Nebezpečné německé ústupové kolony

Typický pohled na německou ústupovou kolonu v Novém Strašecí v květnu 1945. Do kolon bylo zařazeno takřka vše, co uvezlo alespoň jednoho pěšáka. Za sebou tak jela promíchána nákladní i osobní auta, autobusy, traktory, motocykly, koňská spřežení i jízdní kola. Mnohá vozidla byla nepojízdná a táhly je jiné stroje. Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.

Nákladní automobily za sebou táhly až tři vlečné vozy s německými vojáky ustupujícími do amerického zajetí. Příkopy a pole podél silnic zaplnilo množství vraků, které už nebylo možné ani vléct, a také náhle nepotřebných děl. Snímek pořízený na počátku května 1945 na kladenském sokolském Sletišti. Foto SOA Praha, SOkA Kladno.

Další z německých ústupových kolon, která se v noci z 8. na 9. května 1945 již nedokázala probít přes Slaný, kde byla Rudou armádou a povstalci zajata. V popředí voják Rudé armády se samopalem Sudajev PPS-43. Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném.

Nejtragičtější následky měl na Kladensku průchod kolony Waffen SS obcí Zákolany dne 8. května 1945. Dle zjištění Jiřího Padevěta se mělo jednat zejména o příslušníky "SS-Panzergrenadier-Ausbildungs- und Ersatz-Bataillon 2", které se 7. května 1945 stahovaly z ruzyňského letiště a kasáren v Ruzyni. Této jednotce tisícovky převážně mladých rekrutů, navíc většinou raněných či se ze zranění zotavujících, velel SS Sturnbanführer Jakob Oettinger (1912-2007) z Norimberku. Dle vzpomínek jednoho ze členů útvaru tato ústupová kolona ovšem nijak nepřipomínala zákolanské pěšáky: "Na začátku a na konci kolony jely polopásy s protiletadlovými kanóny, uprostřed byla motorová vozidla i koňské povozy, především se zraněnými. Rychlost kolony byla proto velmi nízká. Ústup zpomalovaly také neustále potyčky s českými povstalci". Večer 7. května 1945 se jí i přes to podařilo postoupit až do Zlonic, kde přenocovala. Na Zlonicku byly také zbytky této jednotky Waffen SS zajaty. Většina z nich byla v květnu 1945 popravena vojáky Rudé armády či českými povstalci. Kolona, resp. kolony procházející pěšky Zákolany až následujícího 8. května byly sice z okolních kopců proti napadení jištěny průzkumníky, měly ovšem daleko méně "disciplíny". Při průchodu obcí vojáci rabovali a brali si z domů bez odporu vše, co se jim hodilo. Obrázek z protektorátní dvojjazyčné pohlednice obce Zákolany. Foto archiv Vladimíra Černého, info dle knihy Jiřího Padevěta "Krvavé finále (Jaro 1945 v českých zemích", 2015, s. 126) a dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku).

Upozornění MNV v Zákolanech z května roku 1945 prozřetelně nařizující obyvatelstvu, aby se v případě průchodu německých vojenských jednotek uchýlilo do sklepů či zalesněných strání v okolí obce. Podobné vyhlášky byly vydány i v jiných obcích Kladenska. Foto archiv Vladimíra Černého.

Již dopoledne 8. května byl před budovou místního cukrovaru smrtelně postřelen totálně nasazený člen tamní jednotky Technische Nothilfe Miroslav Altman. Z neznámých příčin opustil relativní bezpečí mohutné budovy cukrovaru, snad se chtěl přesunout do nenápadnějšího rodinného domu, snad během vynuceného rozhovoru s Němci sáhl do kapsy pro kapesník a vojáci se domnívali, že je ozbrojen… Zašlá pamětní deska byla na zdi zákolanského cukrovaru nedávno obnovena. Foto Karel Drvola.

