čech Alfréd Mrůzek. Po dopadu v noci z 25. na 26. března 1945 u osady Bor (dnes obec Milý) severně od Nového Strašecí se výsadek přesunul k Bělči, kde se utábořil v polesí zvaném Pozdětinka mezi hájovnami Kaly a Markýtou, dnes zatopenou Klíčavskou přehradou. Dle údajů historika Pavla Žáčka z ruských archivů se ovšem jednalo o sovětskou operativně-čekistickou skupinu "Praga" 4. správy Lidového komisariátu státní bezpečnosti (NKGB) poručíka Andreje Jefimoviče Sokolova (krycí jméno "Broněvoj"). Tím druhým byl devítičlenný sovětský zpravodajský výsadek s krycím názvem "Zelený les" majora Ivana Alexejova, který seskočil v noci z 16. na 17. března 1945 nad křivoklátskými lesy. Všichni členové výsadku kromě kirgizského politického komisaře Nikolaje Smirnova byli Ukrajinci. Díky nepříznivým povětrnostním podmínkám trvalo téměř deset dní, než se rozptýlená skupina opět sešla a vybudovala ve skále vrchu "Prostředního suchého" nad Klíčavou u "Myší díry" blízko osady Brejl podzemní úkryt.

Na fotografii z roku 1945 hájovna Kaly Františka Mátla u Bělče, která se stala takřka "domovem" a "hlavním stanem" pro členy výsadku URAGAN I. Foto archiv Robina Ambrože, info dle knihy Miroslava Görtlera "Ve jménu života" (1980, s. 154-155) a článku Pavla Žáčka "Beroun byl takřka překrven (Příprava a začátek květnového povstání 1945 v Berouně)" ze sborníku Minulostí Berounska (2016, č. 19, s. 142).


O leteckých výsadcích ze Sovětského svazu, ve kterých byli alespoň částečně zastoupeni Čechoslováci, je toho známo z archivních pramenů přece jen o trochu více, než o těch čistě sovětských. Tak víme, že zatímco dělník, amatérský boxer a sympatizant KSČ Alfréd Mrůzek uprchl po okupaci do Polska a následně přes Rumunsko do SSSR, kde byl 21 měsíců "internován" v Gulagu a následně prošel celou bojovou cestou čs. vojenské jednotky v SSSR (Sokolovo, Kyjev, Bílá Cerkev, Dukla), František Konečný z Horní Suché okr. Český Těšín měl za sebou podobnou cestu, jenže byl mobilizován do Wehrmachtu a od 27. pěší divize zběhl v září roku 1941 u Smolenska. Slovák Jozef Chudý přešel ze slovenské armády v lednu 1944 k partyzánské skupině Stalin a zúčastnil se s ní bojů v podzemních katakombách Oděsy, až se s ní dostal v dubnu 1944 k Rudé armádě. Štefan Lochan se po útěku ze slovenské armády obdobně připojil k partyzánské brigádě Vorošilov. Vysílačku obsluhovali Rusové Michail Sergejev a Pavel Jegorov. O svém životě a o výsadku URAGAN I. sepsal jeho nejznámější člen Alfréd Mrůzek (1911-1997) kromě několika rukopisů i značně upravený a tendenční román "Síla lásky" (1984).

Na snímku z hájovny Kaly z roku 1945 vidíme zleva Františka Konečného, Alfréda Mrůzka a Štefana Lochana. Foto Archiv bezpečnostních složek (ABS), V 2544 MV, Vyšetřovací svazek proti Josefu Neustupovi a spol., info dle knihy Jiřího Šolce "Za frontou na východě - Českoslovenští parašutisté ve zvláštních operacích na východní frontě za druhé světové války 1941-1945" (2003, s. 255, 230, 215 a 244).


Nejlepší informace o obou sovětských výsadcích měl zástupce velitele lánské posádky vládního vojska hejtman (kapitán) Jaroslav Rendl, který současně působil jako velitel odbojové skupiny "Hnutí za svobodu v Lánech". V souhrnné zprávě Rendl uvedl: "V druhé polovině měsíce března 1945 byla nad vesnici Bory u Mšece vysazena parašutistická skupina poručíka RA Andreje Sokolova. Jeho zástupcem byl rtm. Mrůzek. V oddíle byl radiotelegrafista Michal Sergejev, Čech Frant. Konečný, Slováci Jos. Chudý a Štefan Lochan. Asi po dvoudenním pochodu lesy a po stálém měnění úkrytů dostala se tato skupina k hájovně Kaly, v jejímž blízkém okolí se dne 25. 3. 1945 ubytovala a byla stravována péčí hajného Mátla. Se skupinou navázali spojení K. Janák z Ploskova, šrtm. A. Wimmer z Lán a K. Stádník z Bělče. Později kpt. v zál. Vl. Janouš. Téhož dne vysazena v lánských lesích skupina parašutistického oddílu I. ukr. frontu pod vedením mjr. RA Ivana Alexejeva. V této skupině byl komisař Litviněnko, kpt. Nikolaj a mnoho dalších důstojníků RA. Se skupinou mjr. Alexejeva navázal spojení lesní Urx a hajný Ešner, kteří okamžitě zprostředkovali schůzku mezi kpt. Rendlem a mjr. Alexejevem. K této schůzce došlo 29. 3. 1945 ve 23 hodin v hájovně Brejli. Přítomní byli mjr. Alexejev, komisař Litviněnko, kpt. Nikolaj, kpt. Rendl, lesní Urx, hajní Ešner a Mejzlík."

Na snímku hájovna Františka Mátla Kaly zvaná "Partyzánka" v současnosti. Některá místa se za 75 let prakticky vůbec nezměnila. Foto Karel Drvola, citace dle VHÚ, VHA, Osobní spis major Jaroslav Rendl (*10. 5. 1908), Rkp. jeho "Souhrnné zprávy o ilegální odbojové činnosti Hnutí za svobodu v Lánech", s. 5.


Kapitán Jaroslav Rendl dále pokračoval: "Skupiny poručíka Sokolova i mjr. Alexejeva měly úkol zpravodajský. Zjišťovali pohyby německých vojsk, dislokaci posádek, sílu posádek a vyzbrojení, umístění skladišť zbraní, munice a vojenského materiálu a vojenské poměry v přikázaném prostoru. Získané zprávy podávaly obě skupiny dvakrát během 24 hodin svým velitelstvím a to mjr. Alexejev do Moskvy a por. Sokolov do Kyjeva. Skupině "Sokolov" dodával zprávy Frant. Mátl, Karel Janák, Aug. Wimmer, škpt. Karel Stádník a kpt. v zál Vl. Janouš. Pro skupinu "Alexejev" stanovil si její velitel svým zpravodajcem důstojníkem velitele odbojového oddílu Lány kpt. Jar. Rendla, který si pro tento účel zorganizoval z řad příslušníků býv. vládního vojska rozsáhlou zpravodajskou síť a pomocí jich získával neb přezkušoval získané zprávy o pohybech německého vojska, jejich vyzbrojení, dislokacích posádek wehrmachtu a SS a jejich síle. Umístění skladišť zbraní, střeliva a vojenského materiálu. Zprávy o německých transportech po železnici dodával kpt. Rendlovi spolehlivě přednosta stanice Lány, kpt. v zál. Vl. Janouš."

Na snímku z uvolněné poválečné doby se nacházejí povstalci a partyzáni z lánské obory. Zleva: Karel Janák, Andrej Sokolov, Alena Zatloukalová a polesný Vejšický. Foto archiv Robina Ambrože, citace dle VHÚ, VHA, Osobní spis major Jaroslav Rendl (*10. 5. 1908), Rkp. jeho "Souhrnné zprávy o ilegální odbojové činnosti Hnutí za svobodu v Lánech", s. 5-6.


