Kladno - město železa a oceli

V květnu 2019 uplynulo sto třicet let od založení hutě Poldi. Připomeňme si proto stručně historii kladenského hutnictví, jehož počátky sahají do druhé poloviny 19. století.

Vraťme se nyní k průkopnickému kroku Vojtěcha Lanny, Václava Novotného a bratří Kleinů, kteří v Kladně zahájili éru hutního průmyslu. V roce 1857 byla spojením jejich Kamenouhelného těžařstva s Kladenským železářským těžařstvem (existujícím od roku 1854) a přistoupením několika dalších podílníků založena Pražská železářská společnost. Jedním z prvních opatření nově vzniklé společnosti bylo vybudování železnice spojující Kladno s rudnými doly u Nučic a vápencovými lomy u Tachlovic. Stavba začala v červenci 1857 a už v únoru následujícího roku byla uvedena do provozu trať dlouhá 22,7 kilometru. Rychlost výstavby trati je obdivuhodná i proto, že u Pleteného Újezda musela být vybudována úrovňová křižovatka s koněspřežnou tratí Praha - Kladno - Lány.


Belgické vysoké pece Vojtěšské hutě (z roku 1855). Fotografie J. Eckerta, kolem 1880.

Železná ruda z Nučic nebyla ale příliš kvalitní, takže ani jakost koksového železa nebyla v 60. letech minulého století nejlepší. Tyto nedostatky se vedení huti snažilo nahradit důmyslnějšími postupy, které by snížily obsah fosforu a síry v nučické rudě. Hlavní slovo v tomto směru patřilo technickému řediteli Juliu Jacobimu, za nějž nové koksovací pece, pražicí pece a luhárny umožnily v polovině 60. let konečně vyrobit kvalitní železo pro slévání a pudlování. Pro další historii kladenských hutí je vůbec příznačné, že vždy disponovala schopnými vynálezci a zlepšovateli, takže zdejší ocel patřila ke špičkám na světových trzích. Bylo tomu tak i díky sledování světového vývoje a aplikaci moderních postupů výroby. Jako jeden příklad za všechny stačí uvést, že v Kladně si podle ne zcela doložené tradice odbyl v květnu 1879 svou kontinentální premiéru Thomasův konvertor se zásaditou vyzdívkou, který byl nejvhodnější právě pro zpracování středoevropských rud (pravděpodobněji se však kontinentální premiéra tohoto konvertoru uskutečnila v Belgii).

Krov národního divadla vyrobený v Pražské železářské společnosti v Kladně.

V té době už ale na scénu vstupovala další významná osobnost, která se zapsala nejen do dějin hutnictví v Kladně, ale v celé rakousko-uherské monarchii - Karl Wittgenstein. Ve škole nevynikal pílí , odjel do Ameriky, ale ani tamní pobyt a návrat do Vídně nepřinesly rozhodující změnu. Nedokončil vídeňskou Techniku a teprve setkání s mladým ředitelem válcoven v Ternitz Paulem Kupelwieserem znamenalo rozhodující obrat v jeho životě. Kupelwieser ho zaměstnal jako kresliče v nově zakládaném moderním hutním podniku v Cukmantlu u Teplic. Při výstavbě tohoto závodu se Wittgenstein vypracoval na šéfa údržby a poté slévárny. V roce 1874 se oženil s Leopoldinou Kalmusovou z poměrně bohaté měšťanské rodiny v Dubí (tehdy ještě Eichwaldu) u Teplic. V tomtéž roce ale musel teplický hutní závod opustit a znovu se ve Vídni živil jako kreslič a konstruktér. Za tři roky se ale poměry v Teplicích změnily a Witgenstein byl jmenován ředitelem tamních válcoven. I když jako první vyzkoušela Thomasův konvertor se zásaditou vyzdívkou Pražská železářská společnost, Wittgenstein koupil patentní práva pro Teplickou válcovnu a bessemerovnu a zavedl v ní Thomasův postup výroby oceli v provozním měřítku jako první. Navíc se mu podařilo pro Teplice získat licenci na Thomasův způsob výroby oceli pro celé Čechy a posléze odkoupil i jednoho z hlavních konkurentů na železářském trhu Českou montánní unii, vzniklou z původních fürstenberských železáren na Podbrdsku. Třetí konkurent - Pražská železářská společnost - v té době procházel krizí a v roce 1886 nabídl Wittgensteinovi místo hlavního ředitele společnosti. S Wittgensteinem přišla do Kladna éra modernizace a racionalizace, což se projevilo i v obsazení míst ředitelů jednotlivých částí PŽS. V kladenských dolech se stal ředitelem Gottfried Bacher, v hutích obchodním ředitelem Robert Lenk a technickým ředitelem Ernst Bertrand. Protože se kladenské uhlí nehodilo ke koksování, začal se dovážet kvalitnější a levnější koks z Ostravska a Westfálska. Výroba se soustředila na válcované zboží, kvůli němuž se stavěly nové válcovací tratě a byly zavedeny první martinské pece.

