Velikonoce jsou nejstarší nám známé křesťanské svátky, o jejichž slavení máme bezpečná svědectví už ve 2. století po Kr. Na rozdíl od vánočních svátků jsou to svátky pohyblivé, které se od roku 325 podle rozhodnutí církevního koncilu v Niceji slaví v neděli po prvním jarním úplňku. Nejdříve tedy mohou být 22. března a nejpozději 25. dubna.
Názvy těchto svátků v řečtině (Pascha), latině (Dominica Paschae), italštině (Pasqua), španělštině (Pascua), francouzštině (Pâques), dánštině (Paaske), ale i v ruštině (Pascha) jsou odvozeny od hebrejského slova PESACH, což byl svátek slavený v noci ze 14. na 15. den jarního měsíce Nisan, při němž pastýři obětovávali beránka. S tímto svátkem pastýřů byl později spojen svátek Mazzot, slavený od 15. do 21. dne měsíce Nisanu. Mazzot je svátek první sklizně, při němž jsou pečeny chleby z nekvašeného těsta (odtud v kralickém překladu bible svátek přesnic). Později oba tyto svátky splynuly ve svátek jediný, slavený v upomínku na osvobození Židů z egyptského zajetí.
Křesťanství převzalo pouze termín slavení těchto svátků, ale jejich náplň je zcela jiná. Velikonoce jsou nejvýznamnější svátky v církevním roce, oslavované na památku ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Pro křesťany je Ježíš obětním beránkem, obětovaným pro spásu všech lidí. Velikonoce tak představují i cestu ze smrti k životu: Ježíš prochází smrtí k životu a předjímá tak vyjití křesťana ze smrti k životu s Bohem. Raffael Santi: Nesení kříže (1516)
Český název VELIKONOCE vznikl ze staročeské spřežky velika-noc, velko-noc, což ve své Postile Jan Hus vykládá: "Velika noc slove noc, v níž jest velikú věc učinil veliký Kristus, z mrtvých vstav."
Velikonoční kalendář
Velikonočním svátkům předchází v křesťanské tradici období čtyřicetidenního půstu, které začíná POPELEČNÍ STŘEDOU (v roce 2011 byla 9. března), a je vlastní přípravou na velikonoční svátky. V této době pokání si věřící připomínají dobu, kterou Ježíš strávil v poušti před svým veřejným působením. Půst - hladovění či zdržování se konzumace masa - už dnes není tak přísný, zdůrazňuje se duchovní usebrání (soustředění). Jednotlivé lidové obyčeje se v tomto období vážou k postním nedělím.
PRVNÍ NEDĚLE POSTNÍ - INVOCAVIT
V českém prostředí je nazývána černá, pravděpodobně proto, že během postu zvláště ženy odkládaly pestré součásti oděvu a halily se do černých šátků a fěrtochů. Jiné označení je neděle pučálka podle pokrmu z namočeného a usmaženého hrachu.
DRUHÁ NEDĚLE POSTNÍ - REMINISCERE
U nás zvaná pražná podle postního jídla pražma, což je staroslovanský pokrm zhotovený pražením nedozrálého obilí.
TŘETÍ NEDĚLE POSTNÍ - OCULI
Podle pověry, že kolikrát tuto neděli člověk kýchne, tolik roků bude ještě živ, zvaná kýchavá.
ČTVRTÁ NEDĚLE POSTNÍ - LAETARE
Měla zvláštní postavení, protože toho dne bylo možno uvolnit postní kázeň. Odtud také dostala název družebná neděle. Ten se vykládá od družby, protože právě o tuto neděli chodíval družba se ženichem navštívit dům, do něhož chtěl přijít o velikonoční pomlázce na námluvy.
PÁTÁ NEDĚLE POSTNÍ - JUDICA
Neděle smrtelná či smrtná, kdy se v kostelech na oltářích zahalovaly kříže. O této neděli byl obecně rozšířen zvyk vynášení smrti (Morany, Mořeny), který však neměl žádnou spojitost s křesťanskou liturgií. Figurka smrtky se obvykle zhotovovala z hadrů a slámy, často měla bílou režnou košili, někdy velké korále z vyfouknutých vajíček, obličej pomalovaný barvou, zavěšené ozdoby - pentle, papírové věnce, kytičky i obrázky svatých.