Nejhorší mělo ale teprve přijít. Obcí procházeli či na povozech a jízdních kolech projížděli další a další vojáci. Najednou se okolo poledne ozval v okolí křižovatky na Koleč, Blevice a Otvovice výstřel, na který vojáci zareagovali zcela nepřiměřeně krutým zásahem proti nejbližšímu obytnému domu s deseti byty zvanému Kolonie. Dobový snímek obyvatelů zákolanské Kolonie. Foto archiv Vladimíra Černého.

Jestli byl podnětem k represáliím zvuk vzdáleného výstřelu (střelba byla během květnového povstání naprosto běžným jevem) či konkrétní výstřel z Kolonie či okolí od místních nebo "přespolních" odbojářů, již nezjistíme. Událost měla ovšem fatální následky pro celkem šest zákolanských občanů. Místo tragédie, obytný dům "Kolonie" stojící u silnice na Blevice, byl před rokem 2000 částečně rozbořen, takže v současnosti jej připomínají jen tyto trosky. Foto Karel Drvola.

Němečtí vojáci vtrhli do bytů Kolonie a po údajném nalezení pistole vyvlekli všechny zde nalezené obyvatele před dům, kde je před sousední správkárnou Karla Dlouhého týrali a nakonec postříleli. Jejich obětmi se stali Drahomír Dluhoš (1924-1945), Jiří Herein (1924-1945), Jaroslav Hora (1925-1945), Karel Pekárek (1894-1945), Bedřich Poch (1909-1945) a Vladimír Poch (1936-1945). Pavel Šebesta (nar. 1913) utrpěl průstřel nohy a plic, ale podařilo se mu z místa masakru z posledních sil odplížit a zachránit se. Rovněž manželka pana Pocha jako zázrakem přežila pod hromadou mrtvých těl s průstřelem plic a zraněním hlavy. Procházející další esesáci totiž Kolonii i mrtvá těla dále ostřelovali. Na snímku správkárna Karla Dlouhého s majitelem a malou dcerkou Hanou v období Protektorátu. Reprofoto z novin Budečské rozhledy z května roku 2010.

O "odplatě" za blíže neurčený výstřel nemůže být řeč, nejmladšímu zastřelenému Vladimíru Pochovi, který prosil o život svého otce a matky, bylo sotva devět let. Ve výřezu fotografie žáků první třídy zákolanské základní školy z roku 1944 je Vladimír Poch označen šipkou. Hana Němcová, roz. Dlouhá, holčička z předchozího obrázku, vzpomněla v roce 2010 na tragickou událost i na slitování jednoho z "esesáků" nad životy její rodiny: "Jen ta naše otevřená okna zřejmě upoutala jednoho vojáka-do dneška si vybavuji, že měl pancéřovou pěst přes rameno spolu s řadou nábojnic, šikmo přes prsa, v ruce samopal a díval se na mně! Musel mně vidět, protože jsem viděla jeho oči a v nich poznání! Ta chvíle možná trvala vteřinu nebo celou věčnost, to neumím odhadnout, ale šel další esesák, a ten, co mně viděl, jen mávnul rukou a něco povídal-zřejmě že v bytě nic není. Tak jsme se všichni zachránili! Jenže ta hrůza trvala celé dvě hodiny, já jediná jsem počítala odbíjení tetiných starodávných hodin. Za kolonou esesáků se přiblížila další kolona a ještě další, stále ostřelovali dům v kolonii (střelba se násobila ještě tím, že přímo nad bytem tety byly na půdě opřené plechové necky a ty byly prostříleny jako řešeto. To byly strašné rány nad hlavami!) a co nejhoršího, do mrtvol před naší dílnou stříleli také. Můj bratranec měl prý v sobě 24 střelných ran a ostatní mrtví také mnoho." Foto archiv Vladimíra Dlouhého, citace dle článku Hany Němcové "Vzpomínky na rok 1945" z novin Budečské rozhledy z května roku 2010.