Karl Wittgenstein (1847 - 1913)

Wittgenstein zjistil, že na českém železářském trhu chybějí kvalitní nástrojové oceli na jemnou mechaniku, stroje, kosy a pilníky a musejí se draze dovážet ze Štýrska, Německa a Anglie. A neváhal tuto mezeru na trhu zaplnit. V Kladně, kde byl dostatek kvalifikovaných pracovníků, ale i suroviny pro kelímkové pece, založil v roce 1889 huť na speciální oceli, která po jeho manželce dostala jméno Poldi. V roce 1893 pak byla patentována ochranná známka ocelí vyráběných v této huti, na níž byl profil Leopoldiny Wittgensteinové s hvězdičkou ve vlasech. Pěticípá hvězda se později stala symbolem vývozu poldovské oceli do pěti světadílů.

Wittgenstein řídil osobně tuto novou huť první rok. Poté se soustředil na další plány, které vytvořily z Kladna ocelářské centrum celých Čech a díky němu ovládla Pražská železářská společnost i Österreichische Alpine Montangesellschaft, hlavní železářskou společnost rakouských zemí. Už od počátku měl významné místo ve výrobě huti Poldi materiál pro zbrojní průmysl (hlavňový materiál, ocelové střely, pancíře), ale významnou položku představovala i ocel pro řezné nástroje a břity. Inovace pokračovaly i nadále - v roce 1908 byla v Poldině huti instalována první elektrická Kjellinova pec a tavba v ní 11. dubna toho roku byla vůbec první tavbou v elektrické peci v českých zemích. V říjnu 1910 si Poldina huť patentovala jednu z prvních nerezavějících ocelí na světě POLDI ANTICORRO. A v tomto výčtu by bylo možno pokračovat dál a dál.

Zbrojní výroba v Poldině huti v roce 1910.

Karl Wittgenstein se zasadil i o zřízení speciální strojírenské výroby Poldi, která zhodnocovala vyráběnou ocel. V roce 1891 se v Poldině huti začala vyrábět listová péra a v roce 1935 si huť dala patentovat výrobu svinuté pružinové ploché oceli v kruzích. Pérovna už od počátku dodávala své výrobky především automobilovému průmyslu. Před 1. světovou válkou tak zásobovala například švýcarskou továrnu na nákladní automobily Saurer, německé automobilky Benz & Cie, Daimler Motoren-Gesellschaft nebo proslulý vídeňský závod Gräf & Stift. Po rozpadu Rakousko - Uherska začali v Poldi vyrábět i šroubové pružiny a od roku 1936 i ventilové pružiny pro letecké motory. Konjunktura této výroby nastala v období těsně před druhou světovou válkou a během ní, kdy byly pružiny dodávány například letecké továrně Junkers Werke. Vojenská výroba vůbec tvořila značnou část produkce poldovských strojíren. Už v roce 1893 byly v Poldině huti vyrobeny první dělostřelecké hlavně a vzorky dělostřelecké munice. Po masové produkci munice pro ruční zbraně i děla až k leteckým bombám v období první světové války se výroba začala snižovat a v roce 1924 byla zastavena docela. Dva roky poté ale dostala zbrojní výroba v Poldi nový impuls zřízením výroby pancířů pro obrněné automobily a později i lehké tanky. Stejně úspěšné byly i dodávky hlavní pro pěchotní zbraně počínaje pistolemi až po těžké kulomety.
V Poldině huti se pokoušeli i o výrobu ohromných zalomených hřídelí pro lodě, ale od roku 1914 kladenští kováci tuto složitou a prostorově náročnou výrobu přenechali závodům ve Vítkovicích a v Plzni a sami se zaměřili na automobilové hřídele dodávané stejným firmám jako automobilové pružiny. podobně tomu bylo i s výrobou hřídelí pro letadla.

