Dozvuky války

Foto SVMK.


Vzpomínku na průjezd Rudé armády Kladnem dne 9. května 1945 přináší např. rukopis Antonína Hlouška: "Lidé přinášejí kytice bezu, líbají a objímají se s vojáky. Na rohu Huťské ulice proti hejtmanství jedou vítězové na tankách špalírem jásajícího lidu, který se raduje i pláče, že se konečně dočkal svobody. Některá děvčata vyskočila na tanky a jedou městem se svými osvoboditeli. Dlouho do noci je v ulicích živo a elektrická světla se po tak dlouhé době zatemnění poprvé rozzářila ve všech ulicích. Na sokolském sletišti plá ohňostroj a lidé zpívají a tančí".

Citace dle rukopisu Antonína Hlouška "Kronika města Kladna za dobu německo - fašistické okupace" (1975, s. 159). Reprofoto z knihy "Sto let kladenských železáren" (1959).


Nákladní automobilem tažený sovětský 37 mm protiletecký kanón vz. 1939 (61K) nadšeně pozdravovaný Kladeňáky.

Reprofoto z knihy "Kladno - město dolů a vysokých pecí" (1948).


Kladeňáci v dnes již asanované části města pozdravují samohybné dělo SU-100 Rudé armády. Vpravo v popředí vidíme dvojici českých povstalců řídících dopravu.

Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Typický záběr z kladenských ulic z května roku 1945: sovětský tank T-34/85 pozdravovaný nadšenými obyvateli.

Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Sovětský tank T-34/85 obsypaný rudoarmějci a českými povstalci předjíždí na náměstí v Novém Strašecí zřejmě nepojízdný nákladní automobil. V pozadí budova školy, kde byl ještě před několika dny ubytován štáb Vlasovců.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.


Vojáci Rudé armády na sovětském lehkém tanku T-70 vítaní před radnicí v Novém Strašecí.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.


Slavnostní výzdoba před budovou MNV v Kamenných Žehrovicích s vyvěšenými vlajkami protinacistické koalice.

Foto archiv obecního úřadu v Kamenných Žehrovicích.


Slavnostní výzdoba radnice v Kročehlavech.

Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


S Čechům vlastním humorem v květnu 1945 vytvořené parte "Velkoněmecké říše".

Foto SVMK.


Kořist: německé kolopásové vojenské vozidlo Sd.Kfz 7 využívané nejčastěji jako dělostřelecký tahač s možností přepravy dvanácti vojáků. Vyfoceno bylo s českými povstalci u dělnického domu v Motyčíně. Ukořistěn měl být na dole Ronna.

Reprofoto ze sborníku "Kamenouhelné doly koncern Kladno - historie a současnost" (1985, s. 34).

Barikáda u záložny v Hnidousích a před ní vyfocený německý ženijní pontonový vůz tažený traktorem. Kořist snad pochází od německé ústupové kolony, která se odpoledne dne 8. května 1945 prostřílela Pchery a Vinařicemi.

Reprofoto ze sborníku "Kamenouhelné doly koncern Kladno - historie a současnost" (1985, s. 36).


V okolí města Slaného pochytaní Němci shromáždění před sokolovnou.

Reprofoto ze Slánského obzoru 1945 (za s. 72).


Odzbrojení němečtí vojáci odvádění ulicemi Slaného do zajateckého tábora.

Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném.


Vojenská služba byla i po ukončení 2. světové války stále nebezpečná. V noci na 10. května 1945 se o tom přesvědčili např. obránci Kročehlav. Na hlídce zde zahynul v cca 03:45 hod. vojín Antonín Kučera (1912-1945). Dle výpovědi svědků, nálezu lékaře i vyšetřování kriminální policie se jednalo o nešťastnou náhodu při neopatrném zacházení se zbraní ve vypjatých okamžicích. Tříčlenná hlídka od odpoledne dne 9. května střežila dům v Ořechové ulici čp. 1590, kde naposledy bydlel gestapák Jindřich Barthel, a okolí až k okraji kročehlavského lesa. Vojín Josef Frydrýn (nar. 1900 ve Velké Dobré) vypověděl, že během noční hlídky: "Seděli jsme vedle sebe s voj. Kučerou a vyprávěli jsme si, tj. odsuzovali jsme střelbu, která byla kolem a o níž jsme předpokládali, že je zkoušením zbraní strážemi… Pak najednou na pokraji lesa asi 150 m od nás vyšla rána, nejpravděpodobněji z pistole a voj. Kučera tvrdil, že mu šla kolem ucha. Chtěl, abychom se přikrčili k zemi a abychom se kryli… Po chvíli jsem vstal, rozhlížel se (byla tma) a voj. Kučera se rovněž trochu nadzdvihl a odplížil se do rohu ke garáži, kde se cítil snad bezpečnější. Občas jsem se jej zeptal, co tam je, zda tam nemám jít. On mi odpovídal, abych zůstal na místě a nehýbal se. Pak jsem slyšel dopad kaménku na plech ve směru, kde se voj. Kučera nacházel. Ptal jsem se ho po původu zvuku, on však na mě dělal "pšt". To se asi 3x opakovalo. Po třetí na mojí otázku mi odpověděl "Už jdou na nás". Za chvíli vyšla střelná rána, která vzbudila i třetího člena hlídky vojína Františka Rohlu (nar. 1896 Kročehlavy). Ten uvedl: "Neviděli jsme ho, avšak najednou jsme zaslechli chrčení. Šli jsme k místu, odkud vycházelo, a zjistili jsme, že chrčí voj. Kučera, který je střelen pod bradu a visel mu kus tváře. Nadzdvihl jsem jej a při tom jsem zjistil, že drží křečovitě pušku."

Citace dle VHÚ-VHA, fond Revoluční gardy, inv. č. 1400, Rozkazy vydané posádkovým velitelem Kročehlavy, Protokol sepsaný na Posádkovém velitelství Kročehlavy s vojíny Josefem Frydrýnem a Františkem Rohlou dne 12. května 1945. Na snímku smuteční parte Antonína Kučery. Foto SOA Praha, SOkA Kladno.


Pravidelná posádka Rudé armády do Kladna přijela až odpoledne dne 11. května 1945: "Toho dne městský rozhlas v Kladně oznámil radostnou zprávu, že odpoledne přijede do Kladna sovětská armáda… Kolem 15. hodiny jich přijelo asi na čtyřiceti nákladních autech. Sovětští vojáci byli přivítáni bouřlivým nadšením. Již před polednem si někteří lidé drželi místo v Huťské ulici u bývalého hejtmanství a také kolem sadu Antonína Dvořáka. Přijeli a umístili se do několika čtvrtí". V jejich čele stál gardový plukovník Kalin Trofimovič Chmylov (na snímku), velitel 68. gardové tankové brigády ze 4. gardové tankové armády. "Druhý den 12. května jsme uvítali na Revolučním národním výboru velitele sovětské armády v Kladně plukovníka Chmylova s jeho štábem. Sláva byla veliká. Přišlo mnoho lidí, aby projevili svojí vděčnost a lásku sovětské armádě. Předseda národního výboru MUDr. Vladimír Smutný je přivítal a poděkoval jim za naše osvobození upřímnými slovy za všechny občany Kladna. Všichni přítomní provolávali: At žije Rudá armáda! Ať žije maršál Stalin! Potom zazněla naše a sovětská národní hymna. Pozdě do noci bylo potom v ulicích rušno".

Citace dle rukopisu Antonína Hlouška "Kronika města Kladna za dobu německo - fašistické okupace" (1975, s. 161). Foto SVMK.


Dne 13. května 1945 vydal vojenský velitel města Kladna gardový plukovník Chmylov příkaz č. 1, ve kterém se mj. uvádělo, že "všichni občané SSSR, násilně zahnaní německo-fašistickými uchvatiteli z území SSSR, musí se dostaviti během tří dnů na vojenské velitelství na registraci k organisování jejich dopravy do vlasti. Ti, kteří nesplní tento příkaz, budou přivedeni k přísné odpovědnosti." Příkaz se týkal nejen bývalých sovětských zajatců, partyzánů a totálně nasazených, ale zejména protibolševických politických emigrantů a Vlasovců, po kterých ihned začaly sovětské bezpečnostní složky dle připravených seznamů usilovně pátrat.

Citace a foto SOA Praha, SOkA Kladno.


Čestným občanem města Kladna se plukovník Chmylov nikdy nestal. Jmenováni jimi naopak byli v letech 1965 a 1972 plukovníci Rudé armády Semjon Vladimirovič Vysockij (otec populárního ruského písničkáře, herce a básníka Vladimíra Vysockého ) a Vadim Petrovič Kornejčuk (jeden ze symbolů kladenské normalizace).

Na snímku S. Vysockij v roce 1965. Foto SVMK.


Největší oslavy vítězství se konaly na Kladensku na kladenském náměstí dne 13. května 1945 za účasti ministra vnitra Václava Noska (1892-1955), rodáka z nedaleké Velké Dobré. Na snímku je vyzdobená kladenská radnice připravená k zahájení oslav.

Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Davy kladenských občanů se tísní v neděli dne 13. května 1945 v okolí rozestavěné požární nádrže německého Luftschutzu. K jejímu zaházení došlo až koncem září roku 1945.
Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Davy Kladeňáků s vlajkami a transparenty před kladenskou radnicí.

Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Pochodující zástupy pohledem z kladenské radnice pod vlající britskou a československou vlajkou.

Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Obdobné oslavy vítězství, i když menšího charakteru, se konaly dne 13. května 1945 i v Unhošti.

Foto obrazová dokumentace ke kronice města Unhoště 1945-1955.


Oslavy vítězství v Novém Strašecí v květnu 1945.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.


V době největší radosti Čechů z konce války a úspěšně proběhnuvšího květnového povstání se začalo zároveň odehrávat poslední dějství místní německé menšiny. První číslo novin Svoboda ze dne 10. května 1945 informovalo o tom, že "již v prvních hodinách našeho národně revolučního nástupu byly zajišťovány špičky kladenských Němců ozbrojenými vlastenci a členy kladenské policie, kteří uposlechli výzvy naší vlády. Mezi zadrženými je v prvé řadě Štekbauer, známý surovec z Poldiny huti, který jako velitel závodní ochrany vybíjel svou nenávist k českým dělníkům jejich tělesným týráním ve své zločinecké kanceláři. Téměř všichni inženýři jednotlivých oddělení Poldiny huti a Pražské železářské společnosti jsou mezi zajištěnými, jako na příklad Kastenmüller, Ing. Hess, Kasper, von Poppy, Dr. Tallner a celá řada jiných. Také z města jsou zajištěni všichni známí Němci, jejichž protičeská činnost jest všem českým lidem známa. Jsou to: ředitel německých škol Fischer, drogista Kutnar, přednosta úřadu práce Bolman, zubař Doleček a celá řada jiných." Z některých poválečných osudů zmíněných osob uvedu, že Alois Stögbauer (nar. 1888 Kunžvart) byl dne 22. dubna 1947 odsouzen na doživotí, ředitel Poldiny hutě Ing. Antonín Kastenmüller (nar. 1880 Vídeň) byl 3. června 1948 odsouzen na 10 let, Ing. Emil Hess (nar. 1885 Horosedly) zemřel během vyšetřování a Jan Fischer byl bez výslechu i bez soudu zastřelen na počátku června 1945 na střelnici v Krnčí. Citace dle článku "Spravedlivá odplata stihne kladenské hitlerovce" z novin Svoboda z 10. května 1945. Info z knihy Jakuba Šloufa, Daniely Němečkové a kol. "Mimořádný lidový soud v Praze 1945-1948" (2020, s. 477, 353 a 322) a z Archivu bezpečnostních složek, fond 2M, inv. č. 10 222, Protokol s předsedou oblastní kriminální úřadovny v Kladně JUDr. Stanislavem Živným na Zemské úřadovně státní bezpečnosti v Praze dne 15. června 1946.