Všech šest oběti hromadné vraždy bylo pietně pohřbeno na Budči dne 11. května 1945.
Foto archiv Vladimíra Dlouhého.

Na místě masakru byl v roce 1946 postaven pomník se jmény všech obětí, který je s úctou opečováván až do dnešních dnů.
Foto Karel Drvola.

Detail pamětní desky u bývalé zákolanské Kolonie.
Foto Karel Drvola.

Ještě nebezpečnější byly silně ozbrojené německé motorizované ústupové kolony. V jejich čele obvykle jely obrněné transportéry nebo alespoň polopásové tahače s ozbrojeným výsadkem, který v případě odporu prorážel cestu povstaleckým územím. Na fotografii těžký německý polopásový tahač Sd.Kfz 9 ukořistěný povstalci u Nového Strašecí. Stroj byl užíván k tahání těžkých děl a k vyprošťování tankové techniky. Pokud je znak na blatníku skutečně německá helma v kruhu, patřil tahač do sestavy pancéřového sboru "Grossdeutschland".
Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.

Zapomenout nelze na Kladensku na počínání minimálně jedné z kolon, obsazené jistě některým elitním vojenským svazkem, neboť jeho boky kryli proti napadení motocyklisté s kulomety a zpočátku i kroužící letadlo. Zmínka o kroužících německých letadlech není ojedinělá. Zřejmě se jednalo o spojovací letadla Fieseler Fi 156 Storch. Jejich letci prováděli průzkum před důležitými vojenskými kolonami a určovali z výšky směr, kudy se dá projet bez větších problémů. Kronika rodiny Váchů z Brandýska měla tuto vojenskou kolonu pečlivě spočítánu: "Brandýskem projelo odpoledne od Prahy 38 těžce naložených aut zeleně zase natřených a autobusů, pak 12 osobních krásných a zase 9 těžce naložených a 5 osobních. Když projížděla, obec byla jak vymřelá neb z aut na všechny strany stále se střílelo." "Boj" s ní zahájily před 11. hodinou 8. května na Vypichu povstalci z Buštěhradu a Stehelčevsi, ale ti museli ustoupit. Kolona pak s pochytanými českými "živými štíty" za stálé střelby rychle projela Brandýskem až k Pcherám, kde jí zastavila barikáda. Neprozřetelné zastřelení jednoho německého vojáka při jejím rozebírání odstartovalo další nacistické běsnění. Na fotografii jsou zachyceny zásahy z kulometů a pěchotních zbraní, které hyzdily četné domy ve Pcherách ještě desítky let po válce. Foto SVMK, info dle připravované knihy Michala Plavce "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945", v tisku) a článku Karla Drvoly "Konec 2. světové války na Kladensku" z Kladenského deníku z 11. května 2015.

Jednotlivá německá vozidla projížděla Pchery za plné palby ze všech zbraní a "pacifikovala odpor". Přestože bylo obyvatelstvo schováno ve sklepích, během střelby byli i tak zabiti nebo smrtelně zraněni Josef Černý (1908-1945), Václav Gail (1899-1945), František Král (1908-1945), Karel Krejčík (1900-1945), František Macháček (1916-1945) a František Sochor (1905-1945). Řada domů a bytů byla demolována výbuchy ručních granátů. Foto pamětní desky na Dělnickém domě ve Pcherách Jaroslav Vyšín, info dle článku Karla Drvoly "Konec 2. světové války na Kladensku" z Kladenského deníku z 11. května 2015.

Šest obětí německé střelby a vhazování granátů do pcherských domů je pohřbeno ve společném hrobě na hřbitově ve Pcherách. Trojice dalších padlých povstaleckých bojovníků od Vinařic je pohřbena na hřbitově v Libušíně v dnes již zaniklých hrobech.
Foto Jaroslav Vyšín.

