Jsem velmi rád, že mohu říci pár slov na vernisáži výstavy uspořádané Sládečkovým muzeem: "S Antonínem Roubalem za květenou Kačáku", kde našel zhodnocení Roubalův bohatý herbář a kartotéka ke kladenskému regionu. Určitě by srdce pana Roubala potěšila. Je to už téměř dvacet let, kdy jsme ho my - dnes už starší - mohli vídat denně v prostorách univerzitních herbářových sbírek v Benátské ulici na Praze 2, mezi zdmi a regály, které pamatují mnohé epizody dějin - jako tajné depeše geobotanika Vladimíra Krajiny prezidentu Benešovi za války do Londýna nebo inspiraci Karla Čapka při zimním pohledu z okna - k povídce Šlépěj. Ba události ještě starší. Nebo naopak i soudobé jako byl studentský průvod z blízkého Albertova v listopadu 1989. Ten ještě Antonín Roubal zažil a samozřejmě vývoj, který nastal po něm, entuziasticky vítal. Nechci mluvit o peripetiích jeho životaběhu, něco jsem k tomu napsal v "herbářové vzpomínce" na pana Roubala v časopise Živa roku 1993, nedlouho po jeho úmrtí. Řeknu jen, že osud mu nadělil vročení maturity na salesiánském ústavu v Praze-Kobylisích do války (1944), a že jeho cíl stát se knězem se ani po jejím skončení neuskutečnil z důvodu internace nastupujícím komunistickým režimem v klášteře v Hejnicích. Důsledkem byly stále se komplikující zdravotní potíže v pozdější době, kdy už působil jako technický asistent v botanických sbírkách pražské katedry botaniky (od r. 1969). Myslím, že na botanice mu bylo dobře, i když původní hlavní poslání jej minulo, ale svět rostlin byl jeho celoživotním koníčkem a například účast na exkurzích, jež organizoval v dobře poznaném regionu středních Čech, byly pro každého účastníka zážitkem. Dobře si vybavím jím vedenou exkurzi na Mělnicku, kde sice s jistou námahou šplhal na počápelská odkaliště, která byla tehdy mým "oblíbeným" výzkumným objektem, ale v úsměvu se rozzářil, když na okrajích povrchového plató s elektrárenským popílkem uviděl jasně žlutozlatě kvetoucí porosty starčku jarního. Velmi jemně a nevtíravě dokázal rozdávat pohodu a bezděky kultivovat duše ve svém okolí - jak opravdovostí při studiu sběrů rostlin, tak umírněnými soudy nad podivnostmi světa vezdejšího. Ve svém zmíněném textu v Živě jsem citoval z naší korespondence, takže to nebudu opakovat, ale zmíním úryvek z jeho dopisu mé ženě z 11. dubna 1990, kde předtím s potěšením referoval o probouzení života v křesťanské víře, obnově vzájemné pospolitosti a atmosféry ve prospěch rodiny: Cit.: "…Jsou to potěšující skutečnosti. Kéž to nejsou pouze efemérní reakce na onu 40-letou duchovní prázdnotu, která zde za minulého režimu byla systematicky vytvářena, ale kéž se z toho vyvine hlubší proud… a tomu odpovídající morální úroveň alespoň značné části národa, která by byla schopna čelit dalším mravním nebezpečím západní provenience - drogomanie, různé sexuální deviace, …". (Nakonec připsal: "A zdravím srdečně Pavla!") Citát by mohl být mnohem delší, ale uvedené řádky naznačují, že úvaha a přání šly správným směrem, když dnes po více než 20 letech vidíme, jak hluboce materialistická společnost mnoho věcí nezvládá ani po částečné generační obměně… To, co bohudík ve velké pestrosti přetrvává, je diversifikovaná květena údolí Loděnického potoka, tedy Kačáku, rozmístěná v úchvatných kulisách údolí začínajícího ve Svatém Janu. A kdyby tu pan Antonín Roubal s námi byl (a já věřím, že ho můžeme přivolat), stočil by naši pozornost tímto směrem, k přírodě, kterou vnímal jako trvalý projev vyššího tvořitelství, jež přesahuje naši přízemnost. Přeji vám spolu s ním zážitky přímo výstavní!19.1.2012Pavel Kovář