Bomby míří na Kladno

S odstupem času se může zdát s podivem, že kladenský průmysl ani město Kladno nebyly během 2. světové války vůbec bombardovány. Spojenci přitom museli být dobře informováni o tom, jak důležitý prvek nacistického zbrojního průmyslu se svým W-L výrobním projektem (Wehrmacht-Luftwaffe) představovala např. Poldina huť, či kolik uhlí dodávaly doly kolem Kladna okolnímu průmyslu a železnicí. Kladnu se tak vyhnul smutný osud "českých Drážďan", který potkal Kralupy nad Vltavou. Město bylo zasaženo v regionu nejtěžším spojeneckým leteckým náletem dne 22. března 1945. Při něm svrhlo 145 bombardérů B-24 Liberator celkem 1 256 bomb o váze 316 tun, jejichž primárním cílem byla místní rafinérie pohonných hmot. Ze zasažené "petrolejky", shodou okolností od poloviny války nefunkční, se vyvalil obrovský oblak dýmu, který donutil další nalétávající vlny letadel bombardovat "naslepo". To mělo za následek, že v Kralupech bylo kromě průmyslu a vlakového nádraží zničeno i 117 domů a poškozeno dalších 993 budov (Kralupy v té době měly dohromady 1884 domů!). Lidské ztráty se "vyšplhaly" na 145 mrtvých Čechů a další desítky mrtvých německých vojáků a civilistů, zraněné se ani nepodařilo spočítat. Kladensko oproti tomu zasahovaly pouze nouzové shozy bomb jednotlivých bombardérů, mající většinou souvislost s "bitvou o benzín" a nálety spojenců na obří rafinérii pohonných hmot "Sudetenländische Treibstoffwerke" v okolí Mostu. Menší nálet zaměřený na hlavní kladenské železniční nádraží, důležitý dopravní uzel, zažilo Kladno až na samém sklonku války dne 17. dubna 1945.


Kondenzační čáry za bombardéry Boeing B-17 jednoho ze svazů amerického letectva na cestě k rafinérii v Záluží u Mostu, kterou bombardoval dne 12. května 1944. Podobné obrazce viděli Kladeňáci na obloze čím dál častěji. Až do 21. července, resp. 12. září roku 1944 smrtící stroje považovali spíše za neškodnou "zábavu". Již první nouzový odhoz pum přímo nad Kladnem, který se uskutečnil dne 21. července 1944, ale přinesl první dva mrtvé a řadu poškozených domů. Jeden z bombardérů americké 15. letecké armády si totiž "odlehčil" nad Hnidousy při dalším náletu na rafinérii v Záluží. Šest z celkem deseti shozených bomb nevybuchlo, tři byly v polích u obce nalezeny až při žních 8., 15. a 18. srpna 1944. Foto National Archives and Record Administration via fold3.com, info dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Poté si již lidé rychle navykli na ukrývání se během leteckých poplachů. Jedním z nejtragičtějších dnů 2. světové války se v Kladně stalo 12. září roku 1944. Dispečer z Poldiny huti Miloslav Luksík na tento den v srpnu 1974 vzpomínal: "Na svátek Marie byla v bývalé Poldovce a sousedním závodě Pražsko-železářské společnosti na Kladně vyhlášena dopoledne kolem 9. hodiny příprava na letecký poplach - dlouhé tóny vzduchových sirén. Lidé byli na tyto sirény již dlouho zvyklí, byl to neklamný důkaz převahy spojeneckých leteckých sil, které hluboko v zázemí fašistického Německa ničily důležité strategické objekty. Po vyhlášení přípravy na letecký nálet následovalo obvyklé suché hlášení v rozhlase, že nepřátelské bombardovací svazy směřují na Korutany-Štýrsko (dnešní území Rakouska). Všichni jsme věděli, že se jedná o svazy odstartované z Itálie (v tomto případě ale nešlo o stroje americké 15th Air Force ze základen v jižní Itálii, nýbrž o letouny 8. letecké armády USAF ze základen ve Velké Británii - pozn K. D.), které se obvykle nad Rakouskem rozdělily a směřovaly buď na továrny na benzín v Mostě a u Lipska, nebo na bývalé horní Slezsko, důležité průmyslové centrum." Na fotografii vidíme útěk zaměstnanců Poldi v Kladně-Dubí pryč ze závodu, po vyhlášení leteckého poplachu. Foto SVMK, citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, Miloslav Luksík: "30 let od tragické události v lese u sv. Jana ve Vrapicích."