Nejožehavějším problémem všech povstalců byl nedostatek zbraní: "Kpt. Rendl žádal mjr. Alexejeva, aby vyžádal pro jeho oddíl shození zbraní od ruské armády. Mjr. Alexejev přislíbil a řekl, že o tom podá zprávu a žádost do Moskvy. Za několik dnů pak oznámil kpt. Rendlovi, že zbraně budou dodány v dostatečném množství koncem dubna, jak velitelství v Moskvě slíbilo. V polovině dubna navázal kpt. Rendl také spojení s velitelem partyzánských oddílů kpt. Nechanským, který byl toho času v Praze. Rovněž od kapitána Nechanského bylo kpt. Rendlovi slíbeno dodání zbraní pro jeho oddíl, tentokráte z Anglie. Tyto slíbené zbraně urgoval kpt. Rendl u mjr. Alexejeva a kapt. Nechanského do posledního dne před povstáním. Oba důstojníci dostávali od svých velitelství stále jen přísliby, že zbraně budou shozeny." K tomu je třeba dodat, že příslušník britského výsadku "Platinum-Pewter" kapitán Jaromír Nechanský (1916-1950) bojoval po roce 1948 dále proti komunistickému režimu a byl za to v červnu roku 1950 popraven. Proti nacistům i komunistům pracoval taktéž hajný František Mátl z Kalů, který následkem zdravotních komplikací a komunistických výslechů zemřel v únoru roku 1956.

Na snímku pomník sovětské výsadkové skupiny URAGAN I., který se nachází v bezprostřední blízkosti hájovny Kaly. Vztyčen byl v roce 1975 a nese nápis "V tomto prostoru se v roce 1945 ukrývala a bojovala partyzánská skupina Andreje Jefimoviče Sokolova." Až později mohl být na pomník upevněn i druhý nápis "Hajnému p. Františku Mátlovi (8. 10. 1908-18. 2. 1956) za statečnou činnost v odboji občané Bělče." Foto pomníku během pietního aktu uspořádaného ředitelstvím Lesní správy Lány dne 9. května 2020 Karel Drvola, citace dle VHÚ, VHA, Osobní spis major Jaroslav Rendl (*10. 5. 1908), Rkp. jeho "Souhrnné zprávy o ilegální odbojové činnosti Hnutí za svobodu v Lánech", s. 6.


Vlevo na snímku se nachází mladý hajný František Mátl během rozhovoru s lánským lesním radou Ing. Janem Zatloukalem (1894-1971). Zatímco se Mátl koncem války vyznamenal jako nenahraditelný pomocník sovětského partyzánského oddílu URAGAN I., lesní rada Zatloukal mj. zachránil sestřeleného amerického pilota bombardéru B-17 Buforda Stovalla před Němci, když ho zraněného odvezl z místa havárie na koni do bezpečí. Budoucí vrchní lesní dozorce František Mátl se narodil do rodiny nadhajného Jana Mátla v Rokytnici nad Rokytnou (okres Třebíč). Vyučil se truhlářem a po absolvování hájenské školy nastoupil v roce 1934 jako výpomocný hajný u lánské lesní správy v úseku Kaly. Zdejší hájovna se stala na 15 let domovem i jeho manželky Julie a jejich dětí. Právě zde se Mátlovy životní osudy propojily se sedmičlenným zpravodajským výsadkem URAGAN I. Po únoru 1948 začal mít František Mátl jako celá řada dalších lánských hajných problémy s komunisty. Proto v rámci možností vypomáhal třetímu odboji, např. na konci května roku 1949 přijal "na byt" na několik týdnů agenta-chodce Františka Haška z Pleteného Újezda. V letech 1952-1954 se musel podrobit několika operacím rakoviny, a proto byl roku 1953 dán do invalidního důchodu. I s rodinou se přestěhoval do osady Bukovec (okres České Budějovice). Případ s Františkem Haškem se nakonec přece jen "provalil" a dne 30. listopadu 1955 byl těžce nemocný Mátl zatčen a převezen do Prahy do ruzyňské věznice. O jeho zdejším pobytu a způsobu vedení výslechů si nemůžeme dělat žádné iluze, takže Mátlovo zdraví se rapidně zhoršilo. Jelikož bylo i vyšetřovatelům StB jasné, že se Mátl nedožije ani soudního líčení, byl na posledních pár dnů života propuštěn "do domácího léčení".

Foto archiv Robina Ambrože, info dle článku Karla Drvoly "Závěr 2. světové války na Bělečsku" z Bělečského kurýru z roku 2019 (č. 5, s. 10-12).


Na fotografii Andrej Jefimovič Sokolov (uprostřed) se svými muži. Člen výsadku URAGAN I. František Konečný (1918-2017) nasazení v Protektorátu po absolvování zpravodajského a diverzního kurzu shrnul takto: "V neděli 25. března 1945 se soustředilo několik skupin na polním letišti Rzeszówka. Zde nám podal poslední instrukce plukovník RA. Zkontroloval nám padáky a výstroj a po rozloučení jsme nastoupili do letadel Douglas, která nás dopravila nad určená území… Po získání kontaktů s českými vlastenci Stádníkem a Mátlem jsme se dostali na hájovnu Kaly. Naše skupina se rozrostla o další členy. Po vypuknutí povstání v Praze část našeho oddílu pod vedením rotmistra Alfréda Mrůzka odešla na pomoc Praze, kam také odjelo vládní vojsko z Lán. Po osvobození 9. 5. 1945 jsme byli soustředěni na Dobříši. Odtud jsme se po 17. květnu vrátili zpět do Lvova, kde jsme ukončili naši činnost." K tomu doplním, že místem startu bylo polní letiště u Lvova, přepravoval je dvoumotorový americký transportní letoun Douglas DC-3 Dakota a prvním, na koho v Bělči "narazili", byl obchodník a bývalý legionář Karel Stádník. Naopak lánský kronikář František Pošta zhodnotil bojové vystoupení výsadku těmito slovy: "Partyzáni se svým sympatickým a rázným poručíkem Sokolovem, jemuž Němci zavraždili rodiče, jsou muži, před kterými mají Němci strach, jsou dobře vyzbrojeni a velmi odvážní a vůči Němcům nemilosrdní".

Foto SVMK, citace dle brožury "Kladensko nezapomíná 1945-2005" (2005, s. 13) a "Kronika obce Lány" (II. díl 1940-1957, s. 78).


Jak vzpomínal v roce 1960 lesník Jindřich Ešner, lánští odbojáři brzy navzájem seznámili obě výsadkové skupiny "URAGAN I." a "Zelený les". První schůzka se odehrála, zajišťována Ešnerem, polesným Janem Urxem a studentem Karlem Janákem, na odlehlém místě v hájence na "Prostředním suchým." Sokolov s Alexejevem zde hovořili i o možnosti zajmout v lánském zámku státního prezidenta Emila Háchu, popř. sem vlákat nenáviděného státního ministra K. H. Franka, či provést přepadení vojenských kasáren v Kladně. Ešner taktéž dodal, že "za noci procházeli partyzáni velmi daleko. Měli styk s odbojovou skupinou p. Zelenky z Hořovic, s nímž spolupracoval lesník Sitaš, se kterým jsem byl ve styku já." Vysílalo se nejčastěji ze samoty na "Požárech" či z hájovny na "Píních". Vysílací stanici "Maria" výsadku "Zelený les" obsluhovala radistka Lenka Baukinová. K tomu dodal do hlášení Alfréd Mrůzek: "Poněvadž jsme dosti vysílali po radiu a neměnili jsme stanoviště z důvodu nedostatku vhodných lesních porostů v okolí (sic!), Němci nás objevili pomocí tak zvaných pilingátorů, a vysílali do našeho prostoru svoje vyzvědače, aby nás objevili. Tu František Mátl vytrvale slídil po lese a každého podezřelého občana a tím více německého vojáka nám ihned hlásil… Začátkem května t. r. stíhali jsme německé vojáky, kteří prchali od svých jednotek. My jsme je však bezohledně ničili a tu nám František Mátl velmi pomáhal." Za svou odvahu a všestrannou pomoc partyzánům byl František Mátl po válce vyznamenán medailí Za zásluhy 1. stupně. Na snímku kdysi známá hájovna "Píně", kde v 19. století končila lánská koněspřežka a v roce 1945 odtud vysílaly sovětské zpravodajské výsadky.