Na snímku soustřeďování německých civilistů do sběrného tábora ve Slaném. Reprofoto Slánský obzor 1945 (za s. 72).


Zhroucení Třetí říše, vypuknutí květnového povstání a odchod německých jednotek z Kladna řada Němců psychicky "neunesla". Kladenský kronikář Zdeněk Vašata k tomu zaznamenal: "Německé jednotky skutečně odpochodovaly, jak bylo ujednáno, a s nimi i četné civilní obyvatelstvo, pokud se nacházelo v jejich ochraně. Ve městě samém docházelo pak k četným sebevraždám Němců, jednotlivců i celých rodin, jejichž počet dosáhl téměř 50. Byli pohřbeni nejprve do společného hrobu v protitankovém příkopu, který byl narychlo vykopán v posledních dnech války pod haldou u hřbitova. Později byli opět vykopáni a pohřbeni za hřbitovní zdí". Prchali zejména Němci ze "staré říše" a ti, které začalo "tížit svědomí" a správně předpokládali, že by za své chování museli skládat účty. Antonín Hloušek uvedl, že kladenští Němci začali utíkat již v dubnu 1945: "Strach pronásleduje Němce, zvláště ty, kteří se do Kladna nastěhovali za války a zabrali si domy a obchody po Židech… Utíkali s nimi i zrádci českého národa - Češi, kteří se přihlásili k Němcům". Po bombardování byla na konci dubna doprava osob na kladenském železničním nádraží obnovena: "Němci se stěhují a na Výhybce je vidět spousty kufrů, balíků s peřinami a dětských kočárků. Kladenští a kročehlavští Němci už na nic nečekají a odjíždějí". Na snímku oznámení Okresního národního výboru v Kladně z 10. května 1945 o nutnosti vykopání hromadného hrobu pro německé sebevrahy. Jejich ostatky paradoxně spočinuly v blízkosti židovského hřbitova.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno. Citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, "Pamětní kniha Horního města Kladna" (Sv. I. do roku 1946, s. 397) a Tamtéž, Antonín Hloušek: "Kronika města Kladna za dobu německo - fašistické okupace roku 1938 - 1945" (Rkp., 1975, s. 147 a 149).


Zatčení kolaboranti a Němci byli využíváni k práci, které bylo po válce více než dost: "Ve škole jsou ubytovány kladenské zatčené Němky. Hlídky revoluční stráže je vodí na různé práce. Mnohé z nich umějí dobře česky, ale česky nechtějí mluvit ani teď. Také dnes je vedou. Jdou uklízet školy a budovy po svých soukmenovcích. Paní Sladká, dcera české spisovatelky Bukovanské, jde bosa, oblečena v dlouhý župan, který vleče po zemi, tak jak ji revoluční stráž vyndala z postele. Její muž, nepřátel českého národa, se zúčastňoval s gestapáky v lese na střelnici v Krnčí střelby do nevinných lidí. Němka Poppy, která první s dr. Sladkým šla přivítat v březnu 1939 v Kladně na náměstí německou armádu a byla udavačkou českých lidí, nechtěla jít uklízet a v nestřeženém okamžiku vyskočila z okna a pádem se zabila". Její muž, jeden z ředitelů hutí Pražské železářské společnosti, rytíř Ing. Albert von Popy (nar. 1885 Vídeň) byl rozhodnutím Mimořádného lidového soudu v Praze dne 15. ledna 1947 osvobozen. Muž paní Sladké, revírní lékař MUDr. František Sladký (nar. 1887 Mouchnice) byl dne 9. července 1948 odsouzen na 15 let odnětí svobody. "Zatčené muže Němce vodila stráž na těžší stráže. Ti byli ubytováni na hřišti Sparty a na sokolském sletišti… A kdysi "nadlidé" dnes musí pracovat tak, jak po léta nutili pracovat české lidi. Celý zástup kladenských Němců zahazuje protiletecké kryty a příkopy ve Dvořákových sadech u divadla".

Citace SOA Praha, SOkA Kladno, Antonín Hloušek: "Kronika města Kladna za dobu německo - fašistické okupace roku 1938 - 1945" (Rkp., 1975, s. 160) a Tamtéž, Pamětní kniha Horního města Kladna" (Sv. I. do roku 1946, s. 399). Info z knihy Jakuba Šloufa, Daniely Němečkové a kol. "Mimořádný lidový soud v Praze 1945-1948" (2020, s. 438 a 468). Na snímku je zachyceno odvádění kladenských Němek do internačního tábora. Foto SVMK.


Počet zatčených osob k 14. květnu 1945 na území tzv. Velkého Kladna spolu s místy jejich věznění přehledně podává tato tabulka. Viktor Suchel (*1934), sám internovaný jako syn kladenského Němce, napsal, že s Němci rozhodně nebylo jednáno "v rukavičkách": "Na kabátech měli bílou barvou namalované hákové kříže a ženy měly ostříhané hlavy. Na hřišti seděli všichni pod širým nebem na holé zemi. Lidi tam chodili okukovat ty zubožené, bývalé papaláše a jejich paničky. Někteří si nosili klacky a bavili se tím, že mydlili Němce v rádoby spravedlivém hněvu."

Citace dle knihy Viktora Suchela "Vzpomínky na staré Kladno" (2006, s. 116). Foto SOA Praha, SOkA Kladno.


Stejného 13. května 1945, kdy se konaly na Kladensku oslavy konce války, potřebovaly pomoc v bezvládí a chaosu se zmítající pohraniční Teplice. Kladenští vojáci okamžitě vyslyšeli proseb o pomoc a podíleli se zde pak v následujících měsících na udržování pořádku. Antonín Hloušek (1906-1988) ve své kronice uvedl: "V neděli téhož dne Teplice-Šanov volaly pražským rozhlasem o pomoc, a ještě v noci jsme nasedli do dvou autobusů na rozkaz por. Kuglera a jeli přes Terezín do pohraničí s vlající československou vlajkou. Cestou jsme na několika místech viděli trosky nacistické armády, lemované kolem silnice. Do Teplic jsme přijeli druhý den dopoledne… Velitelem jednotek byl škpt. Rozsypal a bylo nás asi 110 mužů, 5 důstojníků s příslušnou výzbrojí pro strážní a zabezpečovací službu. Ubytovali jsme se v keramické škole, kde před námi do příchodu Rudé armády byl umístěn Volkssturm… Při vyčišťování území bylo zajato 22 mužů SS." Ještě více podrobností přidal další Kladeňák Václav Trnka (*1927): "Z dvanáctého na třináctého května jsem byl převelen s několika dalšími vojáky do Teplic, kde jsme vykonávali do konce pětačtyřicátého roku vojenskou správu nad městem… V poválečných Teplicích jsem zažil leccos, i to, že sudetští Němci po válce nastražovali miny. Jeden z našich pyrotechniků při jejich zneškodňování zahynul. Když měl pohřeb, vojáci stříleli čestnou salvu, při návratu do kasáren, když seskakovali z náklaďáku, udeřil jeden z nich pažbou ruského samopalu o zem. Poruchový automat vystřelil a měli jsme další pohřeb. Jindy nás zase při ostraze muničního skladiště přepadli werwolfové. To bylo několik měsíců po válce a oni stále nevěřili, že jsou poražení".

Citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, Antonín Hloušek: "Kronika města Kladna za dobu německo - fašistické okupace roku 1938 - 1945" (Rkp., 1975, s. 172) a článek Václava Trnky "Konec války neznamenal konec nenávisti" otištěných v Kladenském deníku 4. března 2002. Reprofoto tamtéž (Václav Trnka stojí čtvrtý zleva).



Vojenským velitelstvím Alex v Praze bylo dne 15. května 1945 ustanoveno "Oblastní vojenské velitelství Kladno" pod vedením brigádního generála Julia Fišery. Jeho zástupcem se stal podplukovník generálního štábu Oskar Pejša, náčelníkem štábu pak major gšt. Josef Jaroš. Kromě stávajících velitelství (Rakovník, Slaný, Kladno, Beroun) Fišerovi přibyla nově vojenská velitelství v Lounech (plukovník pěchoty Procházka) a v Mělníku (podplukovník dělostřelectva Konvalinka), s jejichž pomocí bylo nutno obsadit celé podřízené území až k hraničním přechodům. Konkrétně Fišerův rozkaz č. 3 z 16. května uváděl: "V Sudetech se nacházejí stále zbytky německých branných sil, které znepokojují civilní obyvatelstvo, znemožňují práci Nár. výborů a umožňují vyvážení státního majetku za hranice ČSR ." Za úkol mobilizacemi posílené jednotky dostaly "obsaditi Sudety a vyčistiti od zbytků německých branných sil, zajistiti v Sudetech pořádek, bezpečnost a voj. materiál za spolupráce Rudé armády na Nár. výborů… Těžiště akce plukovník Procházka v prostoru Most, Duchcov, Ervěnice… skupina podpl. Konvalinka: těžiště ve směru Mělník, Varnsdorf, Česká Lípa". Oblast pod velením brigádního generála Fišery se rozkládala od čáry dotyku s americkými vojsky až po Žitavu, Jablonné v Podještědí, Mimoň, Ralsko a Mladou Boleslav. Oblastní velitelství Kladno zaniklo v souvislosti s vojenskou reorganizací dne 17. června 1945.

Citace a info VHÚ-VHA, fond Revoluční gardy, inv. č. 1397, Válečný deník Vojenského oblastního velitelství Kladno, Zvláštní rozkazy brigádního generála Fišery č. 1 a 3 z 15. a 16. května 1945. Na snímku pochodují mobilizovaní záložníci do kladenských kasáren. Pod nimi razítko Oblastního vojenského velitelství Kladno. Foto SVMK a SOA Praha, SOkA Kladno.


Největší podporu po železnici postupujícím jednotkám Oblastního velitelství Kladno poskytovaly získané obrněné vlaky, které se setkávaly i s vojenským odporem. Např. hlášení vojenského velitelství Mělník za den 17. května 1945 uvádělo: "Obrněný vlak Uhříněves projel Č. Lípou v 18. hod. směr Varnsdorf. Obrněný vlak Smíchov měl ve 13. hod. incident v Litoměřicích. Před vjezdem do nádraží byly v sabotáž. úmyslu položeny na koleje pražce. Obrněný vlak na ně najel a ozvala se na něj pušková a kulometná palba z městské plynárny v Litoměřicích. Při přestřelce zabiti 2 Němci a 2 Němci těžce zraněni. Naše ztráty 0. Pěší rota doprovázející vlak vnikla do plynárny a vyčistila jí. V 16. hod. pokračoval vlak na Děčín. V Děčíně v 18:40 hod".

Citace VHÚ-VHA, fond Revoluční gardy, inv. č. 1397, Válečný deník Vojenského oblastního velitelství Kladno, Hlášení vojenského velitelství Mělník ze 17. května 1945. Na snímku průvod vojáků Oblastního velitelství Kladno pozorovaný kladenskými občany ve směru od Lidového domu s výhledem na dnes již asanovanou zástavbu tzv. Nového Kladna. Foto SVMK.


