Obzvláště milovníci prvorepublikového lehkého opevnění jsou na Kladensku početní, neboť regionem vedla tzv. Pražská čára, vnitrozemská linie čs. stálého opevnění budovaného v letech 1936-1938 na obranu Prahy před útokem nacistických vojsk, která by se probila přes pohraniční hory. Tato linie začínala u soutoku řek Labe a Vltavy u Mělníka, pokračovala v půlkruhu okolo měst Velvary, Slaný, Smečno, Kladno, Beroun, Mníšek pod Brdy a končila u obce Slapy, kde měla navazovat na Vltavskou linii opevnění. Do zastavení stavebních prací dne 5. října 1938 bylo v obranných liniích Pražské čáry vybudováno 77 starších objektů vz. 36 a 759 pevnůstek vz. 37. Linie byla takřka hotová, jen v nejohroženějším úseku u Velvar nedošlo ke stavbě pěti těžkých pěchotních srubů. Němci se pevnostních objektů na území Protektorátu přirozeně obávali, neboť mohly být využity v případě povstání. Proto byla během okupace Pražská čára téměř kompletně zničena. Válku přečkal jen jediný objekt vz. 36 a 37 znehodnocených "řopíků" (lidový název objektu vz. 37 podle názvu zadavatele - Ředitelství opevňovacích prací). Ani komunistický režim neměl žádnou snahu připomínat "buržoazní" první republiku, takže tyto zapomenuté pomníky odhodlání bránit se nacistické agresi postupně pohlcovala příroda a vegetace.
Jen několik měsíců stačilo v roce 1939 Němcům k tomu, aby Pražská čára zanikla a krajina středních Čech byla zjizvena stovkami zničených objektů. Zde milosrdná příroda v tuhé zimě 1939-1940 překryla sněhem zbytky odstřeleného lehkého opevnění (LO) vz. 36 IXa/9a/B v lokalitě zvané Štědrý v Družci. Foto archiv obce Družec.
Největší zásluhu o znovuobjevení opevnění Pražské čáry má bezpochyby průkopník amatérského fortifikačního muzejnictví Jan Krinke (1946-2019). Zde jej můžeme spatřit za mířidly lehkého kulometu vz. 26 v jím příkladně zrekonstruovaném smečenském řopíku. Pokud by se nepřítel dostal až k objektu, mohl by jej zneškodnit granátem vhozeným do granátového skluzu, nacházejícího se zcela vlevo. Foto archiv Petra Bárty.
Strýc Jana Krinkeho respicient Kotyška pocházel z Deštné v Orlických horách, kde za první republiky sloužil jako člen Finanční stráže na Masarykově chatě. Právě ten jej přivedl k problematice čs. stálého opevnění z let 1935-1938, které se stalo jeho celoživotní vášní. Pozůstatky "Pražské čáry" usilovně hledal a mapoval od 80. let 20. stol. Přidal se k dalším "bunkrologům", od roku 1981 sdruženým pod Svazarmem v Praze II. jako "Klub vojenské historie Praha". Spolu s ředitelem Muzea Poldi SONP v Kladně Jiřím Kovaříkem mohl Jan Krinke poprvé prezentovat výsledky své činnosti kladenské veřejnosti v září roku 1988 na výstavě "Čs. opevnění a tzv. Pražská čára", uskutečněné k 50. výročí zářijové mobilizace. Nashromážděné informace pak sepsal v článku "Opevnění na obranu Prahy", vydaném v prvním čísle znovuobnovené odborné ročenky Slánský obzor (1993). Tyto údaje podrobně rozvedl zejména další z nadšenců Radan Lášek (*1968) v brožurách "Pražská čára-Vnější obrana Prahy" (1995) a "Opevnění z let 1936-1938 v okolí Prahy" (2003). Opomenout nelze ani další spisek od Jakuba Likovského a Zdeňka Bauera "Opevnění předmostí Prahy" (dokončena 1993, vydána 1998).
"Bunkrolog" Jan Krinke v říjnu 2011 u svého oblíbeného "Hakla", obrněného transportéru OT-810 stylizovaného do podoby německého Sd.Kfz. 251, neboli případného protivníka čs. stálého opevnění. Foto archiv Petra Bárty.