První zmínky o výrobě ocelových nástrojů pocházejí z roku 1903, ale týkaly se zpočátku jen výroby pro vlastní potřebu. Postupně ale byly z rychlořezných ocelí vyvinutých v Poldině huti vyráběny nejrůznější nástroje, především obráběcí nože, nůžky na plech, kamenické a sklářské nástroje, potravinářské nože i nástroje pro hornictví, geologii, naftařský a dřevařský průmysl. V roce 1931 vznikl v části elektromechanické dílny provoz nazvaný Rohrwerk, který začal vyrábět svařované korozivzdorné trubky různých tvarů, chladicí hady pro chemii a potravinářství a v roce 1933 v něm vyrobili i první mlékárenskou automobilovou cisternu. Součástí tohoto provozu byla i tzv. Apparatenbau, kde se vyráběly ozdobné prvky pro stavby. Zábradlí, mříže, rámy výkladních skříní a další prvky z nerezové oceli Poldi se staly součástí interiérů i exteriérů pražských obchodních domů Ara, Teta a Bílá labuť, Pensijního ústavu na Žižkově, nových budov bank a spořitelen v celé Československé republice. Mimořádnou zakázkou byla výroba mříže a závěsné konstrukce vitráží a malovaných oken pro Muzeum Jana Amose Komenského v nizozemském Naardenu.

Mechanické dílny Poldiny hutě v roce 1936.

Kvalitní ocel se prosazovala i na světových trzích, takže ve 30. letech 20. století měla Poldina huť svoje filiálky a obchodní zastoupení ve 39 zemích světa.

Obchodní zastoupení Poldiny hutě v Anglické ulici v Praze.

Snahy o další expanzi ale zastavila okupace Československa německými nacisty a vypuknutí druhé světové války. Pražskou železářskou společnost ovládl koncern Mannesmann Röhrwerke, který PŽS diktoval dodávky za finančně nevýhodných podmínek, což vedlo ke zvyšování vnitřního dluhu této společnosti. Poldina huť se zase stala součástí největšího říšského koncernu Hermann Göring Werke a jejím hlavním úkolem byly dodávky ocelí pro zbrojní průmysl. Konec války kromě radosti přinesl i množství problémů s obnovou mírové výroby. Zpřetrhaná obchodní síť, téměř žádné zásoby, opotřebované zařízení, vysoká zadluženost a nedostatek zaučených pracovníků a hutních odborníků - to byly problémy, které muselo nové vedení kladenských hutí řešit hned v květnových dnech roku 1945. Za zmínku snad stojí, že první mírová tavba se na vysoké peci č. II PŽS uskutečnila už 15. května.
Strukturu kladenského hutnictví ovlivnilo v roce 1946 vytvoření národního podniku se statutárním názvem Spojené ocelárny. Původně do nich vplynuly všechny závody koncernů PŽS a Poldiny hutě, ty se však v několika etapách delimitovaly a v roce 1952 zbyly v rámci Spojených oceláren, národního podniku (SONP) jen dvě hutě kladenské, přičemž starší Vojtěšská huť dostala v květnu 1946 jméno huť Koněv. Organizační změny znamenaly zpřetrhání výrobních vazeb v rámci bývalých koncernů, centralizace národního hospodářství odebrala podniku exportní samostatnost, spuštění "železné opony" zlikvidovalo léta budovanou obchodní síť a direktivně, v rámci centrálně plánovitého hospodářství rozepisované úkoly, nerespektovaly ani možnosti, ani únavu výrobního zařízení. Obě hutě navíc byly výrobně natolik odlišné, že vlastně existovaly jedna vedle druhé, byť v jednom podniku. Koněv představoval výrobce surového železa, běžných ocelí a válcovaného zboží, huť Poldi výrobce a zpracovatele ocelí ušlechtilých.