Miloslav Luksík dále pokračoval: "Každý z nás tehdy věděl, že během hodiny bude vyhlášen přímý letecký poplach, krátké přerušované tóny sirén, při kterých se hromadně utíkalo z továrny do nejbližšího okolí, nejvíce však do lesa sv. Jana poblíž Dubí a Vrapic. Přelety bombardovacích svazů se během roku 1944 stávaly stále častější a bylo pro nás radostnou událostí pozorovati vysoko letící svazy jako nepochybnou předzvěst pádu nacistické říše…Ten den v dopoledních hodinách jsme jako obvykle po zahoukání přímého leteckého poplachu opustili závod. Většina lidí se uchýlila do zmíněného lesa, netušili při tom, že pro mnohé to bude poslední cesta." Na snímku se obyvatelé Kladna-Dubí a zaměstnanci Poldiny hutě po vyhlášení přímého leteckého poplachu běží ukrýt do nedalekého lesa u sv. Jana. Foto SVMK, citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, Miloslav Luksík: "30 let od tragické události v lese u sv. Jana ve Vrapicích."


"Dva čtyřmotorové bombardéry se po přeletu oddělily od svého svazu a vrátily se nad les, kde v té chvíli vyčkávaly tisíce zaměstnanců na konec leteckého poplachu. Vzápětí se ozval zlověstný zvuk podobný rachotu hromu. To se již řítily k zemi letecké bomby, přímo do prostoru zalidněného lesa. Ozvaly se dunivé výbuchy explodujících bomb, které se zaryly do země a utvořily krátery o průměru asi 10 m a hloubce 3 m. Výbuch jedné bomby, která přerazila vzrostlou borovici a explodovala ve vzduchu, byl však strašný: tisíce drobných úlomků jejího ocelového pláště se rozlétlo po okolí a způsobilo strašlivou zkázu. Podle archivních záznamů zůstalo na místě 22 mrtvých žen a mužů, dalších 13 osob zemřelo krátce po té na následky zranění v kladenské nemocnici, kam bylo celkem převezeno 66 osob, z toho 15 žen." Tajně pořízený snímek zhotovený během vynášení kusů mrtvých těl z lesa u sv. Jana po bombardování. Foto SVMK, citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, Miloslav Luksík: "30 let od tragické události v lese u sv. Jana ve Vrapicích."


Situace na místě neštěstí byla natolik nepřehledná a otřesná, že se podařilo jen s obtížemi zjistit přesný počet mrtvých a zraněných. Zatímco Miloslav Luksík uvedl 35 mrtvých a 53 zraněných, v Pamětní knize železniční stanice Dubí se píše o 21 mrtvých na místě, 17 mrtvých v kladenské nemocnici (tedy celkem 38 mrtvých) a 49 těžce zraněných, odvezených do kladenské nemocnice, a v "Seznamu mrtvých po náletu u sv. Jana ve Vrapicích", vytvořeném podle záznamů z Poldiny hutě deset dnů po bombardování, se mělo jednat o 35 mrtvých a 40 zraněných. Pietní zádušní mše za zemřelé se v září roku 1944 konala přímo na místě neštěstí v lese u sv. Jana. Foto SVMK, info dle SOA Praha, SOkA Kladno, Miloslav Luksík: "30 let od tragické události v lese u sv. Jana ve Vrapicích" a dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Symbolický katafalk za mrtvé. Pamětníci ještě po letech vzpomínali na roztrhaná těla, jejichž kusy se nalézaly i po okolních stromech. Nejmladšími obětmi se stali patnáctiletý Josef Volfík z Pcher a šestnáctiletý Antonín Vyšín z Kročehlav, nejstaršími naopak dvaašedesátiletý Josef Landa z Motyčína a šestapadesátiletý František Šlégr z Kladna. Vysoký byl i počet mrtvých a zraněných žen. Mrtví pocházeli rovnoměrně jak z Kladna, tak i z takřka všech okolních obcí a z Prahy. Foto SVMK.