I přes vyslané parlamentáře v čele s nadporučíkem Pátkem se Vinařicím vedlo obdobně. Situaci popsala libušínská kronika takto: "Vypravila se tam četa vojáků, kterou opět vedl p. učitel Kupka, a opravdu z Vinařic směrem na Třebichovice po silnici dolů sjížděla velká kolona německých vozidel obsazená plně vojskem. Naši lidé byli v lese na západ od silnice vedoucí do Třebichovic a v zahradě pod vinařickou školou a odtud ostřelovali německé vojáky. Tam padl Bubla, horník z Libušína, jenž se nedostatečně kryl a byl zastřelen z něm. kulometu… Oni už se báli, věděli, že by to mohli učinit a třeba Vinařice zapálit a spoustu lidí povraždit, ale uvědomovali si, že musí projížděti ještě mnoha vesnicemi než by se dostali do bezpečného zajetí, a že ve všech těch vesnicích by jim bylo bojovat proti stále rozjitřenějšímu lidu. A tak klidně sbírali své raněné a mrtvé a ujížděli na západ. Střetnutí s nimi bylo větší u Třebichovického nádraží. Naši lidé byli rozloženi kol nádraží a za Landovým mlýnem a odtud je ostřelovali. Došlo k přestřelce, při které Němci použili i těžších zbraní děl z tanků a tu i v Libušíně bylo slyšet ve vzduchu hvízdat kuličky a granáty. Nebyl to právě příjemný pocit. Němci sjeli až dolů k nádraží a první těžký nákladní vůz, jenž mě ve vleku jakýsi kamion, hodlal zatočit k Libušínu. V témže okamžiku šofér toho vozu byl buď raněn, neb zastřelen a vůz, který nebyl ovládán sjel do příkopu a tak zatarasil cestu do Libušína a všechny vozy byly nuceny se obrátit dolů k Třebichovicům. Při přestřelce bylo výstřelem z pancéřové pěsti zapáleno skladiště u třebichovického nádraží, které bylo plné bramborů. Shořelo úplně." Pak již německá kolona, zmenšená o poslední dva zasažené autobusy, pospíchala bez zastavení přes Svinařov dále. Z Libušína při boji u Vinařic zemřeli celkem tři bojovníci: Václav Bubla (1907-1945), František Petr (1906-1945) a Josef Foltán (1912-1945). Ve Vinařicích v ulici Za školou mají tyto pomníčky.
Citace SOA Praha, SOkA Kladno, "Kronika města Libušína" (II. díl 1945-1960, s. 16-17). Foto Karel Drvola.

Početné německé ústupové kolony projížděly i přímo Kladnem. Hlavní ústupové trasy německé armády na západ vedly ovšem severně a zejména jižně od Prahy. Na kladenském sokolském Sletišti jsou na unikátním snímku zachyceny na počátku května 1945 automobily se znaky proslulé německé letecké bitevní eskadry "Schlachtgeschwader 2 Immelmann" (SG 2). Vlevo je německý nákladní automobil Mercedes-Benz L 3000 S a za ním autobus MAN E2 popř. E 3000 ve vojenských maskovacích barvách. Více vojenské techniky od jednotky SG 2 v ulicích Kladna lze spatřit v knize Petra Doležala "Rare Wheels" (2015).
Foto SOA Praha, SOkA Kladno.