ŠESTÁ NEDĚLE POSTNÍ - PALMARUM
Neděle květná též květnice je dnem, v němž se připomíná památka Kristova vjezdu do Jeruzaléma. S tím se na řadě míst pojilo procesí, v němž se na památku této události táhl dřevěný osel na kolečkách a na něm figura Krista. Název květná pochází od květů (palmových ratolestí), jimiž lidé Krista vítali. V krajích, kde rostou palmy, se na paměť toho světily palmové listy, u nás převzaly tuto funkci větvičky jívy - "kočičky".
Pašijový týden
Slovo PAŠIJE pochází z latinského passio, což znamená umučení, tedy Ježíšova muka, která zažil od své modlitby v Getsemanské zahradě až po smrt na kříži na Golgotě. Jejich líčení ve všech čtyřech evangeliích má totéž členění: Ježíšovo zatčení - židovský proces: předvedení před Annáše, Kaifáše a sanhedrin (židovskou radu) - římský proces: předvedení před Piláta a Heroda - křížová cesta, kalvárie, ukřižování, Ježíšova smrt a jeho uložení do hrobu. Podle toho se také poslední týden před Velikonocemi nazývá pašijový a jeho jednotlivé dny se liší jak liturgií, tak lidovými obyčeji. Hieronymus Bosch: Ecce homo - zmučený Kristus je ukazován davu, jenž křičí: Ukřižuj! (kolem 1480)
ŠKAREDÁ STŘEDA
Tento název prý pochází od toho, že se Jidáš škaredil na Krista. Proto se podle lidové víry nesmí nikdo toho dne mračit, jinak by se škaredil po všechny středy v roce. V lidovém prostředí se tomuto dni říkalo také sazometná nebo smetní středa, protože se toho dne vymetaly komíny.
ZELENÝ ČTVRTEK
Jeho název je odvozen od zeleného mešního roucha, jež se toho dne užívalo. Tento den se měla jíst zelená strava (špenát, různé druhy zelí), aby byl člověk celý rok zdráv. Toho dne zní kostelní zvony po mši naposledy ("odlétají do Říma") a znovou se rozezní až na Bílou sobotu. Zvonice nedaleko Fora Romana v Římě.
Mnohde existovala pověra, že když naposledy na Zelený čtvrtek zvoní zvon, má člověk cinkat penězi, aby se ho celý rok držely. Jinde zvonili paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.
VELKÝ PÁTEK
V tento den podle tradice Kristus zemřel na kříži. V katolické liturgii je to den hlubokého smutku, kdy se nekoná mše a bohoslužba je složena jen z čtení textů a zpěvu. Důležitou součástí pobožnosti je odhalení a uctění svatého kříže. K poctě zemřelého Krista se hrály pašijové hry. Mistr rajhradského cyklu: Ukřižování Krista (kolem 1450)
V tento den se lidé odcházeli před východem slunce omýt k potoku, aby byli uchráněni před nemocemi. Hojně rozšířeným zvykem bylo předení pašijových nití. Kdo měl na šatech alespoň několik stehů ušitých těmito nitěmi, byl uchráněn před uhranutím a zlými duchy. Košile ušitá z plátna vyrobeného z pašijových nití měla chránit před bleskem.
BÍLÁ SOBOTA
V českém prostředí se před vigilií (bohoslužbou po západu slunce) na Bílou sobotu světil oheň před vchodem kostela. Při slavnosti VZKŘÍŠENÍ se z "Božího hrobu" v kostele vyzvedla monstrance s Nejsvětější svátostí a také Kristova socha, které se v průvodu nesly obcí. Svěcení ohně arciděkanem Jiřím Nelibou před kladenským kostelem Nanebevzetí Panny Marie.