Kněz s pomocníky slouží pietní zádušní mši za zemřelé v září roku 1944 na místě neštěstí v lese u sv. Jana. Až na výjimky se jednalo výhradně o zaměstnance Poldiny hutě. Foto SVMK.


Nouzový odhoz pum souvisel zcela jistě s náletem 79 amerických bombardérů B-17 Flying Fortress z 1. bombardovací divize 8. letecké armády USAAF na rafinérii pohonných hmot v okolí Mostu. Na území města Kladna tehdy dopadlo celkem šestnáct bomb. První "várku" představovalo osm pum svržených do prostoru Dubí u Kladna. Bomba s pořadovým číslem "7" explodovala v lese u sv. Jana u vodárny po nárazu do kmenu stromu ve výšce 3-4 m a zasypala okolí smrští střepin, které měly pro nechráněné dělníky smrtící účinky i daleko od výbuchu. Bývalý ředitel Muzea Poldi SONP Jiří Kovařík se objasněním tohoto leteckého neštěstí dlouhodobě zabýval. Dle svědectví Stanislava Rennera, který tehdy průlet leteckého svazu pozoroval ze dvorku vedle radnice v Dubí, dospěl k názoru, že "útočil" pouze jeden letoun B-17, který vypálil červenou raketu, oddělil se od svazu prudkou klesavou zatáčkou nad les u sv. Jana. Dalším obratem znovu nabral kurz vzdalující se svazu a nad poli jižně od Kročehlav "vypustil" i druhou část nákladu. Poslední z bomb ještě stihla zasypat střepinami a hlínou kročehlavský vodojem. Bombometčík při snaze o odlehčení zřejmě poškozenému bombardéru v lese se ukrývající zaměstnance patrně vůbec neviděl a místo považoval za "liduprázdné". Kdyby chtěl provést cílený útok, svrhl by náklad na z daleka viditelné kladenské železárny, které byly legitimním cílem. Letecký historik Michal Plavec nyní znovuotevřel i možnost nouzového shozu dvou B-17. Diskuzi o tom, jestli jeden letoun svrhl šestnáct 227 kg pum, nebo dva letouny po osmi 454 kg bombách, nechme pro letecké odborníky otevřenou. Faktem je, že další bombardér B-17 téhož dne shodil deset pum u Tuchlovic a ještě jeden pak dalších deset bomb u Smečna. Reprofoto z článku Jiřího Kovaříka "Bombardéry nad Kladnem (Nálet na sv. Jana ve Vrapicích dne 12. září 1944" ze Slánského obzoru z roku 2006. Informace pochází z tohoto článku a z připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Konkrétní leteckou osádku stojící za touto tragédií se již nepodaří nikdy zjistit. "Tragická náhoda války tady jako na tisících dalších míst nerozlišovala spojence od nepřátel a civilisty od vojáků." Údaj, že se po leteckém svazu snažili z buštěhradského zámku střílet vojáci z jednotky SA Feldherrnhalle, na celé záležitosti nic nemění. Letci se s mnohem hustší protileteckou palbou setkávali nad celým okupovaným územím. Na fotografii je havarovaný americký bombardér B-17 z 303rd Bombardment Group na jednom z letišť ve Velké Británii po návratu z náletu na rafinérii v Záluží u Mostu dne 12. září 1944. Foto National Archives and Record Administration via fold3.com, citace dle článku Jiřího Kovaříka "Americké bombardéry nad sv. Janem" z Kladenských novin z 8. září 1993.