Na fotografii projíždí kladenským sokolským Sletištěm německý kořistní nákladní automobil francouzského původu Citroën 45 U se znakem SG 2. Části této jednotky nalezly svůj konec u Kladna z rukou českých povstalců či prvních ruských tanků. Náčelník štábu velitele vojenské oblasti Kladno štábní kapitán Vilém Dovara do svého životopisu v květnu 1946 uvedl: Dne 8. 5. v noci osobně řídil jsem u osady Pchery boj proti 7 německým pancéřovým autům (byli to letci z Klecan), kterých jsme se zmocnili a zbytek osádky odzbrojili. V boji byl mnou ukořistěn plukovní prapor letecké perutě Schlachtgeschwader 2 Immelmann (velitel pplk. Rudel), která v revolučních dnech bombardovala Prahu. Tato perutní vlajka i s kováním na žerdi a bulharským vyznamenáním jest dosud u mne v bytě v úschově." I z německých pramenů vyplývá, že v Motyčíně měl padnout samotný adjunkt eskadry SG 2 major Friedrich Fridolin Becker a měl zde být zajat tehdejší adjutant II./SG 2 Oblt. Udo Cordes. Z prostoru Kladno je dále nezvěstný kapitán Helmut Katschner, technický důstojník eskadry. Foto SOA Praha, SOkA Kladno, citace dle VHÚ, VHA, Archivní osobní spis č. 805 161 Vilém Dovara (Dotazník o činnosti v odboji z 21. května 1946), info dle článku Michala Plavce a Jürgena Zapfa "Das Brot, das wird derzeit essen, ist sauer verdinet (Der Gefechtsverband Rudel in den letzten Tagen des Zweiten Weltkriegs in Böhmen") z německého odborného časopisu Jet & Prop č. 4 a 5 z roku 2013.

O tom, jak nebezpečné bylo vyskytovat se v okolí ústupových tras německé armády svědčí zápis z Památníku četnické stanice v Buštěhradu ze dne 7. května 1945: "Kolem 10 hod. zastřelen v Lidicích hutník František Benda z Buštěhradu čp. 481. Napadla skupina Němců prchajících v autech od Prahy cestáře Františka Šimona čp. 43, Jiřího a Zdeňka Tůmu z čp. 27, Václava Němečka z čp. 92, Karla Týču z čp. 13, Josefa Týču z čp. 81, Josefa Skřivana z čp. 12, Jaroslava Ramiše z čp. 18, Jaroslava Brože z čp. 66 a Oldřicha Drhoše z čp. 72, jichž se zmocnila, svázala, posadila na blatníky aut a odvezla až za Slaný, kde je po ztýrání propustila…Tato skupina na samotě Vypich stojící v katastru obce Buštěhradu bez příčiny zastřelila hostinského Josefa Oplta. Též se pokusila napadnouti Buštěhrad, avšak v nastalé přestřelce byla odražena a při ní do nohy zraněn Antonín Piskáček z Buštěhradu čp. 492. Na Bouchalce zastřelila domů se vracejícího horníka Jaroslava Hlaváčka z Bouchalky čp. 20. Kolem 21. hodiny byl německými cyklisty těžce zraněn na Bouchalce domkař Josef Pafat z Bouchalky čp. 6 na obou nohách. Vnikli SSmani Grupenführera Hofmanna do usedlosti rolníka Jaroslava Štorka z Bouchalky čp. 7 kterého asi 15ti střelami na chodbě jeho domu usmrtili, při tom donutil rolníka Aloise Štorka z Bouchalky čp. 11, aby jim svým povozem dopravil zavazadla do Libochoviček, okres Praha-venkov." Zde na snímku francouzský kořistní nákladní automobil Renault AGC "obsypaný" německými vojáky, ujíždějící v čele koleny přes Kladno směrem na západ. Viditelná je snaha obsadit ve voze i na něm jakékoliv možné místo. Foto SOA Praha, SOkA Kladno, citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, "Památník četnické stanice v Buštěhradu".