Foto Karel Drvola, citace "Kronika obce Lány" (III. díl 1958-1969, s. 138) a VHÚ, VHA, Osobní spis Alfréd Mrůzek (18. 11. 1912).


V "Památníku četnické stanice v Křivoklátu" se lze dozvědět více i o druhé výsadku "Zelený les", jehož členem nebyl žádný Čechoslovák. Zde se uvádí, že v březnu 1945 "usídlila se v polesí Píska, obec Křivoklát, partyzánská skupina Zelený les… Velitelem této skupiny byl major Ivan Alexejev, jeho zástupcem kapitán Ivan Kaukabek. Většina členů skupiny byla národnosti ukrajinské. Skupina byla podporována lesním kontrolorem Stanislavem Čížkem, v jehož revíru byla, a obyvatelstvem obcí Městečka i Křivoklátu. Zdejší četnická stanice byla o přítomnosti skupiny informována a kryla ji… Hlavní úkol skupiny spočíval ve službě zpravodajské, ke kterémuž účelu měla vysílačku. Skupina byla ve styku s některými osobami z Rakovníka… Všichni se scházeli v myslivně Píska u kontrolora Čížka. Mimo to byla v polesí Píska zajatecká skupina skládající se ze 3 Angličanů, 2 Francouzů, 2 Poláků a 7 Rusů. Obě tyto skupiny byly v polesí Píska až do května 1945, kdy v revoluci obsadily silnici od Lán ku Křivoklátu a kryly tak Křivoklát z této strany. Mnoho Němců tu položilo životy a jsou pochováni na různých místech v křivoklátských lesích."

Na snímku hájovna sv. Markéta, kterou taktéž partyzáni často navštěvovali, a hajný František Černý (otec Jany Dvořákové) byl jejich blízkým spolupracovníkem. Foto archiv Jany Dvořákové, citace dle SOA Praha, SOkA Rakovník, Památník četnické stanice v Křivoklátě, nestr.


Vedle "Kalů" partyzáni z oddílu URAGAN I. chodili často i na hájovnu Markétu k Františku Černému a nahoru do kopců do odlehlé hájovny "Zakopaný" za hajným Jaroslavem Štěpánkem, s kterým si i rozuměli (Štěpánek byl bývalým ruským legionářem). Díky odbojáři Václavu Havlíčkovi se můžeme dozvědět i něco málo z lánské partyzánské každodennosti na samém konci války: "1. května 1945 chtěli parašutisté oslavit se všemi věrnými pracovníky. Pozvali nás do Myší díry k J. Černému… Parašutisté zpívali ruské písně a my na oplátku zase české písně. Byl to nezapomenutelný večer. K ránu teprve jsme se rozcházeli."

Na snímku hájovna Markéta nedlouho před tím než byla v roce 1951 zbořena a zatopena Klíčavskou přehradou. Foto archiv Jany Dvořákové, citace VHÚ, VHA, fond Partyzánské a odbojové hnutí v Československu, inv. č. 359, kart. 21, Zápisy o činnosti skupiny "Střed (oblast Rakovník), Zpráva Václava Havlíčka z Nového Domu čp. 24.


Pod vodní hladinou klíčavské přehrady se nacházejí zbytky hájovny Markéta. Naopak nahoře na kopcích byla hájovna "Zakopaný", taktéž dnes již zbořená. Některá místa se změnila k nepoznání a některé příběhy upadly zcela v zapomnění. Např. ten, jak lánské partyzány zásobovali jídlem a informacemi i kročehlavský řezník František Jungr a kladenský restauratér František Kolář (byl nájemcem Lidového domu). František Jungr ve svém životopise napsal: "Asi půl roku před koncem války jsem byl prostřednictvím Fr. Koláře a polesného Jana Vejšického v katastru obce Běleč v křivoklátských lesích zapojen do zásobování sedmičlenné skupiny sovětských partyzánů pod vedením poručíka Sokolova, které jsem spolu s Kolářem zásoboval potravinami, obuví i šatstvem." Totéž dosvědčil i Jungrův řidič František Moravec: "Když se počátkem roku 1945 objevili v křivoklátských lesích ruští partyzáni, vozil jsem do hájovny polesného Vejšického za Žilinou u obce Běleč celé náklady masa, uzenin, šatstva a obuvi a skládal jsem je v hájovně, odkud Vejšický potom tyto věci dopravoval dále partyzánům do jejich úkrytů. Někdy také jel František Jungr se mnou. Vozil jsem též věci do jiné hájovny u Lán a jezdil tam též s bývalým hostinským Kolářem. Tyto jízdy trvaly až do revoluce a naposledy jsem byl v té hájovně u Lán ráno dne 5. května 1945. Na zpáteční cestě jsem vezl vždy dříví, aby tyto jízdy nebyly zaměstnancům našeho závodu a obyvatelstvu nápadné, ježto jsem tam jezdil velmi často." Příběh musel být zapomenut z toho důvodu, že jak Kolář, tak Jungr se zapojili i do protikomunistického odboje a oba obdrželi vysoké tresty odnětí svobody.

Foto archiv Jany Dvořákové, citace VHÚ, VHA, fond Osvědčení podle zákona č. 255/46 Sb., František Jungr a tamtéž, Potvrzení o odbojové činnosti Františka Jungra od Františka Moravce.


I u sovětských výsadkářů narážíme na zmínky o vlasovcích, neboť ti dle dispozic svých velitelství sháněli mimo jiné i informace o ruských emigrantech a vlasovcích. Vztah sovětských partyzánů k nim se pohyboval od otevřeného nepřátelství až po účelové využívání pro vlastní úkoly. Např. lesník Jindřich Ešner v roce 1960 vzpomínal: "Velmi živý zájem měli partyzáni o vlasovce. Museli jsme jim o nich podávat zprávy. Jednou za noci setkal jsem se na vzdálenost asi 50 kroků se čtyřmi muži, kteří nestáli o styk se mnou a já s nimi, neboť jsem nesl zprávu s letáky od vlasovců, které jsem získal u Kolmana." Zástupce velitele sovětského výsadku URAGAN I. Alfréd Mrůzek uvedl, že po odchodu 3. dělostřeleckého pluku ROA ze Zbečna směrem na Beroun jedna jeho četa dezertovala. Byla vystopována, zajata a po souhlasu samotných Vlasovců využita pro potřeby květnového povstání. Jejich velitelem byl poručík Alexandr Romaněnko. "Kronika obce Běleč" k počátku května roku 1945 shodně uvádí: "Po příchodu Vlasovců jich 20-25 v obci zůstalo (všichni nebyli nepřátelé SSSR), byla vytvořena partyzánská skupina… Byla připravena první ozbrojená společná akce. Když se blížila skupina 30 vozů ozbrojených Němců od Chyňavy, naše skupina včetně Vlasovců jim jela naproti do lesa a ustřelila jim poslední vůz. Němci vyskákali a utekli do lesů." Taktéž rozvědčík výsadku URAGAN I. Slovák Josef Chudý psal, že nemůže podat přesný seznam svých podřízených, neboť "to boli všetcia vlásovci, kterých sme hneď po vojne museli odovzdať ruskej armáde jako zrádcov… mal som ich ubytovaných v Bělči v hostinci u řezníka Páteru, tam to dosvědčia civili."