Místo tragického neštěstí v úžlabině u bývalé vodárny v lese u sv. Jana se dočkalo odhalení pomníku zásluhou Poldi SONP dne 31. října 1984 při smuteční připomínce 40 let od události. Nápis na pamětní desce nese text: "Na památku tragicky zahynulých spolupracovníků při náletu za nacistické okupace dne 12. 9. 1944. SONP Poldi." Dále je zde vytesáno 35 jmen a míst odkud mrtví pocházeli, přesně podle "Seznamu mrtvých po náletu u sv. Jana ve Vrapicích" z 22. září 1944. Jako poslední "třicátášestá" je přidána Marie Neumanová z Velké Dobré, která zřejmě zemřela na následky zranění až později. Foto Karel Drvola.


Nouzové shozy bomb ze spojeneckých bombardérů byly na konci války takřka na denním pořádku. Např. k 23. srpnu 1944 je v Památníku četnické stanice v Buštěhradu zaznamenáno, že "angličtí (sic!) letci svrhli nad Buštěhradem letecké bomby, které aniž způsobily škod, spadly do polí mezi Buštěhradem a Dříní." Podobně bylo dne 19. dubna 1945 "bombardováno okolí Buštěhradu a shozeny prázdné benzínové nádrže." I okolí Kladna tak bylo na konci války "poseto" krátery od bomb, podobně jako zde na poli u okraje rozdělovského lesa, kterým se táhla železniční vlečka na důl Max. V pozadí je zleva vidět věž rozdělovského kostela, uprostřed věž tzv. Hasičského domu a vpravo komín rozdělovské cihelny. Foto pracovník kladenských elektrorozvodných závodů pan František Pošta (1905-1978) via Kladno minulé, citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, "Památník četnické stanice v Buštěhradu".


Kromě sestřelených letadel, bomb či přídavných nádrží doprovodných stíhačů z nebe padaly na Kladensku také spojenecké letáky. Zprvu se jednalo o německy psané propagandistické tiskoviny "Luftpost-Ausgabe Süd" či "Das 6. Jahr", později i přímo pro Čechy určené letáky "Osvobození se blíží". Sbírat je měli za úkol i žáci základních škol během výuky. Foto SOA Praha, SOkA Kladno.


Letáky podávaly zejména návod, jak urychlit osvobození a jak nejlépe prospět válečnému úsilí spojeneckých vojsk. Foto SOA Praha, SOkA Kladno.