Generální linie budování socialismu upřednostnila výrobu huti Koněv a huť Poldi s výrobou ušlechtilých ocelí odsunula zcela do pozadí. Vzhledem z opotřebení výrobní základy přidělila SONP investice na výstavbu tří nových vysokých pecí, kterými se postupně nahradily čtyři pece z konce 19. století. Pak ovšem centrální prostředky slábly, neboť je pohltily investice do hutí na Slovensku (HUKO, později Východoslovenské železárny), výstavba Nové huti Klementa Gottwalda a modernizace ostravských hutí vůbec. Na přelomu 60. a 70. let začínalo být v celostátním měřítku zjevné, že se průmysl bez ušlechtilých ocelí neobejde, proto byly investice přesměrovány ho huti Poldi, v níž se po stránce územního plánu navázalo na výstavbu z období okupace. Ani tyto akce však ale nepředstavovaly perspektivní řešení. Centrální plánování nezohledňovalo stav ani vytíženost výrobních kapacit a SONP vykazovaly prakticky každoročně vysokou bilanční ztrátu. Tyto skutečnosti se ovšem nedaly politicky přiznat a kladenské hutě byly v oněch dobách pravidelně hodnoceny za ukazatel, jemuž se říkalo "podkročení plánované ztráty".
Kladno oněch let změnilo identitu a prošlo obdobím rozsáhlé migrace. První fázi představoval odsun německé menšiny, převážně huťské technické inteligence a středních kádrů, i odchod části obyvatelstva do pohraničí, druhou pak příliv nekvalifikovaných pracovních sil, lákaných sem zčásti vyššími výdělky, zčásti přinucených v kladenských hutích pracovat.
V 60. letech se v atmosféře určitého politického uvolnění rodily dvě koncepce perspektivního rozvoje SONP. Obě měly společné to, že počítaly s postupnou likvidací huti Koněv jako výrobce neušlechtilých ocelí a přechodem výroby převážně na oceli ušlechtilé. Jedna navazovala, pokud to bylo v podmínkách socialismu možné, na tradici předválečné Poldiny hutě a požadovala její modernizaci na technickou úroveň, schopnou konkurence i na západních trzích, přičemž s podstatně vyššími objemy výroby nepočítala. Druhá prosazovala výstavbu zcela nového závodu "na zelené louce" s objemem výroby až do milionu tun ocelí ročně.
Normalizační poměry v roce 1969 nahrávaly zastáncům varianty nové extenzivní výstavby a Husákovo nové vedení ji také jednoznačně podpořilo, přičemž opačné názory odsoudilo. V roce 1972 se tedy začal u obce Dříň na východním okraji Kladna budovat nový závod na Dříni, jehož první fáze, elekroocelárna, zahájila slavnostně výrobu roku 1975. V témže roce byla ukončena výroba vysokých pecí i Thomasových konvertorů; obrazně řečeno to byl rok, v němž vyhasla ona pověstná rudá záře vylévané strusky. V závěru roku 1976 se začala stavět další etapa, bloková a sochorová válcovna: Spuštění prvních částí této vpravdě gigantické investice se odehrálo roku 1980, celkově byla dokončena v roce 1984. V roce 1981 se začalo s první fází výstavby poslední části dříňského závodu, středojemné válcovny, jejíž úplné dokončení spadalo do roku 1989. Spolu s těmito investicemi pobíhala rozsáhlá modernizace provozů stávající huti Poldi, která znamenala po stavební stránce určité rozšíření směrem k východu, k obci Dubí.
Plánovaný výrobní program převážně ušlechtilých ocelí se dařilo ve dříňském závodě naplňovat jen velice obtížně a zvolna, objemem se však výroba kladenských hutí skutečně přiblížila k milionu tun ročně. Huť Poldi, tj. "starý" závod nicméně představovala po modernizacích výrobní komplex schopný konkurence na světových trzích. Spojené ocelárny, (od roku 1976 se statutární změnou názvu na POLDI-Spojené ocelárny) byly sice obrovskými investicemi značně zadlužené, měly však reálnou šanci se zvolna stát podnikem ziskovým. Výstavba, modernizace a restrukturalizace kladenských hutí, zaměstnávajících před rokem 1989 na 20 000 osob, se výrazně promítla i do změn, jimiž prošlo město Kladno. Prakticky ruku v ruce (jak o tom je řeč v příslušných pasážích této publikace) s budováním Dříně šla výstavba sídlištních panelových komplexů zejména na jihovýchodním okraji Kladna, budování sídliště v prostoru Sítné, zamýšleného původně jako nové městské centrum, a likvidace staré zástavby jádra Kladna, na jehož místě vznikala opět zástavba panelového typu. S tím souvisel i rozvoj infrastruktury, kde nejvýraznější stavby tvořily v rámci sítenského komplexu Dům kultury, hotel Kladno a posléze dominantní Okresní výbor KSČ, lidově rychle překřtěný na Kokos, vtipně zlomyslnou zhuštěninu pojmenování "komunistický kostel". Významný ovšem byl vznik komplexu sportovních a rekreačních areálů v jižní části města, v okraji příměstských lesů, které prostorově navázaly na areál Sletiště z meziválečných let a fotbalový stadion i zimní hokejový stadion z let poválečných.
Po roce 1989 byl vývoj kladenských hutí velice složitý a vzhledem ke lhůtám zpřístupnění archivních materiálů (50 let) bude ještě dlouho neprobádaná i nezhodnocená.
Faktograficky lze konstatovat, že se POLDI-Spojené ocelárny v roce 1992 změnily na společnosti holdingového typu se statutárním názvem POLDI a. s. Tato společnost se stoprocentním podílem státu zahrnovala dceřinné společnosti, které nabídla téhož roku k odprodeji. Tímto způsobem vznikla v letech 1992-1993 řada subjektů (ze sféry strojírenské výroby Strojírny POLDI, Beznoska Meditech, Termosondy či Anticorro, ze sféry energetiky Energetické centrum Kladno, ze zbytku válcovenských kapacit bývalé huti Koněv firma Noval - dnes už zaniklá). Rozhodnutím vlády pak byla na hutní aktivity POLDI a. s. (tj. ocelárenské, tvářecí a tepelně-zpracovatelské provozy) vyhlášena veřejná soutěž, jejímž výhercem se stala firma Bohemia Art architekta Vladimíra Stehlíka. Tato firma se na základě kupní smlouvy a na úvěr stala reálným vlastníkem kladenských hutí, přejmenovaných na POLDI OCEL. Její podnikání však skončilo v polovině 90. let 20. století konkursem a po řadě vlastnických změn se stala majitelem bývalé huti Poldi firma Scholz Stahlzentrum Ost. Nová firma dostala jméno POLDI Hütte s. r. o. a je součástí německého koncernu SCHOLZ AG. Provozování části dříňského komplexu (blokové a sochorové válcovny) se ujaly Třinecké železárny a. s.