Pohraničí obsazované jednotkami "Vojenského oblastního velitelství Kladno" bylo vpravdě "divoké". Např. hlášení z Děčína-Podmokel z 23. května 1945 uvádělo: "Národní výbor v Podmoklech, který je odbočkou NV z Děčína, vydal as 1 500 kusů zbraní (pušky, pistole, rychlopalné pušky, ruční granáty) převážně obyvatelům německé národnosti k vykonávání strážní služby. Je paradoxem, že tuto službu vykonávají i členové Hitlerovy mládeže s páskami Národního výboru… Transporty hladovějících Poláků a Litevců apod. zastavované ve stanici Podmokly nelze strážemi na nádraží udržeti, tyto se rozbíhají do města, drancují a rabují." Ještě "divočejší" hlášení přišlo o tři dny později z Kadaně: "Hlídkami očišťoval kraj od jednotlivců i skupin rozptýlených SS, z nichž dnes pro branný odpor nechal dopoledne 3 SS příslušníky a odpoledne 4 po násilném odzbrojení veřejně na náměstí popraviti. Dnes odpoledne byla popravena též na náměstí jedna žena, která potravinami i jinak podporovala po různu skrývající se SSmany, kteří den před tím zastřelili jednoho z Čechů". Přitom se nebylo možno mnohdy spolehnout ani na vlastní jednotky. Šlo zejména o nekontrolovatelné oddíly "partyzánů" a "Revolučních gard". Na snímku hlášení z 28. května 1945, kde se doslova uvádí: "Dle hlášení okr. nár. výboru v Ústí n. L. hraničí jednání jednotek RG se zločiny. Drancují, napadají příbytky a ohrožují bezpečnost i českých lidí. Odpírají se legitimovati, že jim nemá nikdo co poroučeti, že nikomu nepodléhají".

Citace dle VHÚ-VHA, fond Revoluční gardy, i. č. 1397, Válečný deník Vojenského oblastního velitelství Kladno, Hlášení o prověření zajištění hranic v podúseku mjr. Loupala Oblastnímu velitelství Kladno ze dne 23. května 1945, Hlášení z Kadaně z 26. května 1945 a Hlášení Partyzánské oddíly a ozbrojené jednotky RG z Ústí nad Labem z 28. května 1945.


Kladenskem křižovala vedle vojenských kolon i vozidla označená červeným křížem převážející vězně z Terezína a dalších koncentračních táborů do nemocnic. Zde kolona vozů červeného kříže projíždí Slaným.

Foto Vlastivědné muzeum ve Slaném.


Kolona kladenských nákladních vozů s červeným křížem vyrážející pro osvobozené vězně z koncentračního tábora Buchenwald. Ti přijeli 20. května 1945.

Foto SVMK.


Jeden z navrátivších se vězňů z nacistických koncentračních táborů vyfocený v Novém Strašecí.

Foto Muzeum TGM Rakovník-pobočka Nové Strašecí.


Výzva kladenského okresního národního výboru z 2. června 1945 nabádající k pomoci navrátivším se vězňům z koncentračních táborů: "Spoluobčané! Nezapomínejte našich mučedníků, vracejících se z koncentračních táborů, nezapomínejte rodin, jichž živitelé byli povražděni Gestapem, nezapomínejte bojovníků za naši svobodu. Dejte jim vše, co potřebují a co si plně zaslouží: šaty, prádlo, boty, potraviny, peníze".

Citace a foto SOA Praha, SOkA Kladno.


Dne 25. května 1945 došlo u střelnice v Krnčí k exhumaci šesti obětí popravených nacisty během druhého stanného práva v roce 1942. Popravě tehdy asistoval kladenský lékař MUDr. František Sladký. Velkou zásluhu na objevení hrobu měl Václav Urie z Vinařic, který se stal i nepřímým svědkem popravy. Jeho vzpomínku zachytil článek K. Janouta.

Reprofoto noviny Svoboda č. 6 z 3. června 1945.


Na počátku června byla pro největší skupinu lidických žen vyslána z Kladna nákladní auta. Vrátila se zpět odpoledne dne 2. června 1945. Lidické ženy "byly uvítány zástupci místního národního výboru. Po malém občerstvení byly ubytovány v kročehlavské kolonii Poldiny huti". Tedy v domech postavených během okupace pro německé vojáky a zaměstnance. Kročehlavy lidickým ženám po přechodnou dobu nahrazovaly jejich bývalou obec. Hned po jejich návratu zde např. vznikl Místní národní výbor Lidice, který měl v Kročehlavech sídlo až do jara roku 1950.
Citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, "Pamětní kniha Horního města Kladna" (Sv. I. do roku 1946, s. 400). Info kniha Vojtěcha Kyncla "Lidice - zrození symbolu" (2015, s. 442 a 502). Na snímku příjezd lidických žen do Kladna. Foto SVMK.


Pohled na obec Lidice před zničením německými okupanty a na výsledek jejich práce na pohledu vydaném v roce 1945. Slovy kladenského vlastivědného a muzejního pracovníka Karla Aloise Polánka "Nové Lidice budou navždy poutním místem nejen okresu kladenského, ale celého československého národa. Musí zůstat výstrahou a připomínkou na věčné časy."

Citace dle knihy Karla Aloise Polánka "Lidický kříž" (1945, s. 20). Foto SVMK.


Jen několik dnů po skončení války bylo v terénu přesně vyznačeno místo hromadného hrobu lidických mužů, vztyčeny stožáry s vlajkami a připojen nápis v českém a ruském jazyce "Zde leží občané z Lidic vyvraždění dne 10. 6. 1942 německými okupanty".

Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Již v polovině května 1945 začal Revoluční národní výbor v Kladně a v Buštěhradě s přípravou pietní vzpomínky na oběti z Lidic. Připravovaná akce se měla stát velkou národní manifestací.

Na snímku orazítkovaná pohlednice lidické tryzny dne 10. června 1945. Foto SVMK.


Zajištění důstojného setkání pro sto tisíc lidí, postavení tribun, technického a hygienického zázemí muselo být dokončeno během tří týdnů. Organizace této náročné přípravy se ujal člen ONV v Kladně stavitel Jaroslav Fiedler (nar. 1897 ve Velvarech).

Info kniha Vojtěcha Kyncla "Lidice - zrození symbolu" (2015, s. 443). Na snímku davy proudící na lidickou pláň se smuteční bránou "Obraz německého zvěrstva v Lidicích 10. 6. 1942". Foto SVMK.


Pořadatelská páska "Národní pouti" do Lidic dne 10. června 1945. Kladenská kronika uvádí: "Hladký průběh slavnosti byl dán bezvadnou organizací, o níž se postaral pořadatelský sbor, vedený kladenským drem Václavíkem (významný člen kladenského ONV JUDr. Rudolf Václavík - pozn. K. D.).

Citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, "Pamětní kniha Horního města Kladna" (Sv. I. do roku 1946, s. 403). Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Dne 10. června 1945 seděli na tribuně vedle lidických žen nejvyšší státní představitelé v čele s prezidentem Edvardem Benešem a předsedou vlády Zdeňkem Fierlingerem, zástupci zahraničních výborů Lidice Shall Live z Velké Británie a Lidice Memorial Committee z USA i velvyslanci cizích států. Slavnostní projevy měli prezident republiky Edvard Beneš, ministr vnitra Václav Nosek a Anna Hroníková za lidické ženy. Poslouchalo je na 150 000 účastníků lidické "Národní pouti". Přeživší lidické ženy měly podobné pocity jako Miloslava Suchánková: "My ženy, co jsme už byly doma, jsme se toho desátého června shromáždily v Buštěhradě v tamním zámku a společně jsme šly na tryznu do Lidic. Sešlo se tu obrovské množství lidí, střízlivé odhady tehdy hovořily o více než 100 000 občanů, kteří tehdy do Lidic dorazili z blízkého i vzdálenějšího okolí. Přesto to na nás působilo strašně tísnivě. Některé z nás tu byly vůbec poprvé od té děsivé noci a stále jako by nechápaly tu hrůzu, která se tu odehrála. Člověk se tomu doopravdy vzpíral uvěřit. Byl zde i prezident republiky dr. Edvard Beneš s manželkou, ministr vnitra Václav Nosek, který veřejně oznámil rozhodnutí vlády Československé republiky o výstavbě nových Lidic. Dorazili sem i představitelé diplomatického sboru, vysocí vojenští hodnostáři. Zazněly i oficiální projevy. Mezi nimi však i vystoupení jedné z lidických žen, paní Hroníkové, která v sobě našla dostatek síly a odvahy k tomu, aby se obrátila na celý národ s prosbou: Pomozte nám najít naše děti. Bez nich by život nebyl životem".

Citace dle knihy Eduarda Stehlíka "Lidická vzpomínání" (2007, s. 121-122). Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Na snímku ministr vnitra Václav Nosek seznamující přítomné s rozhodnutím vlády Československé republiky o obnově Lidic: "K odčinění této tragédie usnesla se slavnostně vláda Československé republiky ve své schůzi konané dne 6. června 1945, na výstavbě nových Lidic. Jako ministr vnitra prohlašuji, že obnovujeme v osvobozené republice obec Lidice v původních jejích hranicích i s jejím starobylým českým názvem." Nakonec byla schválena výstavba 150 rodinných domků, školy, administrativní budovy, kulturního domu, obchodního střediska a muzea. Přes obrovské potíže se podařilo dokončit do konce roku 1950 prvních 150 domků, zbytek byl realizován v následujících deseti letech

Citace dle knihy Eduarda Stehlíka "Lidice - příběh české vsi" (2004, s. 117).


Pohled od tribuny, vybudované v místě, kde stával kostel sv. Martina, směrem k hromadnému hrobu lidických mužů. Na jeho místě je již vztyčen kříž s trnovou korunou. V popředí rozhlasový vůz s filmaři.

Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


V nově budovaných Lidicích se už ovšem nenašlo místo pro dva lidické letce Josefa Horáka a Josefa Stříbrného. K jednání o nových Lidicích byly pozvány lidické ženy na kladenskou radnici. Jak vzpomínala sestra Josefa Horáka Anna Kohlíčková (později provdaná Nešporová): "Pak hovořil pan Knor (generální tajemník Společnosti pro výstavbu Lidic František Knor, který svou funkci zastával až do počátku 60. let 20. stol. - pozn. K. D.), který prohlásil asi toto: Milé ženy, tady jak stojím, si představte dva pytle plné peněz a ty pytle jsou tak spočítané, že to bude tak akorát pro každou z vás na ten domek. A kdyby se stavěly dva domy navíc, tak byste byly ošizeny… Ruce šly samozřejmě nahoru. Bylo nás asi třicet, které jsme s tím nesouhlasily, ale nic jsme nezmohly. Kluci tam seděli, co měli dělat. Po návratu už stejně věděli, že jsou pro některé lidi nepřijatelní, vždyť se našly i dvě ženy, které se do nich veřejně pustily, že oni jsou vinni za vše, co se v Lidicích stalo, a že jsou vrahové našich dětí a mužů. Byla to hrůza."
O počátcích své válečné kariéry přitom štábní kapitán Josef Horák (1915-1949) z lidického statku č. 13 uvedl: "Na dotaz plukovníka Solanského jsem odpověděl, že chci ven, do naší zahraniční armády, začal své vyprávění štábní kapitán Horák. Začalo to před Štědrým večerem 1939. Ještě 27. prosince jsem hrál s kamarády hockey ve Hřebči, tam jsem se s nimi loučil. To jsem je viděl naposled. S Josefem Stříbrným jsme vyjeli z Wilsonova nádraží do Uherského Hradiště. Průvodčí nám ukázal smýšlení národa. Jeho otázka zněla: Vy jedete taky?" Přes Francii se dostal do Anglie, kde se stal v lednu 1942 pilotem RAF. Ještě před tím v prosinci 1941 uzavřel sňatek s Winifred Mary New, se kterou měl syny Josefa (nar. v září 1942) a Václava (nar. prosinec 1943). Po komunistickém převzetí moci a vyhození z armády spolu s celou rodinou dne 18. dubna 1948 znovu emigroval. Zahynul jako pilot RAF ve Velké Británii při cvičném letu dne 18. ledna 1949. Podobně na tom byl i syn hutníka major Josef Stříbrný (1915-1976) bydlící v Kročehlavech. Bývalý navigátor RAF byl taktéž vyhozen z armády a dokonce vězněn. Protloukal se poté, jak se dalo. Přestěhoval se do Písku, kde pracoval jako natěrač v továrně. Zemřel v naprostém osamění a zapomnění na rakovinu dne 27. listopadu 1976. Na snímku Josef Horák bydlící se svými dvěma syny v roce 1945 v Kročehlavech.