Ještě před samotným koncem války jeden "bodový nálet" zasáhl dne 17. dubna 1945 hlavní kladenské vlakové nádraží. Toho dne dostal jeden z leteckých svazů od americké 8. letecké armády USAAF skládající se z dvaceti bombardovacích perutí se 194 bombardéry B-24 Liberator rozkaz zničit železniční uzly v Rybářích (Fischern) v Karlových Varech, Kladně, Berouně a v Sokolově (Falkenau). Na Beroun mělo zaútočit 61 letadel s nákladem 138,5 tun bomb, na Kladno pak 36 letadel s nákladem 81 tun bomb. Všechny bombardéry této 2nd Air Division shodily pumy na vymezené cíle mezi 14:50 a 15:06 hod. z výšky 16 800 až 19 000 stop (přibližně 5 120 až 5 790 metrů) a v pořádku se vrátily zpět na své základny ve Velké Británii. Na fotografii bombardér B-24 Liberator z americké 328th Bombardment Squadron 93rd Bombardment Group. Letadla z této skupiny bombardovala 17. dubna 1945 kladenské nádraží. Foto National Archives and Record Administration via fold3.com, info dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Hodinu a půl po náletu (tedy v půl páté odpoledne) nad kladenským nádražím prolétl průzkumný letoun Lockheed F-5 Lightning a pořídil snímky. Z nich bylo patrné, že ze 480ti pětisetliberních pum (každá tedy o váze 227 kg), které zde byly shozeny, jen některé zasáhly cíl (část strojů zřejmě místo Berouna bombardovala Kladno). Nejvíce, konkrétně 12 kráterů, zpravodajci napočítali na západním konci seřaďovacího nádraží. Koleje byly zničeny či poškozeny i na několika dalších místech, stejně jako několik budov na sever od trati. Většina bomb, naštěstí pro kladenské obyvatele, dopadla do lesa pod Kožovou horou, kde jsou krátery po nich patrné dodnes. Přestože se kladenské železniční nádraží nepodařilo ochromit úplně (z 23 kolejí bylo nadále s velkými těžkostmi sjízdných 9), kladenští železničáři pod vedením Františka Doksanského americkým bombardovacím letcům vydatně pomohli, a přes německý dozor a nátlak do konce války "nedokázali opravit" ani jednu z poškozených kolejí. Fotografie ukazuje otevřenou pumovnici bombardéru B-24 Liberator z 707th Bombardment Squadron 446th Bombardment Group, tedy zřejmě účastníka kladenského náletu, tentokrát během náletu na Aschaffenburg dne 25. února 1945. Foto National Archives and Record Administration via fold3.com, info dle SVMK, Depozitář Písemnosti-tisky, SL 32, "Zpráva o odbojové činnosti na úseku Kladno-železniční doprava" a dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Tolik "svědectví ze vzduchu", "svědectví ze země" bylo nejvěrněji zachyceno v obecní kronice Ptic. Tato malá obec ležící jihovýchodně od Unhoště byla náletem na kladenské vlakové nádraží postižena hned dvakrát - zabitím Jaroslava Kučery a úmrtím Oty Petržely. Ptický kronikář a učitel Jaromír Kverka o tom zaznamenal: "Téměř jako každodenně jsme zaslechli hlášení, že silný bombardovací svaz z Rakouska letí severním směrem, tedy k nám. Rozhlas přestal vysílat, zazvučely sirény, objevilo se několik stíhaček a již sirény houkaly nálet - bezprostřední nebezpečí. Zaslechli jsme hukot letadel. Svaz se objevil nad Berounem. Mnozí jsme jej pozorovali ze střechy. Pojednou jsme spatřili černý pruh letící dolů. Byla to kouřová bomba označující cíl. A za krátko se ozvalo dunění (bombardováno bylo Závodí v Berouně). Letecký svaz, jakoby se zcela nic nestalo, letěl ke Kladnu, kde opakoval se osud Berouna." Na fotografii je kráter po pumě po americkém bombardování v ulici Železničářů v kladenské čtvrti Výhybka u vlakového nádraží. Foto Tomáš Pošta via Kladno minulé, citace dle "Pamětní knihy obce Horní Ptice" (I. díl 1918-1945, s. 116)


Jaromír Kverka dále pokračoval: "Poslyšte vyprávění přímého účastníka náletu p. Jiřího Pokorného, tech. úředníka z kladen. železáren, t. č. bytem v Pticích u rodičů: "17. dubna 1945 asi o poledni zahoukaly sirény. Nebylo to nic zvláštního. Všichni jsme běželi ven ze závodu do krytů a do lesa se ukrýt. Já se svými třemi kamarády jsem běžel do kročehlavského lesa k Bažantnici. Tam jsme čekali asi do jedné hodiny odpol. Když žádné nebezpečí nehrozilo, rozhodli jsme se jíti pomalu na nádraží KND (Kladensko-nučické dráhy-pozn. K. D.) na Výhybku a vlakem jeti domů.Ve chvíli, kdy jsme tam došli, začala se objevovati stíhací letadla typu Mustang. Pozorovali jsme je, kterak křižují po obloze. Asi za ? hod. se letadla ztratila a bylo slyšet vzdálený hukot. Rudolf Mora, Otto Černý z Dušník a Jára Kučera z Ptic se šli schovat podle trati do polí. Já zůstal sedět na místě a čekal jsem, co se bude dít. Nepomyslel jsem si, jaké nebezpečí na mne číhá. V dáli bylo již vidět lesknoucí se bombardovací letadla, která stále více a více se blížila k nádraží. Běžet do krytu na nádraží bylo již pozdě." Fotografie následků bombardování v garážích kladenských protektorátních autobusů ČMD ("Českomoravských drah", německy BMB - "Böhmisch Mährische Bahn"). Autobusový vlečný vůz Sodomka PRK 6 vyráběný stejnojmennou vysokomýtskou továrnou v letech 1943-1944 pohozený na hromadách hlíny vyvržených z kráterů po pumách. Foto SVMK, citace dle "Pamětní knihy obce Horní Ptice" (I. díl 1918-1945, s. 116-117)