Jan Krinke si ale zejména pronajal od vojenské správy zabetonovaný objekt lehkého opevnění vz. 37 ve Smečně a následně jej zrekonstruoval do podoby, v jaké se měl v optimálním případě nacházet v době zářijové mobilizace v roce 1938. Jednalo se LO A3/41/B2-80z (stavební úsek A-3 Smečno byl zadán dne 1. července 1937 stavební firmě Antonín Vopršal Rakovník, objekt č. 41, typ B2-80 zesílený). Řopík byl jedním z mála, který nebyl odstřelen z důvodné obavy, aby jeho trosky nepoškodily budovu smečenského zámku či blízké vzácné barokní sochy v zámecké zahradě. Proto došlo dne 23. června 1939 dle nařízení říšskoněmeckých orgánů k jeho důkladnému zabetonování. V tomto stavu zůstal více než půl století, než se Jan Krinke dne 27. května 1991 pustil do namáhavé rekonstrukce. V roce 1992 k ní poznamenal: "Jeho vyklízení znamenalo šestnáct dní tvrdé práce se sbíječkou, prakticky od rána do večera." Výsledný pohled na objekt z týlové strany ze zámecké zdi. Foto archiv Radana Láška, citace dle článku Luboše Chotta "Bunkr jako památka" z Kladenského a slánského expresu z 23. října 1992, info z knihy Radana Láška "Opevnění z let 1936-1938 v okolí Prahy".
Smečenský řopík byl vybudován na západní straně zámeckého areálu, zvenčí přimknut k ohradní zdi zámecké zahrady. Pevnůstka patřila ke skupině osmi objektů tvořících uzávěru silnic na Kladno a Ledce a cesty do Šternberka. Jejím úkolem bylo postřelovat těžkým kulometem v čelní střílně dalekou palbou z týlu hlavní linii, vykrývat její "hluchá místa" a prostor před ní. Lehký kulomet navazoval svojí boční palbou ze střílny na levoboku na palbu sousedních objektů. Fotografie ukazuje boční levou střílnu, před kterou se nacházely protipěchotní překážky a řada na fotce nezachycených ocelových protitankových překážek, tzv. rozsocháčů. Dobře je patrná masivnost objektu LO zesíleného provedení (síla železobetonových zdí 80-120 cm). Foto archiv Radana Láška.
Po vyrubání zazdívky a vyčištění objektu byla zhotovena replika vnitřního dřevěného bednění, které mělo chránit osádku v případě zásahu před úlomky odletujícího betonu, a vnější kamuflážní nátěry. Neméně pracnému kompletování původního vnitřního vybavení se Jan Krinke věnoval od roku 1985. Sehnat a nakoupit bylo třeba kulometné lafety, periskopy pro pozorování okolí objektu, ventilátor, znehodnocenou výzbroj a předměty z dobové výstroje osádky objektu. Tu v tomto konkrétním případě tvořilo sedm mužů: velitel objektu, dva střelci u kulometů, pozorovatel a tři pomocníci (dva nabíječi a obsluha ručního ventilátoru). Výsledkem úsilí Jana Krinkeho se stal historiky první muzejní řopík v Čechách, který se i v pozdějších letech řadil mezi nejautentičtěji vybavené lehké objekty našeho opevnění. Obdivovat ho jezdily davy návštěvníků i z poměrně vzdálených míst. Foto archiv Radana Láška.
Hlavní zbraní čelní střílny tohoto objektu byl čs. těžký kulomet vz. 37 ráže 7,92 mm (kadence 750 ran za minutu, účinný dostřel 3 200 m) uchycený v brněnském typu lafety. Na lapači zplodin střelby je upevněn kromě maskota i ukazatel pro střelbu za snížené viditelnosti (panoramatická mapka okolní krajiny chybí). Ve spodní části vidíme i lapač vystřelených nábojnic. Foto archiv Radana Láška.
Čelní střílna smečenského řopíku byla osazena čs. těžkým kulometem vz. 37. Osádka objektu byla dále vyzbrojena vedle lehkého kulometu vz. 26 i vlastními puškami vz. 24, pistolemi vz. 22 či 24 a ručními granáty. Foto archiv Radana Láška.
Jak Jan Krinke v průběhu 90. let 20. stol. své aktivity dále rozšiřoval a z provozování LO vz. 37 (přístupný byl vždy o víkendech a svátcích od května do října) se stal "Vojenský skanzen Smečno - I. stálá expozice Vnější obrany Prahy". Kresba loga naznačuje, že jeho součástí se staly i různé další válečné zbraně, převážně z výzbroje Čs. lidové armády z 2. poloviny 20. stol.