Ještě hůře na tom byli obyvatelé nedalekých Středokluk. Obec i její okolí byly obsazeny silnými hlídkami německých vojáků z ruzyňského letiště. To nejhorší pro obec přišlo odpoledne dne 7. května. Nejprve Jiří Kácl (1923-1945) zřejmě záměrně ukázal Němcům špatný směr na Prahu a ti jej po zjištění skutečnosti dostihli, načež byl dle služební knihy "Kácl postaven před vojenský soud a dle nad obcí vyhlášeného válečného stavu zastřelen na poli ranou do týlu." Ještě větší "nerozvážnosti" se v čase průjezdu jednoho německého konvoje za druhým dopustila pětice mladíků, která nalezla nabitou německou pušku a použila ji. Dle zprávy vrchního strážmistra Jindřicha Sutra "asi ve stejnou dobu pokusila se 5 členná středoklucká hlídka Václav Rusňák (1920-1945), Václav Kompit, Zdeněk Rozhon (1924-1945), Ladislav Havelka (1925-1945) a Ladislav Tichý (1920-1945) svémocně zneškodnit německou motorovou spojku, která udržovala spojení mezi jednotlivými kolem obce Středokluk umístěnými německými polními strážemi. Všichni členové této hlídky byli německými hlídkami zaskočeni, zajati a dopraveni k německé koloně na státní silnici. Tam byli odsouzeni a nedaleko místa, kde byl předtím popraven Jiří Kácl, zastřeleni ranami do týlu." Pohřbeni byli do společného hrobu na hřbitově v Černovičkách dne 11. května 1945 za účasti sovětských vojáků, neboť "Na Zvonici byli stále němečtí vojáci. Pohřeb proběhl v tichosti bez faráře". V místě popravy v polích u silnice směrem na železniční zastávku Středokluky následně vznikl pomník opatřený dosti "nadsazeným" textem: "Dne 7. 5. 1945 padli v boji s německými vrahy SS při osvobozování Československé republiky". Z neznámých důvodů na pomníku nebylo uvedeno jméno Václava Kompita.
Foto Karel Drvola, citace a info dle knihy Mileny Sedlmayerové "Středokluky 1316-2016" (2016, s. 306-307).

Zřejmě o dva dny později otec jednoho ze zastřelených hochů ze Středokluk využil příležitosti k pomstě a zajatou skupinu německých vojáků na dvoře obecního úřadu na bývalé Staré poště bez soudu zastřelil. Dle údajů uložených v SOkA Praha-západ se mělo jednat o nadporučíka Luftwaffe Stiedela Wernera (1916-1945), hejtmana něm. letectva Güntera Weyla, desátníka něm. letectva Jindřicha Hofmanna (1920-1945), něm. letce narozeného v Litoměřicích Františka Denglera (1905-1945), poddůstojníka něm. letectva Roberta Friedricha (1919-1945), poddůstojníka něm. armády Valentina Grüna (1898-1945), pobočníka Osvalda Vettera (1910-1945) a majora něm. letectva Vilema Ackermanna (1911-1945). Ti byli taktéž pohřbeni na hřbitově v Černovičkách do jiného hrobu označeného nápisem "Obětem 2. světové války". Na snímku německé úmrtní oznámení poddůstojníka Luftwaffe Roberta Friedricha z Mnichova, zastřeleného dne 9. května 1945 ve Středoklukách.
Info z knihy Mileny Sedlmayerové "Středokluky 1316-2016" (2016, s. 308-312). Foto archiv Michala Pupcsika (Muzeum kladenského venkova).

V tomtéž hrobě spočinuli i poručík Luftwaffe Otto Golde (1917-1945), jeho manželka Elfrída (1919-1945) a syn Theodor (1943-1945). Ti byli zřejmě součástí německé ústupové kolony, která ráno dne 9. května 1945 využila mezery v proudu vojsk Rudé armády mířících na Prahu. Po osmé hodině ráno vjeli v počtu 18 autobusů do Středokluk ve snaze dostat se na západ k Američanům. Na odpor se jim postavili místní povstalci, několik rudoarmějců a ruský tank, který přijel směrem od Slaného. Zajmout se nakonec podařilo přes 600 Němců. V této "bezvýchodné situaci" Otto Golde zastřelil postupně manželku, svého syna a nakonec i sebe. Na snímku náhodně dochovaný portrét Elfrídy Goldeové a německý válečný hrob na hřbitově v Černovičkách.
Reprofoto a info z knihy Mileny Sedlmayerové "Středokluky 1316-2016" (2016, s. 308-312). Foto hrobu Karel Drvola.