Citace kniha Eduarda Stehlíka "Lidická vzpomínání" (2007, s. 135-136). Reprofoto článek "Stovka žen a jenom dva muži" z novin Kladenský týden ze 17. října roku 1945.


Brožura "Kladno - město dolů a vysokých pecí" (1948) uváděla: "Obec Lidice byla zničena a Kladno poskytlo lidickým ženám druhý domov. Posléze, když Lidice si utvořily svůj vlastní národní výbor, cele jako obec i se svou samosprávou žijí v Kladně". Kladenský okresní školní inspektor a vlastivědný pracovník Karel Alois Polánek (1887-1953) navíc sepsal jako jedno z prvních připomenutí lidické tragédie knížečku "Lidický kříž" (1945).

Citace dle brožury "Kladno - město dolů a vysokých pecí" (1948, s. 14).


Na snímku výzva Úřadu ochrany práce v Kladně ze dne 7. června 1945 apelující na návrat zaměstnanců do práce. Kladenský kronikář Zdeněk Vašata k tomu uvedl: "Kladno přečkalo revoluci poměrně šťastně a přece se ukázaly výjevy, které nebyly očekávány. Pracoviště, která byla v prvním pochopitelném vzrušení opuštěna, zůstávala opuštěna i nadále, zvláště pak doly. A tak brzy po výše uvedených vyhláškách objevily se výzvy, aby se horníci vrátili do svých pracovišť, protože dolům hrozí zátopa. Výzvy tyto byly pak stále zdůrazňovány rozhlasem". Také PŽS "prodělala v revolučních dnech velkou krisi, neboť mnoho pracovníků v revolučním nadšení zapomnělo chodit do práce". Výzvy k jejich návratu se opakovaly ještě v červnu 1945, neboť "ještě je mnoho takových, kteří nepochopili, že nelze jen revoltovat, ale že je nutno též pracovat".

Citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, "Pamětní kniha Horního města Kladna" (Sv. I. do roku 1946, s. 397-399, 401). Foto SOA Praha, SOkA Kladno.


Dne 8. června 1945 byla na ustavující schůzi Okresního národního výboru v Kladně zvolena do jeho čela komunistická politička a poslankyně Betyna Škrlantová (1897-1988).

Foto SOA Praha, SOkA Kladno.


Barbora alias Bety Škrlantová (třetí zleva) v družném hovoru s Marií Zápotockou (1890-1981), manželkou předsedy Ústřední rady odborů Antonína Zápotockého (zcela vlevo) během slavnostního přejmenování dolu Prago v Kladně-Dubí na důl Antonín Zápotocký dne 8. května 1946.

Foto SVMK.


Za velké účasti kladenských obyvatel se odehrála na hřišti SK Kladno v úterý dne 19. června 1945 volba nového národního výboru v Kladně a zhodnocení činnosti toho stávajícího. V čele kladenského MNV nově stanul Adolf Pošta, který ve funkci setrval do června roku 1947.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno.


Portrétní fotografie předsedy kladenského Městského národního výboru v letech 1945-1947 Adolfa Pošty.

Foto SVMK.


Dne 24. června 1945 byla po nacistické okupaci znovuobnovena tradiční pouť ke sv. Janu v Dubí. Mohutný průvod vyšel z Kladna přes Kročehlavy a na místě samém poslouchalo proslov Antonína Zápotockého již okolo 25 000 lidí. Politická "hvězda" Antonína Zápotockého na Kladensku stále stoupala.

Reprofoto článku "Velká manifestace jednoty lidu Kladenska" z novin Svoboda z 28. června 1945.


Projev Antonína Zápotockého (1884-1957) dne 8. května 1946 při příležitosti přejmenování dolu Prago v Dubí na důl Antonín Zápotocký.

Foto SVMK.


Druhému dělnickému prezidentu Antonínu Zápotockému byla v Kladně odhalena socha v nadživotní velikosti v areálu Střední průmyslové školy na Sítné v listopadu roku 1971, která zde vydržela 20 let. Nyní existuje socha Antonína Zápotockého již pouze v jeho rodných Zákolanech. Na snímku pohlednice vydaná při příležitosti přejmenování dolu Prago v Dubí na důl Antonín Zápotocký v květnu 1946.
Foto SVMK.

Foto SVMK.


Nejčastějším a nejaktivnějším poválečným vládním návštěvníkem Kladna byl ale ministr vnitra Václav Nosek (1892-1955). Např. dne 2. července 1945 na hřišti SK Kladno přijal přísahu 750 nových příslušníků Sboru národní bezpečnosti.

Foto SVMK.


Přes svůj význam pro nastolení komunistické diktatury se ministr vnitra Václav Nosek (ve funkci v letech 1945-1953) netěšil ani v minulosti takové přízni jako např. Antonín Zápotocký. Busta Václava Noska byla v jeho rodné Velké Dobré odhalena až v roce 1984 a nevydržela zde ani deset let. Nyní se nachází v depozitáři SVMK. Na snímku Václav Nosek před kladenskou radnicí během oslav vítězství dne 13. května 1945.

Foto archiv Jaroslava Pergla ml.



Kladensko jakožto důležité průmyslové středisko k sobě přitahovalo po 2. světové válce pozornost vládních činitelů jak po stránce hospodářské, tak i politické. Již 25. května 1945 měl projev ve velkém sále Lidového domu Prokop Drtina (1900-1980, před 2. světovou válkou tajemník Edvarda Beneše, od listopadu 1945 ministr spravedlnosti za národně socialistickou stranu, v letech 1948-1960 vězněn). Dne 9. června 1945 měl velký projev na nádvoří dolu Mayrau ministr výživy Václav Majer (1904-1972, sociálně demokratický politik, který po roce 1948 emigroval a stál v čele exilové soc. demokracie, zemřel v USA). "V úterý 12. června přijel do Kladna ministerský předseda Zd. Fierlinger, ministr vnitra V. Nosek a spisovatelka Marie Majerová. Navštívili důl Max, kladenské železárny a konečně i továrnu Kablo. Oba členové vlády učinili ve všech závodech krátké projevy. Po té byl pro účastníky uspořádán oběd v Domě oddechu, bývalém Werkshotelu." Zde je třeba představit zejména tehdejšího předsedu vlády Zdeňka Fierlingera (1891-1976), vůdce "levého křídla" sociální demokracie, který svou stranu dotlačil až ke sloučení s KSČ. Další návštěvu Kladenska provedl dne 21. června 1945 ministr ochrany práce a sociální péče Jozef Šoltézs (1909-1977, slovenský politik, v letech 1945-1950 člen předsednictva ÚV Komunistické strany Slovenska). Ten si zde prohlédl okresní nemocenskou pojišťovnu, léčebný dům, revírní bratrskou pokladnu a úřad ochrany práce a důl Ronna. Poté v Lidovém domě promluvil k zástupcům závodních rad.

Citace a info dle SOA Praha, SOkA Kladno, Pamětní kniha Horního města Kladna" (Sv. I. do roku 1946, s. 399-402). Na snímku pozvání na oběd při příležitosti návštěvy ministerského předsedy Zdeňka Fierlingera v Kladně dne 12. června 1945. Foto SVMK.


Dále dne 14. července 1945 navštívil Kladno náměstek předsedy vlády Jožka David (1884-1968, ač národní socialista, v únoru 1948 se nepřipojil k protikomunistické části národně demokratické strany) a promluvil na manifestaci uspořádané na hřišti SK Kladno. Dne 11. srpna 1945 přijel na Kladensko komunistický ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý (1878-1962), který zavítal do továrny Poldi, Kablo a na Hřebenku u Nouzova, kde si prohlédl Domov žen. Večer měl rozsáhlý projev v kladenském divadle. Jen o dva dny později navštívil kladenské železárny a ocelárny sociálně demokratický ministr průmyslu Bohumil Laušman (1903-1963, v roce 1949 emigroval, v roce 1953 unesen agenty StB z Rakouska, zemřel ve vězení). Připomínka vypuknutí Slovenského národní povstání se uskutečnila dne 31. srpna 1945 v kladenském divadle za tónů Středočeské filharmonie. Slavnostním řečníkem byl generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský (1901-1952, popraven během jednoho z politických procesů). A takto by se dalo pokračovat dále a dále…

Na snímku pozvánka na slavnostní přejmenování dolu Mayrau na důl Zdeněk Fierlinger dne 5. května 1946. Toto označení dolu zůstalo až do roku 1958. Foto SVMK.


První poválečné údobí přístupu k Němcům a kolaborantům v Kladně skončilo na počátku června roku 1945, kdy tuto otázku převzal zmocněnec pro vnitřní národní bezpečnost při Okresním národním výboru v Kladně Josef Škach: "V poslední době projevovala se na Kladensku nespokojenost s nedostatečným zajištěním Němců, zrádců a kolaborantů… Odstrašující případem je těžké zranění Rudoarmějce Sečova Nikoly (v noci na 29. května 1945-pozn. K. D.) u kladenského hřbitova německými bandity, kteří se v našich lesích ještě skrývají." Škach dne 1. června nařídil internovat veškeré německé obyvatele Kladna, zpřísnit jejich ostrahu i pracovní povinnosti. Dále "zrušil do té doby stávající malé internační tábory a vytvořil z nich dva velké: první v bývalé ubikaci dělníků PH v Dubí, kde je dnes soustředěno na 1200 mužů a žen, Němců, kolaborantů a vlajkařů, a druhý v bývalé ubikaci dělníků PŽS v Újezdě pod Kladnem, kde je 385 německých a kolaborantských žen a jejich dětí. Mimo těchto dvou táborů jsou ještě zajištění Němci a kolaboranti na dolech Šeler, Vaněk a Pragodole v počtu asi 800. Na velkostatcích Makotřasy, Buštěhrad, Jeneč, Dříň, Rozdělov, Chýně u Hořelic a u menších statkářů je jich asi 600. Všichni pracují. Internovaní z táborů v Dubí a v Újezdě pracují v různých podnicích a úřadech. Na příklad v prádelnách perou prádlo pro Rudou armádu a čsl. vojsko, pomáhají na jatkách, skládají koks v železárnách, provádějí úklid ve veřejných budovách a úřadech apod.". Podoba pracovního tábora v Dubí byla zachycena během návštěvy novinářů dne 19. července 1945 na fotografiích na stránkách České tiskové kanceláře (ČTK): https://multimedia.ctk.cz/foto/document/3962189/121 a https://multimedia.ctk.cz/foto/document/1926405/125.