BOŽÍ HOD VELIKONOČNÍ
Den, kdy Kristus vstal z mrtvých. V rámci svátku se provádělo svěcení velikonočních pokrmů - beránka, mazance, vajíček, chleba a vína. Na některých místech Čech obětoval hospodář kus svěceného mazance, vejce a víno zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá pitná voda. Mistr Třeboňského oltáře: Zmrtvýchvstání Krista (1380-1385)
PONDĚLÍ VELIKONOČNÍ
K tomuto dni se neváží žádné liturgické úkony, ale z hlediska lidových zvyků je dnem nejvýznamnějším. Toho dne se odbývala pomlázka, kdy dům od domu chodívali mládenci za děvčaty, později hlavně děti, se spletenými pomlázkami z vrbového proutí, ozdobených stuhami. Jimi šlehali dívky i ženy v domácnosti, vinšovali a dostávali malovaná vajíčka. Mnohde bylo zvykem, že v úterý chodila na oplátku s pomlázkou děvčata, někde místo ní polévala chlapce vodou, aby byli svěží. Trenažér pro přípravu na velikonoční "mrskačku" - pokus o novodobý zvyk před Zanzibarem na náměstí Straosty Pavla v Kladně.
Velikonoční zvyky
VYNÁŠENÍ SMRTKY
Už u našich staroslovanských předků máme doloženy některé zvyky, které se udržely i po příchodu křesťanství. Hlavním motivem jarních slavností bylo vynášení smrti, zvané též Morana, Mořena. Jeho předkřesťanský původ dokládají církevní zákazy, např. z let 1366 a 1384. Nejstarší česká zpráva výslovně praví, že bylo zvykem ve městech i na vesnicích vynášet o pátou neděli postní "figury v podobě smrti za zpěvů a pověrečných her k řece, kde je potápěli a vysmívali se přitom smrti, že jim už nemůže škodit, protože je z jejich kraje nadobro zapuzena".
Pro tento zvyk jsou velmi početné doklady z novodobé lidové kultury. Podle K. J. Erbena představoval v Čechách Mořenu došek, který dívky oblékly do ženských šatů, ozdobily stužkami a nastrčily na tyč nebo vzaly prostě pod paždí a za obřadných písní vynášely z vesnice. Pak figuru opět odstrojily a došek vhodily do vody nebo do příkopu. Potom všichni účastníci průvodu uháněli úprkem do vesnice v přesvědčení, že ten, kdo zůstane poslední, do roka zemře. Stejně tak se věřilo, že z domácnosti, z níž by se nikdo vynášení smrtky neúčastnil, někdo do roka zemře. Vynášení a pálení Smrtky v Sítenském údolí v březnu 1998.
SVĚCENÍ KOČIČEK
Větvičky jívy - kočičky se světí na Květnou neděli. Se svěcenými kočičkami se pak prováděly různé praktiky hraničící z hlediska církve až s pověrami (např. jejich polykání jako ochrana před bolestmi v krku a zimnicí). Posvěcené kočičky se zastrkovaly za domácí kříž ve světnici, za svaté obrázky nad stolem. Kočičky se také zapichovaly na okraj pole k ochraně úrody, dávaly se do sklepa, aby chránily "před jedovatinami". Také se jimi vytíraly oči, aby nebolely.
ŘEHTAČKY A KLAPAČKY
Hlas zvonů, které naposledy znějí při mši na Zelený čtvrtek a pak až do Bílé soboty umlknou, nahrazovaly nejrůznější řehtačky a klapačky, nejen malé do ruky, ale i velké řehtačky na trakařích. Jejich hluk se rozléhal po celé vesnici a na mnoha místech se říkalo, že děti honí proradného Jidáše. Bývalo totiž zvykem, že na Zelený čtvrtek jeden z chlapců po mši vyběhl ven z kostela a ostatní děti s řehtačkami a klapačkami za ním. Přitom volali: "Jidáše honíme, klekání zvoníme, přitom se modlíme..."