Jiří Pokorný dále uvedl: "Bombardovací svaz se přiblížil do nebezpečné blízkosti nádraží. Byly svrženy kouřové bomby - rakety. Poznal jsem, že bude zle. Rozběhl jsem se tedy za svými kamarády. Uběhl jsem asi 100 metrů, když jsem zaslechl první detonace. Byl jsem právě u stružky vedoucí ke školce v polích. Lehl jsem si do ní a přikryl rukama uši. Byl nejvyšší čas. V okamžiku následovaly strašlivé rány, zem se třásla, zvedala a klesala. Létající kamení a hlína bouchaly do haldy starého železa. Po chvilce vše utichlo. Ale bál jsem se zdvihnout hlavu. Teprve za chvíli jsem tak učinil. Ale nebylo ničeho vidět, jen kouř a prach. I já byl pokryt prachem a umazán hlínou, Za chvíli, když vítr odvanul kouř, viděl jsem tu hrůzu kolem sebe. Jáma vedle jámy, všude naházená hlína a kamení. Proto pryč odtud, neboť na obzoru se objevil nový bombardovací svaz. Musel jsem se vyhýbat i jamám a hromadám hlíny. Zahlédl jsem i raněného člověka, který se ještě hýbal u kráteru po bombě." Fotografie přímého zásahu kolejí na kladenském vlakovém nádraží. Foto Tomáš Pošta via Kladno minulé, citace dle "Pamětní knihy obce Horní Ptice" (I. díl 1918-1945, s. 117).


Dokončení vzpomínky Jiřího Pokorného: "Pěšky, značně rozrušen, došel jsem domů. O svých kamarádech jsem se dozvěděl, že jsou mrtví. Rudolf Mora a Otto Černý z Dušník byli zabiti a Jára Kučera ze Ptic byl nezvěstný. Bombardovací svaz měl zasáhnouti státní nádraží. Ale bomby dopadly dále, až na trať KND, kde násep byl zcela rozmetán a kolejnice čněly do výše jako dráty. V těchto místech hledal otec i bratři Járu Kučeru. Ale marně. Teprve dělníkům se 25. 4. 45 podařilo nalézt jeho tělo, když opravovali příkop kolem trati." Fotografie hrobu Jaroslava Kučery, který se nachází v Úhonicích. Foto archiv Bohumila Kučery, citace dle "Pamětní knihy obce Horní Ptice" (I. díl 1918-1945, s. 117).


Dvacet dva let starý student kladenské strojní průmyslovky Jaroslav Kučera (1923-1945) byl zabit tlakovou vlnou po výbuchu jedné z pum, neboť jeho tělo zůstalo neporušeno, a následně byl zasypán hromadou hlíny. Na hřbitově v Úhonicích byl pohřben 27. dubna 1945. Kronikář Jaromír Kverka popsal i osud druhého mrtvého z Ptic: "Druhým z naší obce, jemuž se bombardování obce stalo osudným, byl 14ti letý Otta Petržel, učeň Poldiny huti v Kladně. Prožil bombardování v bezprostřední blízkosti. Ze vší té hrůzy dostal zápal mozkových blan, v nemocnici pak při tuberkulosní komplikaci 8. května 1945 zemřel. Pohřben je též v Úhonicích." Detail pomníku Jaroslava Kučery s podobenkou zabitého. Foto archiv Bohumila Kučery, citace dle "Pamětní knihy obce Horní Ptice" (I. díl 1918-1945, s. 118).