Citace dle článků v kladenských novinách Svoboda z 3. a 13. června roku 1945. Na snímku oznámení o incidentu v kladenském zajateckém táboře ze dne 3. června 1945 podepsané velitelem poručíkem Karlem Koreckým. Foto SOA Praha, SOkA Kladno.


V kladenských táborech byli shromážděni nejen Němci se zřejmou nacistickou minulostí, ale i početná skupina, které nebyla prokázána žádná osobní vina. V kartotéce Správy internačních táborů Policejního ředitelství v Kladně bylo zaznamenáno celkem 917 osob německé národnosti, kteří žili na území tzv. Velkého Kladna za okupace a byli internováni. V roce 1945 a 1946 z nich bylo propuštěno 524 osob (90 dětí, 295 žen a 139 mužů). Do okupačních zón v Německu bylo od března do října roku 1946 odsunuto celkem 286 kladenských Němců (35 dětí, 158 žen a 93 mužů). Z toho nejvíce (167) v srpnu 1946 (typický osud měl např. jeden z ředitelů Poldiny hutě v letech 1932-1945 Franz Koschatka , který byl internován v pracovním táboře v Dubí a pracoval v třídírně uhlí na dole Prago až do 20. srpna 1946, kdy byl spolu s ženou a synem odsunut do Německa). Celkem 34 mužů a 6 žen bylo pohnáno před soud a odsouzeno. O neutěšených podmínkách svědčí poslední údaj - během věznění zemřelo 64 osob německé národnosti, které trvale bydlely v Kladně (z toho 24 mužů v produktivním věku 16-59 let).

Info z diplomové práce Mileny Sedlmayerové "Německá menšina v Kladně - 60. léta 19. století až 1946" (Rkp. FF UK, 1992, nestr.). Na snímku internovaní němečtí muži stavějící podium pro účastníky lidické tryzny dne 10. června 1945. Foto archiv Jaroslava Pergla ml.

Průkaz Marie Felklové z "Pracovního tábora Dubí u Kladna" je jedním z mála dochovaných důkazů o existenci tohoto zařízení pro německé zajatce, civilisty a kolaboranty. Marie Felklová, roz. Mařincová (*1923) se narodila v Božím Daru českému četníku Karlu Mařincovi a jeho německé manželce Anně, roz. Hirschové. Po záboru pohraničí byl nucen štábní strážmistr Mařinec opustit místo v Klášterci a přestěhovat se do Tuchlovic na Kladensku. Zde byl pověřen mj. hlídáním vězňů kladenského gestapa v Sokolovně. Těm všemožně pomáhal, až byl v červenci 1941 na udání zatčen a odvezen do Terezína. Dcera za svého otce "orodovala" všude, kde se jen dalo, a při tom se seznámila s tlumočníkem gestapa Oskarem Felklem (1913-1947). Mladí lidé v sobě našli zalíbení a v prosinci 1941 došlo k svatbě. Felklová v únoru až červnu 1942 pracovala na kladenském gestapu jako sekretářka a poté v poplachové protiletecké centrále. Z jejího muže se během války stal jeden z nejbrutálnějších kladenských gestapáků. Proto byla dne 10. května 1945 zatčena v Tuchlovicích a následně až do března 1947 vězněna právě v táboře v Dubí a poté "Na šestém". Měsíc po jejím osvobození Mimořádným lidovým soudem byl popraven její manžel. Marie Felklová se následně přestěhovala do Měděnce (okres Chomutov) ke svým rodičům. Minulost ji ovšem neustále pronásledovala, takže se v roce 1971 vystěhovala do západního Německa za svojí matkou a dcerou, kde dosud žije.

Info kniha Jiřího Červenky "Šla s ním až k šibenici" (2006, s. 11-16, 26 a 53). Foto archiv Marie Felklové via Jiří Červenka.


V září roku 1945 sepsal Josef Škach "Zprávu bezpečnostní komise", ve které se uvádí, že "ve spolupráci s úřady národní bezpečnosti bylo v obvodu Velkého Kladna zajištěno 448 mužů německé národnosti, 701 žena německé národnosti. K tomu přistupují nuceně přivezení Němci z bývalých Sudet v počtu 4 200, kteří v důsledku katastrofálního nedostatku pracovních sil museli zde býti zařazeni do práce". V letech 1945 a 1946 se tak počet Němců na Kladensku pohyboval mezi 6 až 8 tisíci. Kromě internovaných kladenských Němců se jednalo o dovezené Němce z nejrůznějších koutů Sudet, nejvíce jich bylo z Chomutova, Klášterce nad Ohří, Kadaně, Varnsdorfu, ale i z Ostravy a Brna. Dle novin Kladenský týden "od června byli tito lidé zařaďováni zcela právem do pracovních procesů v průmyslových závodech, v dolech a v zemědělství." Po roce 1946 začal počet Němců zaměstnaných v kladenském těžkém průmyslu klesat. Po roce 1948 byli nahrazováni mj. i politickými vězni nového režimu.

Citace Škachovy "Zprávy bezpečnostní komise" a zprávy "Bezpečnost na okrese" dle diplomové práce Mileny Sedlmayerové "Německá menšina v Kladně - 60. léta 19. století až 1946" (Rkp. FF UK, 1992, nestr.). Reprofoto článku "Šest tisíc Němců na Kladensku" z novin Kladenský týden z 23. ledna 1946.


Např. v lednu roku 1946 pracovalo v kladensko-rakovnickém uhelném revíru 1850 Němců, tedy téměř čtvrtina celkového osazenstva dolů. Zacházení s nimi bylo nepochybně tvrdé a ubytování nevyhovující. Největším problémem z hlediska pracovního procesu ale prý bylo "oblečení a prádlo těchto lidí. Jsou tak znečištěni, že je pro naše lidi obětí s nimi pracovat…"

Citace dle článku "Němci v kladenském revíru" z novin Kladenský týden z 23. ledna 1946.


Dle údajů novin Kladenský týden pracovalo např. na dole Wannieck u Kamenných Žehrovic v polovině října roku 1945 plných 229 Němců. Velitelem místního internačního tábora byl František Hlavnička. K věznění českých politických vězňů byly na Kladensku po roce 1948 plně využity právě stávající, pro Němce vybudované, internační, pracovní a zajatecké tábory. S uvězněnými Němci také političtí vězni i "černí baroni" z Pomocných technických praporů pracovali. Prakticky přejímali jejich práci, neboť zaměstnanců byl v kladenských dolech a hutích neustále nedostatek. Nejznámějším zařízením se stal pracovní tábor vybudovaný pro válečné zajatce Wehrmachtu a dalších ozbrojených složek nacistického Německa v blízkosti dolu Mayrau ve Vinařicích. Po roce 1948 tento tábor spadal pod pražskou pankráckou věznici, která sem dodávala i politické vězně. Jejich osud zdařile popsal Jiří Mucha (1915-1991) v autobiografickém románu "Studené slunce" (1968). Syn malíře Alfonse Muchy, válečný zpravodaj a letec Jiří Mucha byl v inscenovaném procesu odsouzen v roce 1951 na šest let za špionáž. Ve Vinařicích se potkal např. s plukovníkem generálního štábu Bohumírem Koblihou (1902-1981), velitelem jedné z československých rot při obraně Tobrúku v severní Africe. Tábor nucených prací v Kladně-Dříni byl naopak znám tím, že zde byla uvězněna celá skupina bývalých letců z RAF. Věznice Vinařice mimochodem funguje dodnes.

Info dle článku "Němci na kladenském dole" z novin Kladenský týden ze dne 17. října 1945, rukopisu Františka Holce a Miroslava Sýkory "57. pomocný technický prapor kladenský (VÚ 5447) Kladno - Libušín" (2000, 42 s.), knihy Jiřího Muchy "Studené slunce" (1991, 125 s.) a článku Františka Bártíka "Historie prvního Tábora nucené práce v Československu (TNP Kladno Dříň 10. 12 1948-15. 12. 1950)" ze Středočeského vlastivědného sborníku (2013, s. 74-101). Na snímku důl Wannieck. Foto SVMK.


Na druhou stranu jedním z pilířů nověbudované Československé třetí republiky se měla stát sdružení členů domácího i zahraničního protifašistického odboje. Vedle znovuobnovené Československé obce legionářské (ČSOL) to byly zejména nově vytvořený Svaz osvobozených politických vězňů (SOPV), Svaz národní revoluce (SNR) a další organizace (partyzáni, barikádníci apod.). "SNR přijal po svém zrození za svůj hlavní úkol: Státi se autoritativní, nadstranickou korporací, která bude zasahovati do významných problémů celostátních ve smyslu přísného prospěchu republiky a národa." Organizační struktura a kompetence SNR se vytvářely od června 1945 postupně - první sjezd SNR se konal až po více než šestnácti měsících ve dnech 26. - 27. října 1946 v Praze a definitivní podoba stanov byla přijata až v roce 1947.

Na snímku legitimace člena Svazu národní revoluce. Info dle fondu Národního archivu č. 1063, Svaz protifašistických bojovníků, karton 1 Svaz národní revoluce. Foto archiv Karla Drvoly.


Podobně byly budovány i krajské, okresní a místní odbočky SNR, které začaly vznikat zejména od druhé poloviny roku 1945. První schůze za účelem založení kladenské krajské odbočky SNR se konala dne 29. října 1945 v Kračmarově galerii v Kladně za přítomnosti 44 účastníků zastupujících okresy Kladno, Kralupy nad Vltavou, Louny, Nové Strašecí, Rakovník a Slaný. Schůzi zahájil nám již dobře známý kapitán František Vaňkát, který se stal taktéž předsedou přípravného výboru. Ten z každého okresu jmenoval 2-3 zástupce, kteří se měli postarat o vznik SNR na svém území. Po konstituování organizačních základů kladenského SNR byl dne 30. listopadu 1945 odeslán do místních redakcí novin "Právo lidu", "Rudé právo", "Práce", "Svobodné slovo" a "Lidové noviny" článek následujícího znění: "Svaz národní revoluce oznamuje touto cestou svým kamarádům, bratrům a sestrám, kteří bojovali za osvobození naší drahé vlasti, republiky, v řadách partyzánského hnutí, ilegálních organizací, v zahraniční armádě, revoluční bojovníci a sabotážníci, že v Kladně byla ustanovena krajská odbočka. Žádáme proto všechny bratry a sestry, aby se přihlásili a vstoupili do našich řad. Dokažme, že tak jako bok po boku jsme bojovali, tak nyní budem naši drahou republiku budovat." Pod kladenský krajský sekretariát SNR následně spadaly okresy Kralupy nad Vltavou, Roudnice, Louny, Slaný, Kladno, Rakovník, Beroun, Hořovice a Příbram. Místní organizace se vytvořily např. v Kročehlavech, Dubí, Brandýsku, Doksech, Unhošti, Smečně, Novém Strašecí, Zbečně, Roztokách u Křivoklátu, Hostivici atd.

Info z fondu SOA Praha, SOkA Kladno, č. 1212, Český svaz protifašistických bojovníků-okresní výbor Kladno. Na snímku hlavičkový papír kladenského krajského sekretariátu SNR. Foto SOA Praha, SOkA Kladno.