OTEVÍRÁNÍ POKLADŮ
S Velkým pátkem byla spojena víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle lidové víry se země otevírala a na krátkou dobu odkrývala ukryté poklady. Ty prý označovalo světýlko, případně záře vycházející z otvoru ve skále či zdi. Pokud se někomu podařilo otevřenou skálu s pokladem najít, ale zdržel se uvnitř příliš dlouho, skála se zavřela a na celý rok ho uvěznila.
MALOVÁNÍ VAJÍČEK
Charakteristickým atributem Velikonoc jsou KRASLICE - malovaná nebo jinak zdobená vajíčka. S kraslicemi se setkáváme v písemných pramenech už ve 14. století, jejich původ je však pravděpodobně ještě starší (červeně malovaná hliněná vejce známe už z velkomoravských nalezišť z 9. století).
Nejrozšířenější technikou zdobení velikonočních vajíček byla vosková batika. Na vejce se postupně nanášel vosk a barvy tak, aby vosk vždy zakryl tu barvu, která měla být v ornamentu zachována. Po nanesení všech barevných vrstev se vosk opět rozpustil a setřel a na vajíčku se objevil často velmi složitý barevný vzor. Dalším způsobem zdobení bylo vyleptání vzoru na nabarvené vajíčko šťávou z kyselého zelí. Známé jsou i vyškrabované kraslice, u nichž se barva odstraňovala špičkou nože nebo špendlíkem. Vyškrabovaly se jemné ornamenty, různé nápisy, úryvky z písní. Působivou technikou výzdoby bylo vytváření složitých hvězd, květů a jiných geometrických vzorů z nalepovaných malých kousků slámy na červeně, černě nebo modře nabarvená vajíčka. Kraslice zdobené voskovou batikou.
S vajíčky provozovali dospělí i děti o velikonočním pondělí a někdy i v následujících dnech různé hry. Běžné bylo "sekání" do vajec. Jeden chlapec uchopil vejce do dlaně tak, že mezi jeho palcem a stočeným ukazováčkem vykukovala jen špička vajíčka. Druhý hoch vzal krejcar a hodil jím hranou proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házejícímu chlapci; pokud se svezl nebo vejce vůbec nezasáhl, zůstalo vejce i krejcar tomu, kdo držel. Méně často se krejcar zasekával do vejce položeného na zem. "Ťukání" probíhalo tak, že dva hoši udeřili lehce špicí svých vajíček proti sobě a ten, čí špice se rozbila, prohrál a musel dát vajíčko soupeři. "Koulení" mělo různé varianty. Vajíčka se mohla dát do řady a z větší dálky se k nim kutálela "kudrna" (koule z volských chlupů). Kdo jí vajíčko zasáhl, mohl si ho vzít. Jiným způsobem bylo koulení vajíček po nakloněném šindeli nebo dřevěným žlábkem na rovnou zem. Vyhrával ten, komu se vajíčko dokoulelo nejdál. Některé hry měly i "věštecký" charakter. Bylo to třeba "přehazování" vajíček přes střechu na měkký drn. Pokud se vejce od některého děvčete rozbilo, sklidila dívka posměch a říkalo se o ní, že bude v lásce nestálá.
HORNICKÁ VELIKONOČNÍ JÍDLA NA KLADENSKU
Na Zelený čtvrtek se v některých rodinách připravovala zelenina, která jinak do hornického jídelníčku pronikala velmi zřídka. Obědval se špenát s brambory. Na Velký pátek se pekly "jidáše" s medem, na Bílou sobotu se pak zadělávalo na velikonoční "bochánky". Tradičním večerním jídlem v tento den byla nádivka z uzeného a vepřového masa a vajec, do níž se přidávala pažitka, kterou někdy nahrazovaly mladé kopřivy. K obědu na Boží hod velikonoční bylo hovězí maso s omáčkou nebo vepřové se zelím. Kůzlata, pokud je horníci měli, se u nich doma nesnědla, ale dávali je jako úplatu představeným, nebo prodávali na trhu. Na velikonoční pondělí se dojídaly zbytky masa a přecházelo se k bezmasé každotýdenní stravě.