Na ilustrační fotografii jsou vojáci Ruské osvobozenecké armády. Foto Bundesarchiv (Bild 101I-297-1704-10), citace a info dle "Kronika obce Lány" (III. díl 1958-169, s. 139), SVMK, depozitář Písemnosti tisky, SL 7 Výpisky z Kroniky obce Běleč a VHÚ,VHA, Žádost o přiznání charakteru čs. partyzána, Alfréd Mrůzek a Josef Chudý.


O počátcích povstalecké akce v Kladně nás nejlépe informuje životní příběh Jaroslava a Marie Nedvědových, brigádního generála Julia Fišery a štábního kapitána Viléma Dovary. O stycích Marie Nedvědové s pražským vojenským velitelstvím Alex svědčí právě její úloha při "uvádění" brigádního generála Julia Fišery do funkce velitele kladenské vojenské oblasti. Sám Julius Fišera ve "Zprávě o činnosti velitelství Vojtěch" v červnu 1945 uvedl: "Počátkem dubna byl jsem informován št. strážmistrem četn. Kličkou z Chyňavy, že se tam zdržují dva partyzáni uprchlí ze Slovenska a v polovině dubna byl mi tímže strážmistrem umožněn styk s nimi. Byl to kpt. Vaňkát František a por. Boroš Pavel (z býv. štábu plk. Jegorova). Dne 17. 4. t. r. byl o tomto sjednání styku informován pplk. gšt. Kolařík, který mne pozval do schůze důst. skupiny gen. Alexe, kde jsem též velitele brig. gen. Slunéčka o navázaném spojení informoval. Dne 21. 4. na statku p. Dezorta v Chyňavě byla první pracovní schůzka, kde byl určen program další činnosti a hlavně byla zdůrazněna potřeba zbraní. Zároveň byl sjednán styk s pí. Marií Nedvědovou z Kladna, která podala informace o politických a revolučních poměrech v Kladně a slíbila, že vyhledá předáky komunistické strany a členy národních výborů, kterých v té době existovalo více než šest, aby akce revolučního kladenského hnutí mohla být spojena. 22. 4. jsem odjel do Prahy, kde jsem podal referát ve štábu gen. Alexe a dostal jsem za úkol organizovat a provést převrat na Kladně a v Berouně, a dle možností rozšířit svojí činnost i na další města v prostoru severozápadně od Prahy. Zároveň mi byl přidělen škpt. děl. Dovara ze skupiny gen. Alexe… V dalších dnech byly konány schůze v Berouně a v Kladně, kde jednáno o sestavení nár. výborů. Zároveň vyrozuměn gen. Šidlík v Nouzově, aby organizoval převrat v Unhošti. V té době se též uskutečnila schůzka s por. Sokolovem v hájovně Kaly u Bezděkova, kde na jmenovaném bylo výslovně požadováno, aby co nejdříve zprostředkoval shození zbraní. Ač dle sdělení por. Sokolova shození zbraní bylo jemu nařízeným velitelstvím Rudé armády slíbeno, až do provedení převratu žádné zbraně shozeny nebyly. V Berouně se přípravná akce plně zdařila a hned 5. 5. t. r. jednotný národní výbor začal fungovat. V Kladně byla dne 4. 5. večer poslední schůzka se členy již téměř jednotného národního výboru, na které byly poslední přípravy prodebatovány."

Na snímku článek "Jak se pracovalo v kladenské ilegalitě", který vyšel v časopise Kladenský týden dne 5. června 1946. Foto SOA Praha, SOkA Kladno, citace dle VHÚ, VHA, sign. 308-101-5, Odbojová skupina "Kladno", velitelství "Vojtěch", Zpráva o činnosti velitelství "Vojtěch" sepsaná v Kladně dne 14. června 1945 brigádním generálem Juliem Fišerou, s. 2.


Až donedávna zapomenutá kladenská odbojářka Marie, roz. Panušová (1912-1990) se provdala za kladenského stavitele Jaroslava Nedvěda (1892-1951) a stala se významnou osobností místního válečného a následně i protikomunistického odboje. Do dějin města Kladna manželé Nedvědovi trvale vstoupili zprvu nenápadnou stavební zakázkou bytového domu na adrese Žďárská (dnes Kubelíkova) čp. 2797, který měl sloužit pro potřeby úředníků Občanské záložny. Dostavovaná budova ale "padla do oka" v létě 1939 kriminálnímu radovi a SS Hauptsturmführerovi Haraldu Wiesmannovi, který hledal vhodnou budovu pro zřízení nové kladenské úřadovny gestapa. Požadavky gestapa se v průběhu války navyšovaly, takže Nedvědovi pracovali na stavbě komplexu jejich budov až do roku 1944. Této bezprostřední blízkosti gestapa zejména Marie Nedvědová plně využila ve prospěch vězněných i protinacistického odboje. "Dvojí hru" s Němci jí úspěšně pomáhala hrát její image "krásné blondýnky". Nedvědovou čekala výzvědná činnost v úřadovnách i mezi gestapáky (zprávy o výsledcích šetření, zjišťování odjezdů transportů vězněných, ničení důkazů a zamezování stíhání dalších osob), všestranná hmotná a potravinová pomoc vězněným, informování vězněných o vývoji válečné a politické situace a zprostředkování styku vězněných s rodinami i dosud nezadrženými odbojáři. Vše potvrdil např. generálmajor (tehdy podplukovník generálního štábu) František Houra (1898-1966), vězeň kladenského gestapa v letech 1940 a 1941 jako náčelník ilegálního štábu brigádního generála Františka Kraváka (1889-1943), velitele Obrany národa pro střední a severozápadní Čechy. K takto rozsáhlé práci byla potřebná celá síť spolupracovníků, takže se Marie Nedvědová záhy znala s většinou kladenských odbojových pracovníků včetně partyzánů z křivoklátských lesů. Velmi důležité byly kromě konspiračních i organizační schopnosti Marie Nedvědové, o kterých v prosinci 1945 skromně uvedla: "opatřování pracovních knížek, občanských legitimací pro členy ilegálního hnutí, zapojení členů ilegálního hnutí v Berouně do skupiny Alex."

Foto archiv rodiny Panušovy, citace dle VHÚ, VHA, fond Osvědčení podle zákona č. 255/46 Sb., Dotazník o činnosti účastníka domácího odboje Marie Nedvědové z 10. prosince 1945, info dle článku Karla Drvoly "Dva odboje Marie Nedvědové, manželky kladenského stavitele" ze sborníku Válka v nás, my ve válce. Slaný a Slánsko ve XX. století (2015, s. 142-189).