Prvním předsedou kladenského krajského sekretariátu se stal komunistický bezpečnostní referent ONV Kladno Josef Škach, "v civilu" vlastnící v Kladně pokrývačskou a asfaltérskou firmu. František Vaňkát zde byl dle protokolu ještě v srpnu 1946 místopředsedou. Placeným tajemníkem kladenské organizace, na němž spočívalo největší břemeno práce, se stal v dubnu 1946 jednatel kladenské jednoty ČSOL a tajemník Spolku Čs. červeného kříže Josef Šindelář (1894-1987). Tento bývalý ruský legionář a botanik byl členem druhého i třetího odboje (v roce 1957 odsouzen na 12 let odnětí svobody). Staral se jak o udržování "nadstranické linie" spolku, tak i o prověřování osob, které do něj vstupovaly. Z tohoto titulu se stal i členem ústřední prověřovací komise SNR v Praze. Takto vypadalo zcela první složení spolku, který se stal předchůdcem poúnorové kladenské organizace Svazu bojovníků za svobodu (SBS), Československého svazu protifašistických bojovníků a nynějšího Českého svazu bojovníků za svobodu, resp. v kladenském případě Spolku pro zachování odkazu českého odboje.

Info z fondu SOA Praha, SOkA Kladno, č. 1212, Český svaz protifašistických bojovníků-okresní výbor Kladno a z článku Karla Drvoly "S puškou i herbářem - Životní osudy kladenského legionáře a botanika Josefa Šindeláře" otištěného ve Středočeském vlastivědném sborníku (2016, s. 54-89). Foto razítka kladenského krajského sekretariátu SNR pochází z archivu Michaela Doležala.


Jak jsem se již zmínil, vojáci, odbojáři a političtí vězni před rokem 1948 nevystupovali jednotně. Na počátku roku 1946 uvedl týdeník Hlas osvobozených: "Svaz národní revoluce sdružuje pouze partyzány, bojovníky na barikádách a ilegální pracovníky, pokud tito nebyli vězněni. Pro záležitosti politických vězňů a pozůstalých po politických vězních jest jedině příslušný Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu." Svaz osvobozených politických vězňů (SOPV), který měl před SNR organizační náskok, i tak s ČSOL a SNR úzce spolupracoval. První sjezd Svazu se konal v Praze ve dnech 14.-16. prosince 1945. V čele kladenské odbočky SOPV působila předsedkyně kladenského Okresního národního výboru Betyna Škrlantová (v letech 1943-1945 byla vězněna za svoji odbojovou činnost mj. i v koncentračním táboře Ravensbrück). Kladenská odbočka SOPV měla celkem 2 441 členů, z toho 53% vězněných odbojářů, 12% vězněných odbojářek, 2% pozůstalých mužů a 33% pozůstalých žen.

Citace z diplomové práce Barbory Částové "Svaz osvobozených politických vězňů v letech 1945 - 1948" (FF UK, 2014, s. 46), info tamtéž. Na snímku členský průkaz Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých v podobě před rokem 1948. Foto archiv Karla Drvoly.


První příležitostí pro společné vystoupení zakládaného SNR, SOPV a ČSOL v Kladně přinesly oslavy vzniku Československé republiky dne 28. října 1945. Téhož dne došlo na náměstí Svobody k znovuodhalením pomníku prezidentu T. G. Masarykovi a padlým v první světové válce. Slavnostní proslov měla osoba nejpovolanější - předseda kladenské pobočky Čs. obce legionářské MUDr. Zdeněk Foustka (1873-1948). Ten také přišel s návrhem "zvěčnění všech obětí druhého odboje formou přiřaděných pylonů čelem k celému náměstí, jež svým růžovým sadem působí smířlivě na náladu každého občana, který jde kolem". Tato myšlenka, bohužel, zůstala nerealizovaná.

Citace dle článku "Br. Dr. Foustka o kladenském Slavínu" z novin Kladenský týden z 12. prosince 1945. Foto SVMK.


Jiné články slavnostně prohlašovaly, že "bude záležet jen na nás, aby tu tento pomník trvalého osvobození zůstal navždy." Jenže v únoru 1948 přišla další totalita, tentokráte komunistická, a pomník byl znovu odstraněn, tentokrát definitivně. Stalo se tak v noci z 19. na 20. února 1953. Místo samotné, mající velký potenciál, se následně propadlo do bezvýznamnosti.

Reprofoto článku "Kladenský kraj a 28. říjen" z novin Kladenský týden z 24. října 1945.


Vedle připomenutí památky zabitých a umučených bylo nutné také potrestat jejich viníky. Po "divokých" počátcích, nemajících s právem nic společného, vydal prezident Edvard Beneš dne 19. června 1945 dekret č. 16 "O potrestání zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech". Podle něj se trestaly zločiny spáchané v době zvýšeného ohrožení státu, tedy od 21. května 1938. Zřízeno bylo celkem 27 mimořádných lidových soudů (MLS) v sídlech krajských soudů. Kladensko spadalo do působnosti zdaleka největšího Mimořádného lidového soudu v Praze, který zahájil svou činnost dne 5. září 1945 a který až do května roku 1947 projednal na jedenáct tisíc případů. Kladno se vedle Příbrami a Českého Brodu prosadilo jako třetí z měst, kde se odehrála "výjezdní zasedání" MLS v Praze, odsuzující regionální válečné zločince, zrádce a kolaboranty.

Info dle knihy Ivo Pejčocha "Kolaboranti a váleční zločinci na pražském popravišti" (2017) a Jakuba Šloufa, Daniely Němečkové a kol. "Mimořádný lidový soud v Praze 1945-1948" (2020). Na snímku je budova kladenského okresního soudu ve Váňově ulici, kde v roce 1945 probíhala soudní jednání MLS v Praze, těsně před asanací v polovině 80. let 20. stol. Foto SVMK.


Během prvního zasedání MLS v Praze v budově kladenského okresního soudu ve dnech 25. a 26. října 1945 byla za předsednictví JUDr. Vladimíra Kozáka odsouzena k trestu smrti dnes již zapomenutá trojice z absolutního dna kladenské společnosti:

Karel Carvan (1889-1945) z Kročehlav, dělník Pražské železářské společnosti od roku 1905. Tento člověk velmi omezeného intelektu začal udávat své spolupracovníky závodnímu werkschutzu v polovině roku 1941. "Denunciací podal tolik, že si později nebyl schopen vzpomenout, koho všeho vlastně gestapu oznámil pro protistátní činnost.. Po válce si postěžoval vyšetřovatelům, že za udání měl dostat větší částku, ale werkschutzové ho odbyli pouhými 150 korunami a sumu, na níž měl nárok, propili v hospodě v Kročehlavech. On si za svůj jidášský groš rovněž nakoupil pivo."

Karel Fořtík (1920-1945), strojní zámečník z Kladna, který se stal již na počátku války důvěrníkem SD (Sicherheitsdienst - zpravodajská služba SS) a v létě 1941 i kladenského gestapa. Jeho první "akci" bylo udání vlastního tchána Jaroslava Freye pro poslech londýnského rozhlasu. "Na základě shromážděných důkazů a svědectví byl Fořtík prohlášen vinným, že podporoval nacistické hnutí a byl konfidentem SD, udal pro skutečnou či smyšlenou činnost řadu občanů, z nichž Jaroslav Frey a František Šulc rukama nacistů zemřeli".

Josef Hlinovský (1900-1945) bydlící od dětství v Kročehlavech, dělník Pražské železářské společnosti. Své vlastní manželky se pokusil zbavit tak, že na kladenské gestapo podal nepravdivé udání, že se stýká s komunisty a hovoří o brzké německé prohře. Udal např. i svého souseda, se kterým se přátelil, Jaroslava Knotta, horníka z dolu Mayrau, který byl aktivní v komunistickém odboji. "Hlinovský doslova drze vše popíral, navíc se snažil působit dojmem duševně nezpůsobilého prosťáčka, který je obětí souhry okolností… Soud však měl prokázané, že se dopustil udání celé řady občanů, z nichž dvěma způsobil smrt a řadě dalších ztrátu svobody."

Na snímku oznámení o brzkém zahájení činnost kladenské odbočky Mimořádného lidového soudu v podání národně socialistických novin Kladenský týden ze dne 24. října 1945. Info a citace dle knihy Ivo Pejčocha "Kolaboranti a váleční zločinci na pražském popravišti" (2017, s. 66, 105-106 a 121-122) a knihy Jakuba Šloufa, Daniely Němečkové a kol. "Mimořádný lidový soud v Praze 1945-1948" (2020, s. 86).


Během dalšího zasedání dne 21. - 23. listopadu 1945 předstoupili před kladenský lidový soud poprvé také Němci. Nejprve ovšem padly rozsudky nad místními "Vlajkaři".

Jaroslav Burger (nar. 1904 v Kladně) zakladatel a organizátor kladenské kolaborantské organizace Vlajka, který byl "proslule zpupným pánem, pohybujícím se okázale v černé uniformě tak řečených Svatoplukových gard po Kladně a vyhrožujícím české policii, že s nimi zatočí… Zdvižená pravice a volání zdaru čalounickému vůdci německého národa, to pěstoval se zvláštní oblibou". Za tuto činnost obdržel 15 let vězení. Jeho bratr František (nar. 1898 v Kladně), pokladník kladenské Vlajky, který si s ním občas prohodil funkce "vyfasoval" dokonce 20 let.

Stanislav Velek (nar. 1923 v Doksech), mladík, který "zahájil noční propagaci Vlajky pomocí lepení výzev ke vstupu do Vlajky po zdech dokeských domů, na hradby psal hanebné výroky o presidentu Osvoboditeli a v konečných fázích války, kdy bylo naprosto jasno o tom, jak se tato válka skončí, nacházíme Velka ozbrojeného ve svatováclavských gardách na Čeperce". Trest 15 let těžkého žaláře.

Dr. Ing. Pavel Papritz (nar. 1902 Praha) vedoucí jednoho z oddělení Poldiny hutě, propagátor nacismu a pořadatel školení NSDAP v Kladně. 10 let žaláře.

Ing Kurt Borowski (nar. 1912 Skočov) taktéž z Poldiny hutě. Významný člen místní NSDAP a SS. 20 let v nucených pracovních oddílech. Přestože ONV v Kladně trval na odpykání celého nezvykle dlouhého trestu, prezident Antonín Zápotocký dne 7. července 1953 rozhodl o prominutí 10ti let z uloženého trestu. Jistě přitom zohlednil vyjádření Útvaru nápravného zařízení v Opavě, dle něhož pracoval průměrně na 140 %. Dne 1. března 1954 byl Borowski propuštěn a nepochybně zařazen do odsunu za svojí ženou Margitou do Německa.

Ing. František Füssel (nar. 1911 Bělsko) taktéž z Poldiny hutě. Významný kladenský funkcionář NSDAP a NSKK (německý motoristický Nationalsozialistisches Kraftfahrkorps). 10 let odnětí svobody.

Anna Segmüllerová (nar. 1908 v Újezdě). Nacistka a udavačka - trest 15 let vězení.

Info a citace z článku "Přísný trest, vždy však spravedlnost" z novin Kladenský týden z 5. prosince 1945 a diplomové práce Daniely Němečkové "Mimořádný lidový soud v Praze" (Rkp. PF UK, 2014, s. 82-83). Na snímku přelíčení s unhošťským udavačem Josefem Skřivánkem v budově kladenského okresního soudu dne 19. prosince 1945. Foto obrazová dokumentace ke kronice města Unhoště 1945-1955.


Hlavními "hvězdami" třetího výjezdního zasedání MLS Praha v Kladně se dne 19. prosince 1945 stalo unhošťské duo Marie Macourková a Josef Skřivánek. "Posvítil" si na ně tentokrát JUDr. Josef Neureiter.