K nejpřednějším exponátům vojenského skanzenu patřil tank T-34/85 z poválečné čs. produkce. Tank stál předtím v Žatci jako pomník osvobození, ale po roce 1989 mu hrozilo sešrotování. Stroj původem pocházející od slánské vojenské posádky Jan Krinke odprodal již před řadou let kvůli vandalům do soukromého vojenského muzea Air park Zruč u Plzně spolu s čs. 85 mm protitankovým kanonem vz. 52. Foto archiv Radana Láška.
Dalším "magnetem" Vojenského skanzenu Smečno byl již zmíněný pojízdný polopásový obrněný transportér OT-810 založený na německém typu Sd.Kfz. 251 (Hanomag HKL6p neboli "Hakl"), do jehož podoby byl upraven. OT-810 byl ovšem vyráběn až v poválečném Československu. Za ním se nachází jeho nástupce OT-64, dvojice nákladních automobilů Praga V3S, pozorovací zvon z objektu prvorepublikového těžkého opevnění atd. Foto archiv Radana Láška.
Návštěvu vojenského skanzenu bylo možno spojit s prohlídkou stálé expozice věnované vzniku a zániku Pražské čáry a čs. stálého opevnění obecně v nepříliš vzdálené budově smečenského městského úřadu. Zasvěcený výklad podával sám Jan Krinke. Foto archiv Radana Láška.
K vidění zde byla řada písemných dokumentů, plánů, map, fotografií i trojrozměrných exponátů, včetně pěchotních zbraní a modelů opevnění v měřítku 1:72. Foto archiv Radana Láška.
V polovině 90. let 20. stol. byl Krinkeho vojenský skanzen dále rozšířen o cca 8 km vzdálený zrekonstruovaný objekt lehkého opevnění staršího vzoru u obce Drnov u Slaného. Zde se ve stráni nad osadou Mlýnek nachází LO vz. 36 IXb/43/A. Jedná se o jediný dochovaný objekt vz. 36 na Pražské čáře a zároveň jediné dochované LO tohoto typu ve středních Čechách. Foto archiv Radana Láška.
Na rozdíl od LO vz. 37, stavěných na principu vzájemného krytí bočními palbami (což bylo jejich největší výhodou), byly jednodušší LO vz. 36 umisťovány na místech s možností dalekých čelních paleb. Interiér těchto bunkrů tvořila jediná místnost se dvěma (typy A a B) nebo třemi (typ C) jednoduchými betonovými střílnami. Objekty se stavěly zejména na svazích přivrácených k předpokládanému postupu nepřítele. To jim sice zaručovalo daleký rozhled, ale nikoliv ochranu před nepřátelským dělostřelectvem, proti které nebyly příliš odolné. Jediné vybavení objektů tvořily plechové dveře, posuvné plechové uzávěry střílen a jednoduché dřevěné střelecké stoly pro umístění kulometů na běžných polních lafetách. Vnitřku LO vz. 36/A u Mlýnku dominovala výzbroj dvojice těžkých kulometů vz. 37 (ve skutečnosti ale spíše starších těžkých kulometů vz. 24). Foto archiv Radana Láška.
Dne 28. října 2009 byl Jan Krinke smečenskou radnicí oceněn za dlouholetou činnost věnovanou propagaci města Smečna v oblasti vojenské historie. Po letech spolupráce přišla, bohužel, doba neshod, takže Vojenský skanzen Smečno ve své původní podobě je již minulostí. Jan Krinke ukončil ve Smečně na konci roku 2017 po 26 letech činnost. Opečovávané vybavení řopíku rozprodal kolegům "bunkrákům" a roztrpčeně odešel. Dne 28. září 2019 zemřel. Poslední rozloučení s ním spolu s rozptýlením jeho pozůstatků proběhlo 2. listopadu 2019 na jeho oblíbeném pěchotním srubu T-S-54 "Nad drahou" u Trutnova, na jehož opravě se taktéž podílel. Pietní vzpomínky a čestné salvy se ujali jeho přátelé z šumavského "Muzea lehkého opevnění Annín". Foto archiv Petra Bárty.