Díky získaným známostem dokázala Marie Nedvědová po zbytek války udržet spojení se zbytky Obrany národa, jmenovitě s pražským vojenským velitelstvím Alex divizního generála Františka Slunéčka (1886-1963), které vedením povstalecké akce pro oblast Kladenska a Berounska určilo brigádního generála Julia Fišeru. Koordinace přípravných akcí s kladenským vojenským i politickým odbojem probíhala u Nedvědových v Kladně doma a na jejich chatě u Dědkova mlýna, odkud měli dobré spojení na partyzány v Chyňavě i v křivoklátských lesích. Sama Marie Nedvědová o tom v protokolu v květnu 1969 s odstupem čtvrtstoletí (a proto s drobnými nepřesnostmi) uvedla: "V době okupace jsem byla ilegálně činná na okrese Kladno a v lednu 1945 jsem dostala příkaz skupiny bez ohledu na politickou příslušnost skloubit. V souvislosti s tímto byl ke mně vyslán z vojenské složky odboje "Vyšší rada vojáků" gen. Julius Fišera a Vilém Dovara, kteří v době okupace byli na území protektorátu a které jsem také dříve neznala. Oba jsem podle svých možností ukrývala, zejména na naší chatě na Nouzově u Unhoště." Manželé Nedvědovi skutečně poskytli k odbojovým účelům kromě svého domu i nově zrekonstruovanou chatu u Dědkova mlýna čp. 135 (na snímku). Chata stála nedaleko trampské osady Rujána u známého koupaliště Okrouhlík. Ilegálně zde v dubnu 1945 pobýval brigádní generál Julius Fišera s Vilémem Dovarou, kteří se připravovali dle instrukcí vojenského velitelství Alex na ozbrojené převzetí moci na Kladensku.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno, Okresní úřad, ELECH 9, Stavební plány Jaroslava Nedvěda na rekonstrukci chaty z let 1943-1944, citace dle knihy Karla Kaplana "Druhý proces - Milada Horáková a spol., rehabilitační řízení 1968-1969" (2008, s. 417).


Na fotografii je vojenský velitel povstalecké oblasti Kladno brigádní generál Julius Fišera (1894-1952). Narodil se na Královských Vinohradech (domovskou příslušností náležel ale do Jičína). Po vystudování reálného gymnázia v Jičíně a dvou semestrů Hospodářské akademie v Táboře se jako řada ostatních dostal do soukolí 1. světové války. V červnu 1916 byl zajat na východní frontě jako velitel jezdecké čety. V srpnu 1917 vstoupil do ruských legií a od července roku 1918 byl již zástupcem velitele 1. jezdeckého pluku. Majorem byl jmenován v prosinci 1919, od roku 1929 velel nejprve jezdeckému pluku 8 a pak i 9, od listopadu 1933 velel 4. jezdecké brigádě a mimo to působil i na MNO jako zástupce přednosty jezdeckého odboru. V lednu 1936 se stal brigádním generálem a od listopadu 1936 velel 1. jezdecké brigádě, která se v říjnu následujícího roku v rámci modernizace armády přetransformovala na 1. rychlou divizi mající za úkol "hasit" ohrožené úseky fronty. V září 1938 jako velitel 1. rychlé divize úspěšně likvidoval německý puč v Sudetech. Po okupaci byla jednotka rozpuštěna a Fišera se na čas stal úředníkem zemské donucovací pracovny v Praze-Ruzyni. V dubnu 1941 byl penzionován a do odboje se zapojil až v polovině dubna roku 1945. Velitelem povstalecké vojenské oblasti Kladno, podílející se též na obsazování pohraničí, byl do 14. června 1945. Od dubna 1946 do září 1947 ještě velel 13. pěší divizi, poté byl v únoru 1948 definitivně penzionován. Zemřel 29. ledna 1952 a je pochován v Jičíně.

Foto ABS, H 729/1 Akce Marie, info dle VHÚ, VHA, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, Julius Fišera a knihy Jiřího Fiedlera a Václava Sluky "Encyklopedie branné moci republiky Československé 1920 - 1938" (2006, s. 216).


Cenu za nejzápornějšího hrdinu kladenského květnového povstání by za svou poválečnou činnost jistě získal na snímku zachycený štábní kapitán Vilém Dovara (1903-1969), v dubnu a květnu 1945 náčelník štábu velitele kladenské vojenské oblasti generála Julia Fišery. Po rozpoutání kolotoče poválečných násilností a nezákonností v převážně německé České Kamenici (okres Děčín), které nabyly takového rozsahu, že musely být v únoru 1947 projednávány až v Národním shromáždění, se od roku 1948 Vilém Dovara stal velice nebezpečným agentem komunistické Vojenské kontrarozvědky (VKR), který měl např. v roce 1953 lví podíl na infiltraci a následném rozbití velmi početné odbojové organizace "Legie svobody - DAAK" (tzv. "Akce Josef"). Nasazen byl spolu s dalšími taktéž proti své odbojové spolupracovnici Marii Nedvědové (tzv. "Akce Marie"). Za oběť mu padla většina z těch, kteří s Nedvědovou v rámci protikomunistického odboje jakkoliv spolupracovali a nakonec v květnu roku 1954 i sama Marie Nedvědová. Vězněna byla až do roku 1960 a kvůli onemocnění rakovinou ve vězení málem zemřela.

Vilém Dovara se narodil v České Skalici (okres Náchod) do úřednické rodiny. Po absolvování vyšší reálky v Lounech vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a školu důstojníků dělostřelectva v Olomouci. Poté působil v rámci dělostřeleckého oddílu 251 a dělostřeleckého pluku 1. V říjnu 1936 získal hodnost štábního kapitána. Před válkou se z něj stal odborník v otázkách protiletecké obrany a Civilní protiletecké ochrany (CPO). Od února 1938 do června roku 1939 působil jako velitel asanační roty 1 v Praze (boj proti následkům leteckých či chemických útoků). Po propuštění z armády pracoval na Zemském úřadu v Praze (trestní cenový odbor, červen 1940-leden 1941) a Policejním ředitelství v Praze (vrchní tajemník oddělení občanských legitimací, leden 1941-říjen 1944). Po válce se sice zdatně "oháněl" odbojovou činností, zřejmě ale nešlo o systematickou a nezištnou činnost. Své závěry ohledně osoby Viléma Dovary shrnul v březnu 1947 v týdeníku Dnešek Ing. Karel Caidler, předseda MNV v České Kamenici, takto: "Štábní kapitán Dovara po dobu okupace spolupracoval s Němci a již tenkráte neštítil se používat svých obrovských dlaní proti českým lidem." Zimu 1944/1945 Vilém Dovara prožil v rámci totálního nasazení jako pomocný dělník, než odsud v únoru 1945 utekl a přidal se k vojenskému odbojovému velitelství Alex.

Foto, ABS, H 729/1 Akce Marie, citace dle knihy Michal Mareš "Přicházím z periférie republiky" (2009, s. 283), info dle VHÚ, VHA, Kvalifikační listiny vojenských osob, Vilém Dovara, zatím nepublikovaného druhého dílu článku "Dva odboje Marie Nedvědové, manželky kladenského stavitele" a článku Václava Vebera "Legie svobody-DAAK a akce Josef" z časopisu Paměť a dějiny (2009, č. 4, s. 90-104).


Výpověď Viléma Dovary počátky kladenské povstalecké akce značně doplňuje: "V únoru 1945 sešel jsem se s pplk. gštb. Pejšou (velitelství Rákos), který mne později spolu s pplk. gštb. Mrázkem uvedl na schůzky velitelství Alex. Z počátku byl jsem určen ke spolupráci s pplk. gštb. Palečkem v organizování odboje elektrikářů, když však v dubnu sjednal gen. Fišera spojení s partyzánskou skupinou kpt. Vaňkáta a por. Boroše v Chyňavě, kterážto skupina měla přes por. part. ruské armády Sokolova radiospojení z Požárů u Křivoklátu přímo s Kyjevem, byl jsem určen jako partyzánská spojka mezi touto skupinou a velitelstvím Alex a Bartoš v Praze. S kpt. Vaňkátem jsem navštívil dvě schůzky v Praze velitelství Alex a Bartoš a byl jsem účasten porad v bytě gen. Slunéčka, kdež se hlavně jednalo o shození zbraní od sovětských leteckých sil. Této partyzánské skupině jsem od svých známých sehnal materiální a finanční prostředky. Společně s generálem Fišerou (velitelství západ 1 vel. Vojtěch) a oběma partyzány jsem se zúčastnil předběžných porad v Kladně a v Berouně o přípravě revoluce, s místní voj. skupinou, sestavení národního výboru jednotného, spojení, zajištění zbraní a munice. Těchto porad se zúčastnili taktéž delegáti ze Slaného, Nového Strašecí, Rakovníka a Loun. Po poslední schůzce vel. Alex na Staroměstském náměstí u firmy Kunerle dne 4. 5. odpoledne jsem dostal rozkaz od generála Fišery, abych počkal do dopoledne 5. 5. 45 v Praze kvůli součástkám pro radiostanici a na další vývoj v Praze."