Marie Macourková (1890-1945) udavačka a spolupracovnice SD i gestapa, členka Vlajky. Kladenský tisk o ní psal, že "tato žena udávala doslova nepříčetně. Nikdo před ní neobstál. Ani vlastní dcera, kterou udala, jak sama přiznává, jenom proto, že na ní prý chtěla něco z jejího majetku, ani vlastní manžel, který musel na základě jejího udání, že doma používá zakázaného šrotovacího stroje, zaplatit pokutu 300 K." Historik Ivo Pejčoch dodal: "byla mimořádně činná, podala řádově stovky udání na protiněmecké postoje, některá obvinění si dokonce zcela vymyslela. Kladenské gestapo navštěvovala každých čtrnáct dní, kromě toho velmi často zasílala další písemná udání." Marie Felklová, která v té době pracovala na gestapu jako sekretářka, dokonce ještě v roce 2006 vzpomenula: "Pamatuji se, že nějaká Macáková (zkomolení jména je po desetiletí zcela pochopitelné - pozn. K. D.) s dcerou neustále chodily na gestapo udávat nejrůznější lidi. Jednou byl podezřelý ten, podruhé zas někdo jiný. Pak už došla trpělivost samotným členům gestapa a vyhodili jí dveřmi. Ten den se však zadními dveřmi přivážel nábytek a ona těmito zadními dveřmi opět vnikla na gestapo. To byla hrozná ženská." Osudným se Macourkové stalo právě vymyšlené udání vlastní dcery Marie Vraspírové a jejího manžela. Kladenské gestapo ji za podvod v roce 1943 poslalo do koncentračního tábora. Okamžitě po návratu z vězení do Unhoště byla Macourková v červnu 1945 zatčena. Rozsudek nemohl znít jinak než trest smrti. Poprava proběhla téhož dne v 15. hod. a provedl ji pražský kat František Nenahlo.

Citace článek "Dvojice, které se obávala Unhošť" z novin Kladenský týden z 27. prosince 1945, z knihy Ivo Pejčocha "Kolaboranti a váleční zločinci na pražském popravišti" (2017, s. 199) a knihy Jiřího Červenky "Šla s ním až k šibenici" (2006, s. 52). Foto Marie Macourkové před kladenským soudem z obrazové dokumentace ke kronice města Unhoště 1945-1955.


Druhým byl Josef Skřivánek (1873-1945), agent gestapa, zakladatel a předseda unhošťské Vlajky, který napomáhal Macourkové v jejím ohavném díle. Dříve soudní vykonavatel. Sám se také toulal po Unhošťsku jako stín a hledal své oběti. V době soudu již stařec obdržel trest doživotního vězení. Zemřel ovšem během několika následujících dnů, zřejmě na tyfus.

Na "neveřejné" popravě Marie Macourkové dne 19. prosince 1945 bylo i tak k vidění "několik desítek lidí, pro které byla tato poprava sensací, kteří se dychtivě třásli, aby jim neunikl ani jeden moment z aktu, kterým se končil život podlého charakteru… Viděli jsme před vchodem scény, které nijak neslouží ke cti důstojnému průběhu kladenských lidových soudů".

Ve čtvrtek 24. ledna 1946 byly v zasedací síni ONV u divadla v Kladně zahájeny též soudy o národní cti. Pracovaly dle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 z 27. října 1945 "o trestání některých provinění proti národní cti" (tzv. malý retribuční dekret). Ten stanovoval trest do jednoho roku vězení nebo pokutu do výše jednoho milionu korun, případně veřejné pokárání či kombinaci nebo sloučení všech těchto trestů pro každého, kdo "nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu, vzbudil veřejné pohoršení". O výši trestu rozhodovaly komise okresních národních výborů (v čele jedné stál kladenský židovský právník JUDr. Egon Eisert). Během prvních dvou dnů odsoudily následující pětici:

Unhošťského restauratéra Antonína Hrabáče na devět měsíců do žaláře a k 500 000 Kčs pokuty poněvadž urážel prezidenta republiky, napomáhal Němcům a kupoval od nich židovský majetek. Kročehlavského cukráře Gustava Fialu na šest měsíců a k 60 000 Kčs pokuty, protože byl členem Národní obce fašistické a v květnových dnech se stavěl proti povstaleckému hnutí. Dílovedoucího Karla Hüttnera na devět měsíců, neboť vyhrožoval Čechům, kteří neplnili nařízené povinnosti, nosil odznak DAF a zdravil zdviženou pravicí. Kročehlavskou občanku Zdeňku Messanyovou na deset měsíců, protože byla členkou Vlajky, pravidelně se společensky stýkala s Němci, svým sousedům vyhrožovala gestapem a zdravila německy. A jako poslední Marii Zeusovou z Újezda pod Kladnem na devět měsíců za to, že v den, kdy hořely Lidice, prohlásila: "Dobře jim tak, kdyby poslouchali vůdce, tak by se jim to nestalo!"

Citace a reprofoto článku "Dvojice, které se obávala Unhošť" z novin Kladenský týden z 27. prosince 1945 a článku "Druhý díl důsledné národní očisty" z novin Kladenský týden z 30. ledna 1946.


Počátek roku 1946 se nesl zejména v duchu přejmenovávání znárodněných kladenských dolů a hutí (Dekret prezidenta republiky ze dne 24. října 1945 o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků). Delegace horníků z dolu Max v Libušíně byla dne 24. prosince 1945 přijata v Praze na Hradě Edvardem Benešem. Oznámila mu dosažení předválečné těžby a požádala jej, zda by důl Max (pojmenovaný podle Maxe Egona Fürstenberga) mohl být přejmenován na důl Prezident Beneš, čemuž bylo vyhověno. Na snímku ze dne 24. března 1946 slavobrána s nápisem "Pracující lid Kladna vítá svého presidenta".

Info dle SOA Praha, SOkA Kladno, "Pamětní kniha Horního města Kladna" (Sv. I. do roku 1946, s. 413). Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Celý březen se pak nesl v očekávání příjezdu prezidenta Edvarda Beneše (1884-1948). V neděli dne 24. března 1946 navštívil Edvard Beneš s chotí Hanou, předsedou Prozatímního Národního shromáždění Jožkou Davidem a ministrem vnitra Václavem Noskem Kladno. Jádrem první části návštěvy byl oficiální křest dolu Max na důl "Prezident Beneš". Kmotry dolu se stali min. vnitra V. Nosek a 61 letý havíř Jan Černý, který pracoval v dole 40 let. Přes všechnu slávu důl nesl prezidentovo jméno jen v letech 1946-1950. Pak již nebylo ideologicky "vhodné". Na snímku momentka zachycující vystupujícího prezidenta Edvarda Beneše u dolu Max.

Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Z dolu President Beneš odjel Edvard Beneš s doprovodem přes Rozdělov, kde byl na hranicích Velkého Kladna opět přivítán, do Poldiny huti, která byla den před tím včleněna do Spojených oceláren národní podnik (SONP). "P. president si prohlédl celý závod a živě se zajímal o různé práce v ocelárnách, vyptávaje se odborníků na četné podrobnosti". Po skončení prohlídky na nádvoří promluvil Václav Nosek.

Citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, "Pamětní kniha Horního města Kladna" (Sv. I. do roku 1946, s. 417). Na snímku legitimace opravňující Jaroslava Pergla k účasti na slavnostním uvítání prezidenta Edvarda Beneše na kladenské radnici. Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


"Ze spojených oceláren odjeli hosté na kladenskou radnici. Zde pozdravil p. presidenta předseda ÚNV Adolf Pošta, a předal mu adresu o jmenování čestným občanem města Kladna. Celý akt se odehrával na balkónu radnice, před občany, kteří náměstí zaplnili do posledního místečka a bouřlivě pozdravovali p. prezidenta."

Citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, "Pamětní kniha Horního města Kladna" (Sv. I. do roku 1946, s. 417). Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Prezident Edvard Beneš se svojí chotí Hanou se podepisují na kladenské radnici do Pamětní knihy.

Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Projev prezidenta Edvarda Beneše ke kladenským občanům dne 24. března 1946. V pozadí je ministr vnitra Václav Nosek a busta T. G. Masaryka. O jen den dříve byl důl Ronna v Hnidousích přejmenován na důl Gottwald za účasti tehdejšího náměstka předsedy vlády a předsedy KSČ Klementa Gottwalda (1896-1953). Toto jméno dolu zůstalo až do roku 1989.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno, "Pamětní kniha Horního města Kladna" (Sv. I. do roku 1946).


Jedním z nejvýznamnějších kladenských "válečných dozvuků" se stalo přejmenování kladenských železáren na huť Koněv dne 9. května 1946 během prvního výročí osvobození. Již během oslav Rudé armády dne 24. února 1946 na kladenském náměstí (tehdy již neslo Stalinovo jméno) byla přímo velvyslanci SSSR Valeriánu Zorinovi (1902-1986) předána žádost, aby bývalé železárny PŽS mohly nést jméno sovětského maršála. Oslav v Kladně se dále účastnil i ministr národní obrany Ludvík Svoboda (1895-1979) a nositel vyznamenání Hrdina Sovětského svazu Alexej Semjonivič Žadov (1901-1977).

Info dle SOA Praha, SOkA Kladno, "Pamětní kniha Horního města Kladna" (Sv. I. do roku 1946, s. 414-415). Foto SVMK.


První výročí květnového povstání a konce 2. světové války bylo vzpomenuto řadou událostí. Dne 5. května 1946 bylo v pravé poledne vypáleno 45 dělových ran a ve 12:35 hod. vytrouben signál "Do zbraně". Dne 9. května proběhla v Lidovém domě veřejná schůze MNV, na níž byl podán přehled vykonané práce za uplynulý rok, a lidová veselice na Sletišti. Zejména ale toho dne do Kladna přijel sovětský maršál Ivan Stěpanovič Koněv, spolu s maršálem Pavlem Semjonovičem Rybalkem a generálem Žadovem, navíc v doprovodu státního tajemníka ministerstva zahraničních věcí Vladimíra Clementise (1902-1952). Tento slovenský komunistický politik je ukázkou nestálosti přízně totalitního režimu. Muž, který se stal po Janu Masarykovi v roce 1948 ministrem zahraničí, byl o čtyři roky později popraven ve stejném procesu jako Rudolf Slánský.

Na snímku uvítání salutujícího I. S. Koněva v železárnách PŽS. Po jeho pravici kráčí Vladimír Clementis. Foto SVMK.


Sovětský maršál Ivan Stěpanovič Koněv (1897-1973) vyfocený v kladenských železárnách dne 9. května 1946 se svým zarámovaným portrétem, který vyšel i jako pohlednice. V současnosti budí tato osobnost oprávněné kontroverze, které stály i za odstraněním jeho bronzové sochy z náměstí Interbrigád v Praze Bubenči v dubnu roku 2020 (vztyčena byla v květnu 1980). Na jednu stranu jde o slavného maršála Rudé armády, který v čele 1. ukrajinského frontu dorazil až do Berlína a Prahy, na druhou stranu je typickou ukázkou sovětské taktiky "parního válce", který před sebou pouze tlačil nacistická vojska bez ohledu na vlastní ztráty. Nejzáporněji se do dějin zapsal na podzim roku 1956, kdy velel potlačování Maďarského povstání sovětskou armádou. Všech těchto skutečností si byli vědomi i hutníci kladenských železáren, kteří v srpnu 1968 na protest proti okupaci přejmenovali železárny Koněv na "Starou huť". V době tzv. normalizace se ale jméno I. S. Koněva nad vrátnice opět vrátilo. Dnes maršál Koněv symbolizuje zejména desítky tisíc sovětských vojáků, kteří padli při osvobozování Československa.