S využitím níže uvedené literatury zpracoval Zdeněk Kuchyňka, fotografie ze sbírek Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně a ze soukromých sbírek.

Doporučená literatura k tématu:

• DOBNER, Libor - KUCHYŇKA, Zdeněk: Historie a současnost podnikání na Kladensku a Slánsku. Žehušice 2005.
• KÁRNÝ, Miroslav a kol.: Sto let kladenských železáren. Praha 1959.
• KLÍMA, Karel a kol.: 100 let ocelí POLDI. Praha 1989.
• KOVAŘÍK, Jiří: Proměny. Z historie kladenských hutí. Kladno 1982.
• KOVAŘÍK, Jiří: Poldina huť v období habsburské monarchie. In: Z dějin hutnictví 16, 1987, s. 69-84.
• KOVAŘÍK, J.: Karl Wittgenstein. Osobnost předního rakouského průmyslníka habsburské monarchie s přihlédnutím k jeho kladenskému působení. In: Slánský obzor 7 (107), 1999, s. 7-23.
• KOVAŘÍK, J.: Strojírenská výroba Poldiny hutě do roku 1945. In: Slánský obzor 8 (108), 2000, s. 51-72.
• KOVAŘÍK, J. : Franz Hummelberger a Poldina huť. In: Slánský obzor 11, 2003 , s. 63-73.
• KOVAŘÍK, Jiří: Kladenské hutě v poválečném období. In: Slánský obzor 13, 2005, s. 113-130.
• ŽOFKA, Josef, ŠVEJDA, Josef, Kladno - město uhlí a železa. Zvláštní otisk z Věstníku Sládečkova městského musea na Kladně, č. II, 1947, s. 3-47.