Reprofoto přebal brožury "Alex-Boj za svobodu" z roku 1945 obsahující popis činnosti tohoto vojenského povstaleckého velitelství, citace dle VHÚ, VHA, Osobní spis č. 805 161 Vilém Dovara, Dotazník o činnosti v odboji z 25. července 1946.


Takto byl rozehrán povstalecký boj o Kladno. O stmelování jednotlivých skupin zanechal svědectví i poručík Gustav Kugler jmenovaný do funkce revolučního vojenského velitele Kladna odbojovou organizací "Nejvyšší rada vojáků a pracujícího lidu". Ten ač připravoval vojenskou akci již měsíce dopředu, musel se brigádnímu generálu Juliu Fišerovi z vojenského velitelství Alex na konci dubna 1945 podřídit: "Na samém konci dubna asi v 21.00 hod., jsem byl pozván do bytu stavitele Nedvěda, že prý je tam jakýsi generál a že prý o mně vědí, že připravuji silné vojenské podzemní hnutí pro případ revoluce. V té době byl ještě po rozpuštěné pracovní poradě s. Foukal (Josef Foukal.) u mne v bytě. Nevěřili jsme tomuto pozvání, protože jsme stavitele Nedvěda jinak blíže neznali. S Foukalem jsme se domluvili, ozbrojili jsme se pistolemi do kapes a šli jsme. Foukal čekal nenápadně venku. Uvnitř v bytě stavitele Nedvěda bylo několik lidí - ze známých si pamatuji již jen por. Štěpánka (poručík Josef Štepánek byl vedoucím kladenské jednotky "Technische Nothilfe" v kladenské sokolovně, po vzniku květnového povstání se stal velitelem kladenské povstalecké "autoroty"). Muž v koženém kabátě s placatou čepicí na hlavě mně byl představen jako generál bez jména. A nyní celý proces takzvaného výslechu o přípravách začal. Muže v kožáku, který o mne a naši činnost projevil neskromný zájem, jsem vůbec nikdy neznal a neviděl."

Na snímku pohlednice Kladna, která byla běžně rozesílána v období Protektorátu. Foto SVMK, citace SVMK, depozitář Písemnosti-tisky, SL 32, rukopis Gustava Kuglera "Vojenské osbojové hnutí v Kladně a okolí", s. 9.


Gustav Kugler dále pokračoval: "Byl jsem ve vážných rozpacích, zda mám vůbec mluvit, kolik, co smím a mohu prozradit. Trvalo to dost dlouho, hodiny, než jsem byl ostatními přesvědčen, že to není žádná léčka. A v tomto okamžiku jsem se cítil osamocen. Mezi tím Foukal byl venku netrpělivý a měl pocit, že pistole v jeho kapse je málo, a proto si skočil rychle k nám do bytu pro dva granáty. Po pečlivém prokonfrontování s generálem v kožáku, zvláště když se zmínil o Nejvyšší radě vojáků a pracujícího lidu jsem pustil to základní, že vojenské hnutí stavíme na široké mase lidí, která je organizována ve skupinách, v družstvech, četách, částečně vyzbrojených, z nichž se dají postavit kompletní roty, že máme připravené lidi pro obranu kladenského průmyslu, uhelného revíru, kladenského železničního uzlu, že máme slíbený shoz zbraní a munice. To vše jsem mu vyčíslil. Jen jména lidí jsem neprozradil. Generál mne poplácal po rameni v kožáku (byl jsem rovněž v kožáku) a řekl jsi pašák. Já toto všechno předám do Prahy. Mezi tím jsem požádal, aby byl dovnitř pozván i Foukal, který venku hlídkuje… Mezi tímto jednáním manželka doběhla pro Kelbicha (Václav Kelbich), Smutného (Vilém Smutný) a Dr. Radima Foustku. Tito čekali netrpělivě u mě v bytě a zajímalo je, co se děje." Zatímco Julius Fišera jednal s Gustavem Kuglerem v Kladně u Nedvědů, jeho "emisar," štábní kapitán Vilém Dovara, v doprovodu neznámého člena partyzánské skupiny "Kyjev" projednávali dne 30. dubna 1945 v pražském bytě divizního generála Františka Hrabčíka spolu s brigádním generálem Františkem Slunéčkem bližší kooperaci pražského odboje s kladenskou oblastí.

Jelikož není přesně známo, ve kterém z domů patřících v Kladně manželům Nedvědovým se tato jednání odehrávala, přinášíme fotografii náměstí Karla Kindla, kde vlevo ve vilce čp. 1611 Nedvědovi bydleli po válce. Uprostřed ještě chybí hlavní budova gestapa čp. 2840 postavená v letech 1942-1943. Foto SVMK, citace dle SVMK, info dle knihy Jindřicha Marka "Armáda barikád - Přípravy povstání a velitelská odpovědnost za boje na pražských barikádách v květnu 1945" (2015, s. 96).


Konstituoval se také kladenský Revoluční národní výbor (RNV) jako základní prvek organizace státní správy dle Košického vládního programu. Kladenský RNV převzal zároveň i funkci Okresního národního výboru. Vedle předsedy MUDr. Vladimíra Smutného a místopředsedy Jaroslava Kuby měl dále 37 členů: Adolf Daniel (železniční úředník), František Český (městský úředník), Jaroslav Fiedler (stavební správce), MUDr. Jan Horák (odborný lékař), Karel Hošek (úředník z Kabla), Richard Charvát (městský zaměstnanec), Karel Janout (úředník), Jaroslav Jirava (dělník PŽS), Josef Klouček (děkan), Emil Košař (ředitel kina), František Kozák (zaměstnanec elektrárny), Václav Kratochvíl (skladník), Rudolf Křečan (dělník PŽS), Antonín Novotný (truhlář), František Ovesný (kontrolor), Ing. Václav Pánek (úředník), Pavel Poch (okresní školní inspektor), Karel Polánek (okresní školní inspektor), Bohumil Střeska (městský zřízenec), František Stýblo (obchodník), Ing. Josef Suchomel (úředník), Josef Šedivý (soukromník), Václav Šmolcnop (pokrývač PŽS), František Štekl (obchodník), Emanuel Štochl (dělník), Josef Šulc (hlídač), Antonín Švandrlík (typograf), MUDr. Bedřich Švestka (okresní lékař), JUDr. František Uhlíř (soudce), Josef Unger (holič), JUDr. Rudolf Václavík, Josef Zvěřina (vedoucí skladu) a Jaroslav Novotný (divadelní ředitel). Dalšími důležitými civilními osobnostmi kladenského povstání byli Jindřich Fikar, Dr. Radim Foustka, Dr. Eduard Tomáš a Josef Týfa. Fotografie kladenského Revolučního národního výboru se nedochovala, proto přinášíme snímek kročehlavského revolučního národního výboru.