Foto SVMK.


Druhým ze sovětských maršálů, kteří dne 9. května 1946 přijeli do Kladna, byl Pavel Semjonovič Rybalko (1894-1948), který velel 3. gardové tankové armádě 1. ukrajinského frontu, jehož vojáci se stali hlavní údernou silou Pražské operace v květnu 1945.

Foto SVMK.


Po slavnostním přejmenování železáren PŽS na železárny Koněv, prohlídce závodů a projevech maršálů Koněva a Rybalka, následoval odjezd na kladenskou radnici, odkud I. S. Koněv "promluvil z balkonu k shromážděnému občanstvu. Nadšení obyvatel neznalo mezí". Vedle maršála Koněva stojí tehdejší předseda kladenského MNV Adolf Pošta. Do Kladna se pak Koněv, spojený s městem svým jménem, ještě několikrát vrátil. Citace dle SOA Praha, SOkA Kladno, "Pamětní kniha Horního města Kladna" (Sv. I. do roku 1946, s. 419).

Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Dne 18. května 1946 se odehrál v kladenském Domě oddechu "Vzpomínkový večer na revoluční dny v železárnách". Již v dubnu 1946 převzalo město Kladno záštitu nad slezskou obcí Velká Polom, která se ocitla během Ostravské operace v epicentru bojů. Obec ležící na silnici mezi Opavou a Ostravou na nejvýchodnějším výběžku Jeseníků byla během čtrnáctidenních bojů ze dvou třetin zničena. Po osvobození dne 26. dubna 1945 bylo napočítáno, že z 310 domů jich je 149 shořelých, 89 zbouraných a 63 silně poškozených. Stejně jako kladenští brigádníci jezdili budovat nové Kralupy nad Vltavou a nové Lidice, jezdili stavět i novou Velkou Polom.

Info z knihy "Kladno - město dolů a vysokých pecí" (1948, s. 63). Foto SVMK.


Poslední dva květnové týdny roku 1946 proběhly ve znamení na dlouhá desetiletí posledních alespoň zčásti svobodných a demokratických voleb. Na snímku je zachycen předvolební boj na kladenských plakátovacích plochách. Dole vlevo a uprostřed jistě zaujme pozvání na fotbalové utkání SK Dejvice proti SK Rozdělov a SK Smíchov proti SK Sparta Kladno.

Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Volby do Ústavodárného shromáždění Československé republiky se konaly v neděli dne 26. května 1946. Celkem v nich získala KSČ 31,2 % hlasů, Čs. strana národně socialistická 18,4 %, Čs. strana lidová 15,7 % a Čs. sociální demokracie 12,1 %. V tzv. Velkém Kladně obdržela KSČ 15 274 hlasů (z toho v samotném Kladně 6 319 hlasů), národní socialisté 6 886 (3 513), sociální demokraté 4 483 (2 063) a lidovci 2 278 (1 278). Info dle SOA Praha, SOkA Kladno, "Pamětní kniha Horního města Kladna" (Sv. I. do roku 1946, s. 420).

Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Ve dnech 8. a 9. června roku 1946 se v Kladně konal "Sjezd účastníků odboje v Kladně" pořádaný kladenskou krajskou pobočkou Svazu národní revoluce.

Foto SVMK.


Jedním z bodů jeho programu bylo slavnostní odhalení pamětní desky na hlavní budově dřívějšího kladenského gestapa. V té době již byla využívána jako kladenský Okresní národní výbor. Přesto její pravý účel nevymizel z paměti Kladeňáků po dlouhá desetiletí.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno.


Text pamětní desky měl připomínat hrůzy, které se v komplexu budov gestapa po celou dobu války odehrávaly.

Foto SOA Praha, SOkA Kladno.


Dlouhá léta byla pamětní deska v rohu budovy čp. 2840 zakryta před zraky kolemjdoucích bujným keřem. Až jeho nedávné odstranění umožnilo zjistit, že skrývající se pamětní deska není onou původní, která zde byla 9. června 1946 odhalena. V době komunistické totality byl text pamětní desky mírně pozměněn a vypuštěna závěrečná věta "Pravda však zvítězila".

Foto Karel Drvola.


V letech 1946 a 1947 zájem veřejnosti o retribuční soudnictví (z lat. Retributio = odplata) pomalu klesal. Přesto se jedním ze symbolů vyrovnání se s okupační minulostí na Kladensku stal proces s šestnácti příslušníky místního gestapa v čele s Haraldem Wiesmannem (1909-1947), který se odehrával v březnu a dubnu roku 1947. Práce byla o to komplikovanější, že "ti, kteří až do posledního dne své moci vykonávali službu u gestapa v Kladně, dříve než se dali na útěk, zahladili po sobě a své činnosti všechny stopy tím, že již několik týdnů a snad i měsíců pálili a jiným způsobem ničili všechen písemný materiál, který byl s to je usvědčiti. To se jim do důsledku podařilo, takže nezbylo zde nic, co by bylo lze vyšetřujícími orgány použíti k odhalení všech trestných činů jimi napáchaných." Mnoho z provedeného utrpení tak nemohlo být popsáno (vzhledem k úmrtí vězněných) a souzen mohl být pouhý zlomek ze zaměstnanců kladenského gestapa, neboť většina nebyla po válce dopadena. Část zahynula již během války či těsně po ní, větší část zaslouženému trestu unikla v čele s posledním velitelem kladenského gestapa SS Obersturmführerem a kriminálním komisařem Josefem Horbaschkem (nar. 1912). Historik Václav Krůta vyčíslil, že v průběhu války se na kladenském gestapu vystřídalo nejméně 120 různých osob. Vzhledem k tomu, že na kladenském gestapu ulpívala vina zejména za zničení Lidic, provázel proces velký zájem sdělovacích prostředků. Např. kladenské noviny Svoboda informovaly, že "všichni čekají tvrdý a spravedlivý trest" a že "šestnáct životů za 176 zmařených v Lidicích je málo".

Citace dle článku Milana Bárty "Všichni čekají tvrdý a spravedlivý trest - konec kladenského Gestapa" z časopisu Paměť a dějiny (2016, č. 2, s. 57) a z článku "Nacistický přízrak nad naším krajem ve znamení zbabělosti (Výpovědi kladenských gestapáků potvrzují ilegální práci komunistů před rokem 1941)" z novin Svoboda z 4. dubna 1947, info dle článku Václava Krůty "Personální obsazení kladenské služebny německé tajné státní policie (Gestapa)" ze Slánského obzoru (2004, č. 12, s. 79-96). Foto jednoho ze článků o procesu s kladenským gestapem z archivu Jiřího Červenky.


Hlavní přelíčení s členy kladenského gestapa bylo zahájeno dne 27. března 1947 v Praze na Pankráci. V čele soudu stanul přednosta MLS Vladimír Kozák. Obvinění svou vinu umenšovali či přímo popírali, svalovali ji na druhé a vzpomínali si převážně na případy, kdy zadrženým údajně pomohli či zabránili jejich zatčení. Rozsudek, který měl 79 stran, byl vynesen až po téměř měsíci, dne 24. dubna 1947. Šest osob bylo odsouzeno k trestu smrti - vedle Haralda Wiesmanna ještě jeho zástupce Thomas Thomsen (1908-1947), Oskar Felkl (1913-1947), Walter Forster (1909-1947), Otto Gehle (1901-1947) a Rudolf Vlček (1910-1947). Alfred Forkel a Heinrich Faber měli strávit za mřížemi 30 let, Hans Guttweniger a Josef Richter 13 let, Jaroslav Svoboda 10, Peter Porst byl odsouzen k 6 letům odnětí svobody, Anton Szpat a Heinrich Lockert k 5 a Ewald Hartge měl strávit ve vězení 4 roky. Jedinému Josefu Gebertovi, který navíc na konci války přeběhl a bojoval proti německé armádě, nebyl vyměřen trest. Všechny tresty smrti byly vykonány ještě v den vynesení rozsudku. Většina zbylých příslušníků kladenského gestapa pak byla v první polovině 50. let amnestována a odsunuta do Německa (zpočátku byli vězněni převážně na Kladensku, kde těžili uhlí). Nejhůř z těch, kteří působili v Kladně (a nebyli potrestáni na hrdle) zřejmě dopadl Josef Urban (nar. 1910), jenž byl v listopadu 1948 odsouzen MLS v Praze a v prosinci 1949 MLS v Banské Bystrici celkem k 30 letům odnětí svobody. Přestože působil "jen" jako řidič a tlumočník u gestapa v Kladně, v Hradci Králové a v Praze, přitížila mu navíc účast na protipartyzánských operacích na Slovensku na konci války. Ještě v roce 1967 seděl ve věznici ve Valdicích a jeho opakované žádosti o propuštění byly zamítány.

Info dle článku Milana Bárty "Všichni čekají tvrdý a spravedlivý trest - konec kladenského Gestapa" z časopisu Paměť a dějiny (2016, č. 2, s. 57-67). Životopisy popravených obsahuje kniha Ivo Pejčocha "Kolaboranti a váleční zločinci na pražském popravišti" (2017, s. 101-102, 104, 116, 323-324, 333 a 357-360). Foto z jednoho ze článků o procesu s kladenským gestapem z archivu Jiřího Červenky.


Tři dny před popravou šestice kladenských gestapáků byl na doživotí odsouzen lesní adjunkt z křivoklátských lesů Josef Černý (nar. 1913), který gestapu udal uprchlého lidického občana Františka Pitína, a 2. května 1947 k témuž trestu i slánský továrník a starosta Jaroslav Pála (1882-1963), který předáním Říhova dopisu četnictvu poprvé obrátil pozornost gestapa k Lidicím. Velký zájem na Kladensku vyvolal také proces s Karlem Procházkou (nar. 1892 v Libušíně), bývalým horníkem dolu Max a komunistickým poslancem, který odešel do SSSR a v březnu 1943 byl spolu s Rudolfem Vetiškou (1895-1966, předválečný krajský tajemník KSČ v Kladně) a dalšími vysazen v Polsku s úkolem spojit se s III. garniturou ilegálního vedení KSČ a získat ji pro ideu partyzánského boje. Procházka skončil v únoru roku 1944 v rukách kladenského gestapa a za spolupráci s ním obdržel 15. dubna 1947 trest 20 let vězení. Přestože způsobil smrt nejméně 10 lidem z Kladenska, byl propuštěn již 22. prosince 1948 a 29. dubna 1949 obdržel milost prezidenta republiky Klementa Gottwalda.

Info dle diplomové práce Marie Novotné "Zrádci nebo oběti - Příspěvek k mentalitě českých odbojářů v období protektorátu Čechy a Morava" (Rkp. FHS UK, 2014, s. 106-112). Foto jednoho z článků o vynesení rozsudku v procesu s kladenským gestapem z archivu Jiřího Červenky.


Aby nebylo zapomenuto nacistických zločinů, jednotlivé čtvrti Kladna i okolní obce vztyčily pomníky svým padlým. Obdobně to udělaly i kladenské průmyslové závody a jednotlivé doly kladenského revíru. Na snímku slavnostní odhalení pomníku dne 9. května 1947 v Kročehlavech. Muž s knírkem nalevo u pomníku je tehdejší předseda kladenského národního výboru Adolf Pošta.

Foto archiv Jaroslava Pergla ml.


Obdobná atmosféra panovala i při odhalování pomníku padlým v Kladně na Ostrovci.

Foto SVMK.