Výbuchy bomb při náletu na kladenské nádraží měly takovou sílu, že z kolejí u kilomtovníku 1.0 na trati Kladno-Kralupy nad Vltavou, na dohled od vjezdového stavědla do stanice Kladno, "jako nic" odhodily do lesa lokomotivu č. 354.437. Foto archiv Jiřího Kafky.


Jednalo se o lokomotivu vyrobenou v roce 1906 ve Vídni v továrně "Maschinenfabrik der K. und K. priv. österreichischen Staatseisenbahn-Gesellschaft". Ta po službě u rakousko-uherských a československých železnic byla v letech 1938-1944 zabrána Říšskými drahami. Poté došlo k navrácení již opotřebované lokomotivy protektorátním drahám, konkrétně kladenské výtopně. Znatelné průstřely na kotli lokomotivy svědčí o tom, že byla již před bombardováním poškozena hloubkaři a jako momentálně neprovozuschopná odstavena na vedlejší kolej. Foto archiv Jiřího Kafky, info dle článku Filipa Vojtáška "Nejprve hloubkaři, pak bombardéry-takový byl osud kladenské lokomotivy č. 354.437" na www.hloubkari.wordpress.com.


V Pamětní knize stanice Kladno, kterou nálet přímo zasáhl, jsou uvedeny tyto doplňující údaje: "Značně poškozeno zhlaví stanice s částí přilehlých traťových kolejí, demolovány garáže, kdežto výtopna postižena pouze částečným poškozením rotundy. Doprava osobní, jak ve směru Nové Kladno, tak i Libušín udržována přestupováním po dobu pěti dnů; úplný normální provoz na libušínském zhlaví zahájen až v nové osvobozené republice. Při náletu přišel o život posunovač Valda František, těžce zraněni nádražní Pejša Alois a Bendl II. František." Na snímku dvojice deaktivovaných pětisetliberních amerických leteckých bomb (váha 227 kg) z pardubického muzea. Foto Karel Drvola na výstavě "Škaredá středa (Nálet na Prahu 14. února 1945)", která byla k vidění na Novoměstské radnici v Praze v únoru až dubnu roku 2010, citace dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).


Fotografie střepiny americké 227 kg letecké pumy o rozměrech 36,5 x 11 cm, použité při bombardování kladenského nádraží. Dodnes nese barvu vojenské khaki s červeným pruhem a dodnes jsou její hrany nesmírně ostré. Na zadní části je napsáno: "Střepina anglické (sic!) bomby z náletu na hlavní nádraží Kladno-Výhybka dne 17. IV. 1945. Vláďa na nádraží v době náletu právě pracoval, nálet šťastně přežil a střepinu přinesl domů." Foto SVMK, citace dle SVMK, depozitáři Kovy-dřevo, KD 22.


Vedle poškozeného kladenského vlakového nádraží byly kompletně zničeny zejména autobusové garáže protektorátních drah. Archiválie z ČSAD Kladno vypověděly o tom, že "všechny provozní budovy garáží byly zničeny, navíc zde shořelo deset autobusů a dvě nákladní vozidla s přívěsy. O život přišel dělník František (sic!) Háček a zraněni byli těžce řidiči Josef Kysela, Alois Pešek a J. Klein". Na fotografii vidíme zprava dvojici poničených autobusů Tatra T 24, záď unikátního prototypu autobusu Škoda 536, Praga RN a vlevo těžko určitelný nákladní automobil zřejmě značky Škoda (Praga?). Dva prototypy autobusů Škoda 536 vznikly v letech 1939-1940, ale válka naději na sériovou výrobu autobusů převratných parametrů "pohřbila". Jediné dva prototypy až do osudného 17. dubna 1945 sloužily v Kladně. Foto Tomáš Pošta via Kladno minulé, citace dle knihy "ČSAD Kladno (25 let dopravního závodu Kladno", 1975), info o prototypech v knize Jana Králíka "Utajené projekty Škoda (Strhující příběh konstruktéra Oldřicha Meduny", 2007).