Foto SVMK, info dle "Kroniky horního města Kladna" (I. díl do roku 1946, s. 392).


Tvorba národních výborů někde přinášela i komické momenty. Např. v Rozdělově František Záleský zaznamenal, že bylo dohodnuto sestavit RNV ze 30 členů, jako bylo dříve v obecním zastupitelstvu. "První schůze tohoto rev. nár. výboru byla v hostinci Šárka. Všichni se nedostavili, neboť ještě jejich odhodlání nebylo bez bázně - bylo to 27. dubna 1945. Někteří členové nešli do hostince, ale chodili kolem a své jednání odůvodňovali tím, že hlídají, aby schůze nebyla překvapena v případě příchodu policie." V Unhošti zas první schůzi revolučního národního výboru "maskovali" jako schůzi pro znovuvybudování přírodního divadla. Revoluční národní výbor v Kročehlavech (na tomto snímku) měl ve svém čele oblíbeného lékaře MUDr. Zdeňka Foustku (1873-1948), který byl ztělesněním kladenského legionářského hnutí (dlouholetý předseda kladenské jednoty Čs. obce legionářské) a osobním přítelem T. G. Masaryka (člen jeho lékařského konzilia).

Foto SVMK, citace "Kronika obce Rozdělova" (I. díl do roku 1946, s. 299).


Ke kladenské povstalecké akci uvádí revoluční vojenský velitel Gustav Kugler: "Z 2. na 3. 5. 1945 jsem naposledy v Berouně, kde prověřuji u mjr. Nováka situaci. Velitelé úseků hlásí hrubou připravenost a revoluční náladu celé masy lidí… Poslední pracovní schůzka toho dne (4. 5.) proběhla s vydáním stručných pokynů v kanceláři u Košaře. Ze zpráv, které jsme měli, byly dány pokyny využít revoluční nálady lidí a podpořit je se zbraní v ruce v převzetí závodů. Do Prahy jsme poslali dvě spojky se zprávami o situaci v Kladně a aby přivezly další eventuelní pokyny pro nás. Štábu přiděleny úkoly pro noc ze 4. na 5. 5., tyto urychleně přenést dolů do úseků s tím, že se sejdeme v sokolovně a 5. ráno u Kelbicha za účelem vyhodnocení situace a vydání dalších rozkazů. Vůle masy lidí byla silnější, než jsme předvídali. Asi po 22 hodině jsme šli s Foukalem, a myslím že i s Archmanem, projednat obsazení hlavní pošty v Kladně. Ředitel pošty Cincibus byl do celé věci námi zasvěcen, dány dispozice s tím, že další organizační činnost přebírá z hlediska spojení por. Fiala. Poslední stručné telefonické dotazy a pokyny do závodů jejich velitelům přímo z pošty. V téže noci jsme si osobně prověřili příslib policie a četnictva k další spolupráci - pomoci zbraněmi a municí a připravený jejich plán pro součinnost."

Na snímku kladenská sokolovna - místo zahájení květnového povstání v Kladně dne 4. května 1945 v noci. Foto SOA Praha, SOkA Kladno, citace dle SVMK, depozitář Písemnosti-tisky, SL 32, rukopis Gustava Kuglera "Vojenské odbojové hnutí v Kladně a okolí", s. 10-11.


Dále Gustav Kugler pokračoval ve vzpomínkách na akci spuštěnou okolo 23. hodiny 4. května 1945: "Celý vývoj událostí byl tak rychlý, že ve většině případů jsme měli zpět zprávu, že závody jsou v rukách již našich, že členové Werkschutzu jsou odzbrojeni, celkem až na Poldinu huť, kde se někteří zdráhali, a že ve vrátnicích se vyvěšují naše vlajky a rudé prapory, jakož i na nejvyšších místech v PH a PŽS. Vilém Smutný v té době měl rovněž již radostné zprávy z kladenských dolů, kde havíři vyvěsili prapory na těžní věže, rovněž kladné zprávy hlásí Doksanský o kladenském železničním uzlu, jakož i většina velitelů úseků. Vrátili jsme se do sokolovny a po cestě jsme viděli většinou již strhané německé nápisy, vyvěšeny naše vlajky. Je třeba připomenout, že do této situace vypochodovaly do ulic Kladna ozbrojené čety německé posádky, aby daly najevo ještě svou ozbrojenou údernou sílu. V sokolovně bylo rušno, objevily se první uniformy našich důstojníků a rotmistrů, studenti, skauti. Tito se hlásí do zbraně a o úkoly. Hlásí se rovněž škpt. Rozsypal a spolu s praporčíkem Lánským dostávají poslední úkoly pro presentaci dalších dobrovolníků a postavení z nových přírůstků další jednotky. Štěpánek doplňuje pohotovost municí a zbraněmi v součinnosti s policií, která byla za rohem v budově staré měšťanky. Téže noci jsme se setkali s generálem v kožáku, kdy nám také řekl, že je Fišera, poklepal nás všechny přítomné vedoucí opět po rameni, stručně vyhodnotil situaci (asi v tom smyslu, že se nám to pěkně rozjíždí) s podotknutím, aby se nám celá akce podařila". Na fotografii ze dvora unhošťské radnice vidíme nastoupené první dobrovolníky květnového povstání. Podobně jistě vypadala situace i v kladenské sokolovně.

Foto obrazová dokumentace ke kronice města Unhoště 1945-1955, citace dle SVMK, depozitář Písemnosti-tisky, SL 32, rukopis Gustava Kuglera "Vojenské odbojové hnutí v Kladně a okolí", s. 11-12.


Válečný pohled na Poldinu huť, kde členové "Werskchutzu" ("Závodní stráže") dělali při odzbrojování "největší problémy". Vedoucí odbojové organizace kladenských skautů Jiří Pálek zažil jiný počátek kladenského povstání: "4. května 1945 když začalo večer revoluční chvění a sešly se skupiny v sokolovně, poslali jsme spojku hned do Žiliny k partyzánům. Ti teprve po delším rozhovoru potvrdili, že se s tímto datem nepočítalo, ale když je vše v pohybu, že akce shození zbraní nastane na smluvených místech 4. května v noci. Rozjeli jsme tedy řetěz a vše jelo na svá stanoviště. Sešli jsme se i se silnými hlídkami Vlasovců v terénu. Zdálo se, že vše klape a je v pořádku. Bylo však 5. května a 6 hodin a nikde nic a nikdo. To nás všechny hrozně dopálilo a jeli jsme po skupinkách s chlapíky do Žiliny na jejich stanoviště, kde asi po hodině jsme se od nich dozvěděli, že došlo mezi spojenci k dohodě, že je vytyčená demarkační čára a že budeme osvobození Rudou armádou. Současně jsme dostali rozkaz od generála Šidlíka a por. Kuglera nastoupit do revoluční armády v Kladně a jako ubikace nám byl přidělen Lidový dům."

Foto SVMK, citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, Antonín Hloušek: "Kronika města Kladna za dobu německo-fašistické okupace roku 1938-1945" (Rkp., 1974, s. 179).