Dle znění kapitulačního protokolu o odchodu Němců z Kladna začaly v 13:15 hod. dne 8. května 1945 německé jednotky v doprovodu českých důstojníků štábního kapitána Malíka a kapitána Gráfa opouštět také město Kladno. Ústupová kolona měřila několik kilometrů a mísily se v ní nákladní auta s koňskými povozy, stejně jako pěší jednotky s německými civilisty. První pochodová přestávka se uskutečnila před Rynholcem. Při tom byla slyšet přestřelka od Lán, do které se dostal i doprovodný vůz hejtmana Eduarda Tomáše. Během svižného průchodu řevničovským polesím po karlovarské silnici již byla slyšet silná dělostřelba ze severu se přibližující fronty. V lese došlo i na letecký poplach a úprk do krytu stromů. Kolona pak dospěla až za Řevinčov, kde Němci předali smluvenou jednu polovinu zbraní. Na snímku pohled na německé vojáky a civilisty opouštějící v pochodové koloně Kladno dne 8. května 1945. Foto SOA Praha, SOkA Kladno, info dle knihy Eduarda Tomáše "Průběh národní revoluce na Kladně" (1945, s. 44-45).

V knize "Průběh národní revoluce na Kladně" se dále píše:. "Odevzdání zbraní trvalo asi půl druhé hodiny. Ještě než se úplně skončilo, vyjel škp. Malík autem kupředu, aby navázal styk s partyzány v prostoru Krušovic a zajistil další pochod. Kpt. Gráf zajistil a zařídil transport složených zbraní. Při tom se udál silně dramatický moment. Sotva se skončilo odevzdávání zbraní, přijelo po silnici od Prahy několik těžkých německých tanků "Tigr", které kladenskou kolonu míjely. Na štěstí ji minuly, aniž si posádka tanků uvědomila, co se děje…Nato pokračovala kolona dále v pochodu směrem ku Krupé. Transport však byl stále těžší a těžší, protože se mezi kladenskou kolonu vmísila velká kolona cizích aut ve zmatku prchajících z Prahy, která jela v nepořádku v trojstupu po silnici a předjížděla se dle možností" Jiné kolony a jednotlivé automobily byly označeny znakem Mezinárodního červeného kříže. Pod jeho ochranu se ale mohli Němci a němečtí civilisté uchýlit pouze tehdy, když nebyli ozbrojeni. Často šlo jen o trik jak se "bezpečně" dostat přes povstalecké území. Na fotografii je ukořistěný sovětský nákladní automobil GAZ AA v barvách německé armády, projíždějící pod praporem červeného kříže Kladnem. Foto SOA Praha, SOkA Kladno, citace dle knihy Eduarda Tomáše "Průběh národní revoluce na Kladně" (1945, s. 45-46).

Samotný závěr cesty německé ústupové kolony k bývalým protektorátním hranicím vypadal takto: "Bylo však čím dál víc jasno, že v panice, která zatím nastala, německé velení neovládá již situaci a že nebude naprosto možno počítat s tím, že by se provedla třetí etapa odevzdání zbraní. Zatím se setmělo a auta se řítila dále bez světel (po pravé straně silnice za Krupou se střílelo) kupředu bez ohledu na pořádek a bezpečnost. Těsně před protektorátní hranicí podařilo se českým důstojníkům opustiti transport a na vlastní pěst se pak probíjeli do bezpečí". Na fotografii po karlovarské silnici pochoduje směrem na západ přes Doksy u Kladna další z německých ústupových kolon pod praporem červeného kříže. Mnoho z těch německých vojáků, kteří se nedostali na některý z automobilů, se musela vydat na pochod "po svých". Němci s sebou nesli i své těžce zraněné a mrtvé. Foto archiv obecního úřadu v Doksech.