Vánoce mají přípravné období, kterému se říká advent, podle latinského slovesa advenire = přicházet, protože narozením Krista přichází na svět Mesiáš, Spasitel. Adventní doba začíná večerní bohoslužbou po západu Slunce v neděli, která připadne na 30. listopad anebo na den tomuto dni nejbližší, tedy nejdříve 27. listopadu a nejpozději 3. prosince, protože do Narození Páně, což je 25. prosince, musí zbývat čtyři neděle. První nedělí adventní začíná i církevní rok. I advent je pro křesťany obdobím pokání a půstu, ale na rozdíl od čtyřicetidenního půstu před Velikonocemi, není tak přísný. K adventu patří ranní bohoslužby před svítáním, kterým se říká roráty podle začátku vstupní modlitby "Rorate coeli de super… Rosu dejte nebesa shůry a oblakové dštěte Spravedlivého, otevři se země a vydej Spasitele…" Rorátní zpěvy v kostele sv. Václava v Kladně-Rozdělově. Foto V. Přibyl.
Protože jde o bohoslužbu před svítáním a elektřina dříve v kostelech nebyla, každý věřící si s sebou musel přinést svíčku, a ta když dohořívala, vypálila do lavice důlek. Takovéto památky na generace lidí, kteří chodili na roráty, najdete v mnoha kostelech i na Kladensku a Slánsku. Rorátní svíčka mohla být kromě klasického sloupku i ve formě turbanu nebo věnečku, jaké jsou uloženy ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném a Městského muzea ve Velvarech. Ozdobné rorátní svíčky ze sbírek muzeí ve Slaném a ve Velvarech.
Novodobým symbolem adventu je věnec z chvojí se čtyřmi svíčkami, které se zapalují postupně o každé ze čtyř adventních nedělí. Tato tradice byla založena až v 19. století v Hamburku německým protestantským teologem Johannem Heinrichem Wichernem a k nám se rozšířila především v závěru 20. století. Adventní věnec. Foto Z. Kuchyňka.
Dobu adventu zalidnili naši předkové postavami, z nichž některé sice nesou jména světců, či světic, ale svým vzhledem a skutky mají do svatých skutečně daleko.
Sv. Ondřej - 30. listopadu Sv. Ondřej, jeden z dvanácti apoštolů, bratr Šimona - Petra. Nejdřív byl žákem Jana Křtitele a pak učedníkem Ježíše Krista. Podle tradice měl po Ježíšově ukřižování kázat evangelium v Rusku a na Balkáně, kde byl také v roce 70 po Kr. umučen. V Patrasu byl přivázán na kříž ve tvaru X, který je proto nazýván ondřejským křížem, a po třech dnech utrpení na něm skonal.
Obraz sv. Ondřeje ze Smečna, první polovina 17. století.
Svátek sv. Ondřeje určuje počátek adventu, a zřejmě právě proto se tento den v lidové víře považoval stejně jako Štědrý den za nejpříhodnější pro věštění budoucnosti a oběma byly společné tytéž zvyky. Například se čtyřmi hrnky přiklopila trocha hlíny, kus chleba, hřeben a prsten. A každý člen rodiny, aniž samozřejmě věděl, kde co je, odklopil jeden hrnek. Hlína znamenala, že do roka zemře, hřeben nemoc, chléb majetek, prsten svatbu. K svátku sv. Ondřeje patřilo i třesení bezem nebo plotem, který měl v duchu pronášené říkanky dívce naznačit, kdo bude jejím ženichem. "Třesu, třesu bez: / ozvi se mi pes, / kde můj milý dnes." "Třesu, třesu tímto plotem, / všecí svatí mým životem. Kde je můj milý dnes, ať mně tam zaštěkne pes." Pohlednice se zobrazením třesení bezem (1911).
Sv. Barbora - 4. prosince Sv. Barbora, mučednice 3. století. Podle legendy ji nechal v Nikomedii v malé Asii uvěznit její vlastní otec ve věži, kde poznala křesťanství a ke dvěma oknům si nechala přidělat ještě třetí jako připomínku Nejsvětější Trojice. Pohanský otec ji obžaloval u prefekta, ale jí se podařilo uprchnout a skryla se ve skále, která se před ní rozestoupila, proto je patronkou horníků. Nakonec ale byla znovu zajata, mučena a svým vlastním otcem sťata. V tom okamžiku ale do něj sjel s nebe blesk a zabil ho. J. K. Kovář: Stětí sv. Barbory z původního kostela v Kladně, 1740. Sv. Barbora, podmalba na skle ze sbírky SVMK.
V lidové tradici jsou "barborkami" dívky, které se tady u nás na Kladensku oblékaly do bílého dlouhého oděvu, obličej si pomoučily a do ruky si vzaly košíček s cukrovím. Barborky obcházely domy, zkoušely děti z náboženství a modliteb a na konec je podělily cukrovím. Ještě za 2. světové války chodily barborky v Hřešicích - děti dávaly za okno punčochu a čekaly, až se ozve zvoneček a přijdou Barborky - ty vyzývaly k modlení a v punčoše za oknem pak děti měly bonbóny, ovoce, ale i uhlí a brambory.
Obchůzky barborek se do dnešních dnů neudržely, ale stále ještě se 4. prosince řežou větvičky třešní nebo višní, tzv. barborky, a dávají do vázičky na teplé místo. Ob den se jim má vyměňovat voda a ony pak na Vánoce rozkvetou. Větvičku s květy si dívky dávaly za šněrovačku, když šly na Štědrý den na půlnoční, a který chlapec jim ji vzal, za toho se měly vdát.
Sv. Mikuláš - 6. prosince Po svaté Barboře je 6. prosince sv. Mikuláše, kterého se v druhé polovině 20. století nepodařilo nahradit dědou Mrázem, a já doufám, že se ho ani dnes nepodaří nahradit Santa Clausem. Nadílka Dědy Mráze v Lánech v roce 1956 za přítomnosti prezidenta Antonína Zápotockého a jeho manželky. Pohlednice s Dědou Mrázem z roku 1953.
Sv. Mikuláš byl biskup žijící na přelomu 3. a 4. století. Historie i legendy z něj udělaly přítele dětí a ochránce v nouzi. V tom nejznámějším příběhu sv. Mikuláš hodil po třikrát v noci třem chudým dívkám váček zlata, aby z nich otec kvůli dluhům nemusel udělat prostitutky. Proto od Mikuláše čekáme dárky. Ještě v poměrně nedávné minulosti se v předvečer jeho svátku dávaly za okna punčochy nebo talíř, do nichž Mikuláš dětem nadělil ovoce, ořechy nebo nějaké jiné pamlsky. Dnes můžeme i v ulicích Kladna večer 5. prosince potkat Mikuláše s čertem a andělem. Také dárky, které roznášejí, se trochu proměnily, i když v některých rodinách zůstává pořád jenom u ovoce a cukroví. Mikuláš v Kladně ve 30. letech 20. stol. a na pohlednici z roku 1915. Mikuláš v Kladně v roce 2007. Foto Z. Kuchyňka. Mikulášská nadílka v Hornickém skanzenu Mayrau ve Vinařicích v roce 2018. Foto J. Vyšín. Čertoviny na Mayrau v roce 2011. Foto J. Vyšín. Tzv. perníkovky, tedy nálepky na perník s Mikulášem a čertem ze sbírky SVMK.