Významnou osobností kladenského květnového povstání se stal také brigádní generál Václav Šidlík (1884-1952), vojenský velitel Unhoště (na snímku), který vzpomínal na počátek dne 5. května 1945: "Časně ráno vraceli se dělníci z kladenských závodů se zprávou, že Kladno vře. Nečekal jsem po těchto informacích na smluvené znamení, ani na rozkaz z Prahy, oblékl jsem uniformu a na kole ujížděl k Unhošti." Zde se ujal funkce vojenského velitele a během dopoledne dokázal se svými muži odzbrojit Svatováclavskou rotu na Čeperce, sanitní vlak na unhošťském nádraží, ostrahu skladiště vojenského materiálu v klášteře v Hájku i vojáky na letecké pozorovatelně "Na Borech". Václav Šidlík se narodil v Úhonicích do rodiny místního řezníka a hostinského. Po vystudování Uměleckoprůmyslové školy v Praze se živil jako akademický sochař. V roce 1913 odešel za prací do Ruska, kde se ihned po vypuknutí 1. světové války přihlásil v Kyjevě do čs. zahraničního vojska (3. rota České družiny). Při rozvědkách projevil velkou odvahu, vyznamenal se i během bitvy u Zborova. V říjnu 1917 odjel do Francie, kde byl zařazen do 21. čs. střeleckého pluku a v čele 1. čety I./21. praporu se v říjnu 1918 účastnil těžkých bojů u Terronu. Po návratu do vlasti v lednu 1919 velel bojové skupině na Těšínsku a pak na Slovensku. Od září 1920 velitel pěšího pluku 21 v Čáslavi, od října 1925 velitel 1. pěší brigády. V květnu 1928 povýšen do hodnosti brigádního generála, od června 1934 velel 2. horské brigádě ve Spišské Nové Vsi. Za okupace žil Šidlík na Nouzově, kde musel v rámci totálního nasazení pracovat jako dřevorubec. V závěru války spolupracoval s revolučním národním výborem v Unhošti na přípravě povstání. Po roce 1945 se na zdraví generála Šidlíka projevily roky těžké manuální práce, byl dán do výslužby, prodělal několik infarktů a nakonec dne 17. května 1952 zemřel na Nouzově na srdeční selhání. Pohřben je na Olšanských hřbitovech v Praze.

Foto obrazová dokumentace ke kronice města Unhoště 1945-1955, citace dle "Kroniky města Unhoště" (s. 306), info dle knihy Radana Láška "Československá generalita" (2013).


Bouřlivou odezvu vyvolalo 4. května 1945 nařízení, aby protektorátní poštovní, četnické a železniční stanice přestaly užívat němčinu jako úředního jazyka. Obyvatelé Kladenska se 4. května navečer a 5. května spontánně pustili do odstraňování všech německých nápisů. Na snímku z Kladna z dolní části dnešní ulice Ivana Olbrachta dvojice mužů přemalovává německý nápis. Obchod vpravo s nápisem "Protiletecká ochrana" také nebude již záhy zapotřebí.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno.


Obdobně se v Unhošti vedlo bývalému kinu "Viktoria", kde se po strhání německých písmen objevil původní nápis "Bio Sokol"

Foto obrazová dokumentace ke kronice města Unhoště 1945-1955.

či německému nápisu "Apotheke".

Foto obrazová dokumentace ke kronice města Unhoště 1945-1955.


Shromáždění lidu dne 5. května 1945 v 7:30 ráno před unhošťskou radnicí při vyvěšování československé vlajky.

Foto obrazová dokumentace ke kronice města Unhoště 1945-1955.


Trikolorami ozdobení lidé se shlukují na kladenské hlavní třídě ráno dne 5. května 1945. Z budov vlají československé vlajky.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno.


Kladenský děkan P. Josef Klouček (1890-1951) po ranní mši v děkanském kostele "oznámil od oltáře, že byla znovuvyhlášena Československá republika a že národ povstal k novému životu". Nato shromáždění věřící zazpívali hymny "Kde domov můj", "Nad Tatrou sa blýská" a chorál "Svatý Václave". Na snímku kladenský kostel Nanebevzetí Panny Marie ještě s německou výzdobou z let 1941-1944.

Foto archiv Josefa Řenče, citace dle "Kroniky horního města Kladna" (I. díl do roku 1946, s. 390).


Dopoledne dne 5. května 1945 procházel centrem Kladna průvod s vlajkami a revolučními hesly. Došel až na náměstí, kde se po zazpívání hymny na výzvu pronesenou z radnice v klidu rozešel. Část horkokrevných demonstrantů se dostala až k sokolovně, kde museli být ve svém zápalu mírněni, neboť otevřeně vyzývali k útoku na německá kasárna.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno.


Čelo průvodu slánských občanů, který prošel v 8. hodin ráno 5. května 1945 od sokolovny na náměstí. Dav lidí obklíčil nákladní vůz organizace Todt i osm německých četníků, odzbrojil je a zbil do krve.

Reprofoto Slánský obzor z roku 1945.


Na zabavený automobil pak vyšplhal místopředseda ONV učitel Václav Vojtěch a u hotelu Grand přečetl slavnostní manifest: "Občané! Po šesti letech těžkého strádání a utrpení pod germánským útlakem povstává znovuosvobozená vlast k novému životu. Opět svobodný národ může vydechnout a uvítat spojenecká vojska, jimiž byl nepřítel na hlavu poražen a tím také navždy zničen nacismus a fašismus. Zdravíme především hrdinná spojenecká vojska: Rudou armádu sovětskou, armádu americkou a britskou, před jejichž výkony se s obdivem skláníme. Zdravíme srdečně také naše udatné československé jednotky, které po boku velkých spojenců ukázaly plnou zdatnost a splnily vlastenecký příkaz boje proti nepříteli".

Reprofoto Slánský obzor z roku 1945, citace tamtéž, s. 18.


Zřejmě nejneobvyklejší osud z účastníků kladenského povstání měl okresní hejtman JUDr. Eduard Tomáš (1908-2002), autor obdobné, ale mnohem smířlivější vyhlášky "Občané! Bratři a sestry!", patřící spíše do 28. října 1918 než do 5. května 1945. Jménem "národního výkonného výboru" měl prý "bdít nad tím, aby veřejný pořádek, klid a bezpečnost byly v politickém okrese kladenském trvale zachovány. Věřím ve Vás občané! Věřím, že se tak stane! Věřím, že se nedáte strhnout k činům, jichž byste jednou litovali… Náš národ neposkvrní tuto svatou hodinu svých dějin špínou a kalem nízkých vášní. Náš národ vyjde z tohoto kvasu světa nejen navždy svoboden, ale i čistý. K tomu nám dopomáhej Bůh!" Tomáš se narodil v kasárnách v polském Přemyšlu. Po vystudování právnické fakulty v Praze se na okresním úřadě v Rakovníku vypracoval až na post okresního hejtmana. Za Protektorátu byl údajně "za trest" přeložen do Kladna, kde začal spolupracovat zejména se stavitelem Jaroslavem Fiedlerem. Svou nepřipravenost k vojenskému povstání nejlépe demonstroval, když tvrdil, že ráno dne 5. května 1945 zahájil povstání obsazením kladenského okresního úřadu se dvěma puškami, pistolí a šavlí. Tato očividná nepravda (povstání v Kladně nezahájil a kladenští vojenští povstalci měli k dispozici mnohem více zbraní, i když jejich nedostatek byl v prvních hodinách kritický), poprvé tvrzená v jím sepsaném "Průběhu národní revoluce na Kladně" (1945), je bezmyšlenkovitě přejímána dodnes. V úřednických profesích působil až do roku 1955, kdy byl zejména pro své stále silnější náboženské přesvědčení komunisty přeřazen na manuální práci. Až do důchodu se podílel na výstavbě mnoha čs. železničních mostů a tunelů. Útěk z reality nacházel spolu s podobně zaměřenými přáteli na chatě v Jílovém v Posázaví. Po roce 1989 mu byla dána příležitost plně se věnovat svému přesvědčení duchovního učitele, mystika a jogína. Eduard Tomáš se následně stal autorem řady knih s duchovní tematikou a také autobiografie "Paměti mystika".

Foto SVMK.



© Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně. Poslední aktualizace 12.01.2021. Verze pro tisk. O úroveň výše.