Nálet na kladenské vlakové nádraží se stal po válce i objektem zájmu místních novinářů. Zde reprofoto článku "První bomby nad Kladnem" otištěný v novinách "Kladenský týden" dne 17. října 1945. Po roce 1948 učinili z událostí dne 12. září 1944 a 17. dubna 1945 komunističtí novináři a historici na politickou objednávku legendu o "prvním pozdravu amerických imperialistů dělníkům Kladna".


Pamětní deska "Obětem náletu na Kladno 17. 4. 1945" byla na nástupišti hlavního kladenského železničního nádraží v Kladně na "Výhybce" slavnostně odhalena po 72 letech dne 27. dubna 2017 za přítomnosti čestné stráže Armády ČR. Vzpomenuto zde bylo např. i rodinné tragédie otce a syna Josefa a Zdeňka Srpových z Kročehlav, kteří oba na následky bombardování zemřeli ve dnech 20. a 24. dubna 1945. Plakát z www.mestokladno.cz.


Hlavní organizátorka této akce-koordinátorka spolupráce se spolky a občanskými aktivisty Magistrátu města Kladna-Mgr. Gabriela Havlůjová při odhalování desky zmínila, že se počet obětí náletu na Kladno hledáním v matrice podařilo zvýšit z 9 na 11. Číslo snad odpovídá skutečnosti, ale letecký badatel Filip Vojtášek v knize "Pod palbou hloubkařů" nedávno upozornil, že jmenovaný řidič osobního automobilu německé armády Filip Mychaluňa zemřel při náletu hloubkařů dne 17. dubna 1945 u nádraží v Nučicích (Němcům se nic nestalo), poštovní manipulant Rudolf Hejduk naopak zahynul při útoku kotlářů na lokomotivu na kraji lesa Lapák mezi stanicemi Kladno a Kamenné Žehrovice dne 22. dubna 1945 (ten je pohřben v Třebenicích na Litoměřicku). Já osobně k výčtu naopak přidávám jméno výše zmíněného Oty Petržela z Ptic, který na následky náletu zemřel až dodatečně. Foto Karel Drvola, info dle knihy Filip Vojtášek "Pod palbou hloubkařů" (2020, s, 545 a 567) a "Pamětní knihy obce Horní Ptice" (I. díl 1918-1945, s. 115, 118)


Ztráty způsobené bombardováním v Kladně byly oproti okolním městům minimální. V případě 17. dubna 1945 zřejmě i díky tomu, že se lidé schovali ve sklepích a v protileteckých úkrytech vybudovaných u nádraží. Téhož dne taktéž bombardovaný Beroun dopadl podstatně hůře. Zde byly kromě hlavního nádraží a nádraží v Závodí zasaženy i cukrovar, textilka a obytná zástavba v Závodí (20 budov bylo zničeno, těžce poškozeno dalších 35, středně 61 a lehce 141 domů) a v troskách bylo nalezeno 43 obětí a 42 zraněných. Když nepočítáme známé nálety na Prahu ve dnech 14. února a 25. března 1945, nejtěžší nálet zažilo v regionu již zmíněné město Kralupy nad Vltavou dne 22. března 1945. Obyvateli Kladenska a Slánska tento nálet silně otřásl a ještě dlouho po válce sem jezdili na brigády odstraňovat trosky. Na snímku přímé zásahy cukrovaru v Berouně, nacházejícího se v sousedství železničního nádraží. Foto SOA Praha, SOkA Beroun.

© Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně. Poslední aktualizace 07.05.2020. Verze pro tisk. O úroveň výše.